Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv jedenáctý

Ilias Homér
Zpěv desátý	Zpěv jedenáctý	Zpěv dvanáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv jedenáctý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 162–182 a 417–418. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

Druhého dne ráno (26. to den Iliady až do 18. zpěvu) obnoví se opět boj, v němž hlavně Agamemnon se vyznamená; Trojané před ním utíkají. Hektor vede je znova naproti Řekům; mnozí z vůdců řeckých jsou poraněni, mezi nimi Agamemnon, Diomédés a Odysseus. Nyní prchá vítězství od Achajských. Achilleus pošle k Nestorovi Patrokla, aby zvěděl stav Řekův. Nestor prosí Patrokla, aby Achillea k boji pohnul.

A z lože ránorodá Zora od vznešeného Tithóna^[1]
vstávala, nesmrtným aby světlo přinesla i smrtným.
Eridu Zeus poslal běhuté na koráby Achajských
přehroznou a v rukou znamení lidu války nesoucí.
[5]Postane prostranném při korábě Odyssea černém,
jenž byl ve prostřed, by slyšeť byla na strany obě,
jednak buď k Aianta stanům, Telamóna rozence,
jednak zas k Achiléa, kteří nejzáze koráby
z tůně vytáhše, spoléhali v sílu a chrabrotu páží.^[2]
[10]Tamže stanuvši Eris rozkřikla se hlasně a hrozně
a všechněm Danaům velikou roznítila sílu
v srdci, bez ustání aby válčili v bitvě a půtce.
[Ihned válka se jim sladší býť návratu zdála
vyhlubených na lodích milené do vlasti otecké.]

[15]Atreovec provolav kázal se opásati k bitvě
Argejským; pak sám brnění oděl od kovu lesklé.
Kol holení přiložil nejdříve holenky přilehlé,
krásné, stříbrokutými upevněny sponkami k sobě;
dále potom pancíř oblékal přes prsa chrabrá,
[20]jejž Kinyrés jednou Agamemnonu poskytl v obdar.^[3]
Byltě zvěděl veliké o zprávě na Kypru, že k Troii
Argejští po lodích vyplouti zamýšleli k válce;
a proto dal mu také pancíř, čině ku vděku králi.
Na zbroji této deset bylo pásem z oceli temné,
[25]ze zlata dále dvanáct a deset dvakráte ze cínu.
Blankytní drakové tři se zpínali naproti hrdlu
se stran obou, každý krásné duze velmi podobný,
již Zeus na znamení smrtným ve mračně upevní.
Kol ramenou přehodil na se meč; tam zářily jasně
[30]ze zlata nýtky na jilci, a kol jej skrývala pochva
stříbrokutá, zlatitými řeménky opatřena jsoucí.
Vzal si mužechranný, přestvůrný štít v ruce bouřný,
krásný, jejžto deset kovových kol obíhalo kroužků,
dvadset dále pukel na štítu se lesklo ze cínu
[35]bílých, prostřední ale z nich byla z oceli temné.
Mračnooká Gorgó vůkol tuto věnčila puklu
strašně hledíc, a kolem kraje štítu byl Úžas a Hrůza.
Dále řemen jeho byl ze stříbra; po něm tmavomodrý
drak se vinul v oblouku a tré hlav na strany obě
[40]strmělo kol stočených, jež z jedné šíje vyrostly.
Na hlavu dvouštítou, čtverolící přílbu si zdvihnul
vlásinatou, a chochol svrchu přílbice strašně se kýval.
Zahrocené dva kovem do rukou pojal oštěpy silné,
ostré; ve vzdálí od nich kov k výši nebeské
[45]zářil. Velkooká k tomu zahřměla Héra s Athénou,
vzdáti chtějíce počesť zlatohojné králi Mykény.

Správci potom komoňův každý rek rozkazy dával
pěkně v pořádku držeť koně tam na příkopu strmném,
leč kovovým oružím sami válečníci odíni
[50]pádili opěšalí; hrozný se tu křik strhl z rána.
O mnoho dřív jezdců na příkopu stáli v pořádku,
jezdci maličko po nich v boj táhli; zatím vřavu děsnou
Zeus Kronovec roznítil a rosné krůpěje spouštěl
s blankytu výše krví zmočené, nebo v srdci pomýšlel
[55]nesčetné, bujaré v oběť hlavy Hadovi sřítiť.

Voj Trojanův zase stál seřaděn na pláně pahorku
Hektora kol velikého a vládyky Púlydamanta
s Aineiou, jenž byl jako bůh ctěn v národě Trojském,
kol mládcův Anténorových, Akamanta mladého,
[60]nesmrtným rovného, Agénora, Polyba vládce.
Hektor pak v prostředku předu nesl štít všady rovný.
Jak z oblak zhoubná se smrtelným hvězda ukáže
zářící a potom se vnoří zase v oblaka stinná,
tak Hektor brzy tam mezi nejprvšími se leskl,
[65]v nejzazším brzy vojsku poroučel; ve zbroji vešken
zářil, tak jako blesk Dia štítovládce Kronovce.

Tak jako ženci čelem druhu druh proti sobě sekouce,
řádky kladou četné muže zámožného na půdě
ječmene neb řady pšence; padá hrsť hustě na hrsti:
[70]tak Trojané proti sobě vytrhše a vojsko Achajských
vraždili, záhubného nepomněli útěku nikdo.
Oběma stál boj rovně;^[4] vlkům oni jsouce podobni
bouřili. Což patříc žalohojná plésala Sváda;
neb jediná přítomna z bohův byla zápasu mužstva,
[75]ostatní bohové byli nepřítomni a klidně
meškali v svých sídlech, každému kde zvláště z Nebeských
byl zbudován překrásně palác po Olympa vrcholcích.
[Všichni se horšili velmi na černomrakého Kronovce,
slávy že Zeus Trojanům v boji poskytnouti zamýšlel.
[80]Nedbal však jich otec, nýbrž trochu dál se uchýliv,
ostatních opodále bohův sedl pýchaje slávou,
zíraje na Trojanův na město a loďstvo Achajských,
na třpytivý kovu lesk, na hubící jak na hynoucí.]

Jitra pokud svit plál, a svatého přibývalo světla,
[85]velmi potíraly šípy s obou stran, a zmíralo vojsko;
když však právě drvař pilný své krmě si chystá
v horských úžlabinách, unaviv ruce své namáháním,
káceje tam dlouhé stromoví, a jme pak mdloba srdce
a sladkém mu po jídle kolem hrudi touha nadejde,
[90]tu Trojanův řady chrabrostí roztrhli Achajští,
povzbuzujíce kolem po řadách druhy. Král Agamemnon
v před vyrazil první a Biénora, vojvodu mužstva,
sklál a koněkrotného potom druha Oilea vládce.
Tento skočiv k zemi se spřežení jeho naproti vyčkal;
[95]leč v čelo jej, když hnal se po něm, bodl oštěpem ostrým,
dřevci nezabránil však přílbice kraj kovotěžký,
nýbrž skrz něj a lebku proniklo, a veškeren uvnitř
postříkán je mozek; tak sklán byl v útoku lítém.
Tam zanechal padlých trupy vládce mužův Agamemnon
[100]lesknoucí se hrudí,^[5] když jim s těla zbroj svlekl krásnou;
kráčel pak proti Ísu a Antifu dychtě je skláti,
Priama krále synům, levobočku a z lůna pravého,
již v jedné byli korbě. I řízen vůz levobočkem,
a bratr přeslavný stál vedlé; kdys je Achilleus
[105]ve stráních hory Ídy juným proutím vrby spoutal,
stáda ovec když hlídali svých, a za výplatu pustil.
Tenkrát Atreovec širokovládný Agamemnon
jednoho z nich dřevcem do prsou bodl nad bradavičkou,
Antifa pak pod uchem sekl pleknem a s korby ho sřitil.
[110]Spěšně po té brnění krásné s těla oběma svlékal
poznav jich, poněvadž již dřív je při loďstvu Achajských
spatřil, když svedl s Ídy je rychlonohý rek Achilleus.
Tak jako lev horský rychlé laně dítky robátka
snadno zdrtí ubohé silnými tesáky úchopě,
[115]přijda do lůžka, a jim duše všechněm odejme kvetoucí;
byť sebe víc byla máť na blízku, nemůže robátkům
přispěti; neb strašná před ním samu pojme ji bázeň;
rychle letí pádíc skrze hustou doubravu lesní,
pryč spěchajíc spocená před zlostí šelmy vražedné:
[120]tak jim nikdo nebyl s to krutou odvrátiti zhoubu
z Trojských, leč sami též před Achajci utíkali k městu.

