Přeskočit na obsah

Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Náboženské následky bitvy bělohorské na Moravě

Přidat odkazy
Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze
Zdali Jiří Poděbradský r. 1448 táhl do Sas čili nic Náboženské následky bitvy bělohorské na Moravě Místopisná studie
Údaje o textu
Titulek: Náboženské následky bitvy bělohorské na Moravě
Podtitulek: Úryvek z větší práce
Autor: František Kameníček
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 15–27.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Rekatolizace

Moravané jediní neklesli hned po bitvě bělohorské na mysli; ačkoliv stavové arciknížetství rakouského i stavové čeští je vybízeli, aby císaři se poddali, nedbali napomenutí toho, nýbrž opustivše pouze některé místa v Rakousích, jež obsazena měli, všecko v tom okolí vyplenili a zpustošili, zvláště statky pánův a vrchností katolických. Když však viděli, že jediní v odporu trvají a že za okolností takových vše již jest ztraceno, vzdali se také císaři na milosť a nemilosť.[1] Dne 20. prosince r. 1620 prosilo poselství moravské císaře na kolenou za milosť a odpuštění. V čele poselství toho byli pan Karel starší ze Žerotína, který po celý odboj ten, ač ku bratřím se znal, císaři Ferdinandovi věren zůstal, a kardinál Frant. z Dietrichšteina, biskup olomoucký.[2]

Císař svolal na počátku ledna r. 1621 ku poradě o moravských záležitostech do Vídně zvláštní kommissi, při níž súčastnil se také vedle jiných méně důležitých osobností kardinál Frant. z Dietrichšteina. Podle náhledu jeho mělo se na Moravě nejdříve působiti, aby moc katol. duchovenstva v zemi této rozšířena byla, proto žádal, aby dáno bylo duchovenstvu zase první místo na sněmu a počet kněžstva aby přiměřeným způsobem byl rozmnožen. Dále aby za královské rychtáře, purkmistry a městské písaře ve všech městech dosazováni byli pouze katolíci a v některých městech, jako v Brně, v Olomouci a ve Hradišti aby jen katolíci dosáhnouti směli městských úřadův a hodností vůbec. Bratři čeští a novokřtěnci aby byli ku katolictví přidržováni, a kdyby odporovali, aby byli bez milosrdenství z Moravy vypovězeni. Všichni sirotci aby byli vychováváni v náboženství katolickém a který by měl 4000 tolarův jmění,[3] aby se směl ženiti nebo vdávati jen s povolením císaře. Patronatní právo na všech statcích císařských aby dáno bylo biskupům olomouckým.[4] Příslušníci cechů mají býti přidržováni, aby obvyklým způsobem dřevním bývali přítomni službám božím. Konečně aby učiněny byly přípravy ku vychování a vzdělání přiměřeného počtu duchovních a k tomu účelu aby každý katolický beneficiant přispívati musil třicátou částí svého ročního přijmu. Z návrhů těchto viděti, že kardinal chtěl rychle a bezodkladně provésti protireformací ve městech a na statcích královských na Moravě. Úřady tyto byly příštího dne císaři předloženy a od něho schváleny.[5]

Také správa Moravy svěřena byla kard. Frant. z Dietrichšteina, který se s počátku zpěčoval hodnosť tuto přijmouti, poddal se však a ve krátkém čase, ač s mnohými obtížemi, zjednal církvi katolické na Moravě vážnosť a předešlé postavení.

Dne 23. ledna 1621 císař podepsal dekret, jímž členové řádu Ježíšova měli býti na Moravu i do dřívějšího svého majetku uvedeni a škoda, kterou v nepokojných předešlých dobách byli utrpěli, měla se jim nahraditi.[6] V březnu pak (20.) vydal kardinál ve příčině jich sám ku Moravanům provolání, jímž řádu tomu podle nařízení císařského veškeré jmění se vrací.[7] A téhož dne vydal také královským městům rozkaz, aby z městských rad všickni nekatolíci byli vyloučeni a na místo jich katolíci dosazeni; přísaha „ve jménu Marie a svatých“ aby všude byla zavedena a užívána.[8] Ve příčině protestantismu byli všickni rádcové císařovi toho mínění, aby víra tato byla násilně potlačena, a jen v tom se rozcházeli, zdali by se to mělo státi hned, anebo postupem času.

Protireformace byla na Moravě dříve a horlivěji předsevzala, nežli v Čechách, jelikož tam v čele správy byl kardinál Frant. z Dietrichšteina, jenž nemusil býti k horlivosti teprve pobádán. Tak se stalo, že šlechtici kraje olomouckého již počátkem r. 1621 stěžovali si na utlačování ve příčině té a žádali bohosloveckou fakultu při universitě vitemberské za přímluvu u kurfirsta saského. Přes tuto přímluvu nezlepšily se poměry protestantů moravských, poněvadž kardinál užil každé příležitosti, aby na fary uprázdněné dosadil kněze katolické. Kommissaři císařští sjížděli celé markrabství sem i tam, odstraňovali ze všech far a kollatur kněžstvo luteránské a doplňovali je kněžími katolickými.[9] Proskripce všeobecná nemohla na Moravě předsevzata býti ihned z téhož důvodu, pro který odročeny byly processy s povstalci. Válka s Uhry totiž nedovolovala, aby se na Moravě během r. 1621 provedlo opatření tak pronikavé, které by bylo zajisté popudilo veškeré obyvatelstvo v zemi. Po míru mikulovském však nebylo již potřebí šetřiti nikoho.

