Husův ochranný list

Údaje o textu
Titulek:	Husův ochranný list
Podtitulek:	(Gleit; salvus conductus)
Autor:	František Xaver Kryštůfek
Zdroj:	Vlasť. Časopis pro poučení a zábavu.. Duben 1896, roč. XII. čís. 7. s. 663–670. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Hus
Související na Wikidatech: [[d:Q43977|Jan Hus]]

§ 1. Úvod

O Husově ochranném listu čili gleitě píší četní, a ještě četnější mluví, tak, jakoby Husovi se byla stala veliká křivda, jakoby Církev na něm byla spáchala hrozné bezpráví, a jakoby slovu jemu danému nebylo se dostálo. Děje se to proto, že neznají podstaty a pravomocnosti Církve, že neznají nebo znáti nechtějí právních poměrů 15. století. K vyvrácení všech předsudkův sepsán jest tento krátký rozbor.

§ 2. Text čili znění ochranného listu Husova^[1]

Ochranný list Husův zněl: „Sigmund, z milosti Boží král Římský, vždy rozmnožitel říše — všem vůbec a jednomu každému zvláště z knížat církevních a světských, vévod, markrabí, hrabat — a úřadníkův kterýchkoli měst, městysů, vesnic a míst — milosť královskou a vše dobré (přejeme).

Ctihodní a urození, vzácní a věrní milí. Ctihodného mistra Jana Husa, svaté theologie bakaláře i mistra umění, listu tohoto ukazovatele, kterýž právě nyní z království Českého se ubírá na sněm obecný, jenž v městě Kostnici konán býti má, a kteréhož jsme v ochranu a záštitu svou a posvátné říše přijali, vám všem vůbec a jednomu každému zvláště z plna srdce doporučujeme, žádajíce, abyste jej, když by k vám přibyl, vlídně přijali, přízeň jemu prokazovali a ve všem, cožbykoli k rychlosti a bezpečnosti jeho cestování na pevné zemi i po vodách směřovalo, ochotnou vůlí se mu propůjčiti žádali i povinni byli, jakož také veškeré překážky odstranivše toho dopustili, aby on se svými sluhami, koňmi, vaky, zavazadly a všemi jinými věcmi svými, jakýmikoli průsmyky, přístavy, mosty, zeměmi, panstvími, okresy, pravomocnostmi, městy, městysy, hrady, vesnicemi, a jinými místy vašimi kterýmikoli beze všeho placeni nějaké dávky, cestného, mýta, daně a jakéhokoli jiného poplatku projíti, státi, zůstávati a se navrátiti mohl, jakož abyste také pro něj a jeho lidi (suis = jeho svojeť), kde by potřeba kázala, o bezpečný průvod se postarati volni a povinni byli, ke cti a z uctivosti královské naší majestátnosti

Dáno ve Špýru léta Páně 1414 dne 18. října, v království našich: Uherského v 23. a Římského v roce 5.“

§ 3. Pravomocnosť Církve; slovo dané bludařům; trest na bludaře

Církev jako strážce víry podává všem učení Kristovo a rozsuzuje neomylně, čemu Kristus učil, co s jeho učením se srovnává, a co mu odporuje, čili co jest bludem. Konečný výrok o tom, závazný pro všechny věřící, pronesený papežem s kathedry nebo všeobecným sněmem, jest článkem víry, který každého katolíka, pokud chce zůstati v Církvi, zavazuje. Tato pravomocnosť byla od Církve vždycky vykonávána, a nesmí od nikoho býti zkracována a kalena. Církev zavrhovala bludy a bludaře bez ohledu na národnosť a postavení osoby; ať to byl císař, král, kníže, patriarcha, biskup, kněz, řeholník, laik, bohatý a mocný nebo chudý a nepatrný; ať to byl kdokoli. Máme bludaře ze všech stavův a národů.