Dále zabil Peisandra a Hippolocha zmužilého,
Antimachem zplozené veledušným, jenžto i hlavně,
dostav Alexandrem zlata hojnosť, obdary skvostné,
[125]Helenu zpátky vydať zrazoval Meneláu rusému;
postihl dvé mu synův širokovládný Agamemnon,
již v jedné byli korbě a rychlé řídili koňstvo;
ježto z rukou vyklouzly na půdu jim opratě lesklé,
prchli plaší koňové. Proti nim jako lev se vyřítil
[130]Atreovec; tito zas s vozu zpínali páže prosebně:
„Živ nás, Atréovče, a hodnou výplatu přijmi;
hojné statky leží v bohatém otcově paláci,
kov, zlata síla a těžkokutá pak díla železná;
rád z toho tobě otec nesmírnou výplatu skytne,
[135]když by zvěděl, že na živě trváme při loďstvu Achajských.“

Takto plačíce hořem slovy vzývali lichotivými
krále milosť; ale hlas zaslechli neuprositelný:
„V skutku-li Antimacha jste velechrabrého rozenci,
jenžto radil Meneláa jedenkrát ve sněmu Trojském,
[140]když poslem jsa přišel s Láertovcem bohorovným,
tam zavraždiť a z města nepustiti zpátky k Achajským,
tož mi nyní mrzké za to otcovy křivdy pykejte.“

Dí a na zem Peisandra srazí s vozu krásnokolého,
bod ho kopím do prsou, na znak že na půdu se sklátil.
[145]Hippolochos pak s korby skočil, leč král ho tu proklal,
odseknuv mu mečem ruce obě a hrdlo uloupiv,^[6]
odkopl pak ho nohou, že se válcem v davě kutálel.
Tam zanechal jich, a kdež nejhustěji vířily proudy,
zas se vrhá a druzí spolu krásnoholenci Achajští.
[150]Tehdy pěšáky pěší utráceli jsou prchající,
jezdci pobíjeli jezdce (a z pod prachu zdvihla se spousta
z pláně, kterou komoňů nohy zvířily silnodupotné,)
kol vraždíce kovem. Širokovládný Agamemnon
stále pronásledoval vraždou a pobádal Achajské.
[155]Jak když oheň hubivý upadá ve hvozd dřevohojný
a všude jej vírem nese vítr, a houštiny lesní
až do kořen klesají utráceny úprkem ohně:
tak hlavy Atreovec kácel napořád Agamemnon
zpět prchavých Trojanův, a mnozí koně táhlohrdelní
[160]řinčeli se spřežením prázdným skrze dráhy bojiště,
správcův pohřešujíce nevadných, jižto po půdě
zmírali padše, supům než družkám více milejší.

Hektora však Zeus ze střel a ze prachu odvedl nazpět
záhubné ze vraždy, z toků krve, ze vřavy líté;
[165]Atreovec sledoval horlivě pobádaje mužstvo.
Leč Trojané nazpět podlé rovu Íla starého
Dardanského středem rovinou pospíchali k fíku,
města chtějíce dosíci; onen křiče stále je stíhal
Atreovec a brotí zkálel ruce nezdolatelné.
[170]Jakmile přišli k dubisku a Skajské brány dosáhli,
tehdy se stavěli vstříc a druhých očekávali z bitvy.
Jak krav stádo druzí po pláni utíkali ještě,
ježto napadnuv lev stíhá krutě v soumraku nočním
všechny a z nich jedné zastihne i záhuba náhlá;
[175]on jí šíji zdrtí silnými uchopě tesáky
napřed a pak pohltí černou krev a útroby všechny:
takto je Atreovec stíhal mocný Agamemnon
nejzazší muže vraždě pořád; i utíkali vratno.
Do prachu klesli nejedni a na znak z korby vypadli
[180]vládyky pod pravicí; příliš zuřil oštěpem ostrým.
Když však již hodlal před město a hradbu strmící
přistoupiť, tenkráte otec všeho lidstva a božstva
na hřebenech vysokých posadil se na Ídě pramenné,
sestoupiv s nebe výše, v rukou blesk třímaje žárný.
[185]Rychle zlatokřídlou se zprávou Íridu vyslal:
„Írido spěj rychlá a vyřiď ten Hektoru příkaz:
ještě pokud patří Agamemnona, vojvodu mužstva,
řáditi v davě předův a mečem řady mužstva potírať,
nechť dotud ustoupá a druhé ať vojsko pobádá
[190]válčiti boj prudký s nepřátely v bitvě vražedné.
Avšak když poraněn buď dřevcem neb střely šípem
na spřežení vystoupne, tu statnou sílu mu skytnu
ke klání, až loďstva lepokrovného dosáhne,
slunce se v tůň ponoří a svatý na to povstane soumrak.“

[195]Tak vece, větronohá rychlá poslechla ho Íris
a s pohoří Ídského v svatou sestoupila Troiu.
Priama velkoduchého potom syna Hektora našla
na spřeženém a leposkladném voze státi pokojně.
Poblíž přistoupivši ručí promlouvala Íris:
[200]„Hektore Priamovic, důmyslem Zévu podobný,
Zeus mě otec poslal, bych tobě vyřídila zprávu:
ještě pokud patříš Agamemnona, vojvodu mužstva,
řáditi v davě předův a mečem řady mužstva potírať,
nechť dotud ustoupáš a druhé ať vojsko pobádáš
[205]válčiti boj prudký s nepřátely v bitvě vražedné.
Avšak když poraněn buď dřevcem neb střely šípem
na spřežení vystoupne, tu statnou sílu ti skytne
ke klání, až loďstva lepokrovného dosáhneš,
slunce se v tůň ponoří a svatý na to povstane soumrak.“

[210]Po slovu tom zase rychlonohá se odebrala Íris.
Hektor hned s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé,
máchaje dřevci v rukou ostrými, po táboře vůkol
kráčel a k bitvě pobádal a rozněcoval k seči hrozné.
Rychle se voj Trojanův obrátil vůči Achajským,
[215]Argejští tolikéž řady valně sesílili k bitvě.
Boj znova prudce zplanul vespolný. Král Agamemnon
v před vyrazil první, nebo chtěl v čele válčiti všechněch.

Řekněte, Músy, nyní, jež Olympská sídla držíte,
kdož se prvý s širokovládným Agamemnonem utkal
[220]buď ze samých Trojanův nebo slavných Troie spojencův.

