Oživené hroby/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny

Profós vstoupil s přívětivým úsměvem.

„Dnes byl komendant v dobrém humoru.“

„Jakže? V dobrém?“ tázal se Bianchi. „Tuť bych chtěl viděti, jak vypadá v zlém.“

„Toho si nepřejte, pane. - Jest nemocný člověk, trpí na játrech, zlobí se a bručí celý den pro nic a za nic, ale nikdo si toho nevšímá. Jen když se něco zlého na vězně vyzradí, tu zuří, až všecko se třese. Nedivte se mu. Má strach. Když jsme vyšli, pravil, abych na vás měl dobrý pozor, sice prý mi utečete. On prý už ví, že se v tom znáte. Což jste už byli zavřeni a chtěli prchnouti?“

„Ó ten blázínek!“ zvolal Forti, z plna hrdla se směje. „My a zavřeni! My a prchat! To bychom si dali. Pokazili bychom si všecko. Vždyť doufáme v amnestii. Kam by nás to vedlo?“

„Ovšem. Vždyť jsem to věděl. Ten člověk vidí samá strašidla. Kterak možná zde utéci? A kam? Z pevnosti nevede cesta otevřená, a byť by, tak by vás v první vesnici zase lapli. To jsou hlouposti. Ale měl jsem strach, kdyby se něco u vás našlo.“

„Bůh chraň. Nemáme praničeho. Prohlídněte naše věci, zde leží.“

„Vždyť jsme to prohlédli. Setník se též ptal nadporučíka a ten ho ukonejšil. Kdyby ale přece nějaká maličkost byla, dobře ji uschovejte. Komendant přichází jen jednou za měsíc. Z bručení jeho si nic nedělejte. Když se vás po něčem tázati bude, odpovězte důvěřivým, trochu srdečným hlasem a hodně pokorně. Pak změkne, ale bručí přitom. Není tak zlý člověk, jak se zdá, ale v pevnosti ho všickni lidé nenávidí pro jeho zevní surovost.“

Odešel pak, neopomenuv zkoumati mříže. Bylo mu to už zvykem.

Vězňové se vrhli na oběd.

„Barbaři!“ pravil Forti. „To je severní žrádlo. Grenlandské knedlíky, medvědí maso - a k čemu je ta teplá voda? S tou se máme po jídle umýti?“

„To je polívka,“ odvece Slav.

„Polívka? Brrr! Hoši, to nechte stát. Kdož ví, co v tom uvařili? Snad myši.“

„Neboj se,“ pravil Hon se smíchem. „Vždyť to vařili naši přátelé na druhé straně, nejen pro nás, ale i pro sebe.“

„Jací přátelé?“

„Inu, vězňové. Až vyjdeš na dvůr procházkou, uzříš příční zeď a veliká vrata. Kasematy se táhnou dále a s nimi též žaláře. Je tam nad osmdesát našinců. Vždyť je uslyšíš a snad i zpovzdálí uvidíš. Mají tam velikou společnou kuchyň. Jeden z nich je kuchařem, jenž vaří pro všecky, jižto v menáži se stravují. Dva mu přisluhují.“

„Ach tak! Hle hle, není to tak špatné. Dá se to jísti, když tomu člověk přivykne. Ale nediv se, Hone. Naše italská kuchyně je nade všecko. Risotto s parmezánským sýrem, och, škoda že tam nemají milánského kuchaře!“

Snědl všecko, i tu teplou vodu. Pak ale dorážel na otevření sklípku.

„Dříve všecko urovnejte a zvláště papíry zabalte, aby nepodlehly vlhku. Nemáte už ničeho více?“ tázal se Hon.

Věci se hbitě urovnávaly a obalovaly. Bianchi vytáhl malý nůž, popadl jednu z nových bot, jež s sebou přivezl, a počal řezati.

„Co to děláš, Bianchi?“

„Prořezávám si kapsu.“

„Jak to? Což máš v podpatku kapsu?“

Bianchi neodpověděl, ale prořízl podpatek, jenž ze slabé kůže byl zhotoven, a vyřítily se z něho dukáty.

„Kýho ďasa! Tohle je chytrý nápad! Na ten bych sám nebyl dopadl!“ zvolal Forti. „Dobře že to vím. Nyní znám cestu, jakou se mi zasílati mohou peníze. Napiš mi adresu svého ševce.“

Podobně učiněno též s druhou botou. Dukáty se sesbíraly a do koženého váčku složily. Když vše bylo uchystáno, pravil Hon:

„Nuže, tedy započněme.“

Kamna se odšoupla, prkno z podlahy se vyzdvihlo a objevil se podzemní jícen. Italiané obdivovali dobrou práci. Forti tam vstrčil celou ruku.