Tuto pravomocnosť vykonával také sněm Kostnický a hájil si ji. Však nikdy neprohlásil, že není třeba státi v slově danému kacíři; naopak sněm pravil, že jest dostáti slovu danému kacíři; však pravomocnosť Církve tím trpěti nesmí; „bez ohledu na ochranné listy císaře nebo králů má církevní soudce právo vyšetřovati blud a bludaře a trestati jej i v tom případě, kdyby podezřelý z bludu jenom v důvěře ve svůj ochranný list ke sněmu se dostavil; však kdo list ochranný vydal, musí všechno učiniti, co na něm jest“; t. j. co v jeho pravomocnosti leží.^[2]

Jakmile zvítězilo křesťanství v říši Římské nad pohanstvím, tu hned první křesťanský císař Konstantin Veliký (306—337) měl „vnitřní bezbožnosť v Církvi (t. j. blud) za hroznější a bolestnější nežli každou válku“ a pravil k shromážděným biskupům na prvním všeobecném sněmě v Nicaei: „Netrpte, aby zlý duch trhal^[3] božský zákon Kristův (t. j. pravé učení) rouháním bezbožných (t. j. bludařů).“ On stanovil trest vyhnanství na kacíře, kterému četní propadli. Za uchvatitele západního císařství, Maxima, vyšetřoval po jeho rozkaze prefekt praetorio Evodius bludaře Priscilliana v Treviru a odsoudil jej k smrti (r. 385). Tak tekla r. 385 první krev bludařů nálezem soudu světského.

Pro úzké spojení mezi Církví a státem a pro živou víru křesťanův a státníků, kteří každý útok na pravou víru pokládali za zločin též na společnosti lidské páchaný, vešel trest smrti na bludaře v středověku do zákonodárství všech zemí, trval ještě na počátku nové doby a platil též u protestantů, kteříž ho užívali. Kalvin prohlásil španělského lékaře Michala Servede, který spisem učení o Trojici upíral, za kacíře, který potom byl upálen, a hájil zvláštním spisem trest smrti na bludaři, a Melanchthon, pravá to ruka Lutherova, přál mu k jeho počínání štěstí a hájil týchž zásad ve svém dobrozdání. Však když Církev se řídila platnými státními zákony, jest zle; tu soptí protestanté a po nich všichni nepřátelé Církve.

I v našem dnešním rakouském zákonodárství jest rušení náboženství a rouhání zločinem, který se trestá žalářem.

§ 4. Husův právní stav

M. Jan Hus, přijav četné články anglického bludaře Jana Viklefa († 31. pros. 1384) za své, hájil jich jako profesor Pražské university se stolice učitelské a jako kazatel s kazatelny v Betlémské kapli.

Četní přátelé následovali jeho příkladu, a o Čechách šla po sousedních zemích pověsť, že se v nich pěstuje viklefské kacířství. Na žalobu pražských farářů zakročil proti Husovi arcibiskup Pražský Zbyněk Zajíc z Hasenburka: ale Hus ho neuposlechl. Arcibiskup, nemoha svou vážností zjednati si u Husa poslušnosti, sesílil se vyšší vážností papeže Alexandra V., který v té věci vydal bullu z 20. pros. r. 1409. Hus odvolal se od papeže špatně zpraveného ku papeži, který bude lépe zpraven. Arcibiskup prováděl papežskou bullu, odsoudil na synodě Viklefovy knihy k ohni, zaporučil kázati v soukromných kaplích (jako byla Betlémská) a vydal 19. července klatbu na Husa, který mezi tím odvolal se 25. června ku papeži Janu XXIII., nástupci Alexandra V. Papež Jan XXIII. odevzdal Husovu při kardinálu Odonu Colonnovi, který schválil počínání arcibiskupovo a Husa do Bononie před papeže obeslal. Hus neposlechl půhonu; zůstal doma a poslal za sebe právní zástupce M. Jana z Jesenic ještě s dvěma doktory. Tito právní zástupcové odvolali se k budoucímu všeobecnému církevnímu sněmu. Na rozkaz papežův přistoupil kardinál Petr od sv. Anděla k vrchu práva a vydal velkou klatbu na Husa, která byla prohlášena v Praze v letě r. 1414. Hus odvolal se od papeže k samému Kristu, jako pravé hlavě Církve; což ovšem není žádné odvolání, než zástěra, kterou zastíral svou neposlušnosť před nesoudným lidem.