Na podzim r. 1622 vypovězeni byli dekretem Ferdinandovým ze dne 17. září[10] z Moravy nejprve novokřtěnci „zato, že prý Fridricha, když skrze Moravu jel, do hospod přijímali“. Zanechavše tedy domů, rolí, vinic a mnoho majetku svého ve velikých houfích do Uher a do Sedmihradska se přestěhovali.[11] K odstěhováni měli jen čtyřnedělní lhůtu; mnozí tedy, nemohouce jmění svého v tak krátké době aspoň částečně zpeněžiti, zůstali raději v zemi a stali se katolíky. Takových prý bylo asi 10.000.[12] Anabaptisté vystěhovali se všickni z Nových Mlýnů, ze Šakwic, z Kobelnice, z Trachtína, z Pouzdřan, z Přibic, z Pohořelic, z Nosislavi, ze Slavkova, z Heršpic, z Podivína, z Hodonína, z Mikulova, z Němčic, z Alexovic, ze Křtěnic, z Višňova, z Tavikovic, z Čermákovic, z Moskovic, z Dambořic, z Uhřic, z Lanštorfu, z Čejkovic a ze Židlochovic; vedle toho z četných vill, dvorů, mlýnů, pivovarův a z různých služeb.[13]

Mezi tím již během roku 1622 počalo také vyšetřování s povstalci a provinilci moravskými. V měsíci září byli vyhlášeni za psance a cti, hrdla i statkův odsouzeni všichni ti, kteří z markrabství moravského ujeli, císařovy milosti nevyhledávajíce. Byli to zvláště: Ladislav Velen ze Žerotína, někdejší hejtman zemský, Vilém z Roupova, nejvyšší komorník, Jan Bernart z Kunovic, Krištof Berger, Hartman z Buchheimu, Ondřej ml. z Buchheimu, Jiří Fridrich z Regensdorfu, Jan ze Šellendorfu, Václav Bítovský, Jan Šoboveský, Krištof Sedlinský, Jan Petelský z Wrbna, Bohuš Břemitský, Jan Adam z Vyškova, Jan Adersbach, Jiří Einbogen i jiní.[14]

Dne 3. listopadu r. 1622 odpuštěn byl císařským mandatem v Brně prohlášeným trest smrti 24 pánům moravským, zemanům a měšťanům, kteří vzdavše se císaři na milosť, dosud chováni byli v Brně ve vězení. Vyvázli životy svými tím, že všecku vinu svalili na Čechy. Byli tedy potrestáni pouze na svobodě osobní, ztrátou statkův a což ve příčině náboženské nejdůležitější, také tím, že bylo jim postoupiti císaři právo osazovati fary na panstvích, jichž neztratili.[15]

Byli to ze stavu panského: Berthold z Lipého, maršálek dědičný král. česk. uvězněn byl do smrti a ztratil statky; taktéž Krištof z Říčan; Rudolf ze Šleinic uvězněn býti měl do tří let; Zdeněk z Waldšteina uvězněn do smrti; Bedřich Kounic ponechán byl ve vězení do dalšího rozhodnutí císařova, rovněž Václav Möll a Bernard Šáf; Karel z Kounic a Jan Čejka z Olbramovic, nejvyšší písař markr. mor., potrestáni byli doživotním vězením, a Jiří Zahradecký vězením tříletým.

Ze stavu rytířského Krištof Blekta a Ludvík Krakovec uvězněni byli do rozhodnutí císařského; Jindř. Vodický a Wolf Kellečenský odsouzeni byli do žaláře doživotního; Václav Rechenberger na dvě léta a Ondřej Seitel dostal tu milosť, aby před kostelem sv. Jakuba v Brně vybíral po celý rok almužnu na chudé. Konečně potrestáno bylo podobně také 8 osob ze stavu městského.[16]

Brzy dne 9. list. prohlásil kardinál Frant. z Dietrichšteina patent císařský, jímž uděloval se generalní pardon všem ostatním stavům moravským, vzpourou proti legitimnímu panovníku se prohřešivším. Odpuštění to týkalo se ovšem jen trestu hrdelního a ztráty cti; na statcích byli všichni potrestáni a bylo nařízeno, aby se všichni v té příčině u kardinala do šesti neděl, od počátku prosince počítaných, ohlásili.[17]

Z uprchlíků byl pan Václav Bítovský z Bítova, pán na Bystřici a Prusinovicích, jeden z direktorů moravských, v srpnu r. 1627 ve Branibořích zajat a na Moravu přiveden. Zde dal ho kardinal Frant. z Dietrichšteina jako osobního nepřítele svého mučiti a vyslýchati; konečně byl sťat na náměstí brněnském.[18] Byla to jediná oběť z Moravanů, jež zaplatila životem svým věrnosť ku Bedřichovi falckému. Skonfiskováním většiny statků šlechtických a prodáním přívržencům královským ztratila Morava větší čásť staré šlechty své, a nová panstva byla uvedena.[19] Dietrichšteinové, Lichtenšteinové, Waldšteinové, Lobkovicové, Breunerové, Collaltové, Náchodové, Althanové, Berkové, Wrbnové, Rödernové, Schaumburgové, Miniati, Wanglerové, Mathiaschovští atd. datují odtud nový rozkvět statků svých. Města moravská, vyjma Schönberg a Nový Jičín, neztratila sice svých práv, ani privilegií jako města česká, avšak upadla následkem válečných let do ohromných dluhů. Restaurace katolická brala se s počátku na Moravě volným krokem, poněvadž se nedostávalo kněží katolických; byliť téměř všichni z měst, městeček i vesnic za doby povstání vypuzeni. Dietrichštein pomáhal si tím způsobem, že dosazoval na nejpotřebnější místa Jesuity, což nikterak nebylo katolické věci na škodu, nýbrž spíše ku prospěchu.[20] Při tom počínal si kardinal s rázností podivuhodnou. Asi ze 300 farností vypuzeni byli nekatoličtí praedikanti a katolické kněžstvo dosazeno. Vedle Jesuitů vypomáhal si také členy jiných řeholí, jako Augustiniány, Karmelitány, Dominikány, Františkány, Kapucíny i jinými.[21]

Ještě roku 1622 vypovězeni byli luteránští kněží z Jihlavy kdež zase téměř po stu letech kostely poprvé službě katolické byly otevřeny; stalo se to důrazným zakročením a teprve tehdá, když Jihlavanům nezlomná vůle císařova ve příčině té byla oznámena. V Brně a v Olomouci měli Jesuité zvláště mnoho práce, neboť města tato byla se během povstání úplně katolicismu odcizila. Zvláště olomoučtí občané byli velmi horlivými luterány.[22] Jesuité kázali v kostele sv. Mauricia bez ustání v různých řečech jeden za druhým, uvězňovali zatvrzelé akatolíky a přísnými tresty obraceli je ku víře pravé. V Brně zařízen byl kněžský seminář, aby nedostatku kněží aspoň pro budoucnosť bylo zabráněno. Gymnasium tamější šestitřídné bylo velmi četně navštěvováno.[23]

Pro seminář olomoucký daroval císař Ferdinand II. r. 1623 zvláštní dům v litovelské ulici, jejž byl měšťanu Adamu Schöfferovi skonfiskoval. Jesuitům pak brněnským dal statek Polehradice a Olomouckým Čejkovice se dvěma osadama. Řád Jesuitů zmohl se vůbec v dobách těchto náramně i ve členstvu svém i ve příčině světského majetku. Všude stavěny byly krásné paláce pro kollegia jejich a tak rozsáhlé, že dosud se jim podivujeme.[24]