Ífidamas Anténorovec ztepilý a statečný,
jenž vychován v žírné byl Thrákii, v otčině ovcí.
Kissés jej vychoval ve svém domu ještě malého
matčin otec, jenž dívku Theánu zplodil lepolící;
[225]avšak když slavné byl míry mladosti dosáhl,
v domě zdržel jej svém a sňatek dcery své mu nabízel;
ledva za choť ji pojal, sledoval po zvěsti Achajských
zakřivenými s dvanácti koráby, které spoly táhly.
Arci potom zanechal řádných v Perkótě korábův,
[230]sám pak pěšky po souši přitáhl do Ília města;
on tedy Atréovce nyní Agamemnona utkal.
Když byli již poblíž proti sobě čelíce na zápas,
Atreovec ho chybil, vedlé něho dřevce zalítlo,
Ífidamas bodl však ho do pásu na konci krunýře
[235]silně a sám přirazil, v své páže spoléhaje pádné.
Přec pás neprorazil třpytivý, ale o mnoho dříve
hrot na stříbro vraziv, jak olověn byl se mu ohnul.
Dřevce rukou uchopiv širokovládný Agamemnon,
k sobě ho táhl mocí jako lev, z ruky pak jemu dřevce
[240]vyrval a meč napřáhl do šíje a rozpojil údy.
Takto na zem klesnuv kovovým tamo spánkem ulehnul
nešťastný, snubené opodál choti, národa háje,
manželské, od níž nedošel vděku, což skytl v obdar;^[7]
nejprve dal sto volův a tisíc pak tchánovi slíbil
[245]koz a ovec, jež v nesmírném se mu pásaly počtu.
Tehdy ho Atreovec Agamemnon ze zbroje svlékl,
a krásnou nesa zbroj, kráčel skrze tábor Achajských.

Jakmile proslavený ho Koon zahlédl bojovník,
syn prvenec chrabrý Anténora, vojvody mužstva,
[250]tož zahalil mu krutý oči bol pro bratra sklaného.
Se strany stoupna s kopím Agamemnona vládyky tajný,
bodne ho do prostřed ruky pádné pod jeho loktem,
veskrze hrot lesklého kopí jemu páži pronikne.
Tehdy se hned zachvěl vojevůdce mužův Agamemnon;
[255]předse ni tak nenechal záhubné bitvy a války,
nýbrž s větrochovým^[8] vyrazil na Koóna ratištěm.
Ífidamanta Koon, rodného to bratra milého,
za nohu táhl mocí a vyzýval všechny předáky.
Když jej puklinatým pod štítem skrz vřavu táhl,
[260]proklav jej dřevcem kovovým jeho rozpojil údy;
pak blíž přistoupiv hlavu sťal mu nad Ífidamantem.
Tehdy od Atréovce obé Anténora mládců
sudbu krutou naplnivše, do Hadovy stoupili říše.

On dál ostatních na mužův řady chrabře dorážel,
[265]vraždě kopím a mečem, kamením na ně házeje velkým,
krev pokavad teplá jemu ještě se prýštila z rány.
A kdy zasýchala rána a krev jemu přestala téci,
Atréovcovu sílu pojímaly silně bolesti.
Tak jako když proniká ženu ostrý šíp roditelku
[270]prudký, jejž skytají žalonosné Héry rozenky
Eileithýje s sebou trpké vždy bolesti nesoucí:^[9]
takž i bolesti kruté jaly Atréovcovu sílu.
Rychle do korby skočí a nařídí správcovi koňstva
k vyhlubeným se lodím vrátiť, nebo v srdci se trápil.
[275]Vzkřiknuv pak pronikavě zvolal na mládce Danajské:
„Ó milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
všichni mořebrodným vy teď odrážejte korábům
strašnou seč, poněvadž napořáde mi důmyslný Zeus
den po celý válčiť s Trojanův bohatýry nedopřál.“

[280]Takto praví, a lepohřívé koně pošvihl správce
k vyhlubeným ku lodím, ani rádi utíkali letmo,
zapěnění na prsou a celí zaprášeni vezpod,
krále žalostiplného podále bojiště vezouce.

Když spatřil Hektor Agamemnona z bitvy vycházeť,
[285]voj Trojanův a Lykův napomínaje vykřikl hlasně:
»Ó Trojané, Lyčané a vy Dardani blízkobojovní,
nuž milení, muži buďte a pomněte obrany rázné.
Muž ten nejlepší pryč, a slávu mi poskytl velkou
Zeus Kronovec. Nuže vstříc koně švihněte silnokopytné
[290]statným Argejským, ať vyšší dojdete slávy.“

Takto praviv všechněm roznítil sílu a chrabrosť.
Jak když lesklozubé psy lovec kýs někde na honbě
poštívá buď na lva aneb divokého na kance,
tak štval velkoduchých Trojanův voje vůči Achajským
[295]Hektor Priamovec mužebijci Areu podobný.
Sám kráčel prostřed bohatýrův pýchaje velmi
a vrhl v seč se mužův podoben vzteku vichřice bouřné,
jež se dolů přivalíc pozdvíhá tůni brunatnou.

Tehdy kterého zabil nejdříve, kterého naposled
[300]Hektor Priamovec, když Zeus jemu slávu propůjčil?

S Autonoem nejdřív Ásaia a vládce Opíta
a s Dolopem Klytiovcem Ofeltia, dál Ageláa,
s Aisymnem potom Óra a Hipponoa zmužilého.
Hektor sklal tyto vůdce Danajských, krom toho dále
[305]lid četný, jako když Zefyros kdysi mračna zahání,
od Nota prudkoletého je silným mrskaje vichrem;
častá rozčeřená se valí vlna, až pěna vzhůru
stříká od hučení vzteku vichřice silnorachotné:
tak četné hlavy Argejských od Hektora klesly.

[310]Tehdy by zkáza a bezměrná byla díla nadešla,
Argejští prchajíce by pak byli padli v koráby,
jen že na Týdéovce zvolal Dioméda Odysseus:
„Týdéovče, co pak jsme nebedlivi obrany rázné?
Nuž tedy ke mně, milý, přistup sem; vždyť bude hanba
[315]v skutku, lodí zmocní-li se Hektor blýskavohelmý.“

V odvět pak propoví k němu statný rek Diomédés:
„Ovšem zůstana já vytrvám; ale prospěje málo
úleva nám taková, poněvadž mračnosběratel Zeus
zřejmě nyní Trojanům před námi chce oslavu dáti.“

[320]Dí a na zem Thymbraia srazí s vozu krásnokolého,
mrště kopím v bradavičku levou, co zatím pak Odysseus
vládcova družce bohům rovného Molíona proklal.
Pak je ležeť nechají, když ukončili práci bojovnou;
skrz vřavu jdouce potom krutě řádili, tak jako kanci
[325]padnou dýšící chrabrostí na psy lovecké:
tak klali voj Trojanů vrátivše se; rádi Achajští
zpět prchajíce k lodím okřívali před Priamovcem.

Korbu nyní a dva nejlepší muže z národa stihli,
Meropa Perkótského rozence, který lidi všechny
[330]předčil věštectvím a synům proto zabraňovával
svým, aby nešli na boj mužemorný. Leč tito otce
nechtěli poslechnouť; Kéryť je poháněly k zhoubě.
Oběma Týdeovec Diomédés oštěposlavný
vzav duši s jich životem slavnou zbroj jim s těla svlékl,
[335]s Hippodamem spolu vládce Hypeirocha proklál Odysseus.

