Kapelníci při chrámě sv. Víta v Praze

Údaje o textu
Titulek:	Kapelníci při chrámě sv. Víta v Praze
Autor:	Josef Srb (jako J. Debrnov)
Zdroj:	Světozor, roč. 25. č. 22. s. 255 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Licence:	PD old 70
Index stran

Kapelníci při chrámě sv. Víta v Praze.

Napsal J. Debrnov.

Jako chrám sv. Víta býval vždy předním a nejslavnějším mezi chrámy pražskými, tak byl též úřad ředitele kůru čili kapelníka při chrámě tom předním místem po stránce hudební, a kapelníci zaujímali přední místo mezi hudebníky pražskými, zejména ve věku 18., náležejíce zároveň k nejslavnějším skladatelům českým. Různé arciť byly poměry, pokud se týká zpěvu bohoslužebného, v době starší až do 16. věku a v době pozdější. Rozkvět umění hudebního nastal v zemích českých za panování Karla IV., jenž podporován měrou největší proslaveným Arnoštem z Pardubic, prvním arcibiskupem pražským, měl péči o zvelebení zpěvu posvátného. Známo jest, že k účelu tomu založil Karel IV. zvláštní sbor mausionářů, totiž 24 duchovních, jejichž povinností bylo denně zpívati hodinky na kůru Mariánském. Představeným jejich byl praecentor (předpěvec), jemuž náleželo řízení veškerého zpěvu ve chrámě.

Mimo to ustanoveno bylo 30 duchovních zpěváků kůrových čili choralistů, jejichž povinností bylo pomáhat v kůru při zpěvu bohoslužebném; tyto žáky čili choralisty přijímal kněz kantor po zkoušce ze zpěvu a čtení.^[1] Zpěvu vyučovali na školách kolegiátních i klášterních kantor a succentor. Při škole svatovítské v Praze, jež pokládána za vyšší nade všecky ostatní školy, neměl kantor žádné služby ve škole, nýbrž pouze při chrámě, a byl tudíž samostatným ředitelem kůru čili kapelníkem.

Děkan kapitulní měl dohled nad celým zachováváním pořádku při službách božích a kantor jemu podřízený pečoval o dobrý zpěv a o uvedení k němu mladšího duchovenstva a žákovstva.^[2]

Za panování císaře Rudolfa II., jenž v Praze měl stálé sídlo, vydržována zvláštní dvorní kapela, jíž náleželo pečovati o hudbu ve chrámě i mimo chrám. Vrchním kapelníkem byl Philippus de Monte,^[3] rodilý z Nízozemí, od r. 1568—1603, a po něm Lambertus de Sayve v r. 1600—1614. Po smrti císaře Rudolfa II. r. 1612 odstěhoval se dvůr císařsky do Vídně a přeložena tam i dvorní kapela.

V bouřlivé době sedmnáctého věku uvádí se jako kapelník při chrámě sv. Víta Diviš Mikuláš z Doubravína,^[4] jenž úřad ten zastával pouze krátkou dobu a jehož zvláštní osudy životní zasluhují naší pozornosti.

Jsa měšťanem Starého města pražského a služebníkem při úřadě purkmistrovském, účastnil se vzpoury proti králi Ferdinandovi II. a proto odsouzen r. 1621 jmění i hrdla, ale z milosti přibit za jazyk na dvě hodiny k šibenici dne 21. června a pak zůstaven ve vězení až do 19. srpna 1622 na radnici staroměstské.^[5] Po té odešel do ciziny, ale když v měsíci listopadu 1631 vojsko saské vtrhlo do Čech a Prahu obsadilo, vrátil se s mnohými vystěhovalci do vlasti a stal se kapelníkem při chrámě sv. Víta. Při sejímání hlav odsouzenců s věže staroměstské, dne 31. listopadu konaném, psal Diviš cedulky a lepil je na krabice, do nichž hlavy byly vkládány.^[6] Když pak v měsíci květnu r. 1632 zmocnilo se vojsko císařské Prahy a vojsko saské jest vypuzeno, Diviš odebral se s kněžími protestantskými do chrámu sv. Salvátora, kde byl vypátrán a vsazen do tuhého vězení.

Kde a kdy potom zemřel, není nám známo.

Koncem věku sedmnáctého, když dozuřil v Čechách hluk válečný a národ český úpěl v porobě nejhroznější, stal se kapelníkem při chrámě sv. Víta dovedný hudebník a skladatel Mikuláš František Wenzelius,^[7] jenž dříve byl ředitelem kůru při chrámě Loretánském, po té při chrámě kláštera křižovnického a zemřel r. 1705 v Praze. Složil a vydal tiskem r. 1699 Fleres vernas čili hudbu církevní o patero mších, Rekviem a Salve regina pro čtvero hlasů s průvodem nástrojův.