V Biskupicích, v Novém Jičíně, ve Slavkově, kdež prý 17 náboženských sekt bylo zahnízděno,[25] v Doubravníku, v Neustadtlu, v Jimramově, v Mor. Krumlově, v Polné, v Nové Říši, všude konány byly pilné missie Jesuitů s účinkem znamenitým. V Novém Jičíně zařídili si Jesuité novou kollej a usadili se tam r. 1623 stále. Ve Znojmě ubytovali se stále v máji r. 1624 a opanovali tamější gymnasium. Působili zde tak účinně, že během jediného roku nebylo v celém městě téměř žádného akatolíka, ač s počátku, když tam přišli, pouze 7 katolíků tam žilo.[26] V Jihlavě usadili se Jesuité téhož léta 1624 na zvláštní mandat císařský a přízní pana Adolfa z Althanu.[27] Z města toho vystěhovala se téměř celá strana akatolická do Uher i s majetkem svým, tak že, jak D’Elvert v dějinách Jihlavy se zmiňuje, „sotva dva ševci tam zůstali“.[28] Čtvrtinu majetku svého musili vystěhovalci zůstaviti komoře královské. V Jihlavě vůbec tak zuřivě byli nekatolíci pronásledováni, že i pekařům zakázáno bylo prodávati něco protestantům.[29]

Zvláště kapitola olomoucká podporovala také úsilně všechny podniky císaře Ferdinanda jak v dobách revoluce r. 1619 a 1620, tak také v těchto strastných a pro nekatolíky osudných dnech. Za to byl jí Ferdinand povděčen a v uznání zásluh všech potvrdil jí r. 1623 všechna stará práva i privilegia vedle mnohých jiných milostí.[30] V březnu r. 1624 vypovídáni byli podruhé rozkazem císařským novokřtěnci z Moravy, kteří mezi tím opět na Moravu se vraceli a do služeb přijímáni byli. Ve 14 dnech měli se z Moravy vykliditi. Dne 27. prosince pak téhož roku vydán byl mandat císařský, jímž vypovídáno bylo všecko nekatolické kněžstvo ze země a nařizována tak zvaná restaurace katolická po městech i vesnicích.[31] Do dvou týdnů kdo nepřestoupil ku pravé víře, měl se ze země vystěhovati. Aby císař rozkazu svému důrazu zjednal, zůstaveny byly na Moravě vojenské pluky německé a španělské, jimiž obsazena byla důležitější města nekatolická, jako Prostějov, Vyškov, Svitávka, Jihlava, Ivančice, Goldenstein, Eisenberg, Zábřeh, Schildberg, Unčov, Slavkov, Lipník, Frölleršdorf, Plumlov, Meziříčí, Nový Jičín, Fulnek, Hradiště, Ostrava, Strážnice, Uher. Brod a j. Zároveň bylo se jednotlivým městům těmto starati o žold vojska toho, což přirozeně bylo břemenem téměř nesnesitelným, ježto Morava následkem předchozích bouřlivých dob byla úplně vyssáta.[32] Za pomoci těchto vojsk prováděna byla na Moravě restaurace katolická. Všecky kostely v zemi odevzdány byly pod správu kněží katolických, na obyvatelstvo pak doléháno bylo prostředky vždy ostřejšími, aby se podrobilo církevním zákonům a súčastnilo se služeb božích katolických. Žádnému, kdož by se neznal ku katolickému náboženství, nesmělo ve městech povoleno býti práva měšťanského,[33] ani provozování řemesla, ani jiné světské živnosti.[34] Kněží katoličtí neoddávali snoubenců nekatolických, aniž dopouštěli pohřbů na hřbitovích, leč zemřelým ve katolickém náboženství. Svěcení svátků, zachovávání postů, chodění na mši nařízeno bylo pod pokutami peněžitými. Aby i lid selský ku pravé víře se obrátil, o to staraly se starší i novější vrchnosti katolické na panstvích svých dle libosti bitím, zavíráním a násilným vháněním do kostelů. Toliko osoby stavu panského a zemanského byly posud prosty všeho přímého naléhání na změnu víry.

Ku vyhánění nekatolických kněží z far přikročilo se s nevídaným ukrutenstvím. Byli k tomu ustanoveni zvláštní kommissaři s Jesuity, mnichy i některými pány a rytíři.[35] Ti po krajích, po městech i vesnicích jezdili, kacířství odučovali, římské náboženství schvalovali a přikazovali; lidi přednější ku přestupování ku víře katolické slibováním cti a přízně přemlouvali, obecný pak lid příkladem jich mámili, aneb hrozbami k témuž donucovali. —

Adama Píseckého, správce v Byteši na panství pana Karla ze Žerotína, ze šatů svlékli a potýravše ho do vůle, sťali. Knihy jeho na hromadu snosili a spálili. Kněz ve městečku Bohdálově, Matěj Pšenička, mající nedaleko 70 let, oběšen byl od necitelných vojáků za oud mužský. Jan Beránek, více než 70letý stařec ve Ždánicích, muž pobožný, nejprve byl zbit, potom na náměstí upálen. Havel Čelech v Cetechovicích tak byl od vojáků zmučen, že od toho ve třech dnech dokonal.[36]

Oltáře, kde pod obojí se podávalo, aneb kde protestantské mše slouženy byly, i kazatelny, ze kterých nekatoličtí kazatelé slovo boží hlásali, byly mrskáním metlami vyčišťovány, hlouposť, které se nestyděli prováděti ani v Brně, ve Znojmě a jiných městech moravských.[37]

V červnu r. 1625 zapověděl císař na věčné časy všem, kdož katolíky nejsou, užívání zemských desk. Téhož roku podnikli opětně Jesuité některé missie zvláště do Polné, do Moravičan, do Slavkova, do Ivanovic, do Rajce, do Nových Hvězdlic, do Plumlova, do Kostelce, do Ousova, do Litovle a j.; r. 1626 do Lipníka, do Hranic, do Břeclavi a do Bučovic. Působnosť řečí jejich a kázání byla tak mocna, že posluchačstvo s pláčem prý vrhalo se na kolena a v slzách prosilo Boha za odpuštění bezpočetných poklesků svých.

