Jak se co dělá/Výprava scény

Jak se co dělá Josef Čapek
Další průběh	Výprava scény	Premiéra (divadlo)

Údaje o textu
Titulek:	Výprava scény
Autor:	Josef Čapek
Krátký popis:	Soubor Čapkových fejetonů poprvé vydaných roku 1938
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Marsyas; Jak se co dělá Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Marsyas ; Jak se co dělá. 2. vyd. Marsyas, 3. vyd. Jak se co dělá. Praha : Československý spisovatel, 1984. 384 s. Spisy, sv. 13.
Licence:	PD old 70

S náramnou trefností bylo tu už vypsáno, jak to chodí, když autor napíše hru a zadá ji divadlu; jak to vypadá při první čtené zkoušce, při zkouškách aranžovacích a pak při generálce. Jímavým způsobem bylo tu vylíčeno, co všechno tu autor cítí a prožívá, když konečně stává se účasten toho, jak jeho slovo dochází svého divadelního těla. Viděli jsme tu autora i s jeho hrou, jak se stává osou, kolem které se začne otáčeti celý divadelní provoz. Pozorovali jsme, jak skřípavě, v zdánlivém zmatku a v nejhroznějším běžinci se tu všechno staví do služeb vznešeného múzického ducha, jemuž dal autor průchod svou hrou. Zároveň jsme tu viděli, jak autor se tu i přes svou nezbytnost (vždyť kdo jiný než autor může napsati divadelní kus?) cítí býti úplně zbytečným, a dokonce i opuštěným. Neboť on jediný uprostřed všeho, co se tu rozpoutává, není předmětem shonů ani kraválů; jeho fyzická osobnost není tu osvětlována reflektory ani žlábky, není třeba zdokonalovati a zajišťovati ji nějakou lajsnou, natírati klihovými barvami nebo pajcem, ověšovati drapériemi nebo zakrývati trávníkem. K jeho tetelící se bytosti není třeba přistavovat divadelních schůdků nebo přivrtávat dveří. Není pochyby, že by v zájmu kusu s největší ochotou tohle všechno podstoupil, ale je to už takové, že s ním se nic neděje, co s ustrnutím dívá se na vřavu, kterou způsobil, stav se divadelním autorem. I cítí se tu velmi zbytečným a překážlivým, uhýbaje se nábytkářům, kteří přinášejí stůl, a vrážeje do kulisáků, kteří se tu hmoždí se stěnou. Provinile bloudí a straší po divadelních prostorách a nikde nemůže se ukázat prospěšným a účinlivým; chtěl by něco říci režisérovi, ale režisér pro něho nemá pokdy, a herci si v garderobě povídají o rybařině, o střevních kolikách a o tom, jak někdo hrál před třiceti lety v Hradci Králové a jak se kdysi kdosi jmenoval. I účastňuje se autor, aby dělal hrdinu a ukázal, že není tak docela zabrán trémou a starostmi o svůj kus.

Takhle to tedy doopravdy je. V tomhle všem, a více než tušil, stává se tu autor osobou valně zbytečnou. Všechno jeho dílo se překládá na jiná bedra. Režisér si udělal svou koncepci a ocitá se v trýzni, shledávaje, že mu ji autor svým kusem vlastně kazí. Režisér hraje krásnou hru, kterou mu autor začasto zle ohrožuje, vpadávaje do ní naprosto nevhodně a překážlivě svým textem. A tak by vlastně nejlepší divadelní hra byla taková, která by neměla ani autora, ani textu a snad ani herců, protože to všechno jsou složky, které zhusta ohrožují zdar režie. Tvůrčí režisérovo dílo jest tedy nadmíru těžké a tragické, neboť režisér usiluje o něco, co by se jevilo lepší než to, co je tu sepsáno, hráno a režírováno. Jest tedy režisér jakýmsi druhem proklatce, pletoucím zaživa z písku provazy, ale nedává toho na sobě znát.

Ve své svrchovanosti se zajišťuje režisér spoluprací výtvarníkovou, neboť kulisy, závěsy a kostýmy jsou něco, bez čeho se na divadle obejíti nelze. Též výtvarník je zle vázán předpisy autorovými. Zajisté že velmi by ho to těšilo, postaviti na jevišti Eiffelovu věž s pozadím sopek nebo kubistické polární krajiny, nebo vykouzliti tu nevídané konstrukce, kolotoče, skluzavky, majáky a visuté mosty. Autor však žádá chudobně zařízenou světnici vdovy Podléšťkové nebo jenom měšťanský pokoj. Někdy se snaží režisérovi i výtvarníkovi poskytnouti příležitost a vyjíti jim vstříc různými poukazy, jako že uprostřed jsou dveře, napravo zase dveře na balkón, vlevo pak ještě dveře do ložnice a ovšem na okně že je klec s kanárkem.

