Kvítí svobody

,Tatíčku můj, mně dvacet let,
svobody rád bych poznal květ!

»Kterak bych, synku, tobě děl?
nikdy já jsem ho neviděl.«

,Dlouho žil's, dědečku, ve světě,
víš-li ty svobody o květě?'

Tatíček můj, ba ani děd,
květiny také nedohled'.

Žádný ti z lidí v dědině
nepoví o té květině.

Kdybysi v kraj se širý dal,
po květu marně bys se ptal.

Kdybysi ušel na sta mil,
květiny té bys nespatřil.

Neptej se lidí, synáčku,
v lesinu zajdi ku ptáčku,

snad že ti může zapěti,
srdce tvé со chce věděti.

Neptej se, hochu, lidí těch,
pozor dej na ten větru dech,

povědět on ti jedině
dovede o té květině.

Neptej se lidí, hvězd se ptej,
v jejich se záři zadívej,

tam budeš čísti povídku
svobody krásném o kvítku.«