Konvikt a seminář olomoucký, jež spravovali též členové tovaryšstva Ježíšova, nadal kardinal Frant. z Dietrichšteina všemi důchody města a statků Nového Jičína ku výživě chovanců z Moravy, Čech a Slezska tím způsobem, že Jesuité nebyli ani zavázáni skládati účtů z výdajů svých.[38]

V prosinci r. 1625 vydal císař na pobádání Carafy, legata papežského, opětně přísný mandat proti těm praedikantům, kteří posud zdržovali se na Moravě přese všecky zákazy. Mandat ten jest velmi krutý.[39]

O nějakém ráznějším odporu proti restauračním dekretům nebylo na Moravě řeči zrovna jako v Čechách. Každý nekatolický šlechtic, jenž by se byl ujal svých souvěrcův a jenž by byl na svých statcích překážel vypovídání protestantských kněží, musil se obávati, že kommisse konfiskační potrestá jej přísnějším rozsudkem.

Také ze statků Karla staršího ze Žerotína měli se na zvláštní rozkaz kardinala Frant. z Dietrichšteina vystěhovati všichni protestantští a bratrští kněží koncem r. 1622, nebo na počátku r. 1623. Ač nařízení takové zůstalo s počátku více méně nepovšimnuto, bylo patrno, že dlužno v té příčině zakročiti, aby podobný rozkaz nebyl obnovován snad ještě ve formě přísnější. Bylyť statky pana Karla staršího ze Žerotína útulkem četného duchovenstva akatolického.[40] Karel ze Žerotína nebyl posud pozdvihl hlasu svého proti jednání vítězného císaře na Moravě, leč snad ve kruhu důvěrných přátel svých; ale když nyní i na něho došlo, nemínil déle a nechtěl mlčeti. Chtěje stížnosť svou císaři samému přednésti, vydal se do Vídně a tam odvolával se na své služby i na slib sobě učiněný, že mu ve vyznávání víry nikdy nebude překáženo. Avšak nyní slibu že se mu nedrží a že se s ním nakládá jako s nepřátely císařovými. To prý nemůže míti jiného následku, nežli že nejvěrnější přívrženec císařův zapuzuje se nepřátelům do náručí. Císař odpověděl, že pamatuje se, jaký slib byl učinil, ale že nemůže ho zdržeti, poněvadž prý toho papež nedovoluje; avšak nechať prý pán ze Žerotína o záležitosti své promluví s kardinalem Frant. z Dietrichšteina.[41] Žerotín tedy tak učinil. Avšak pochybujeme, že Dietrichštein jevil nyní více povolnosti nežli dříve. Žerotín tedy nedbaje zákazu, hostil na hradě svém v Náměšti kazatele bratrského a poskytnul také několika jiným kněžím útočiště na statcích svých, počtem asi čtyři a dvaceti.[42] Vláda prozatím trpěla tuto tvrdošíjnosť, ale když později strana císařská cítila se býti silnější, bylo i Karlovi ze Žerotína povoliti. Jelikož pak útěchy svých souvěrců nechtěl postrádati, vystěhoval se také do Slezska.

Na panstvích kunštátském, panu Štěpánu Schmidovi náležejícím, pak na panstvích sternberském a římařovském, náležejících knížeti Münsterberskému (Sternberg) a panu Hoffmanovi (Římařov), byla restaurace katolická provedena bez odporu i mezi lidem obecným, neboť pánové ti sami o to se přičinili, aby všickni praedikanti ze statků jejich ve 14 dnech se vystěhovali a lid aby katolické bohoslužby navštěvoval.[43]

Vypuzením akatolického duchovenstva z Moravy dosaženo bylo vytknutého účelu, pokud se týkalo nařízení císařských ve příčině té; aby však dílo restaurační mohlo býti dokonáno úplně, nesměli ani mezi laiky trpěni býti odpůrcové víry katolické. Ovšem že ani to nedělo se bez krutých výstupů, ba mnohdy i s nelítostným tyranstvím. Mandat císařský v té příčině vydán byl teprv dne 9. března 1628,[44] ač pronásledování akatolíků prováděno bylo hned od té doby, kdy praedikanti z Moravy vyháněni byli.

Sedláci povoláváni byli do měst i městeček a kteří se nedostavili, ti od vojáků zjímáni byli a hnáni jako hovada, třeba i v největší zimě a v chatrném oděvu ku zodpovídání na úřady, kdež do věží, sklepů, koníren a chlévů je zavírali. V Plumlově do věže, v níž prý plno hadů bylo, uvržen byl Joachim Bercíř s několika jinými. Ve prostějovském zámku do konírny jich velmi mnoho zavřeno bylo a tu okna se všech stran zacpána, až se dusiti a omdlévati počali. Mezi jinými Jakub Vlický, osmdesátiletý stařec z městečka Kostelce, mrtev vytažen byl.[45] V Holešově Drachovius, Jesuita, již od delší doby dával dělati dubové sruby na ten způsob, aby ten, kdo tam strčen byl, ani ležeti, ani seděti, ani státi nemohl, ale sehnutý a skřivený, jako by na polo visel, tak že sotva bylo lze dvě nebo tři hodiny to sevření trpěti. Žíly křehly a oudové všichni se třásli. A to mučení tak dlouho trvalo, až nešťastníci viry své se odřekli a katolické náboženství přijali.[46] Nejedni prosili, aby raději zbiti byli, nežli ku přestoupení nuceni, ale odpovídáno jim, že císař nežízní po krvi jejich, ale po spasení jich duší. Jiným pak na takovou prosbu se vysmívali říkajíce: „Co? Mučedlnické koruny se tobě chce? Nehodní a zlí lidé jste, abyste se měli čím chlubiti.“ Tak odpověděli Janu Poláčkovi ve Hranicích, když od kommissařův a Jesuitů rozličně k odpadlictví namlouván byv, na kolena padl, ruce spínal, aby mu raději hlavu vzali, než svědomí násilí činili. Podobně Janu Eliášovi ve Fulneku a jiným jinde.[47]

V Moravské Třebové stálo na hřbitově několik kněžských, z kamene vytesaných nekatolických soch, kterýmž jakýsi Jesuita v náboženském roznícení kladivem a dlátem oči vytloukl; ani bezbranné hmotě tedy pokoje nebylo dopřáno.[48]

Když tedy jiné rady nebylo, zoufali sobě mnozí, jiní zase vzbouřili se proti Jesuitům a vojákům císařským.[49]