Oběma tehdy stranám Kronovec seč stejně rozepjal
zíraje s Ídy, a mužstvo obé se potíralo vzájem.
Týdeovec tenkráte zasáhl Agastrofa dřevcem
vládyku Páiónovce do kyčle; a vůz mu běhutný
[340]k útěku blízko nebyl, pobloudilť ve hrudi velmi.
Neb vozataj mu držel ho podál, on sám ale pěšky
v řavě zuřil přední, až své milené duše pozbyl.
Hektor když je v řadách uviděl, proti nim se vyřítil
s pokřikem úžasným; Trojanův spolu s ním řady táhly.
[345]Když spatřil ho, strnul v ryku statný rek Diomédés
a hned přistoupiv promlouval Odysseu vládci:
„Ejhle, valí se na nás ohromná záhuba Hektor;
avšak jen zůstaňme a braňme se chrabře stojíce.“

Dí a se rozpřáhnuv dalekostinný vrhl oštěp,
[350]jímž ho zasáhl, aniž se chybil, po hlavě mu míře,
na svrch přílby. Tu kov se mu odrazil od kovu nazpět,
v kůži lepou nevjel, poněvadž jeho chránila přílba
trojná, dírkovitá, již dal jemu Foibos Apollon.
Hektor rychle skočil nazpátek a v mužstvo se vmísil,
[355]sklesnul do kolenou a rukou se o půdu podepřel
pádnou; noc jemu pak vůkol zraky zastřela temná.
Týdeovec co zatím za hodem řítil se ratiště
skrz předy dál, kde kopí se mu pevně do země zabodlo,
okřál zas Hektor a na korbu se vyšvihl opět,
[360]do vřavy vjel Trojanův a uniknul záhuby černé.
S dřevcem napřaženým statný k němu děl Diomédés:
„Opět ušel jsi nyní, pse, pohubě, a již byla blízko
zhouba; nyní tebe zachránil zase Foibos Apollon,
jejž vzýváš nepochybně, do drnkotu kráčeje dřevcí.
[365]Přec sprovodím tě, trvám, až jen tebe příště dopadnu,
ačli také nějaký mi nebešťan jesti pomocník.^[10]
Teď se na ostatní obrátím, jak koho stihnu.“

Tak děl a oštěpometci Agastrofu zbroj s těla svlékl.
Avšak Alexandros, choť Heleny krásnokadeřné,
[370]luk proti Týdéovci napínal, vojvodě mužstva,
na vzdělaném opřen ku sloupu na Ílovu rově
Dardanského, starého to národa rádce a krále.
On tenkrát brnění statnému Agastrofu vládci
snímal právě s prsou třpytivé, se plece pavézu,
[375]přílbici pak těžkou; tu Paris si natáhl lučiště,
naň si namířil a šíp mu z rukou nenadarmo vylítl,
zrovna střeliv do chodidla pravého, a veskrze vniklý
šíp zarazil se do země. Tu velmi radostně se zasmáv
z úkrytu svého skočil, promlouvaje tak slovo chlubné :
[380]„Tys zasažen, nenadarmo mi šíp vyletěl na tětivě.
Kéž bych ve slabinách tě střeliv byl tvou duši vyrval!
Tak by také Trojané byli z pohromy k oddechu přišli,
již se chvějí hrůzou jako před lvem kozky mekotné.“

Srdcem nezhroženým statný k němu děl Diomédés:
[385]„Hánce lukoslavný, výchlubný, dívčinozírný!
kéž bys chtěl se v plném oruží polem utkati se mnou,
nic by ti pak luk tvůj neprospěl a výstřely časté;
však že nyní jsi mi škrábl chodidlo, nadarmo se pyšníš.
Nedbám nic, jako když by mne dítě zasáhlo nemoudré
[390]neb žena; vždyť je tupý muže šíp zbabilého padoucha.
Leč můj šíp střelený, i třebas jen málo zasáhl,
ostrou ránu zadá a činí muže bezducha náhle;
choť jeho pak snubená obojí rozsápe si líce,
dítky milé osiří, a krví on sám zemi zbarviv
[395]tlí, a kolem krouží víc ptákův, než tu je ženštin.“

Tak děl, a přiblíživ se Odysseus oštěposlavný
před něj vstoupil, onen sednuv si za něj, střelu rychlou
ven z nohy táhl, a náramný jemu bol projel údy.
Rychle do korby skočí a nařídí správcovi koňstva
[400]k vyhlubeným se lodím vrátiť; nebo v srdci se rmoutil.

Proslavený Odyseus osamotněl, a nikdo nezůstal
kol něho z Argejských, poněvadž jala veškery bázeň.
Pohnut k srdci počal promlouvati velkoduchému:
„Ach co si mám započíť? veliká hana, jestliže prchnu
[405]před množstvím polekán, a co horší, pakli mě zajmou
tak jediného! druhéť Kronovec již zahnal Achajské.
Avšak proč mi jenom zmilené to přemítalo srdce?
Vždyť přece vím, že se jen vzdalují zbabělci bojiště;
kdožkoli však v boji předčívá, tomu potřeba káže
[410]vyčkati statně, třebas zasažen či jiného zasáhl.“

Tak co zatím na své toto mysli a v srdci přemítal,
již Trojanův řady blíž přistoupily štítozbrojných
a v střed sevřely jej, svou záhubu obklopujíce.
Jak když kance kolem psi, jakož mládenci kvetoucí
[415]štvouce honí, jenž z hvozdu letí proti nim hlubokého,
brouse tesák bílý mezi skráněmi zakřivenými,
a v kruhu naň se hrnou, a zubů zpod nastane děsný
skřípot; lovci ho přec čekají, ač strašlivo bouří:
tehdy se řítili tak na Odyssea zévomilého
[420]Trojští; bezvadnému onen zprva Déiopítu
rámě horem poranil, naň přikvapiv oštěpem ostrým,
pak chrabrého Thoóna a Ennoma ze zbroje svlékl.
Chersidamantu potom, kdy skočil s vozu krásnokolého,
pod štítem bodl puklinatým své dřevce do pupku,
[425]že klesl do prachu bezduch a prsty zaryl se do písku.
Jich zanechav dřevcem sklal Charopa Hippasiovce,
jenž bratr byl Sókův, bohatýra to slavnorodého.
Pospíšil na pomoc jemu Sókos, rek bohorovný,
přistoupil k němu blíž a slovem k němu takto se ozval:
[430]„Proslavený Odysée, i lstí i prací nenasytný,
dnes dobudeš buď slávy, že Hippasiovce obadva
tak chrabré zabiješ mládence a zbroj jim odejmeš,
neb pod mým dřevcem proboden ducha svého vypustíš.“

Takto praviv do štítu vrazil jemu zakruženého.
[435]Ohromné skrze štít lesklý jemu prošlo ratiště,
dále velestrůjným pancířem rychle proniklo,
sedřelo kůži mu všechnu s žeber; nedopustila předse
Pallas Athéna kopí rekových vniknouti do útrob.
Poznal jest Odyseus, že není udeřen do živého,
[440]a vstoupiv nazpět promlouval k Sókovi takto:
„Nešťastníče, nyní zachvátí zhouba tě náhlá.
Ovšem zabránil jsi mi dál s voji válčiti Trojských,
avšak tobě zde já hlásám, smrť a záhubu černou
vezmeš mnou za podíl a mojím proklán jsa ratištěm,
[445]slávu mi skytneš a svou duši Hádu ořeslavnému.“