Přičiněním krále Římského Sigmunda byl svolán všeobecný církevní sněm Kostnický (1414—1418): Tu vyjednával král Sigmund s Husem skrze dva královské dvořeníny Jindřicha Lefla z Lažan a Mikše Divůčka z Jemništ, aby se osobně do Kostnice dostavil, a sliboval mu bezpečný průvod. Hus přivolil a chystal se na cestu, ačkoli nedostal přímého rozkazu ani od krále Sigmunda, ani jeho bratra Václava, Českého krále.

§ 5. Vazba Husova v Kostnici, jeho slyšení, odsouzení a upálení

Hus přivoliv, že dostaví se na všeobecný sněm do Kostnice, chystal se na cestu a byl dán od obou bratří králů, Sigmunda a Václava, pod ochranu třem českým pánům: Janu z Chlumu, Václavu z Dubé a Jindřichu z Lacemboka. Dne 11. října r. 1414 nastoupil na cestu do Kostnice bez průvodního listu a byl všudy pokojně přijat. Dne 3. listopadu r. 1414 přibyli do Kostnice a 5. listopadu dostal Hus svrchu v § 2. uvedený průvodní list. Dne 4. listopadu oznámili pánové Chlum a Lacembok papeži Janu XXIII. příchod Husův a poroučeli ho v jeho ochranu, kterouž jemu také papež slíbil. Dne 9. listopadu oznámil soudce síně papežské s biskupem kostnickým Otou III. z Hochbergu-Rötelenu (1411—1434) Husovi, že klatba nad ním jest zrušena. Stalo se to pro dobro sněmu, tak že příchodem jeho služby Boží se nezastavily. Ale Hus zůstal suspendovaným^[4] knězem, a nebyl oprávněn mši sv. sloužiti ani kázati; s lidmi však mohl rozmlouvati; rovněž bylo mu dovoleno choditi po městě a po kostelích; jenom velikým slavnostem církevním nesměl býti přítomen pro uvarování všeliké nelibosti.

Jeho protivníci, zvláště z Čech, naléhali na jeho uvěznění, poněvadž rozšířila se zpráva, že pomýšlí na útěk. Jejich přání uspíšil Hus sám, došed až na vrchol církevní neposlušnosti, a můžeme dodati i přímé vyzývavosti. On, suspendovaný kněz, opovážil se před očima papeže a všeobecného sněmu, který se sešel, aby zjednal platnosť církevním zákonům, denně sloužiti mši sv.^[5] a měl při tom promluvy k lidu, četně k němu se shromažďujícímu a šlapal tak nohama církevní právo a řád. Kostnický biskup Otto III. poslal k němu dva duchovní a napomenul ho, že není způsoben sloužiti mši sv. Ale Hus nedbal slov diecésního biskupa,^[6] jsa zvyklý z Čech za nic sobě nevážiti příkazů představených Církve. Tohoto hrubého porušování církevního práva a řádu nemohl sněm trpěti a musil přistoupiti k zatčení Husovu. Ve středu dne 28. listopadu přišli biskupové Tridentský a Augsburský, purkmistr Kostnický a pan Jan z Badenu do příbytku Husova, kde přítomen byl pan Jan z Chlumu, ohlašujíce, že od papeže a kardinálů posláni jsou, aby mistra k nim přivedli. Pán z Chlumu odvolával se na rozkaz krále Sigmunda, aby před jeho příchodem nic ve při Husově se nepodnikalo; však Hus uposlechl vyslaných poslův a jel ku příbytku papežovu. Oba biskupové řekli mu zřejmě, že „již nebude úkonů kněžských konati, ani mše sv. sloužiti.“ (Iam amplius non officiabis neque missabis.)^[7] Husův výslech skončil jeho vazbou. Potom byl s ním zaveden úplný proces jako s bludařem, resp. obviněným z bludů. Přičiněním krále Sigmunda dostal Hus troje veřejné slyšení ve valných čili generálních shromážděních sněmu, a to 5., 7. a 8. června r. 1415; při posledních dvou slyšeních byl král Sigmund osobně přítomen. V druhém slyšení rokovalo se o poměru učení Husova k učení Viklefovu, a ve třetím, a to nejdůležitějším, o vlastním jeho učení, obsaženém v 39 článcích, vyňatých z jeho spisů. Po třetím slyšení upravil sněm bludné články Husovy, jichž sestavil 30, kteréž úplně a v témž smyslu v jeho knihách jsou,^[8] a žádal na něm, aby je odvolal. „Sněm neomeškal ničeho, co by na něj slušelo, aby vrchu přísnosti vyhnouti se mohl. Opětované deputace od sněmu, jichž i nejvzácnější údové, jako kardinálové, Petr Alliacký a Zabarella, se účastnili, způsobily konečně, že se zdálo, jakoby oni a nikoliv Hus ku prosbám se utíkali.“^[9] Dne 1. července r. 1415 osvědčil se Hus písemně, že odvolati nemůže a nechce.^[10] Však kardinálové Petr Alliacký a Zabarella pokusili se ještě 5. července, aby Husa k odvolání přiměli, činíce mu odvolání co možná nejsnadnějším. Však Hus nechtěl ani tak odvolati. „Neměl-li sněm dáti se od něho posléze i mistrovati, musil konečně přistoupiti k odsouzení jeho, jak toho žádali zákonové Církve;“^[11] což se stalo 6. července r. 1415 v 15. veřejném sedění.