Obyvatelé panství Vsetínského odbíjeli zbraněmi až do r. 1632 všecky útoky na svědomí své činěné tak udatně, že ani k odpadlictví od víry své, ani ku složení zbraní přivedeni býti nemohli, ačkoliv se o to císařské vojsko mocně pokoušelo. Odtud bývaly ty hory vsetínské vítaným útulkem všech pronásledovaných. „Tím stalo se,“ dokládá se v Hist. o těžk. prot. círk., „že přes to přese všechno v Čechách a na Moravě více než 7000 bylo těch, jejichž kolena neskláněla se Bálovi, aniž ústa jejich líbala ho.“ Jmenovitě ve knížetství Fridlandském, ve kraji Vsetínském, pod pány ze Žerotína, z Waldšteina i pod mnohými jinými mírnějšími vrchnostmi byli tu a tam někteří nekatolíci roztroušeni. I kněží (zvláště z Jednoty bratrské), nacházelo se v Čechách a na Moravě ještě r. 1632 blízko sta.[50]

Ale velmi mnoho bylo těch, kteří nedavše se pohnouti žádným násilím ku přestoupení ku římské církvi, obětovali větší čásť pozemských statků svých, jakož jinak možno nebylo a opustili drahou vlasť svou. Usadili se dílem ve Slezsku, v Polsku i v Němcích. Jim postačovala jejich víra a modlitební kniha. Na Slovensku zachovala se píseň vystěhovalců českých, kdež zřejmě citům svým průchod dávají; čtvrtá sloka písně té zní:

„Nevzali jsme s sebou
nic, po všem veta,
jen bibli Králickou,
Labyrint světa.“[51]

Stali se chudáci účastníky mučedlnictví nekrvavého.

Ti pak, kteří zapřeli přesvědčení své a stali se katolíky, aneb dokonce i propůjčili se ku provádění restaurace katolické, byli v úplném opovržení u bývalých souvěrců svých. A takových bylo na Moravě velmi mnoho, mnohem více, nežli v Čechách. Neboť r. 1635, po ukončení oněch bouřlivých dob, zaslal kardinal Fr. z Dietrichsteina kongregaci de propaganda fide do Říma zprávu o provedení restaurace katolické na Moravě následujícího obsahu: „Lid nekatolický na Moravě ku pravé víře obrácen jest. Ze 150.000 nekatolíků již asi 110.000 obrátilo se. Novokřtěnců mnoho tisíc bylo vypovězeno. Šlechta také po většině raději se vystěhovala do zemí protestantských, než by víry své se byla vzdala.“ Vedle toho stěžuje si kardinal na nedostatek kněžstva; far prý jest 636 a řádných farářů toliko 257; že jest mu tedy posýlati do správy duchovní Augustiniány, Karmelitány, Dominikány, Kapucíny a jiné. Za učitele ku vzdělávání mládeže počal užívati kardinal Piaristů, nového řádu řeholného, jenž byl teprve r. 1617 Josefem Kalasanciou v Římě založen. První školy jejich zařízeny byly roku 1631 v Mikulově, ve Strážnici a v Lipníku. Dosud nebylo nikde na školách v Rakousku řádu tohoto užíváno, tak že teprve z Moravy rozšiřovali se do jiných zemí, zvláště do Čech, Slezska a Polska.

*

Tak tedy ukončil se onen dvoustoletý boj náboženský ve vlastech našich. Lipany a Bílá hora! Jména tato, jež nám dvě krvavé bitvy připomínají, nevymizejí nikdy z pamětí našich. V obou bitvách hrála šlechta česká i moravská důležitou úlohu; u Lipan nabyla moci a síly posud nebývalé, na Bílé hoře ji ztratila; a ztratila nejen moc svou, nýbrž i statky, dílem vlasť a náboženské přesvědčení své. A ten ubohý lid trpěl vždy, i tehdáž i nyní. Jemu bylo vždy nejcitelněji usmiřovati proviny pánů svých. Církvi katolické bylo podstoupiti během 15. a 16. století těžkou zkoušku, avšak energií svou a svým výhodným postavením vyšla z boje toho v zemích koruny české vítězně. Protestantismus, který byl na konci 16. století v Čechách a na Moravě v sebe pojal téměř všechny náboženské sekty, neujal se, vlastně dlužno říci neudržel se, neboť neuměl odolávati oné pádné protiváze tábora katolického. Protestantismus způsobil ve vnitřním vývoji národův a států západní i střední Evropy rozštěpení, jež nejlépe podle toho lze změřiti, pováží-li se, jak hluboko živel církve římské zasahoval do společenského a rodinného života. Obecné blaho souviselo tehdáž s církví římskou velmi těsně; králové vládli jen tehdy klidně, když korunu z rukou církve obdrželi. Tisíce šlechticů docházelo skvělého zaopatření ve službách církevních; učenci náleželi téměř vesměs stavu duchovnímu. Církev sama měla k ruce veliké bohatství, kteréž idealní její vážnosť ještě více zvyšovalo.

A nyní vystoupili vášniví reformatoři proti veškerému posavadnímu zřízení církve katolické, jež měla se v jiný tvar přeliti. Moc měla vykonávána býti jiným způsobem. Z toho vyvinul se během času mezi přívrženci staré víry a mezi novotáři boj na život a na smrt. Boj tento byl ovšem neroven. Kdo zůstal věren staré církvi katolické, tomu se dostávalo ochrany zákonův a různých výsad; novotáři byli osamoceni a tak hájili jen svými silami přesvědčení, majetek a bezpečnosť svou. V Německu zvítězili novotáři, majíce zde půdu příhodnější a řádnou organisaci; v zemích koruny české zvítězila církev stará, jak pro politickou krátkozrakosť vůdců novot náboženských, tak neorganisací strany protestantské, nedostatkem hmotných prostředkův, i tím konečně, že boje nesúčastnilo se jádro lidu venkovského, který považován byl za věc v té příčině bezcennou a za činitele nic nerozhodujícího. To ovšem bylo nedopatření trestuhodné. Tak brzy zapomněli stavové čeští a moravští na doby husitské, kdy tentýž lid, jimi nyní zneuznávaný, porážel Evropu v bojích bezpočetných, kdy statisícové třásli se před hrstkou táboritův. Jen tím stalo se, že musili stavové čeští a moravští upomenuti býti na doby ty Bílou horou a událostmi potom zběhlými. Bylo to ovšem poněkud přísné upomenutí, ale snad zasloužené.