Takto pravil, Sókos pospíchal dav se na útěk;
jedva se obrátil, zarazil mu do zad svoje dřevce
uprostřed ramenou a je zúplna skrz prsa prohnal.
Tož klesnuv zaduněl; jasný tu zajásal Odysseus:
[450]„Hippasa chrabroduchého rozenče, ořekrotivého,
dřív tebe než mne konec stihl sudby, a tys neuniknul.
Ó nebohý, věru nikdy otec již a matka velebná
tobě očí mrtvému nezavrou, leč tebe ptáci
rozsápou divocí, těla kol kroužíce peruťmi;
[455]avšak zemru-li já, nasypou pak rov mi Achajští.“

Tak vece, chrabroduchého ratiště si Sóka vytáhl
ohromné ven z rány a z puklinatého i štítu;
krev vystříkla valem za dřevcem a rmoutila srdce.
Velkoduší Trojané když spatřili krev Odyséa,
[460]na druha druh zavolavše, na něj se vyřítili všichni.
On však couvaje zpátky křičel na své druhy hlasně.
Třikrát vykřiknul, co jenom mohl ústa rozevříť,
třikrát jej křiknouti slyšel chrabrý Meneláos.
Rychle tudíž k Aiantu pravil, jenž stál jemu poblíž:
[465]„Zévorodý Aiante, rekovný vládyko mužstva,
křik mne nyní Odyséa neohroženého dochází
tak podoben, jako když by přemáhali jej jediného
Trojští, zastoupíce mu cestu při zápase lítém.
Nuž tedy skrz vřavu pojďme, neboť jest přispěti lépe.
[470]Jen se bojím, aby u Trojanův sám nic neutrpěl,
ač chrabrý; veliká by Achajským nastala touha.“

Takto praviv šel napřed a v sled jemu muž bohorovný.
Zévomilého Odyssea našli, a kol něho Trojští
bouřili, jak na horách šakalův ryšavých kdysi hejno
[475]kol raněného kaloucha roháče, kterého zasáhl
muž šípem střeleným; jemu arci utíkaje znikne
letmo, pokud teplá krev a bystré údy se hýbou;
avšak když překoná ho konečně bolesť střely rychlé,
šakali jej hltaví na horách ve hvozdě rozervou
[480]v stinném háji; zatím přivodí zuřivého lva božstvo;
šakalové ruče rozprchnou se, a lev ho požírá:
tak tenkrát chrabrého Odyssea obmyslného^[11]
svíral dav Trojanův přestatných; avšak Odysseus
máchaje svým dřevcem, záhubný den si zaháněl.
[485]Aias přistoupiv k němu blíž, nesa štít věži rovný,
vedle stanul; Trojané rozprchli se na strany různé.
Jej z davu odváděl Meneláos války milovný
jav ho rukou, až blíž přihnal k němu druh koně rychlé.
Aias na Trojské výraziv, Priamovce Dorykla
[490]zavraždil levobočka ratištěm a Pandoka proklal,
pak poranil Lýsandra, Pylarta a Pýrasa dřevcem.
Tak jako rozvlněná řeka v zimě do rovně se vlévá,
bystřina příhorská, jsouc sílena Zéva lijákem,
valně dubův uschlých a smrků spolu valně sebírá
[495]v proudě s sebou a při tom mnoho náplavy do slaně snáší:
tak řádil jasný po pláni je stíhaje Aias,
koňstvo a mužstvo pořáde porážeje. Ještě to Hektor
nezvěděl, an bojoval po levé straně veškery bitvy
na břehu proudu Skamandra, tu kdež zejména se hodně
[500]kácelo hlav mužských a burácel ryk nekonečný
vůkol Néléovce a Ídomenéa jarého.
Hektor tam setkal se polem činy páchaje děsné
vozbou svou a kopím a hubil řady vojska Achajských;
byli by přec jasní neopustili dráhy Achajští,
[505]jen že Alexandros, choť Heleny krásnokadeřné,
byl překonal bohatýra Macháona, vojvodu mužstva,
šípem trojjazykým ho raniv do plece pravého.
Chrabroduší náramně pro něj se ulekli Achajští,
sklán by nebyl, kdyby snad se jinak převrátila válka.
[510]Hned slova Ídomeneus promlouval k Nestoru vládci:
„Nestore Néléovce, ty velká slávo Achajských,
vzhůru na vůz běhutý svůj vystup a k tobě Macháon
stoupniž a žeň ku lodím klusotem koně silnokopytné;
neb lékař za jiné četnější jest ceny rovné,
[515][jenž vyřezává šípy a vkládá léky hojící.]“

Tak vece, poslechl hned Nestor konihonce Gerénský.
Rychle na vůz vystoupil a vedle stoupl Macháon,
jenž byl lékaře syn Asklépia proslaveného.
Mrskl bičem do koní, ani rádi uháněli letmo
[520]k vyhlubeným ku lodím; milenéť tam toužilo srdce.

Kebrionés znamenal Trojanů ve zmatku vojíny,
Hektora správce koní, a slovem k němu takto se ozval:
„Hektore, jak zde zatím válčíme s junáky Achajských
na kraji bitvy divohlučné, tamo soudruzi Trojští
[525]ostatní vesměs lopotí se, i koňstvo i mužstvo.
Aias hrozně zuří Telamónův; známtě ho dobře;
neb široký má přes plece štít. Nuže též my obadva
tam koně své zaměřme a vůz, kde se hlavně a nejvíc
jezdci a opěšalí v záhubnou půtku srazivše,
[530]na vzájem se hubí, a burácí ryk nekonečný.“

Takto praví a lepohřívé koně švihne fičícím
správce bičem; tito pak kdy pocítili ránu bičíku,
kvapně unášeli vůz běhutý skrz Achajce a Trojské,
přes mrtvé stupujíce a štíty. Tu náprava všechna
[535]postříkána krví byla vezpod a obruba korby,
jež kopytem komoňů potřísnily krůpěje krevní
neb loukoťmi. Bažil tak Hektor do vřavy vniknouť
vojska a v útoku šik proraziť. Tenkrát vřavu hroznou
spůsobil Argejským, a kopí mu zahálelo málo.
[540]On dál ostatních na mužův řady pouze dorážel,
vraždě kopím a mečem, kamením na ně házeje velkým,
s Aiantem se zatím Telamónským bitvě vyhýbal.
[Byl by se Zeus horšil, kdyby s ním byl boj svedl lepším.]

Zeus zahnal vysokostolný Aianta na útěk;
[545]postanul ustrnulý a na zad vrhl sedmerokožný
štít a do řad se mužův ohlédaje dravci podobný
zíraje zpátky prchal, co se po kroku krok nohy střídal.
Jak ryšavého lva když nějací od stáje dobytčat
zaplašují muži venkované a psi do běhu rychlí,
[550]již brání, aby jim tučný skotu kus neuloupil,
noc probdíce celou; on však masa velmi jsa dychtiv
přímo čelí, ale nesvede nic, neboť oštěpy husté
naň se sypou z páží odvážných odletující
a žhoucí loučí, před nímž rozvzteklen utíká;
[555]z rána po té lev pryč zarmoucen v srdci odejde:
tak tenkrát Aias od Trojských v srdci žalosten
kráčel velmi nerad, nebo bál se o loďstvo Achajských.
Jak když osel podlé role kráčeje chlapce přemáhá^[12]
váhav, o nějž mnoho již ve dví zlámáno je hůlek,
[560]přistoupiv sžírá vysoké osení; jeho kolkol
hůlkami chlapci tlukou, ale přec jich síla slabounká;
sotva ho ven vyženou, když dost nasytil se na pastvě:
tak tenkrát Aianta potom, Telamóna rozence,
velkoduší Trojané a spojenci jejich v sboru valném
[565]střed ve štít metajíce kopími zaháněli stále.
Aias však byl pamětliv brzy obrany rázné,
obrátiv se čelem k nim, a zatlačoval řady četné
chrabroduchých Trojanův, brzy však zase dal se na útěk.
Cestu zatím všem zastupoval běhuté na koráby,
[570]neb prostřed Trojanův a Danajských sám stoje válčil
chrabře. Kopí napořáde z paží naň házena statných,
jedna letíce podál ve štítě mu utkvěla velkém,
však mnoho jich prostřed, než bílé dotkla se kůže,
v půdu se vrážela dřív, v mase hýřiti dychtiva jsouce.

