Na obranu myslivosti

Údaje o textu
Titulek:	Na obranu myslivosti
Autor:	Jan Doležal
Zdroj:	Kramerius NK ČR (str. 63–67) Národní knihovna České republiky
Vydáno:	In: DOLEŽAL, Jan, ed. Pro les, háj i lov: Ročenka. Žďár na Moravě: J. Doležal, 1893. 132 s.
Licence:	PD old 70

Každý, kdo mi praví, že lze jinými prostředky
než prací a spořením něčeho řádného se domoci,
jest lhářem a svůdcem lidu.

Franklin

Člověk byl ve svém prvotním stavu lovcem a teprve když počal se orbou a chovem domácího zvířectva zabývati, nastalo dělení sil. Bylo třeba ochránců pro klidnější zaměstnání. Honbu provozoval vždy víc a více bojovník a ochráněnec jeho se jí poznenáhlu vzdával, pozbývaje způsobilosti k tomu, poněvadž veškeren čas musil věnovati orbě, ponechávaje honbu svému ochránci, jenž jej i před lítou zvěří i před nepřítelem bránil.

Toto roztřídění lidstva lze považovati za počátek rolnictví, řemesel i nynější myslivosti.

Mezi lidem obecným panuje domněnka, jako by myslivost byla jakýmsi neprávem vznikla, jejímž účelem by bylo pouhé vraždění a trápení zvěře.

Vizme, jak se to ve skutečnosti má. Odpovíme tím zároveň na článek jednoho časopisu, jenž se snaží chrániti stav rolnický před úpadkem.

Tak vyčítá se v něm myslivci, že zabijí zvířata a lstivě je chytá, týrá je štvaním psů, honěním, až vypustí ducha — to je prý »ušlechtilý sport«, a projevena radosť nad tím, že aspoň někde rolnictvo již tak zmoudřelo a zvěř vyhubilo.

Jaká to zmatenosť pojmů! To vše činí jen pytlák a újedník, nikoli myslivec. Pytláci chytají lstivě zajíce a jinou zvěř, již lze zpeněžiti — nikdy ovšem škodnou — a to do ok a jiných lapadel, kde často několik dní se trápí. Z jakých kruhů rekrutují se tito humanisté? Ze spořádaných rodin selských zajisté nikoli, nýbrž z oněch, ve kterých panuje lenivost a zahálka, z míst, kde lze viděti ladem ležící stráně, břehy a j. pozemky, kde se nepřičiňují orbu, ovocnictví a p. zlepšovati, na hospodářských přednáškách se poučovati a p., nýbrž kde raději po polích a lesích se šourají, by se cizího majetku aneb aspoň ovoce cizí píle zmocnili a pak třeba s lehkým svědomím výtěžek propili — zkrátka z takových kruhů, ve kterých by rádi bez práce klidili a bez spořivosti hodovali.

Myslivec tak nečiní. Líčí-li některý myslivecký zřízenec na zvěř dravou a p. lapadla, zajisté k nim velmi často dohlíží, aby se chycené zvíře dlouho netrápilo, což ostatně činí i dbalí rolníci v domech svých.

Myslivec také neštve nadarmo zvěř, jak se v mnohých obcích děje necvičenými domácími psy nepořádných majitelů polí, kteří jich, místo aby jim dali stavení hlídati, berou s sebou na pole, zde si jich nevšímají, a tu bývají na zvěř štvány i v době, kdy matky svá mláďata střeží.^[1] Odbývají se sice štvanice jelenů a p., avšak jich účelem jest výcvik a otužilosť v jízdě na koni, což ostatně děje se někdy v celé zemi as jednou do roka, a ještě při nich štve se zvíře jen tak dlouho, než psem staveno jest, a nikoli »až ducha vypustí«. Nikdy se však neštve zvíře chorobné, staré, mladé a slabé vůbec, jak v mnohých obcích zhusta bezúčelně se děje.

Dále nezabíjí myslivec zvěře, leda že by ji chtěl trápení ukrátiti. Oběť myslivcova padne ve vzrušení přirozeném dobře mířenou, smrtící střelnou ranou. Nechá-li některý střelec dlouho zvěř trápiti, toť osobní jeho věcí a nesmí se na účet myslivosti klásti; ostatně neobratný neb necitelný řezník trápívá dobytče, neobratná hospodyně drůbež.