„Ďáble! To je hluboké. Toť celý sklad! Haldy kněh jsem už namakal. Tady prolezeme. Hej, co to?“

Namátla se mu malá knížečka, již vytáhl a lístky se probírati počal. Hon mu ji vzal z ruky a strčil ji do kapsy. „Nyní toho nechme. Rychle s věcmi sem!“

Složili tam všecko, pokryli sklípek prknem a přišoupli kamna zase na místo.

„Jaká je to knížka?“ tázal se Bianchi, když vše bylo hotovo. „Budeme míti dnes co čísti?“

„No zkus to!“ pravil Hon, podaje mu ji.

Byla to malá, obyčejná zápisní knížka napolo popsaná, napolo prázdná. Písmo bylo ale tak drobné, že nelze je bylo rozeznati okem neozbrojeným.

„Co to je?“

„To jsou zápisky jednoho vězně, jenž zde byl přede mnou. Když mě sem přivezli, odvezli jeho touž nocí. Kam? To ví bůh. Viděl jsem jej a poznal okamžitě, ač měl tvářnost vousy zarostlou, což druhdy nemíval, když jsme se v Pešti scházeli. Byl zde jen několik neděl. Předtím byl na Kufsteině. Potkali jsme se ve dveřích, on odcházel, já přicházel. Mluviti nám spolu nedali. Stál ale chvíli v předsíni mezi strážníky, než mě profós zde ubytoval. Strážníci byli Maďaři. Zajisté se s některým smluvil a dal mu tuto knížku pro mne. Ten mi ji pak, když zde na stráži stál, škulinou podstrčil.“

„Je to možná?“

„Ano, tenké věci se dají zde podstrkati, když dvéře zvenčí se tlačí a vnitru přitahují. Psaníčka vycházejí a přicházejí touto cestou dosti často!“

„O divini Ungaresi! Jaký to lid! Tedy i sprostí vojáci pomáhají svým krajanům?“

„Ano, Italiané též. Se Slovany a Rumuny se však nedá ničeho podniknouti?“

„A kdy přibyl Slav?“

„Po dvou měsících. Nechtěli mě nechati samotného.“

„Proč tě nedali na druhou stranu?“

„Inu - to vám ještě povím. Ubohý Slav by tam byl přišel, kdyby mě tu nebylo. Naneštěstí přibyl, když se jednalo o to, aby mi dán byl společník do tohoto extra vězení mezi žaláři zdejšími.“

„A proč nás sem dali?“

„Protože na druhé straně už nemají místa.“ Bianchi zase obrátil řeč na knížku.

„Obsah je velmi zajímavý,“ pravil Hon, „ač skutečně hrozný. Jak vidíte, nelze mi bylo v knížce čísti a poznal jsem náramným namáháním očí z několika toliko slov, že je maďarsky psána. Cestou postranní jsem si zaopatřil zvětšující sklíčko. Pak to šlo, ale též ne bez obtíže při zdejším světle. Čas od času vám budu z ní čísti a překládati.“

„Tuť se nám dlouhé večery příjemně zkrátí,“ prohodil Bianchi. - „Ale budeš na to viděti?“

„Proč ne? Světlo je zde přikázáno. Věčná lampa hoří nad námi, tuť neuškodí, když pod ní ještě svíce vydává světlo. Postavíme stolek za kamna, aby stráž neviděla, že čtu, na stolek svíčku a půjde to.“

Vtom opět zarachotilo v předsíních.

Hon rychle schoval knížku do kapsy. Brzo profós přiběhl - samoten.

„Pánové, až vyvedeni budete na procházku, hleďte, aby zde bylo všecko uklizeno. Bude se zde prohledávati, když budete venku. Došla mě o tom zpráva. Tedy pozor. - Váš dukát, starý pane, jsem si už proměnil. Platí teď čtyry zlaté. Kdybyste zase nějaký našel - tak vám ho též proměním. Jen prozřetelně, pánové!“

Obrátil se a rychle zase zmizel.