[575]Jakmile jej rozenec slavný Euaimona spatřil
Eurypylos, hustými kterak jest výstřely tísněn,
blíž k němu přistoupiv lesklé naň dřevce vymrštil
a stihl Fausiovic Apisáona, vojvodu mužstva,
pod blánou do jater, že mu ihned rozpojil údy.
[580]Eurypylos se vyřítil a zbroj jemu se plece snímal.
Jakmile jej zahlédl Alexandros bohorovný,
an snímal brnění Apisáona, rychle lučiště
Eurypylu vstříc napjal a šíp do stehna pravého
mrštil, a hned rákos přelomil se a stehno mu tížil.
[585]Zpátky druhů v zástup se uhýbal ucházeje zhoubě.
Vzkřiknuv pak pronikavě zvolal na mládce Danajských:
„O milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
obrátíce se stůjte a den přece zhouby zažeňte
zlý Aiantu, který tísněn jest šípy a z bitvy
[590]zlozvučné nevyvázne, trvám. Tedy nuž chutě vzhůru
vstříc Trojanům Aianta kolem, Telamóna rozence.“

Tak vece Eurypylos raněný; oni k ochraně vůkol
stoupili blíž druhové, k pleci lesklé štíty vloživše,
pozdvihnuvše kopí. Vstříc šel Telamónovec Aias;
[595]obrátiv se stanul, kdy druhů svých zástupu dospěl.

Takto se plápolavému potýkali ohni podobni.
Nestora Nélejské však z bitvy unášely klisny
zapěněné, spolu vezly Macháona, vojvodu mužstva.
Jej pak rychlonohý rychlý vida poznal Achilleus,
[600]neb stál právě na kormě velehlubného korábu,
zíraje náramnou na práci a běh mnohoslzný.
Ihned promlouval k Patroklovi, soudruhu svému,
naň zavolav s lodi své; Patroklos ve stanu zaslech
vystoupil jak Arés, a to proň bylo zhouby počátek.^[13]
[605]Takto počal nejdříve Menoitia plémě udatné:
„Proč mě voláš, Achilée? Co jest třeba tobě ode mne?“

V odvět rychlonohý k němu zas promlouval Achilleus:
„Jasnorodý Patrokle, ve srdci mně nejkochanější,
teď soudím, nohy mé že budou objímať Achajští
[610]s prosbou; neb tíseň již nastala nesnesitelná.
Nuž jdi nyní, milený Patrokle, a Nestora ptej se,
kdož to, jehož tuto odváží raněného z bojiště.
Od zadu sic podobá se Macháonu zúplna ve všem,
jenž Asklépia syn, však jsem jeho tváře neuzřel;
[615]neb koně rychlonozí mimo pádili ku předu letmo.“

Tak vece, Patroklos hned uposlechl soudruha svého,
podle stanův a lodí běhutých pospíchal Achajských.

Když byli vládykové stanu Néléovce dosáhli,
hned sami s korby na zem sestoupili na mnohoživnou,
[620]Eurymedon soudruh starcův vypřáhl běhouny
ze spřežení; oni pot šatu provětrávali svého,
na průvan stoupivše podél břehu tůně brunatné;
do stanu vešli a tam na pěkná křesla usedli.
Chystala jim nápoj Hekamédé krásnovrkočná,
[625]jíž vydobyl si stařec, Tenedos když zabral Achilleus,
Arsinoa dceru velkoduchého, kterou mu Achajští
vybrali jsou na počesť, poněvadž v radě nad všemi předčil.
Nejdřív jim krásný přistavěla stůl Hekamédé
krásný, modronohý, hlazený a na tento přinesla
[630]dále košík kovový s cibulí k zákusku při pitce,
med žlutavý, vedlé k tomu z ječmene mouku svatého,
dále pohár krásný, jejž kmet vezl z otčiny rodné,
nýtky zlatými celý probitý; a na něm čtvero úšek
[635]ze zlata utvořených a dvě zespodu nožky zdělány.
Tímto mnohý mohl sotva z Achajských se stolu pohnouť,
byl-li plný, ale kmet Nestor jej pozdvihl snadno.
V něm vodu jim žena tehdy namíchala božce podobná
s Pramenským vínem,^[14] nastrouhala sýra kozího
[640]strouhadlem kovovým, na to bílou vsypala mouku.
Kázala pak jim píť, když řádně přichystala nápoj.
Když si obadva pitím trapnou byli zahnali žízeň,
pak se bavíce řečí k druhu druh promlouvali vzájem.
Patroklos k veřejím přistoupil, muž bohorovný.
[645]Když spatřil ho stařec, s lesklého se pozdvihl křesla,
za ruku jej vedl dál a potom sednouti pobízel.
Patroklos však starci zamítal a takto se ozval:
„Pokdy není, kmete zévorodý, sednouti mi nelze.
Výtky se vládce bojím, jenž vyslal jest mě vypátrat,
[650]kdož to, jehož raněného jsi odvezl. Avšak i já sám
poznávám, patřím-tě Macháona, vojvodu mužstva.
Zprávy nyní tedy dát zase půjdu k Achillu s poselstvím.
Vždyť ty také, kmete zévorodý, víš dobře, jaký on
hrozný muž, jenž snadno viní sebe více nevinné.“

