Lidumil

Dvé něžných sourozenců:
chuděrka sestra, bohat byl on.
Bohatci děla chudá:
„Kousek chleba mi dej!“

Chuďasce odvětil bratr:
„Dnes aspoň pokoj chci mít.
Dnes pánům konšelům strojím
svůj každoroční kvas.

Z nich jeden má polévku želví,
ananas druhý má rád,
ten třetí bažanty jídá,
nádivku z lanýžů v nich;

ten čtvrtý ryby jen z moře,
pátý lososa též,
ten šestý, ten žere všecko
a pije ještě víc.“

Chuděrka chudá sestra
šla lačná domů zpět,
tam na slamníku si vzdychla,
pak nedýchala víc.

Což, umřít musíme všichni!
Ta s kosou si potom šla
pro bohatého bratra,
jak pro sestru šla dřív.

A sotva ucítil bratr
blížit se hodinku svou,
hned pro notáře poslal
a závěť se diktovat jal:

Nadmíru značnou částkou
obmyslil správu škol,
byl k duchovenstvu štědrý
a k menažerii též.

Obzvlášť pak pamatoval
na zbožné nadání
k pokřesťanění židů
a na hluchoněmých dům.

Svatoštěpánské věži
daroval nový zvon,
ten váží na pětset centů
a nejčistším kovem zní.

Zvon je to hlaholící
a zvoní nocí dnem;
vyzvání, jak byl slavný
a jedinečný ten muž;

kovovým jazykem hlásá
každičký šlechetný čin,
jejž kdy prokázal městu
i občanům všechněch věr.

Ó dobrodinče ty lidstva,
jak za živa, ve smrti dál
zásluhu mecenášskou
nechť vyzvání hlasitý zvon!

Byl nákladný pořádán pohřeb —
nádhera, přepych a lesk;
v pobožné úctě se tísnil
a lelkoval sprostý lid.

Na způsob baldachýnu
byl černý vyzdoben vůz,
v třásních mu padaly s boků
fábory pštrosích per.

Na rakvi stříbrná látka
stříbrný kryla plech,
na černém podkladu stříbro,
to věru byl vybraný vkus.

Spřežení šesti ořů
pokrýval smuteční flór,
dolů až k podkovám splýval
jak těžce řasnatý plášť.

Černých lokajů průvod
těsně za rakví šel;
sněžné si drželi šátky
před hořem zarudlou tvář.

Všech honorací města
byl dlouhý, předlouhý voj,
kočárů parádou chmurných
za nimi drkotal tlum.

V tom pohřebním průvodu arci
nalézali se též
páni konšelé města,
však jeden chyběl z nich, žel;

to ten, jenž tak vášnivě míval
bažanty s nádivkou rád:
bylť nedávno před tím zemřel,
neb lanýži přecpav se, puk.