„Vidíte, kterak potřebí jest nezdržovati se při otevřeném sklípku? Člověk zde není nikdy bezpečen.“

„Máš pravdu. Ale v těch chlapech vězí čert. Tedy zase přijdou?“

„Pochybuji, milý Forti. Znám profósa, je to prohnaná liška. Chtěl jen najevo dáti svou ochotu a přitom promluvil o dukátu. Myslí, že se jimi nyní vytasíš. Vím dojista, že nyní platí nad šest zlatých.“

Takž hovořili ještě as hodinu neb více, pak nastal čas procházky. Byli puštěni na nějaký dvorec, jenž do délky se táhl jako ulice, jíž také býval. Ale přepažili ji. Na jednom konci byla dřevěná příhrada. Prkna byla zpukřelá a škulinami bylo viděti do jiných ulic. Hojně lidí tam přecházelo. Jaká to útěcha, viděti kus zevního života aspoň z daleka! Ale u prken stála stráž a zabraňovala vyhlédání.

Dvůr byl, jak už řečeno, dlouhý, ale ne široký. Po jedné straně celou délkou se táhly hradby a kasematy. Objímaly v kruhu celou pevnost. Ale dvorec zasahoval až k zánovní příční zdi, do níž zasazena byla náramná vrata černě a žlutě natřená.

U těchto vrat stála zase stráž. Byly zavřeny. Za nimi se nacházela takzvaná druhá strana, kde ostatní vězňové přebývali. Po celé straně dvorce naproti kasematům se táhl jednopatrový dům, zasahuje až na konec i druhého dvorce. Veškerá okna byla hustými dřevěnými mřížemi opatřena.

„Jsou tam také žaláře?“ tázal se Bianchi Slava. „Ano a ne, jak si to právě vyložíš. Jest to klášter.“

„Ach, klášter? Snad ne kapucínů?“

„Nikoliv. Chovají se tam jeptišky.“

„Jeptišky? Jsou mladé?“

„To holenku nevím, ale tuším, že tam bude též mladých, neboť se prý na druhé straně přednedávnem odehrál jakýs román.“

„Och, vypravuj mi o tom. Já takové věci náramně rád slyším.“

„To věřím; ale vypravovat o tom nemohu, protože nic nevím, než že prý se tam odehrál román. Obsah neznám, Hon také ne, ale snad nám profós jednou něco o tom poví.“

„Zeptám se ho navečer.“

„To nejde. Jenom na procházce to možná, když s námi na dvoře mešká.“

„Mě mrazí. Pojď, poběhnem.“

Rozběhl se až k druhým vratům; tam se obrátil a běžel zase nazpět. Od jedněch vrat ke druhým choditi neb běžeti - to se nazývalo procházkou. Délka prostory obnášela as sto a padesát kroků.

Zima bylo jen praštilo. Brzo i Forti se dal do běhu a Hon a Slav též. Jen Asti, zamyšlen a smuten, krok za krokem se procházel, maje ruce v kapsách.

Profós, jenž mezitím byl poodešel, zase se navrátil a hned za ním přišel setník. Vstoupili spolu do nitra kasemat.

„Teď toho tam máto vyčenichají,“ pravil Hon, klusaje za Fortim.

„Stupida gente!“ odvece tento dále běže.

Slav mezitím nahlédnuv do nitra, spatřil profósa a setníka stojící v předsíni a hovořící spolu. Neprohlíželi tedy.

Setník brzo zase odešel, vězňů si ani nevšimnuv, a profós vyšel na dvůr.

Chvilku mlčky kráčel vedle Astiho, pak se ho jaksi soustrastně tázal, proč je tak smuten.

Asti mu líčil své starosti o mladou svou ženu.

Profós jej tak onak utěšoval, načež přidušeným hlasem pravil:

„Přináším vám dopis zvenku. Adresu jsem pro jistotu spálil. Toulal se po pevnosti a prošel as mnoho domů. Jak a komu se sem dostal, nevím, ale adresován byl na vás. Kdyby se byl dostal na komando, bylo by zle. Lépe by bylo, kdyby takovéto listy byly adresovány přímo na mne, a já bych vám je pak dodal. Až půjdete zase do komnaty, podstrčím vám to psaní, ale hned je spalte, jakmile bude přečteno.“

Odstoupiv od něho, přikročil ku vratům, jež vedly na druhou stranu, a hleděl klíční dírkou do druhého dvorce. Byl prázdný. Vězňové z druhé strany nebyli v též hodině na procházce.

Astiho ale zpráva tato zimničně rozechvěla. Neměl už pokoje a přál si, aby bylo po procházce. Přidružil se hbitě k Fortimu a pošeptal mu: „Došlo mě tajné psaní z Itálie.“

Fortim to trhlo. Chytil běžícího Bianchiho za kabát a pošeptal mu: „Máme tajný list z domova.“ Pak chytil Hona a Slava a řekl jim totéž.