[655]V odvět promlouval Nestor konihonce Gerénský:
„Proč pak tak je synův Achiléovi líto Achajských,
cožkoli jich je střelou raněných? Ale on naši nezná
bídu, jaká v ležení rozmohla se; neb reci přední
buď šípem či kopím porubáni leží u korábův.
[660]Týdeovec poraněn v ryku statný rek Diomédés,
dál Odyseus zasažen je ratištěm a král Agamemnon,
[pak poraněn též Eurypylos do stehna je šípem.]
Sám přivodil jsem právě nedávno tohohle z bojiště,
když jej vystřelený poranil šíp. Avšak Achilleus
[665]ač chrabrý, Danaův nedbá a nemá slitování.
Snad že čeká, až vskutku budou lodi blíž moře rychlé
přes zápas Danaův záhubným spáleny ohněm,
až my budem pořadem povražděni? Vždyť moje síla
více není, jaková v údech dřív bývala pružných.
[670]Ó kéž jsem tak mlád a taká jest síla mi pevna,
jak mezi Élejskými a námi kdy sváda vypukla
pro skotu zabrání, když jsem zabil Ítymonéa,^[15]
v Élidě jenž sídlil, chrabrého Hypeirocha mládce,
náhradu vzíť chtěje sobě; onen však háje dobytčat
[675]byl přední ve vřavě kopím od mé ruky proklán;
klesnul, a venkované se kolem rozprášili hrůzou.
Náramnou ze pláně kořisť jsme odehnali sobě,
býků stád padesát, tolikéž ovcí se pasoucích,
stád vepřů tolikéž, tolikéž bravu stáda kozího;
[680]sto padesáte plavých komoňů jsme tu zabrali ještě,
vesměs klisny, a těchto mnohé měly hříbata bujná.
Plen ten Nélejského do Pylska jsme zahnali vešken
v noční čas do města, a Néleus v srdci zajásal,
že mně tolik mládenci připadlo kořisti ve válce.
[685]Hlasatelé ihned přivolávali v úsvitu ranním
všechny, kterým v jasné byla Élidě náhrada dlužna.
Tož mužové Pylanův se shromáždili národa vůdci
rozdělujíce; mnohýmť byli náhradu dlužni Epejští,
neb počtem jsme malí mnoho bídy vytrpěli v Pylsku.
[690]Vždyť k nám přišla a tísnila nás Héraklova síla
dříve v letech minulých, čelní povražděni všichni.
Nás bylo bezvadného dvanáct Néléa rozencův;
z těch jsem zbyl jediný, ostatní všichni zrubáni.
Příliš tím zbujněvše Epejských lid kovokrzný
[695]ve zpupnosti na nás nezbedné páchali skutky.
Néleus stádo turů vyvolil si z kořisti a ovcí
velké hejno, kusův tři sta vybrav i pastuchy strážné,
neb mu také veliká byla náhrada v Élidě dlužna:
se spřežením lesklým komoňů čtvero základonosných,^[16]
[700]k závodu jež poslal. Trojnož byla určena v obdar
vítězi; však zabral je tu vládce mužův Augeias,^[17]
správce koní rychlých zkormoucena v srdci odeslal.
Nad takovými stařec rozjitřen řečmi a skutky
vybral sobě mnohé a druhé zase národu kázal
[705][rozdati, nikdo by nestrádal rovného podílu.]
My jsme pořádali všechno a vzdávali ve hradě vůkol
žertvy bohům blaženým; dne třetího přitáhli Epejští
nesčetní sami všichni a jich koně silnokopytní
kvapně; také v středu jich dva Molíoni ve zbroji lesklé
[710]chlapci teprv, mnoho nezkušení posud obrany rázné.
Město jakési leží Thryoessa na výšině strmné
proudě na Alfejském v pomezí Pyla pískovitého;
chtíce je vyvrátiť vrahové obléhali město.
Když pak táhli celou planinou, na kvap tu Athéna
[715]poslem přišla s Olympa, by do zbraně vyzvala za tmy
nás, a ne bezděčný lid sebrala v národě Pylském,
nýbrž velmi na boj hotový. Ale v zbroj se odíti
kmet mi nedal Néleus a mně vůz s koni ukryti kázal,
ježto posud prý děl válečných zúplna neznám.
[720]Avšak i takto našim jsem jezdcům předčil udatně,
ač bojoval jsem pěšky; zavedlať boj tak Athéna.
Jest tam proud nějaký Minyejský v tůni tekoucí
blíž Árény, při němž očekávali jitro jsme jasné,
jízdný voj Pylanův, a pěších vždy přibývalo proudů.
[725]Odtud pak jsme chvatem v oruží oblekše se lesklé,
dospěli posvátných za poledne tokův Alfejských.
Vzdavše tu velmocnému Kronovcovi oběti pěkné,
býka pro česť Alfeiu, Poseidáónovi býka,
jasnooké zas Athéně mladou ze stáda jalůvku,
[730]pak po četách na večer jsme požívali v táboře jídla
a v brnění lesklém ku spánku ulehli jsme každý
kol proudů říčních. Ale velkoduší již Epejští
město zatím oblehli, z kořen dychtíce je sřítiť.
Však před tím veliká jim nastala práce Aréa;
[735]neb když slunce žhavé nad zemským stálo okrskem,
my jsme počínali boj modlíce se k Zévu s Athénou.
Jakmile však Pylanův a Epejských nastala srážka,
nejprve já muže proklal a vzal koně silnokopytné,
Múlia oštěpometce, který Augeia zetěm byl;
[740]nejstarší dceru měl za družku rusou Agamédu,
jež znala léky, co jich v šíré koli půdě vyrůstá.
Zahroceným udeřil jsem já ho při útoku dřevcem,
až klesl do prachu bezduch, a já se do korby vymrštiv,
napřed vojska stanul. Leč Epejských voj veledušný
[745]do všechněch rozprchli se stran, když spatřili klesnouť
jezdců vůdce, který předčíval v bitvě udatně.
Já však jsem vyrazil, jsa podobný vichřici černé,
kdež padesáte vozův jsem uloupil, a kol dva při každém
v prach mužové zahryzli, mojím prokláni ratištěm.
[750]Byl bych i Aktora plémě zabil dva Molíony chlapce,
ač by nebyl jich otec zemětřas vládce Poseidon
ze vřavy zachránil, zahaliv je mlhou oba hustou.
Tenkrát Zeus Pylanům velikou skytl vítězoslávu;
neb jsme po rozložité napořáde je stíhali pláni,
[755]mužstvo kovem vraždíce, a jich zbroje sbírali krásné,
až jsme po Búprasion žírný koně přihnali rychlé,
skála kde Ólenská a kde chlum se Aleisia jménem
prostírá, zkad nás obrátila nazpět Athéna.
Tam muže zavraždil jsem posléz; avšak Achajští
[760]s koňmi uháněli zpět z kraje Búprasského do Pylska,
všichni vděkem velebíce z bohů Dia, Nestora z mužstva.
Býval jsem takovým, takovým v boji. Avšak Achilleus
sám chce svojí chrabrosti požívati, ač věru myslím,
jednou velmi se přec napláče, kdy nám zhyne vojsko.
[765]Roztomilý, přece víš, co otec milený ti přikázal
v den ten, když tě na boj k Agamemnonu z Fthíje vysýlal.
Já a veleslavný Odyseus vnitř jsouce paláce,
dobře jsme všechno u vás zaslechli, co tobě přikázal.
Přišli jsme tehdy v palác Péléův krásnobydelný
[770]branný lid sbírat po Achaiidě po mnohoživné.
Tam jsme potom bohatýra nalezli Menoitia v nitru,^[18]
dále s tebou Achiléa; stařičký vládyka Péleus
tučné kýty tuří pálil Diů bleskovládci
ve dvoře ohrazeném a pohár držel od zlata skvostný,
[775]žertvy svaté na plápol ulévaje víno plamenné.
Vy jste dva krájeli býka na kousky, a náhle obadva
na prahu stáli jsme dvorce; užasnuv povstal Achilleus,
za ruku nás vedl dál a potom sednouti pobízel,
pak dary hostinné skytl nám, jak slušno pro hosti.
[780]Když hodovavše mnohým okřáli jsme jídlem a vínem,
já započal jsem řeč přimlouvaje s námi vytáhnouť;
vás oba velmi chtivé napomínali důtklivo starci.
Péleus svého rozence stařec napomínal Achilla
vždycky se vyznamenávať a nad druhy býti vyniklým.
[785]Tak připomínal tobě Menoitios, Aktora plémě:
‚Dítě milé, rozením vznešenější jesti Achilleus,
avšak tys starší; jemu síly se dostalo větší.
Leč ty slovem moudrým k němu stůj radu dávaje dobrou
a druhu buď správcem; poslechne ku dobru zajisté.‘
[790]Tak řekl kmet, ty jsi však to zapomněl. Ještě nyní však
chrabroduchému to řekni Achillu, zda dá sluchu prosbám.
Kdož ví, zdaž s pomocí božskou jemu srdce nepohneš,
jej přemluvě? neboť jest přímluva soudruha dobrá.
Pakli se snad nějaké božské v hrudi věštbě vyhýbá,
[795]zdaž nějakou od Zéva přinesla mu máti velebná,
aspoň nech tebe pošle, a voj na bojiště vytáhne
Myrmidonů, zdali bys snad zjednal spásu Danajským;
nech ti také do své krásné zbroje dá se odíti,
ačli by zaň tě majíce upustili od boje Trojských
[800]vojsko, a váleční oddechli si mládci Achajských
z velké tísně, třebas bylo oddechu od boje málo.
[Můžete nezmoření zmořené nepřátely bitvou
k městu podále stanuv a korábův zahnati snadno.]“