Byl hudebníkem nové doby, v níž hudba instrumentální nabyla převahy nad hudbou vokální, a vrstevníkem slavného skladatele Vácslava Karla Holana,^[8] jenž v tu dobu byl kapelníkem při chrámě sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Po Wenzeliovi stal se kapelníkem Jan Krištof Gayer, jenž r. 1712 byl registrátorem při soudě apelačním a zemřel r. 1734 ve vlastním domě na Hradčanech. Nástupcem tohoto v kapelnictví byl Jan Antonín Tadeáš Görbig, jenž r. 1723 byl varhaníkem při klášterním chrámě na Strahově, od r. 1734 kapelníkem a zemřel 2. března 1737. Léta následujícího jmenován kapelníkem slavný skladatel Josef Antonín Seling.^[9] Narozen (dle Mat. kř.) 7. ledna 1710 v Toužími^[10] v Loketsku, stal se ředitelem kůru při klášteře barnabitském, po té při chrámě sv. Víta a zemřel dne 19. září 1756 v Praze.

Vynikaje jako skladatel v oboru církevním složil více mší, rekviem, oratorium Filius prodigus a slavnostní operu Judita, jež provozována r. 1740 při korunovační slavnosti královny Marie Terezie v kolleji jezovitské, a druhou operu Constantinus, jež provozována r. 1751.

Po jeho smrti stal se kapelníkem Jan František Novák, jenž však za příčinou pokročilého stáří nemohl úřad ten zastávati a zvolil tudíž za svého zástupce Františka Brixiho, spokojiv se s malou náhradou, a zemřel 7. listopadu 1771.

František Vojtěch Emanuel Brixi, nejslavnější skladatel český v oboru hudby církevní, narodil se 2. ledna 1732 v Praze^[11] a vychován v Kosmonosích u svého příbuzného, P. Šimona, člena řádu nábožných bratří. Po té studoval filosofii v Praze, a zdokonaliv se v umění hudebním stal se varhaníkem při některých chrámech pražských, r. 1756 zástupcem kapelníka Nováka, kterýžto úřad zastával až do své smrti. Zemřel v nejlepším věku 14. října r. 1771 v nemocnici u milosrdných bratří v Praze.

V krátké době života svého složil neobyčejné množství skladeb,^[12] zejména 52 mše slavnostní, 24 krátké mše, množství nešpor, žalmů, litanií, rekviem, několik oratorií a oper, jež svědčí o jeho důmyslnosti a veliké plodnosti. Jeho skladby církevní rozšířily se nejen v zemích českých, ale dostalo se jim zaslouženého uznání i za hranicemi.

Po smrti Brixiově jmenován kapelníkem při chrámě sv. Víta skladatel Antonín Laube, jenž narodil se 10. listopadu 1718 v Mostě, byl ředitelem kůru při klášterním chrámě sv. Havla a zemřel 24. února 1784. Skladbám jeho vytýkány nesprávnosti slohové. Nástupcem Laubeovým stal se slavný skladatel a kontrapunktista Jan Ev. Antonín Koželuh^[13] (podobiznu jeho přinesl Světozor r. 1872. str. 409. a životopis na str. 411. Pozn. red.), jenž náležel k předním hudebním umělcům pražským. Narozen 13. prosince 1738 ve Velvarech, zdokonalil se v umění hudebním v Praze u proslulého Segra; po nějakou dobu byl ve Vídni, studoval theorii hudební u Glucka, Gassmanna a Hasse, a vrátiv se do Prahy stal se hledaným učitelem hudby v kruzích šlechtických: v letech sedmdesátých stal se ředitelem kůru při chrámě křižovnickém a r. 1784 při chrámě sv. Víta, kde zůstal až do své smrti. Zemřel 3. února 1814. Vynikaje jako skladatel složil více mší, oratorií i jiných skladeb církevních, jež v opisech po Čechách se rozšířily; mimo to složil dvě opery a slavnostní kantátu, jež provozována r. 1791 při slavnosti korunovační na hradě pražském.

Po Koželuhovi jmenován kapelníkem výtečný pianista a skladatel Jan N. August Vitásek.^[14] Narozen 20. února 1771 v Hoříně pod Mělníkem, vycvičil se v hudbě u svého otce a odešel po té na studie do Prahy.

Zde cvičil se na piano a v komposici u proslulého Fr. Duška, jenž jej prohlásil za svého nejlepšího žáka. R. 1800 stal se učitelem hudby v domě hraběte Bedřicha Nostice a po smrti Koželuhově kapelníkem, jímž zůstal až do své smrti 7. prosince 1839.^[15]

Ačkoliv nabízeno mu místo kapelnické ve Vídni, nepřijal ho a staral se o zvelebení umění hudebního v Praze, jmenovitě přispěl k založení varhanické školy, jejímž byl prvním ředitelem. Kromě toho proslul jako plodný a důmyslný skladatel ve všech oborech hudební skladby a v mladším věku vynikl jako virtuos klavírní, získav si v oboru tom všeobecného uznání. Složil více mší, kantát, koncertův pro různé nástroje, hudební drama David, jež provozováno r. 1810 na divadle stavovském, a veliké rekviem, které náleží k nejskvělejším skladbám z toho oboru; složil též jednu píseň českou, jež uveřejněna ve Věnci r. 1835; že po stránce té jevil plodnosť tak skrovnou, toho příčinou byly tehdejší trudné poměry a jeho vychování na školách německých.

