Letní jitro

V noci byla strašná bouře. Blesk šlehal, hrom hučel, vítr skučel a vyl, déšť se lil, a lidé, nemohouce strachem spáti, rozžíhali svěcené svíce a modlili se. Dlouho přes půl noc lítal nade krajem posel Boží a hrozil hněvivým hlasem: proto lidé dlouho neusnuli a ráno zaspali.

Jen kostelník nezaspal.

Ze starého zvyku procitnul o čtvrté hodině, požehnav se obul rychle boty, hodil na sebe starý plášť, vzal klíč od věže a šel zvonit klekání.

Otevřel dvéře a stanul všecek užaslý. Ovanul jej nevýslovně milý chlad. Večer před bouří a po celou noc ve příbytcích bylo teskno a dušno; teď dýchala štěpnice u kostelníkova dvora jarou zdravotou. Z každého lupínku kapala vláha a vanula vůně. Po dvoře bylo plno malých dešťových kalužinek, k nimž se hrnula drůbež, aby pila. Nebe bylo ještě šedomodré a dennice zářila diamantem.

Kostelník nadýchal se té Boží pohody a šel zvolna ke kostelu. Odemknul věž a vystupoval pomalu po dřevěných schodech až vzhůru ke zvonům. Otevřel dřevěné okenice, jež byl tuše bouři večer zavřel, a hleděl dolů na ten Boží svět. Jak byl krásný ten svět!

Nebe nad východem hořelo červánkem, ze všech lučin a hájův až k dalekému obzoru vystupovaly páry jak Abelův obětný dým. Skřivánci jásali a zpívali ve vzduchu radostně. Najednou přeletěl světem blesk a topole na hřbitově dole počaly šepotati, jitřenka zbledla, a za lesem vystupovalo veliké, veliké slunce, jakoby byl Pán Bůh sám otevřel oko. Starý kostelník smeknul, sepjal ruce a naklonil šedivou hlavu. Modlil se tiše. Rudým červánkem napojené paprsky sluneční zlatily mu stříbrný vlas.

Pomodliv se, chytil za provaz a zvonil klekání. Zvon zněl hlasně do všech končin.

Ve vsi dole otvíraly se dvéře a okna. Lidé vycházeli na dvory ohlížejíce se vesele, drůbež třepala radostně křídloma, kohouti kokrhali, a pastýř zatroubil na troubu. Z komínů se valil kouř, a za malou chvíli bylo všudy živo a veselo. Kostelník hleděl ještě chvíli dolů na vesničku politou slunečním zlatem, hleděl na ty malé domky a dvorky, na ty malinké lidičky hemžící se jako mravenci a zašeptal: „To je radosti a starosti a — jak je to vše nepatrno s té věže!“