Jsou ovšem také zase jiní autoři, kteří vedeni vábivými představami malebných efektů předepíší si řadu skvělých proměn, kde v několika vteřinách má se divoký les proměnit v královský palác, palác ve venkovskou hospodu a hospoda zase ve skalnatou rokli, čímž režisérovi, výtvarníkovi a divadelnímu mistru poskytnou příležitost, aby si lámali hlavu, jak to za daných podmínek s těmi všemi praktikábly, plastikami a propadly v minutě udělat. Výtvarník si tedy přečte kus, nedbaje mnoho jeho slovních krás; kouká hlavně, kde mají býti jaké dveře a jakých překážlivých nábytků si tu autor vyžádal, aby se to potom po úradě s režisérem udělalo jinak. Překvapený autor pak prohlásí, že právě tak a ne jinak si to představoval. To právě je u divadla to zvláštní, že vůbec věci vypadnou poněkud jinak, než se zprvu zdálo. Když přijdou dekorace na jeviště, bývá výtvarník překvapen, že kusy jsou vyšší, širší, kratší, menší, vždy jinačí, než si představoval, a je překvapen i režisér, že scéna se prezentuje ovšem zcela jinak, než si představoval, ukládaje ji výtvarníkovi. I nezbývá tedy než se s tím smířiti, a nejzvláštnější jest, že čím hůře to v tomhle ohledu dopadne, tím spíše kritika i s publikem jednomyslně prohlásí, že tentokrát dekorace byly přiléhavé a zdařilé.

Výtvarník tedy urobí návrhy na dekorace a přinese je režisérovi, aby pak vešli v poradu s divadelním inspektorem. Inspektor zalomí zoufale rukama a prohlásí rozhodně, že to absolutně nepůjde, protože truhlárna i malírna vůbec nemají času, to že by se musily dělat zázraky. Nuže, nakonec se dá uprositi, a v truhlárně i v malírně, jakkoliv na to není času, počnou se díti zázraky. Lajsna se klade k lajsně a vznikají obrysy lesů a skal. V malírně se vyvine silný zápach klihu, a zasloužilí mužové, kteří jsou u divadla už přes třicet let, s fezy na hlavách a s čibuky v zubech se dají do malování. “Zase nějaká kubistika,” vrčí takový starý pamětník, “kdyby nás tak viděl Raffael!” Ono teď už to není takové jako před třiceti lety, kdy divadelní malírna byla bezmála jakousi Akademií krásných uměn, kde se pěstoval přejemný “baumšlák” na báječně propracovaných panoramatických prospektech. Dnes se vylévá barva na plátno přímo z putýnek, aby to šlo rychleji, a koštětem se to rozmaže, a ejhle, na jevišti se pak z toho kouzlí nádherný brokát nebo stinný hvozd. Moderna sem vtrhla na svých hrubých, sedmimílových botách, je veta po veškeré bývalé jemné práci; teď se na jevišti více maluje světlem, a na starých mistrech z divadelní malírny se nyní žádá spíše kvantum než někdejší dovednost, a do nové techniky se tu ještě docela nevžili.

Zároveň s malírnou se pustí do díla divadelní krejčí, krejčová a vlásenkář. Tohle všechno jsou vesměs velmi ctižádostiví lidé, neboť jako šaty dělají člověka, tak divadelní krejčovna předpokládá, že dělá herce. “Takhle. nízkou tajli nemohu panu Vydrovi udělat,” povídá divadelní krejčí výtvarníkovi, který při návrhu na kostým vyšel tu drobeček z proporce. S největší rozkoší ze zdárného díla se zde šijí nejnemožnější píšťalovité nohavice, vydutá břicha a zadky, kabáty příliš krátké nebo příliš dlouhé, těsné nebo nevídaně volné, podle toho, jak toho figura vyžaduje. Zde se vynakládá největší krejčovský důvtip a um na to, aby šaty, co nejvíce nepásly, žádá-li si to tak komika kusu. Zde se dělá z klotu hedvábí a z pytloviny brokát a přešívají se staré rakouské vojenské kabáty na šlechtické i sluhovské kabátce pro nějakého Shakespeara nebo Moliera.