Sněm zatratil 30 vět vyňatých ze spisů Husových, prohlásil Husa za urputného a nenapravitelného kacíře a usnesl se, aby byl s úřadu kněžského sesazen a světskému rameni vydán. Byl potom degradován a světskému rameni odevzdán, při čemž dle starého předpisu Církve prosili sněmovní otcové, „aby nebyl usmrcen, ale zachován a k věčnému žaláři odsouzen.“^[12] Ale tato přímluva nemohla dle platného zákonodárství pomoci. Král Sigmund odsoudil ho k smrti, ale ještě, když již stál na hranici, poslal říšského maršálka Haupta z Pappenheima, aby odvolal. Když toho ani teď neučinil, byla hranice zapálena.

Veškeré namáhání přiměti Husa k odvolání, bylo marným. Však kdyby král Václav byl dle své povinnosti hned na počátku dbal výroku arcibiskupova a u neposlušného Husa zjednal poslušnosť, byli by Hus onoho konce. Čechy hrozných pohrom a král Václav sám náhlé smrti z první bouře husitské ušetřeni. „Principiis obsta“, (Začátky zameziž) praví latinské přísloví.

§ 6. Rozbor ochranného listu Husova

V § 2. uvedený ochranný list, jak každému z jeho znění vidno, jest tolik, jako u nás průvodní list, a měl obyčejné znění onoho času. Zní ku poddaným krále Římského a bral v ochranu Husa, aby rychle, bezpečně a lacině cestovati a beze všeho placení nějakých dávek projíti, státi, zůstávati a se navrátiti mohl.

Tento list není psán ke všeobecnému sněmu, než ku poddaným Sigmundovým; chránil Husa i v Kostnici před násilím, ale nikoli před pravomocností sněmu, jehož většina nebyla ani poddanými Sigmundovými. Hus byl podřízen sněmu: 1. jako věřící, 2. jako kněz, a 3. jako appellant, který uznával svou appellací čili svým odvoláním jeho pravomocnosť. Obyčejný ochranný list nemohl z něho udělati samostatnou moc, na roveň sněmu postavenou; kdo by tvrdil něco podobného, ukázal by neznalosť práva a právních poměrův. Ochranný list Husův platil ve svém znění na cestu do Kostnice a z Kostnice nazpět; jenom tento smysl má slovo „navrátiti“ a žádného jiného. Sigmund radil Husovi, aby před nejvyšším soudcem v Církvi se zodpovídal; ale nikdy nemohl říci, ať tvůj soudce rozhodne, jak chce, já jeho hlasu nebudu dbáti. Ochranný list nemohl nikdy vytrhnouti Husa z pravomocností řádného soudce.