  1. ↑ Skála IV. p. 388 a 423. Gindely: Dějiny povstání česk. III. p. 288. (Sjezd brněnský) a p. 292 sq. (Vyjednávání s císařem vítězem.)
  2. ↑ Pěšina: Mars Moravicus. II. (Opis v zemském archivu českém.) Poselství moravské bylo ve Vídni velmi nemilostivě přijato. Gindely III. p. 296.
  3. ↑ D’Elvert: „Beiträge zur Geschichte der Rebellion etc.“ III. p. 78. Gindely v dějinách českého povstání III. p. 294 sq. udává však nesprávně pouze 1000 tolarův.
  4. ↑ Ibid. p. 78. — Gindely tento passus úplně vynechává.
  5. ↑ D’Elvert: „Beiträge z. Gesch. d. Rebell. etc.“ III. p. 78.
  6. ↑ D’Elvert: Ibid. p. 122.
  7. ↑ …„praedictos fratres et patres Societatis Jesu in pristinas sedes et domicilia, quae prioribus temporibus inhabitarunt, pristinas item fortunas et in census reducimus et restituimus, atque iisdem impertimur plenam potestatem, jus, facultatem, omnia, quaecunque illis adempta fuerunt, bona mobilia et immobilia repetendi et recipiendi“. Schmidl: „Hist. Soc. Jesu“ III. p. 266.
  8. ↑ …in omnibus regiis civitatibus haereticos senatores gradu suo dejecit et catholicos… suffecit. …denique civium, urbium, rerumque praefectos beatissima semper virgine et omnibus sanctis in testimonium adhibitis prisco catholico more fidem obedientiamque imperatori jurare conpulit. (Schmidl: „Histor. Societ. Jesu“ III. pag. 281.)
  9. ↑ Skála V. p. 69.
  10. ↑ D’Elvert: Beiträge zur G. der Rebell. p. 147. Volný: (Archiv für Österr. Gesch. Jahrg. 1850 p. 124): „dass alle diejenigen, so der Huetterischen Bruederschaft zugethan, es seyen mans, oder weibspersonen vn genalden datum an über für wochen bey hoher Leib und Leben straff sich nie weiter in Maehren sollen betreten oder finden lassen.“
  11. ↑ Hist. o těžk. protiv. církve české, p. 130.
  12. ↑ P. prof. Gindely ve IV. dílu dějin povstání udává počet novokřtěnců na Moravě dle zprávy kardinála Carafy, legata papežského, asi na dvacet tisíc, což nezdá se souhlasiti ani se Schmidlem, ani s Historií o těžkých protiv. církve, ani s manuscriptem hamburským, od Volného ve výtahu nám podaným. Schmidl udává, že anabaptistů v zemích koruny české bylo na 70.000, ze kteréhožto počtu veliká většina jich zajisté byla na Moravě, jakožto ve hlavním sídle anabaptistů. Nicméně jest oprávněno mínění, že počet 70.000 jest upřílišený. V Hist. o těžkých protiv. církve české p. 130. praví se: „Novokřtěnci měli na Moravě asi 45 dvorů, po dvou, po třech, čtyřech stech duších, i tisících dvou třech v jednom.“ K tomu ovšem nepočítá všechny novokřtěnce rozptýlené v různých službách na Moravě, jichž bylo velmi mnoho, poněvadž byli hledanými řemeslníky a pracovníky. K tomu dále nepočítá všech měst, městeček a vesnic, kde novokřtěnci v menším počtu osazeni byli; souditi dlužno tak dle okolnosti, že v MS. hamburském (Volný: Archiv etc. Jahrg. 1850) se uvádí 70 míst (měst, městeček a vesnic) anabaptistických. Zdá se tedy, že počet anabaptistů na Moravě byl větší než 20.000.
  13. ↑ „wie auch aus villen, Maerhöffen, Mühlen, Prewhausern, Kellner vnd Kastner Diensten.“ (Volný: Archiv 1850, p. 124.)
  14. ↑ Jména všech trestaných, jakož i způsob trestů zvláště ve příčině pokut peněžitých a ztrát jmění dopodrobna se uvádí ve „Schriften der hist statist. Section etc.“ (Beiträge z. G. d. Rebell.) — XVI. p. 161—280.
  15. ↑ Schmidl III. p. 342. — Skála V. p. 269. Schriften XVI. p. 157—158, pak 139 sq.
  16. ↑ Skála V. p. 267—268.
  17. ↑ …„weiln aber ihrer noch viel in diesem Margraffthumb Maehren sich befinden, welche dieses abscheuliche Laster der Rebellion… begangen haben, dass also die Röm. Kay. May. wegen solcher ihrer Verbrechen… gegen sie mit ernster Straff verfahren zu lassen befuegt währen. weiln sie aber… mehrer zu milde als Schärff geneigt sein… verzeihen sie allen die verdiente Straff auf Leib und Ehr… und ertheilen hierüber auch und mit diesem Brief ein General Perdon also, dass sie der obbemelten Leibs und Ehrenstraff gänzlich befreyet und dessen gesichert sein und verbleiben mögen, jedoch solches alles auf eine gewisse Weise und Zihl… Derohalben so beuehlen wir in Namen… allen Inwohnern der 3 Stände, welche sich derer öffters benenten Rebellion thailhafftig gemacht vnd solcher Gnaden oder Perdon zu geniessen begehren wollen, dass sie von dato an (později ten termín prodloužen byl do počátku prosince)… innerhalb sechs… Woehen vor vns da, wo wir im Land sicherheit halben sein werden, sich anmelden thuen; auf welches anmelden hernach einem jeglichen… eine gewisse schrifftliche Kundschaft benebens wessen er sich weiter zu verhalten, eine nachrichtliche aussmessung zugestellt werden soll etc. (Schriften der hist. stat. Section. — Beiträge etc.) XVI. p. 155—156.
  18. ↑ Peschek: Gesch. der Gegenreformation I. p. 500.
  19. ↑ Dudík: Mährens-Geschichtsquellen I. p. 131.
  20. ↑ Schmidl: H. S. J. III. p. 341.
  21. ↑ Pilař a Moravec: Historia Moraviae III. p. 536.
  22. ↑ Tak vypravuje se, že měšťané olomoučtí dávali si malovati na domech svých potupné obrazy, směřující proti církvi římské. Tak na jednom domě vymalován prý byl katolický mnich, jenž měl v oku svém trám, ale jinému plevu z oka vytahoval atd. (Schmidl III. p. 344.)
  23. ↑ Schmidl III. p. 350.