Jest to tedy docela jiný způsob smrti, než když zvíře po celý věk sviij hýčkané a na člověka uvyklé vede se na porážku, při čemž již z daleka krev svých padlých soudruhů cítí a opravdu smrtelná muka vytrpěti musí a svým katanům vytrhnouti se snaží, jak se nedávno v Praze stalo. A co by se vše dalo říci o nejušlechtilejším domácím zvířeti, jež jest nenahraditelno pro blahobyt, jistotu, pohodlí i zábavu člověka, totiž koni, jak se s tímto zachází; na koho by asi trpce žaloval, kdyby mluviti mohl?

Také myslivec nestřílí nikdy zvěře, aby mláďata živitele zbavil, nač však pytlák, ani hrabivý »noční lovec« a p. újedník ohledu nebéře.

Tvrzení, že někde pokročilé rolnictvo zvěř hubí, jest to nejveselejší. To se děje jen ze ziskuchtivosti a lakoty, právě tak jako ničení selských lesů.

Pracovitého sedláka zdravého, jenž jest jarého ducha, je-li přičinlivý a šetrný v domácnosti své a žije-li ve spřádaných poměrech a svého stavu opravdu si váží,^[2] tedy zajisté moudrého — právě nejvíce těší niva zvěří oživená, jako každého přítele přírody.^[3]

Radovati se z oživené přírody milo každému, i pravému myslivci, jenž počet zvěře v míře neškodné udržuje, ostatně jest k vykonávání myslivosti i rolník připuštěn a je-li k tomu způsobilý, jest i u myslivců ve vážnosti.

Ještě nepřišel sedlák na mizinu, ba ani neschudl z toho, co mu »ušáček« tu a tam uhryzl, ovšem ale velmi často upadl v nouzi z nevšímavosti ve své živnosti, z nešetrnosti, lenivosti, hry v karty, pití a — flinty — chopil-li se jí z náruživostí právě jmenovaných neb z fúrie a lakoty v domnění, že pečlivě hájená zvěř jeho předchůdců bude se i za jeho bezstarostnosti množiti.^[4]

Také každému vzdělanému rolníku známo, že zvěř jest mu užitečná hubením škodného hmyzu a plevele, na př. koroptev a j., a že tento druh zvěře jen pravý myslivec — třeba by byl i rolníkem — luhům a lesům nejlépe zachovati dovede.

Poněvadž ve zmíněném listě byla i okresnímu hejtmanství výtka činěna pro zápověď noční honby, uvádíme z »Lověny« případ na důkaz, že byl takový zákaz oprávněn.

V obci Těhnické vyšel si na večer jeden rolník na čekání, aby daňka z panských lesů vycházejícího ulovil, a zastřelil krávu, kterou jistý občan domů vedl. Avšak toto číhání na zvěř sousedovu má i tu vadu, že tím česť rolníků trpí, taktéž činí-li se přemrštěné nároky na náhradu za škodu zvěří působenou. Že myslivci pamětlivi jsouce těchto šmejdů »zuby nehty« své zájmy při tom hájí, nemůže se jim ve zlé vykládati, činí svou povinnosť; vždyť známo, že škody domácími zvířaty způsobené zvěři se přičítaly, ba i naschvál spáchaly.

O důležitosti myslivosti, o jejím provozovaní nelze nám zde pro obmezenosť místa se rozepisovati a proto poukazujeme na následující publikace, ve kterých laskavý čtenář žádaného vysvětlení najde. Uvádíme především »Lověnu«, v níž jest nejrozmanitějších článků uveřejněno, dále pojednání o myslivosti od vydavatele v »Rukověti zemědělství«, vydané k oslavě 40letého panování J. Veličenstva, v Praze 1888; pak na článek »Honba« od vydavatele ve spise »Zemská jubilejní výstava v Praze 1891«, sešit 18. Nákladem F. Šimáčka 1892. Konečně doporoučíme spis »Vstup do života« od Tullocha a »Povinnosť« od Smilesa, které nákladem vydavatele vyšly.

---

1. Psi tito vytrpí často mnoho hladu, zimy a vůbec nelidského týrání.
2. Je s ním spokojen a proto nechová tajnou nenávisť k stavům ostatním, což vlastně leckdo činí ze žárlivosti, že k nim nenáleží.
3. O nivách beze zvěře dočísti se lze v »Povinnosti« od Smilesa.
4. Kdož by si nevzpomněl na přísloví: »Nestůj o cizí, nepřijdeš o své«, a »člověče přičiň se a Bůh ti požehná« a konečně — »přej a bude ti přáno«.