Takto praviv Nestor srdcem jemu ve hrudi pohnul.
[805]Rychle se dal při lodích k druhu Aiakovic k Achiléu.
Jakmile pak ku lodím božského Odyssea dospěl
na kvap Patroklos, kde Achajských schůze a soudy
bývaly, kdežto také oltáře bohů zbudovány,
tam jemu Eurypylos raněný do stehna lučištěm
[810]jasnorodý Euaimonovec byl v ústrety stoupil,
kulhaje z bitvy; a pot studený se mu se plece hojně
a s hlavy proudy řinul, rovněž se mu z rány bolestné
prýštila krev černá; mysl však jeho zůstala pevna.
Spatřiv jej litoval ho Menoitia plémě udatné
[815]a slova promlouval mu naříkaje rychloperutná:
„Ó nebozí druhové, Argejských vůdci a rádci,
tak měli byste milých opodále a vlasti otecké
bilým svým sádlem nakrmiť ve Troii psy rychlé!
Nuž tedy, zévomilý Eurypyle, řekni mi tohle,
[820]ještě-li Hektora snad zadrží velikého Achajští,
neb zdali již zahynou povražděni pod jeho dřevcem?“

Zas k němu Eurypylos raněný slovy takto se ozval:
„Jasnorodý Patrokle, nižádná spása Achajským
již nevzejde, nobrž v černé se koráby uvrhnou.
[825]Vždyť již všichni, co jich koli dřív předčívalo v bitvě,
buď šípem či kopím porubáni leží u korábův
pod pravicí Trojanův, a jejich moc roste pořáde.
Nuž zachraň mne nyní dopravě k tmavému korábu,
šíp ze stehna vyřízni a smyj pak krev z něho černou
[830]čistě vodou vlažnou a polož svrchu léky hojící
výborné, jimž prý naučil tebe vládce Achilleus,
jejž Cheiron vyučil, z Kentaurův nejzbožnější.
Neb naši lékařové Podaleirjos a vládce Macháon,
ve stanu tento leží, soudím, maje ránu bolestnou,
[835]potřebný jsa nyní sám lékaře bezvadného,
kdežto druhý Trojanů ve pláni krutou vede válku.“

V odvět zas propoví mu Menoitia plémě udatné:
„Jak toto mohlo se stáť? co počíť, Eurypyle statný?
Chvátám, bych chrabrému Achillovi zprávu vyřídil,
[840]již Nestor uložil mi Gerénský, hradba Achajských;
však přece nelze, abych v takové tebe trýzni opustil.“

Tak děl a pod paždí ho pojav vedl vojvodu mužstva
do stanu; jej spatřiv prostřel dole kůže dobytčí.
Tam bohatýr položiv ho, nožem ze stehna vyřízl
[845]ostrý šíp trpký a vymýval krev jemu černou
čistě vodou vlažnou a vložil jemu v ránu kořínek
trpký, roztrolený, bolokojný, jenž mu bolesti
všecky ztišil; krev přestala téci, a rána mu zaschla.

---

1. [Verš 1.] Tithónos byl sličný syn Trojského krále Láomedonta. Zora jej unesla a učinila manželem svým. Od Dia vyprosila mu nesmrtelnosť, ale zapomněla mu také vyprositi věčnou mladosť. Obývala s manželem svým blažená v sídle svém u proudův Ókeana, až stáří se přiblížilo, a údy Tithónovy schřadly, tak že jen ještě hlas mu zůstal, ovšem slabý a šeptavý. Proto uzavřela jej Zora do jakési jeskyně nebo, jak se později vypravuje, ve cvrčka jej proměnila.
2. [Verš 9.] Achilleus a Aias, nejchrabřejší rekové, měli koráby a stany své na nejzazších dvou koncích tábora řeckého.
3. [Verš 20.] Kinyrés byl král na ostrově Kypru, kdež bývalo veliké bohatství mědě.
4. [Verš 72.] Jen na tomto místě přicházející personifikace nerozhodného boje — vítězství se nikam neklonilo.
5. [Verš 100.] Znamená mládí padlých vojínů naproti mužům starším, jichž prsa jsou zarostlá.
6. [Verš 146.] Podobné ukrutnosti nejsou nijak důkazem zvláštní surovosti Homérských reků; jsouť vždy motivovány zvláštní vášní pachatelovou nebo těžkou vinou zabitého.
7. [Verš 243.] Manželka mnoho darů svatebních mu neoplatila, poněvadž brzy po sňatku ji opustil.
8. [Verš 256.] Větrochový oštěp jest pevný oštěp, poněvadž dříví rostoucí na místech větru vysazených jest zvláště silné.
9. [Verš 271.] Eileithýje jsou personifikace bolestí porodních; slují dcerami Héry, ochranitelky stavu manželského.
10. [Verš 366.] Dle názoru Homérova nezávisí vítězství tak na vlastní statečnosti, jako spíše na pomoci božské.
11. [Verš 482.] Přirovnání znázorňuje nebezpečnou situaci Odysseovu, pak účinek, jaký měl příchod Aiantův.
12. [Verš 558.] Tertium comparationis ve přirovnání Aianta k oslu neleží tak v houževnaté vytrvalosti Aiantově, jako v marné práci Trojanův, aby Aianta zahnali.
13. [Verš 604.] První příčina smrti Patroklovy bylo poslání jeho k Nestorovi, jenž ho přemluvil, aby si vyprosil od Achillea zbroj s vojskem do bitvy, v níž zahynul.
14. [Verš 639.] Pramenské víno zove se dle hory Pramny na ostrově Ikaru.
15. [Verš 672.] Pylané ztratili ve válce s Héraklem mnoho statných bojovníkův. Této slabosti Pylanův užili k útiskům Epejští, jichž král Augeias podržel si mezi jiným 4 koně, které Néreus k zápasům do Élidy poslal. Chtěje toto bezpráví potrestati, přepadl Nestor stáda Itymonea a jej samého zabil, z čehož válka mezi oběma národy povstala.
16. [Verš 699.] Základ znamená mimo jiné významy také tolik co výhru, tedy základonosní koně jsou oni, kteří nosí nebo odnášejí v závodech výhry. Sr. Kom. „Běhouni k cíli během chvátají, a první z nich základ odnáší.“
17. [Verš 701.] Augeias byl majitelem nesmírných stád. Když Héraklés jeho chlév vyčistil a za to mzdy umluvené neobdržel, zdvihl válku proti němu a zabil Molíony, syny bratra jeho Aktora, Euryta a Kteata i se strýcem jich Angeiou a Élidy se zmocnil.
18. [Verš 771.] Menoitios prchl se svým synem Patroklem, jenž chlapce při hře usmrtil, z Opunta do Fthíje a byl přátelsky od Pélea přijat.