  24. ↑ „Fragt die Altstadt Prag, wie auch Neustadt, fragt die schöne Stadt Iglau, Olmütz, Brünn, Königgrätz, Neuhaus, Teltsch, Leitmeritz, Komotau und viele andere Städte grosse und kleine, was in denselben für schöne Häuser zerstört sind; wie viel grosse Häuser, wie viel Schlösser allein die Jesuiten haben weggerissen und an ihren Stellen Collegia und Seminaria aufgerichtet!“ (Peschek II. p. 175).
  25. ↑ Schmidl III. p. 409.
  26. ↑ Schmidl III. p. 648.
  27. ↑ „Ad promovendam religionem catholicam maxime tunc idonei censebantur patres Societatis Jesu, quibus propterea Michael Adolphus Comes ab Althan duo nova constituit collegia, alterum Znoymae, Iglaviae alterum; …ac Znoymae quidem, ejecto Lutheri praecone, obtinuerunt ecclesiam parochialem et praeter fundos alios bonum Bohuticense, Iglaviensibus arcem Künitz cum pago Ratkow ac Mezeritzko cum pagis Rzehorzow et Wieznice etc. (Pilař a Moravec III. p. 174. Schmidl III. 491—498 a 795 sq.)
  28. ↑ D’Elvert: Iglau p. 279.
  29. ↑ Peschek: G. d. Gegenref. II. p. 148.
  30. ↑ Císař totiž dovolil kapitole olomoucké: 1. aby směla pro budoucí časy užívati praedikatu fidelis. — 2. Daroval jí statek haniowický, jejž byl p. Bernardovi ze Zástřizlí pro velezrádu zabavil. 3. Daroval jí téhož pána dům v České ulici v Olomouci č. 514, kdež byl pán ze Zástřizlí v dobách revoluce 8 kanovníků delší dobu věznil. Dům ten jest dosud majetkem kapitoly. Konečně 4. dovolil kapitole volně rozmnožovati statky své a zapisovati si je do desk zemských. (Schriften IX. p. 229.)
  31. ↑ „…eique (kardinálu Frant. z Dietrichšteina) benignissime et serio mandamus, ut quod ad amotionem et expulsionem praedicantium attinet, id negocii, quomodo coeptum, sine personae uniuscunque respectu perurgere et re ipsa omnino absolvere satagat.“ (Schriften. der hist. stat. Sect. XVI. p. 281.)
  32. ↑ V arcib. archivu kroměřížském jest asi 50 listin a korrespondencí týkajících se protiref. v létech 1623—25. Při jedné z nich jest příloha tohoto obsahu: „Häbenvan muss für die Compagnie des Oberstlieutenant Graf Fridrich Schlick, Leipnik, Weisskirchen und einige Oertchen für die Comp. des Hauptmannes Woltz, die Dörfer und Oerter, wo die Comp. des Milwany liegt, für diese und Austerlitz für die Comp. des Hauptmanns Pöfing den Monatssold contribuiren. (Schriften IX. p. 223.) Vojsko toto bylo po většině teprve na počátku r. 1625 z Moravy odvedeno ku všeobecné radosti stísněného obyvatelstva, neboť ukrutenství a násilí, jehož se dopouštělo, bylo bezměrné. Pouze z anabaptistů moravských padlo 196 osob za oběť divokým těm hordám. Ibid.
  33. ↑ Rescript Ferdinandův ze dne 23. ledna 1625 a nařízení Dietrichšteinovo v té příčíně ze dne 22. března t. r. (Schriften d. h. stat. Sect. IX. p. 229—30.)
  34. ↑ Ibid.
  35. ↑ Dne 8. prosince r. 1624 poslal kardinál Frant. z Dietrichšteina radám svým a hlavním pomocníkům při provádění protireformace na Moravě Arnoštu Plateisu ze Plattensteina a Jakubovi de Magno zvláštní instrukci z Mikulova, kde právě se zdržoval, kterak při vypuzování akatolických praedikantů si počínati mají. Zni takto: „Wir von Gottes Gn. etc… ertheilen hiemit unsern Räthen etc… eine Instruction, aus welcher sie ersehen, wie sie in unserem Namen auf jenen Besitzungen, wo Praedikanten sich noch aufhalten und ihre Exercitien ausüben, Behufs der Vertreibung derselben aus Mähren sich zu verhalten haben. Sie sollen:
    1. Ihre Ankunft dem Gutsherren bekannt geben.
    2. Unsern Gruss ausrichten, das Schreiben überreichen und die Ursache der Commission ihnen bekannt geben.
    3. Den Herren des Weitern mündlich auseinandersetzen, unser mildes(?) Verfahren bei dieser Gelegenheit und unsere Bereitwilligkeit ihnen in Allem, was nicht gegen Gott und den Kaiser ist, freudschaftlich zu begegnen, zugleich aber auch, dass wir für Religion und Kaiser alles aufznopfern bereit sind.
    4. Die Herren ersuchen, die Praedikanten auf ihr Schloss zu berufen, damit si da den Willen S. M. vernehmen.
    5. Wenn die Herren dieses thun, es ihnen Dank zu wissen.
    6. Wenn nicht, die andern ihnen zu Gebote stehenden Mittel anwenden; und zwar:
    7. Die obrigkeitlichen Personen dieses Ortes berufen, von ihnen erfragen, in welchen Örtem dieses oder der umliegenden Güter sich noch Praedikanten aufhalten und diese durch sichere Personen vor sich laden.
    8. Wenn sich die Praedikanten auf dem Schlosse, Rathhause, oder in ihrer (der Commissäre) Wohnung einfinden, sie zum gebührenden Anhören und Befolgen des k. k. Patentes ermahnen, ihnen das Patent vorlesen, sie zur Rückkehr in den Schoss der Kirche ermuntern und jeden einzelnen fragen, ob er das Gehörte verstanden habe und befolgen wolle.
    9. Wenn sich die Praedikanten nicht stellen, das Patent an die Thüre eines öffentlichen Gebäudes anheften und der Obrigkeit bei Todesstrafe anbefehlen, sorgsam das Patent zu bewachen.
    10. Die Kirchen und Schulen der Akatholiken zu schliessen; wo ihnen mit Macht entgegen getreten wird, sich entfernen und dann.
    11. Das Patent in der Kreisstadt öffentlich bekannt geben, damit die Praedikanten ihre Richtschnur erfahren.