Hus požíval zprva v Kostnici úplné svobody a zavinil si vazbu sám svým nezákonitým chováním, slouže, jsa suspendovaný kněz, mši sv. a nedbaje varovných slov biskupa Kostnického.^[13]

Kterak Kostnický sněm ochrannému listu rozuměl, vysvítá z ochranného listu, daného papeži Janu XXIII. a r. 1415 M. Jeronýmu Pražskému, řka, že ochranný list chrání proti nezákonité moci, ale ne proti rameni spravedlnosti.

Kterak král Sigmund ochrannému listu rozuměl, vysvítá z jeho slov, pronesených v generální kongregaci dne 7. června r. 1415 o svém poměru k Husovi, řka, že slíbil Husovi ještě před odjezdem jeho z Čech jak list a královskou ochranu, tak i veřejné slyšení na sněmě; proto poručil jej pánům ze Chlumu a Dubé, ačkoli se praví, že neměl bráti v ochranu muže podezřelého z kacířství; nyní dáno jest Husovi veřejné a pokojné slyšení, a tím jeho královský slib vyplněn; a obrátiv se k Husovi pokračoval král: „Nezbývá mi nic více, než napomínati tebe, s kardinály, abys nechaje svéhlavosti, dal se sboru na milosť bez výminky; sbor pro mne, pro bratra mého a pro království České přijme tě milostivě, aniž uloží ti pokání příliš těžké; chtěl-li bys však urputně státi na svém, otcové dobře věděti budou, kterak s tebou nakládati mají; já jsem jim připověděl, že kacíře nikdy zastávati nebudu; ba, chtěl-li by kdo urputiti se v kacířství, já první vedl bych ho na hranici k upálení; proto radím ještě jednou, dej se na milosť, a to co nejdříve, abys neupadl ve vinu ještě větší.“ (Docum. str. 284.) Hus poděkoval krátkými slovy králi za ochranu a průvod, a nenamítal ničeho proti jeho slovům a také právně ani nemohl; rozuměl zajisté svému ochrannému listu a slibu královu tak, jak jeho úřadní výklad od samého vydavatele a slibovatele, krále, slyšel.

V únoru r. 1415 zaslali čeští a moravští páni králi Sigmundovi list, žádajíce, aby Hus mocí ochranného listu byl na svobodu propuštěn a veřejné svobodné slyšení obdržel, a praví ke konci: „A bude-li v čem řádem a právem shledán, ať se stane, jakož by na to slušelo.“^[14]

V květnu r. 1415 podali někteří pánové čeští, tenkráte v Kostnici meškající, sněmu žádosť, aby Hus z vazby byl propuštěn, a praví ke konci: „Bude-li mistr Jan usvědčen, že proti Písmu a pravdě nějakého bludu se drží, bude povinen, podle ustanovení a nařízení sněmu to napraviti.“^[15] Samo sebou se rozumí, že Hus musí býti potrestán, kdyby nápravy neučinil. V jiném listu ze dne 18. května r. 1415 stěžují si dotčení pánové na to, že Hus dán byl do žaláře dříve, nežli byl odsouzen.^[16] Žádný z českých pánů neupírá toho, že byv odsouzen, musí podstoupiti trest kacířům určený. Ještě poslední večer před smrtí navštívili Husa pánové Jan z Chlumu a Václav z Dubé a mluvili s ním o smrti, která mu hrozí, když neodvolá. Ale žádný z nich nepřikládal ochrannému listu té moci, aby ještě teď Husa mohl od smrti zachrániti. Po smrti Husově zaslali 2. září r. 1415 četní šlechticové čeští vášnivý list sněmovním otcům, ale nečiní ani slovem zmínky o nějakém porušení ochranného listu.^[17] Palacký praví: „Ne to brali Čechové Sigmundovi za zlé, že Husa neuchránil před odsouzením a potrestáním jako kacíře; takového smyslu nenesl v sobě pověstný jeho list průvodčí, a o zrušení jeho skrze Sigmunda nedalo se tudíž ani mluviti,“^[18] ale že otce k odsouzení jeho popuzoval. Však nelze mluviti o nějakém účinném popuzování Sigmundově proti Husovi: Husova pře brala se svým právním chodem a dospěla bedlivým vyšetřováním k závěrce, že Hus jest bludařem; ani přímluvy, ani popuzování nemohly nic na jeho 30 větách změniti. Církev musila je odsouditi.

