Básnické spisy (Kalina)/Novoroční noc

Básnické spisy (Kalina)
Kšaft	Novoroční noc	Přástevnice

Údaje o textu
Titulek:	Novoroční noc
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 5–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ke kmotře Hátě, jež příští hádá
I tajné výroky osudu bádá,
Tři přišly krásky
Ve strasti lásky.
„Rok,“ dí, „uplývá, a co srdce strádá,
Nesplněno; nám nejdou záletníci,
Léta utíkají a květy prchají;
Raď, matko, potěš srdce žalostící!“
„„Těžkýť žal lásky,““ vece na to žena,
„„Leč rada lehká, budeli odměněna.““
„O odměnu ty se nestarej,
Jen ty nám dobrou radu dej!“
„„Nuže,““ rce bába, „„poslyšte mne, děvy,
Povímť vám věrně, co ledakdos neví,
Veleoučinných vrou kouzel moci
Za dnešní novoroční noci,
Kdy předvěcí praduchové
Rok kladou do jámy hrobové;
V té noci stínu i lásky zlaté kvítí
Čarovnou září svou milencům svítí:
Poslyšte, jak udá se vám je vzíti.
Pokoj zameťte, vyčisťte, vytopte
A prostřete pro tři páry;
Než vidličky na stůl dáti se chraňte,
Sic by neprospěly čáry.
Devatera jídla zbytky schovejte,
Novopečený chléb připravit dbejte,
Do něho vrabčí krve kropíce pějte:
‚Kdo toho chleba okusí,
Ten žárem lásky plát musí.‘
Za soumraku kvítka na věnce
Třasohlavá na hrobkách vyhledejte:
To přivnadí vám mládence;
A kdy posléz se sblíží duchů doba,
Ku stolu v sličném rouchu sedněte,
Drahého ždajíc každá sobě roba.
Všeli tak věrně vykonáte,
Milencův jistě přivoláte;
Přijde ku každé mládenec,
Požádá dvorně o věnec.““

Odplatí děvy bábinu radu,
I vracejí se uspokojeny;
Květiny sbírají ve trupím sadu,
Klídí a kutí, chystají vnadu,
Šetříc věhlasné slovo stařeny.

Již rok se kloní —
Duchové, co světa zárod pěstili,
Jej nesou věčnosti v mateřský klín,
Jejíť to syn —
A spolu roní i mnohý květ,
Co těšil krásou svět.
Ba rok se kloní —
A v jizbě děvy milostné zpěvy zvoní,
Kol stola sedí,
Ke dveřím hledí
A řevnou touhou milcův žedí.
„Zde ždáme — pro vás vzdýcháme!
Ej světnici jsme vytopily,
Pokrmy chutné přistrojily,
Pro vás se švárně vystrojily —
O pojďte, milenci, a jezte,
Věnečky krásné si vezte.“
Tak pějou lady,
A mocně působí kouzla vnady:
Klep — klep — a v jizbu čackým krokem
Dvé sličných jonáků vchází;
A podle dívek se sází,
Milostným v oko hledí okem.
Dvé jonáků — tré děv!
Páry milenců
V ozdobě věnců
V sladkém kochání
Se k sobě vroucně vinou;
Důvěrná slova linou
Bezděky v jemný zpěv,
Promlky mnohotajné
Přerývá leda vzdech,
Plamenovroucí dech
Se s dechem snubí.
Tak duše s duší
Slast ráje tuší,
Poprvé zří a lubí
Druh mila druha,
Tu tam je túha;
Nad prsoma po líté bouři
Se míru pne duha
A zrakoma unylost mhouří.
Rty drhající
Tu ručku, tu růže lící,
Tu ústek medoronné číše
Celujou skromně, svatotiše;
Ráj heslem hlasným,
Jako by chtěly
K rozkošem šťastným
Mír zbudit celý
K sladkému kochání —
K celování.
Jen jedna sedí lichá —
Není se k druhu přitulit
I milostivě přiholubit;
V žalostném bolu vzdýchá:
„Uvila jsem vás, květy, u věnec,
Nejde si pro vás drahý milenec!
Ach tobě žárem mým je znýti,
Svadnout s mým srdcem, outlé kvítí.“
Tak smutná děva vzdýchá,
V nepokoji jí líce planou,
A na věnec vřelé slzy kanou.
Již již rok roku jde vstříci,
A druha nelze dostříci.
„Ach kýž už Sitna robenec
Si jednou přijde pro věnec!“
  