V době činnosti Vitáskově nastaly již značné změny proti dobám dřívějším po stránce národní i společenské. Nejsmutnější doba v životě národa českého mizela, a mladší ze skladatelů českých počali ke skladbám svým, zejména k písním a sborům bráti slova česká. V hudbě dramatické, kde kromě jednoho pokusu nebylo plodnosti původní a samostatné, provozovány různé operní skladby skladatelů cizích v českém překladě, čímž národní vědomí stále se tužilo.

Věk osmnáctý, jenž dosud nazývá se zlatým věkem hudby české, názvu toho nezasluhuje žádnou měrou, neboť mimo obor církevní, v němž prosluli někteří ze skladatelů českých, nebylo samostatného tvoření uměleckého, a skladatelé čeští kráčeli po vyšlapaných cestách skladatelů cizích; skladby jejich, nejsouce posvěceny duchem uměleckým, brzy zanikly a mají pro nás pouze cenu historickou.

Největší měrou pěstována za oněch dob virtuosita na různé nástroje, ale virtuosové čeští, naplňujíce zahraničné kapely, nepřispěli k vývoji umění hudebního v domově, a umění virtuosní pokleslo konečně na pouhé řemeslnictví.

Nový ruch v oboru hudebním nastal počátkem věku devatenáctého založením konservatoře pražské (r. 1810) a založením školy varhanické (r. 1830), kde bylo lze nabyti důkladného vzdělání theoretického. Ponenáhlu připravovala se doba, v níž konečně hudba česká dosáhla samostatnosti a prohloubení uměleckého.

Po smrti Vitáskové jmenován kapelníkem při chrámu sv. Víta plodný a geniální skladatel Robert Führer,^[16] varhaník při klášterním chrámu strahovském a první učitel theorie hudební při škole varhanické. Narozen 2. června r. 1807 v Praze, vzdělal se u Vitáska a stal se předním skladatelem v oboru církevním.

Přečetné jeho skladby svědčí o jeho neobyčejné plodnosti. Führer byl mezi vrstevníky svými první, jenž při svých skladbách užil starodávných zpěvů českých. Přílišná jeho plodnosť a zručnosť skladatelská přecházela však často v povrchnosť, neboť nerad dával se ovládati určitými zákony.

Po šestiletém účinkování nucen byl vzdáti se úřadu kapelnického, odešel z Prahy do Solnohradu a po té do Vídně, kde živil se vyučováním hudby, a zemřel 28. listopadu 1861.

Jeho nástupcem v kapelnictví stal se skladatel Jan Nep. Škroup, jenž narodil se 15. září r. 1811 v Osičích a od r. 1838 byl ředitelem kůru při klášteře křižovnickém. Ten zastával úřad kapelnický až po r. 1887, úplných 42 let, dán po té na odpočinek a jest nejstarším mezi žijícími skladateli českými. Pokusil se v různých oborech hudební skladby jak ve směru církevním, tak světském a vydal též několik děl theoretických učebných.

Mimo skladby církevní složil několik písní a sborů českých, českou operu Švédové v Praze, která provozována na českém divadle 22. dubna r. 1867, sestavil Počátky hudební, jež vydány jako příloha k časopisu Českého musea 1850, a sepsal Theoretisch-praktische Musiklehre, již na jazyk český přeložil Dr. J. Čejka a r. 1864 vydali tiskem Schreyer a Fuchs v Praze.

Po Škroupovi jmenován kapelníkem při chrámu sv. Víta proslulý virtuos na varhany a profesor theorie hudební při konservatoři J. Förster,^[17] jenž narozen 22. února 1833 v Osenicích u Jičína vzdělal se v umění hudebním na ústavě pro hudbu církevní v Praze; vynikaje jako skladatel a slavný varhaník, sepsal Nauku o harmonii, již tiskem vydal r. 1886, a jest předním zástupcem obnoveného zpěvu gregorianského.

---

1. Tomek. Dějepis Prahy III., 150.
2. Tomek. D. P. III., 194.
3. Köchel. Hof M. K. Wien 1869, 49 a 52.
4. Dlabač, K. L. I., 317.
5. Bílek, Konfisk. 74.
6. Rezek, Dějiny sask. vpádu, 124 a 160.
7. Dlabač, K. Lex. III., 335.
8. Dlabač, I., 649. a Hymnoloigia boh., 35.
9. Dlabač, K. Lex. III., 106.
10. Výpis z Mat. kr. v Toužími. (Slovník Nauč. VIII., 219, mylně udává, že se narodil v Toužetíně.)
11. Výpis z Mat. kr. při chráme sv. Trojice na N. M. pražskem.
12. O skladbách B. viz Zeitschrift für Musik 1864.
13. Dlabač, K. Lex. II., 113. Schilling, Un. Lex. IV., 205.
14. Dalibor 1858, 3 a Slov. Nauč. IX, 1152.
15. Slovník Naučný udává omylem 7. února.
16. Dalibor 1861, 279 a Slovník Naučný III. 261.
17. Viz Světozor r. 1886, str. 205 a 206. (Pozn. red.)