I Hus sám uznával, že bludař musí trpěti trest, třeba to byl on sám. Nežli se vydal na cestu do Kostnice, prohlásil 26. srpna veřejnými plakáty latinskými, českými a německými,^[19] že chce složiti účet ze své víry před arcibiskupem, papežem i všeobecným sněmem; v českém plakátě praví: „Budu-li shledán v některém bludu, nebo kacířství, neodmlouvám jako bludný jako kacíř trpěti;“ v latinském plakátu však praví: že kdo na něho žalovati chce, musí sám nejdříve se zavázati ku pokutě odvety (jus talionis). Ve veřejné listině z 30. srpna, přibité na vrata dvoru královského, ohlašoval, že jde do Kostnice, a vybízel každého, aby proti němu šel svědčit, on že bude veřejně se hájiti, a praví: „A bude-li na mne které kacířství dovedeno, neodmlouvám jako kacíř trpěti,“^[20] V Kostnici pravil při svém prvním výslechu kardinálům: že má všeliké bludy tak v ošklivosti, že by raději chtěl umříti, nežli v bludu setrvati; proto prý jest hotov, bude-li z bludu usvědčen, dáti se poučiti a činiti pokání.

Ale Hus, vida, že přichází do úzkých, změnil své mínění ve svých soukromých listech. Ve svém 54. listu, psaném zjara r. 1415, praví, že prý mu král slíbil, že se bude moci zdráv do Čech navrátiti (ut salvus ad Bohemiam redirem).^[21] V jiném listu, psaném již po 8. červnu téhož roku, praví Hus takto: „Domnívám se, že královo slovo (čili slib o zjednání ještě jednoho konečného slyšení) bude tak pevné, jako o listu ochranném, o němž mně pravili v Čechách, abych se ochranného listu chránil; a jiní pravili: ‚on tebe odevzdá nepřátelům‘; a pan Mikeš Divoký řekl mi před mistrem Jesenicem: ‚mistře, věz jistě, že budeš zavržen‘; domnívám se, že on znal úmysl králův. — Kéž by se král aspoň byl spravoval příkladem pohana Piláta, kterýž uslyšev obžaloby pravil: ‚Viny na něm žádné nenalézám.‘^[22] Raději měl říci: ‚Já jsem mu udělil bezpečný průvod. Nechce-li tedy on sám podrobiti se výroku sněmovnímu, pošlu jej nazpět ke králi Českému s ortelem vaším a se svědectvími, aby král s duchovenstvem svým nad ním soud vynesl.‘ Takto zajisté mně Sigmund po Jindřichu Leflovi a jiných vzkázal, řka, že mi potřebné slyšení opatří a se o to postará, abych se zdráv (salvus) domů navrátiti mohl, pakli se výroku sněmovnímu nepodrobím.“^[23] Ale tento slib nestal se nikdy; neboť 1. pánové Jan z Chlumu a Václav z Dubé nikdy na tento slib se neodvolávají a ničeho o něm nevědí, ačkoli přece s Husem stále v Kostnici obcovali; 2. Hus stoje před Sigmundem a sněmem na tento slib se neodvolává; slyšel od Sigmunda před sněmem úřadní výklad slibu i glejtu, a uznával svými díky jeho pravosť; a 3. česká a moravská šlechta o tomto slibu nic neví, a byla by jinak psala králi i sněmu, kdyby onen slib byl existoval. Buď Hus, vida nastávati smrť, tento slib si vymyslil, a o něm ve svých soukromých listech mluvil, anebo poslové královi o své ujmě jakási zdvořilá, obojetná slova k Husovi pronesli, když se jich třeba tázal, co by král učinil, kdyby jej sněm odsoudil. Dobře dí Palacký: „Těžko věřiti, že Sigmund opravdu těchto slov užíval; stalo-li se přece, bylo na tak nerozvážlivé řeči tím méně spoléhati, čím více přesahovaly nejen právo, ale i moc jeho.“^[24] Král Sigmund znal své právo i moc svou, proto nerozvážlivých řečí neužíval. Co Hus mu připisuje, v soukromí, taje se s tím v jeho přítomnosti, za to nemůže.