Rouhavé dívky hlaholy
V komoře máteř probudí,
Ta připlouhá se o holi
A kárajíc, k ní takto dí:

„Ach, dcero má, nech rouhání,
Nech Sitno v pokoji.
Pomni, co ondy v kázaní
Kněz hlásal o říši o dvojí
A o ďábla věčném odboji.
Nenítě spíle s pekelným vrahem;
Lákavě světem on pobluzuje
A po lupu slídí, zlobu kuje,
Lapá v síť duše osudným tahem;
Ba nevolán se blíží člověku,
Ký v bezpečí si hoví blahém;
Pros raději o nebes opěku,
By bůh nás zlého uchoval,
Nám blaho, míru a spásu dal!
Ba proste boha, modlete se,
Panenky, modlete a položte se;
Duchové doby vanou, hrozí —
      Bohpomozi!
Dost dlouho jste již bděly,
Jásaly, plesaly, pěly —
Dětičky, jděte spat,
Musíte časně vstát!“
Tak vece stařena třesoucí bradou,
Na holi své se z dveří odvlíká;
A postať stínů zraku uniká,
Jež děvy přilákaly kouzla vnadou; —
Leč stínli to, co citem tak vroucím
Své lady pěstujou v náručí žhoucím?
Stínuli rtíčky tak líbě sladnou,
Tak čaromocným hovorem vládnou?
Celováno, kocháno, ač duchů čas,
Bděno sladkým zdáním mimo kázně hlas.
   
Jen jediná prsa, plná hoře a strázně,
Rouhavá slova sypou nehorázně:
„Zemskýli ke mně nestane milenec,
Ať z pekel host si přijde pro věnec!“

Rce — v tom kýs lomoz razí sluch čilý,
Hned k oknu děva — ach to snad milý!
S kočárem čtvero brůn letí,
A sluzi černě odětí
Již roučím tryskem před dům dospěli —
Zajisté to kochánek zmilelý.
Již síň stopami zaznívá,
V oustrety svému hosti
S laskavou horlivostí
Milenka pádí ohnivá.
„Vítej mi, mládče, vítej!
Hle věnec jsem tobě uvila,
Tě dlouho, dlouho žedila,
Miláčku srdce vítej!“
„„Tvůj věneček je krásný dost,““
Dvorným se hlasem ozve host,
„„Jestlis ho v pátek nevila,
A z kvítkůli jest, jež má milá
Svou rukou v sadu pěstila,
Uvitli řádně v dobu,
Volím ho v skrání zdob.““
„Já kvítků řádně vila do věnce,
Jež pěstila jsem pro svého milence.
Pravduli čirou můj ti nedí hlas,
Ať si mne i s tím věncem vezme ďas!
Na — ale pověz mi, jakou to skříni
Tvoji to sluzi kladou v síni?“
„„To klenotů přinesli schranu,
Tím věnem daří choť svou pannu!““
  
Zvědavým kvapem dívka přikročí,
Dsky s třeskem v ráz se rozskočí.
V zející rakev — valem do ní
Navou jatá se děva kloní,
A sluhů čtvero chopí, odpravuje
Lože pobledlé, svadlé roby;
Nesou nevěstu, a choť následuje,
A slubný věnec rakev zdobí.

Kdy vypršela duchů doba,
Zmizeli též milenci oba;
Se steskem hledí na se děvice:
„„Ha, kde jsou choti, kde naše družice?““
I skočí od stolu a vběhnou v síň,
Leč po hostech — po dívce ani stín.
Jen příkrý puch
Razí jich čuch;
Běží ven seznat, co se zdělo:
Co však jich oko uvidělo,
Nikomu nezjevila ústa více,
Na prahu schvátil úžas krasavice.
V dvou trupů siré oči a siné tváře
Novoročního slunka svítí záře. —

 * * * 

Nerodiž nikdo smrtelným okem zříti,
Co Sitno má svou šerou clonou krýti.