    12. So überall verfahren; wo sich die Praedikanten nicht fügen, sie vor sich in eine Stadt schicken, ihnen da nochmals den Willen S. M. ans Herz legen und ihre Kirchen schliessen.
    13. Damit dieses Geschäft schneller beendet werde, auch Stellvertreter erwählen.
    14. Sollen trotz aller Vorsorge auf unseren Gütern noch Praedikanten sich aufhalten, bei diesen ebenbeschriebenes Verfahren nicht einleiten, sondern sie mit jenen, welche ihnen Zuflucht gewähren, vor uns laden.
    15. Über das Verhalten der Herren und obrigkeitlichen Personen uns Nachricht geben.“     (Schriften der hist. statist. Section IX. p. 225—226.)
  36. ↑ Hist. o těžk. prot. cír. česk. p. 144 a 146.
  37. ↑ Peschek: Gesch. d. Gegenref. II. p. 15.
  38. ↑ Pilař a Moravec: Moraviae historia III. p. 175.
  39. ↑ „Praedicantes omnes sine discrimine arceantur et reluctantes per militarem manum ad perpetuae emigracionis, triste sed iustum officium, compellantur. Nulli in urbibus nisi catholico magistratum gerere fas sit, nulli ius civitatis obtinere: cives officiis supersedeant, donec convertantur; omnes qui possessionibus patiuntur, aut facessant et solum vertant, aut fideles efficiantur, interdicta sint matrimonia non catholicis, interdictae quoque bonorum permutaciones, emptiones et contractus commerciorum“ etc. Schmidl: Hist. Societ. Jesu III. p. 649.
  40. ↑ Mezi jinými byl se utekl na statky pana Karla st. ze Žerotína také poslední a nejvýtečnější starosta Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, jenž se byl r. 1618 stal kazatelem a dozorcem škol bratrských ve Fulneku na Moravě, nejstarším sídle bratrském v této zemi. Odtud pak byl se uchýlil v těchto strastných dobách na panství Žerotínská, kdež po vydání mandatu Ferdinandova ukrýval se v lesích, ve skalách a slujích. Roku 1626 odebral se do Čech na statky pana Jiřího Sadovského ze Sloupna, horlivého obhájce bratří. Avšak také odtud bylo mu konečně vystěhovati se. Odešel tedy do Polska, kdež v Lešně řídil bratrské gymnasium. Po mnohém strádání a po mnohých cestách (Švédsko a Anglie) zvolen byl r. 1648 v Lešně jednohlasně za starostu a hlavu Jednoty bratrské, ve kterémžto úřadu setrval až do své smrti. Mnohoplodný život svůj skončil r. 1671 v Amsterodamě jako kmet 79letý. Komenský byl muž neobyčejného nadání, mravů jemných a bezúhonných, v neštěstí trpělivý a při svém neobyčejném vědění skromný. Spisův jeho většinou výtečných jest veliké množství. (Viz „Život J. Amosa Komenského“ od Zoubka.)
  41. ↑ D’Elvert: Beiträge zur G. d. Rebel. I. p. 158.
  42. ↑ Hist. o těžk. prot. etc. p. 166.
  43. ↑ Tak aspoň referovala dne 25. ledna 1625 reform. kommisse p. kardinalovi. (D’Elvert: Beiträge etc. I. p. 282.)
  44. ↑ V rozkazu císařském výslovně se praví: „neminem cujuscunque tam superioris, quam inferioris status, mas ille, sive foemina fuerit, in praedicto marchionatu nostro Moraviae in invectis illis haereticis erroribus et sectis diutius tolerare possumus, sed aequum… arbitramur, ut nobiscum omnes et singuli fideles nostri subditi in antiquissima Romana catholica Religione unanimiter conveniant.“ etc. (D’Elvert: Beiträge etc. I. p. 291.) Opětné nařízení Ferdinandovo o úplném provedení katol. reformace na Moravě vydáno bylo 2. září téhož roku (Schriften XVI. p. 328). A nedlouho před tím dne 1. července prohlásil císař Ferdinand II. ze Znojma obnovené zřízení zemské. (Schriften etc. XVI. p. 305.) Ve příčině náboženské praví se zde, že všechna ustanovení, rozkazy a patenty císařské ve příčině akatolíků platnými zůstati máji na věčné časy a že žádný akatolík ani do země, ani do měst přijat býti nesmí. O novém stavu kněžském se ustanovuje, „dass hinfüro das Getrewe Thum-Capitel zu Olmütz, sambt denen Praelaten vnd der gantzen Clerisey dieses vnsers Erb-Markhgrabthumbs… der Erste vnd fürnembste vnter andern Ständen sein soll.“ (Schriften etc. XVI. p. 317.) Ovšem pouze infulovaní hodnostáři církevní měli přístup na sněm zemský.
  45. ↑ Hist. o těžk. prot. cír. česk. p. 306.
  46. ↑ Hist. o těžk. prot. atd. p. 307. Schmidl III. díl.
  47. ↑ Ibid. p. 310.
  48. ↑ Ibid. p. 331.
  49. ↑ Ibid. p. 315.
  50. ↑ Hist. etc. pag. 351. — Schmidl III. pag. 649. Ještě roku 1638 dne 11. ledna byl nucen Ferdinand III. obnoviti mandaty otce svého z roku 1628, přísným nařízením, aby i ti poslední akatholíci, kteří na Moravě zůstali, aneb z vyhnanství zpět se navrátili, v nejkratší době bez výminky zemi tuto opustili. Pravíť se tam mezi jiným: „…non parvus acatholicorum nobilium numerus est etiamnum in Moravia, quin et permulti, qui jam emigraverant, sua denuo domicilia repetiverunt. Constituimus igitur tempus decretorium, intra quod acatholici omnes cuiusvis ordinis, eorumque officiales aut religionem mutent, aut regionem etc.“ Když pak vzešly na Moravě pochybnosti, které třídy obyvatelstva císař by mínil, oznámeno, že rozkaz ten vztahuje se jen na stavy, poněvadž prý poddaný lid péčí katolického duchovenstva brzy v jednotu církevní uveden bude. (Pilař a Moravec: „Hist. Moraviae etc.“ III. p. 201—202.)
  51. ↑ Zoubek: „Jan Amos Komenský“. —
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Sborník_historický_vydaný_na_oslavu_desítiletého_trvání_Klubu_historického_v_Praze/Náboženské_následky_bitvy_bělohorské_na_Moravě&oldid=265437“