Husa dal upáliti Římský král, který si zde počínal jako nejvyšší ochrance Církve a její světské rámě, maje povinnosť bludy a bludaře vykořeniti. Nikdy nemohl Římský císař nebo král poslati bludaře ku potrestání jinému králi, v Husově případě, králi Českému. Tak znělo tenkráte mezinárodní právo; proto jest to mylný názor některých spisovatelů, že Sigmund Husa jako odsouzence králi českému poslati měl, aby na něm vykonal rozsudek sněmovní. Ostatně dle zákonů českých trestalo se bludařství též smrtí, jako ve všech zemích té doby.

---

1. Každý, kdož o ochranném listu Husově píše, má jej uveřejniti v čele své rozpravy, aby čtenáři jej poznali a sami o něm si úsudek učinili: vzhledem na jeho znění nebude potom četných psychologických a filosofických úvah třeba; ukáží se jako strannické, plané a nicotné samy sebou.
2. Dekret sněmu viz u Hermana Van de Hardt: Magnum oecumen. concil. Constant. Tref. et Lips. 1697—700. T. IV. p. 521.
3. Tuto řeč viz u Eusebia: Vita Constantini III. 10. 11.; v mém „Všeobecném Círk. Dějepise“ I str. 364.
4. Suspense (zastavení, suspensio) jest církevní trest vynešený nad duchovním, kterým se u něho zastavuje konati církevní úkony; t. j. odnímá se mu oprávnění církevní úkony vykonávati.
5. Documenta M. Joan. Hus. ed. Palacký. Prag, 1869, pag. 79 sq. Palacký: Dějiny národa českého. V Praze, 1850, III. 162.
6. Ullrich von Reichenthal: Concilium, so zu Constanz gehalten, p. CCXII. 6; Helfert: M. Jan Hus. V Praze, 1857, str. 191.
7. Documenta, p. 249.
8. Tak vyznal i Jeroným Pražský v listu k Lackovi z Kravař ze dne 12. září r. 1415. Documenta, p. 598.
9. Palacký l. c. str. 196.
10. Documenta, p. 560.
11. Palacký l. c. str. 197.
12. Ullrich von Reichenthal, f. 214 a.
13. Za pronásledování katolické Církve v Prusku, které německý císař Vilém I. s říšským kancléřem Bismarckem podnikli, cestoval jsem Pruskem; kdybych tam byl sloužil mši sv., byl bych dle květnových pruských zákonů z r. 1873 propadl žaláři, a mé odvolání na můj rakouský průvodní list nebylo by mi nic pomohlo; náš berlínský velevyslanec byl by mi řekl, že jsem měl tamější zákony zachovávati. — V srpnu r. 1874 měl za stařičkého biskupa Hanla v Králové Hradci a okolí biřmovati Drážďanský apoštolský vikář, biskup Vorwerk; přijel do Hradce Králové, a druhý den mělo býti biřmování; tu mezi obědem přišel z c. k. místodržitelství telegrafický zákaz, že jako cizozemec dle zákona z května r. 1874 biřmovati nesmí. Biskup Vorwerk podrobil se zákazu, nebiřmoval; a večer přijel na biřmování Pražský světící biskup Dr. Průcha. Kdyby biskup Vorwerk byl proti místodržitelskému zákazu přece biřmoval, byl by propadl trestu, třeba byl miláčkem královské rodiny Saské, spřízněné s naší Jasnou panující Rodinou, a s nim spolu tehdejší generální vikář Dr. Rais, že to dopustil.
14. Documenta, str. 534.
15. Documenta, 257.
16. L. c. 260.
17. L. c. 85.
18. Str. 193 n. 297.
19. Documenta 66, 67, 238.
20. L. c. 68 sq.
21. Dle Docum. v 50. listě, str. 91.
22. Jest to hrozná opovážlivosť, svou při čili svůj soud přirovnávati k soudu Páně.
23. Documenta, str. 114.
24. Str. 193 n. 296.