A když se vypravuje kus cele nebo částečně “ze starého”, tu je divadelní garderobiér okouzlen, může-li vybírajícímu výtvarníkovi nabídnouti pro nějakou Shawovu hru kalhoty, v nichž hrával pan Šmaha ještě ve hrách Bozděchových. Neboť v divadelní garderobě panuje zvláštní nouze o takzvaný “civil” čili kroj soudobý. Najdete tu jistě padesát andělů, deset indických rádžů, mandel rytířů z doby Rudolfovy, sto mandarínů nebo římských centurionů, ale, dejme tomu, žádné moderní světlé kalhoty, takže nezbývá než vzíti pak zavděk se starými rakouskými oficírkami, takzvanými pejačevičkami, ve kterých obvykle hraje Oněgin. Nic tak divadelního garderobiéra netěší jako takový starý kus garderoby, mající za sebou slávu mnoha nejrůznějších kusů, v nichž s úspěchem hrál na těle proslulých mimů, kteří jsou slavnou historií divadla.

Při premiéře se tísní divadelní krejčovna mezi kulisami a pan mistr visí očima na každém pohybu tragédově. Rozvíjí se hrozná zápletka, kdožví, nebude-li z toho sebevražda nebo hromadný mord, tragéd je tísněn intrikánem, nevinnost trpí, hle, tragéd hraje jako bůh, vkládá si ruku na srdce, mluví v nádherných verších, sedá si, vstává, tasí meč, klesá, mře nebo vítězí a vstupuje na trůn, nebo konečně po všech protivenstvích se bude ženit s první milovnicí – divadelní krejčí visí očima na každém jeho pohybu, hltá jeho gesta, a co publikum pláče buď dojetím, nebo smíchem a hledištěm začíná hřměti nadšený tleskot, on si šepce ve vrcholném dojetí: “Jak krásně ty šaty hrají na panu X Y!” Však také obětavě zběhal půl Prahy, aby našel flanel právě té pravé nuance, na prsa je přidáno vatelínu s dovedností přímo sochařskou a na odstávající šůsky věnován důmysl hodný inženýra.

A nezapomeňme též na vlásenkáře. Jeho dílna, skrytá někde v nejhlubších hlubinách divadla, se podobá chrámu divošskému z Melanésie nebo indiánskému vigvamu. Povalují se zde skalpy kučeravé, dlouhovlasé, černé, zrzavé, prokvetlé i stříbrné šediny vedle plavého dívčího vrkoče, i pleše všech druhů. Na stolech stojí hlavy, jimž podstavcem jest jejich krk, hlavy uťaté a vedle nich nosy, špičaté nosy hlupáčků, pijácké bambule, orlí nosy rytířů a intrikánů, huňatá obočí, vousiska i frňousy všeho druhu, kníry zbrojnošů i hajných, plnovousy banditů, šlechetných otců i mnichů, vousy a vlasy všeho chlupu i barvy, všechna vlasatá i vousatá ozdoba lidského plemene, jakou si lze jen vymysliti. A k tomu ještě líčidla, jimiž vykouzlena krvavá svěžest rtů, ona rudá žíznivost rtů krásné milovnice, o níž blouzní student a služtička z druhé galerie, k tomu ještě pudr a rumělka, z nichž vytvořena ona podmaňující něha líček, a čerň pro vymalování očí tak hlubokých a žárných, že je to až k zbláznění.

Tady je světlá pleťová šminka pro spanilomyslné zjevy i nejtmavší pleťová pro pytláky, cikánky a pro římskou luzu. Je tu všechno, co nalepeno a rozetřeno po hercově tváři vypadá zblízka tak odpudivě, špinavě a mastně, že by tomu divák, blaženě přihlížející ze svého plyšového sedadla, sotva chtěl uvěřiti. Všechen divadelní švindl je tu zblízka nabíledni, onen švindl, který je zažehnán teprve vzněcujícím kontaktem s publikem. Je hrozný ve zkouškách, na zkoušce generální i při premiéře za kulisami. Teprve když lustr zhasne, opona jde nahoru a obecenstvo se dívá, tu před jeho očima se švindl taví, ustupuje do pozadí a mizí, aby učinil místo pravdě a kráse divadelní podívané, aby sprostě pomalovaná kulisa se stala podivuhodnou krajinou, plechy zlatem, koudel vousem prorokovým a karmínová šminka rozněcujícími rty, o jejichž polibek se na jevišti pobíjejí hrdinové. Dílo zblízka velmi hrubé a nedokonalé. A přece, když se podaří, přichází na něm usednout iluze; a když se docela šťastně udaří, setrvá na něm až do konce, aby pak diváka provázela také i domů a ještě i nadále.