Všickni byli jako na trní. Naštěstí byla doba procházky brzo uplynula. Hrnuli se do nitra. Profós podstrčil Astimu psaní. Forti, jemuž mezitím byl Asti sdělil, jakým prostřednictvím je obdržel, strčil v přechvatném návalu citu vděčnosti profósovi dva dukáty do ruky a pravil: „Jeden mi vyměňte, druhý si nechte.“

Vězení se uzavřelo. Bylo tam provětráno, ale zima jako v lednici.

„Teď nebudem čísti,“ pravil Forti, když Asti s vyzdviženým listem a jako narub obrácený vesele síní poběhával.

„Nejprv zatopte, pak se posadíme za teplá kamna, abychom své radosti užili.“

Teď nastalo pravé skákání po komnatě. List z Itálie, toť pravý kvas pro hladové duše.

Bianchi zatopil, a kamna brzo začaly dýchati. Stůl se postavil za ně a svíce do lahvice. Všickni byli napnuti.

„Slyšte, bratří,“ pravil vždy rozvážlivý Hon. - „Možná-li vůbec, aby vás byl už dnes dojíti mohl list z Itálie a aby se po pevnosti byl potloukal, nežli přišel do rukou profósových?“

„To je možná,“ odvece Asti. „Byli jsme už přes osm dní na cestu připraveni. Nevím, proč se odchod zdržel, ale v Miláně myslili, že jsme už pryč, neboť po celých těch osm dní se nikdo k nám nehlásil. Kam odvezení býti máme, snadno zvěděli.“

„Nuže tedy rozbal lístek.“

Asti tak učinil. Tu zase Hon zvolal: „Vždyť je na konci utržený kus.“

Podívali se na to. Byl skutečně kus papíru odtržen, ale psaní bylo celé i s podpisem.

„Tuť by scházela jen douška,“ pravil Asti.

„To sotva, ale schází as potvrzení setníka, že psaní četl,“ prohodil Hon. „List tento přišel bezpochyby docela řádnou cestou na komando, kde se pak adresa vždy znamená. Profós to obrátil na tajnou cestu, aby z vás vymačkal peníz. Poznáme to dle toho, je-li obsah závadný.“

Asti počal čísti:

„Drahý bratře Asti! Jsme všickni nemocni a strýček Viktor nejvíc. Praví se ale, že co nevidět k nám přibude nejlepší lékař Itálie, proslulý medik Josef Baldi, dobrý přítel naší rodiny, a v toho doufáme všickni, že nás uzdraví. Jenom strýček mu jaksi nedůvěřuje a pravil, že prý bude přece nutno přivolati pověstného doktora z Paříže, jenž prý jest nejznamenitějším diagnostem nyní v Evropě. Obáváme se, že ten doktor bude příliš drahý a že praskne kus našeho statku. Ale buďsi tomu tak neb jinak, jen když přijde pomoc. Malaria je zlá nemoc, umořila už tolik členů naší rodiny, že by i poslední snadno pochovati mohla. Jediná naděje nás drží.“

Tu Forti vyskočiv, přerušil čtenáře:

„Rozumíte tomu, hoši? Strýc Viktor, to je Viktor Emanuel, lékař Josef Baldi, to je náš velký Garibaldi, doktor z Paříže, to je Napoleon. Stůňou a hledají lékaře. O birbanti! Proč neposadí Mazziniho na diktaturskou stolici? Ten by vyléčil všechny jejich nemoci!“

„Ale nech ho dále čísti, otče,“ pravil Bianchi, „snad ještě něco o tom přijde.“

Forti se zase posadil a Asti četl:

„Co se domácích tvých záležitostí týče, nelze mi o nich podati zprávy utěšené a raději bych o nich pomlčel. Tvůj milovaný krásný kanárek, jejž jsi krátce před opuštěním domova sobě osvojil a více nežli sebe miloval, - uletěl, - a nikdo neví kam. Všecko pátrání naše po něm bylo marné. Praví se, že ho jakýs důstojník birbantů chytil. Nezoufej si proto, a nauč se celou svou lásku budoucně jen vlasti své věnovati. Objevím se co nevidět snad s lepšími zprávami. - Tvůj bratr Carlo…“

Tuto část četl Asti třesoucím se hlasem, a když dočetl, položil hlavu na ruce a usedavě plakal.

Ulétlý kanárek - toť byla jeho mladá žena!