Hod olympický

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Hod olympický
Autor: Miroslav Tyrš
Zdroj: Úvahy a řeči Dr. Miroslava Tyrše. S. 117–146.
Vydáno: 1869
Licence: PD old 70

Zprvu pravil jsem: nemá nikdo poklecávati[1] u pracovitosti své. A takto činí, kdo tělocvik pouze pěstuje a lov, namáhaje se rád, pokud se těla týče, jinak ani učení ani slyšení ani bádání nejsa dychtiv. Avšak rovněž a neméně klecá i ten, kdo pracovitost svou na opačnou toliko stranu vynakládá. – Tak dí Platon v slovutné oné rozpravě, v níž o zřízení státu a vychování mládeže pojednává, Platon, onen přední hajitel a oslavovatel souměrného všech vloh a nadání vývoje, jímž bohům milý národ řecký nade všechny vynikal i vrstevníky i následovníky svoje. Bylať zajisté myšlenka, že by člověk z dvou nestejně oprávněných částí sestával, Řeků naskrze daleka. Vidouce oni v ústrojí těla i schopnost k vývoji i potřebu jeho, nepřestávali na tom, jak příroda tělo toto byla zůstavila; než právě ze schopnosti této odvozovali, že úloha rovněž důležitá a neodbytná, pečovati o odchování, zdokonalování a ušlechtění ústrojí toho. A tak jako veškeré vychování, nepřenechávali i toto libovůli jednotlivce, než i zde vše zákonem předepsáno a veřejným nákladem vydržováno bylo. Bylať to povinnost každého občana řeckého, dbáti o gymnické[2] – jak tomu děli – vychování i svoje i synů svých. Řek v gymnasiu nevychovaný a tudy již nevyvinutým útvarem těla svého od spoluobčanů svých se lišící, nebyl by v žádném státě za občana plně oprávněného, než spíše za hellenského barbara mezi Helleny[3] uznáván býval. Ano v přemnohých státech zákonem vysloveno bylo, že nikdo, jenž by gymnicky úplně vzdělán nebyl, práv občanských požívati nemůže.[4]

Měli totiž Řekům tělocvik též význam jiný, význam státní, onen pouze vychovatelský daleko převyšující. Že stát jen tenkráte silný je a bezpečný, když silní a stateční jsou členové jeho, to u veškerém národě zdálo se býti pravdou platnou a nevývratnou. A zásada tato u spojení s onou, Řekům rovněž nade všecku pochybnost povýšenou, že občanu obec nade všechno býti, že i prospěch i slávu svou toliko prospěchem a slávou vlasti vyhledávati má: živoucí přesvědčení tato zrodila onu obětovnost a nadšenost, zplodila ony velečiny rekovné, jimiž na vše věky národ hellenský stal se předmětem obdivu a oslavování. Za touto příčinou i mudrcové i zákonodárci řečtí vše, co tělocviku se týkalo, zevrubně v úvahu brali, a jak Solon v Athénách, tak již dříve Lykurgos v Spartě cvičení zákonitě určil a obmezil, připouštěje toliko ona, jež by junstvo co statečně a obratné bojovníky odchovávala, a zavrhuje všecka, která k pouhým umělůstkám by čelila. A proto umínili sobě Řekové, zvykati na cvičištích svých hochy a juny svoje snaze a zápolu, boji a vítězství, by závodíce zde vespolek bez jiné odměny, než jakou poskytovala čest zvítěziti, spatřovali napotom co mužové v obraně a oslavení vlasti nejkrasší vděk za veškeré snahy svoje. Tak srostl tělocvik se všemi nejvznešenějšími stranami povahy řecké: s ladností a souměrností vývoje lidského, kteréž se dopínali, s krasocitem, jímž ve vyvinutém těle lidském nejvyšší zjev božské krásy spatřovali a v nepřekonaných výtvorech uměleckých zvěčňovali, s vlasteneckou myslí a nadšenosti jejich, kterouž nepatrni často počtem i svobodu svou i vzdělanost evropskou proti přesile barbarské Asie ubránili a zachovali.

V té míře sloučen byl tělocvik s veškerým životem hellenským, že ani rajské ostrovy blaženců zesnulých bez zápasišť sobě mysliti nedovedli, a žádná větší slavnost bohům ku poctě konané nekonala se bez závodů tělocvičných. Neb jsouť i bohové – jež každý národ dle obrazu svého si tvoří – jak Platon dí, přátelé her gymnických, jež nelze poctiti způsobem krásnějším a důstojnějším. Tak tedy závodivost na cvičištích pěstovaná v nadšený vyšlehávala plamen, když k hodům bohů lid se shromáždil, by s napjatým zrakem díval se na vrcholy umění a síly gymnické, na výkvět zdatné, krásné a utužené mládeže vlastenecké.

Avšak, ačkoliv zajisté nebylo nižádného státu hellenského, který by své zvláštní pravidelné závody slavnostní bohům ku poctě nebyl uspořádával, ačkoliv i v Nemei i v Delfách i na úžině Korintské z daleka široka navštěvované slavnosti za týmže směrem se konávaly: přece daleko veškeré hody tyto překonávaly i proslulostí i všeobecným významem hry olympické, jež Pindar ve chvalozpěvích svých vodě mezi živly, zlatu mezi poklady země, slunci mezi hvězdami nadšeně přirovnává. Bylo-li krásno a čestno v jiných závodech druhu tohoto co vítěz vyniknouti, tož bylo každému z Řeků vrcholem blaha a slávy lidské, před národem v Olympii shromážděným věncem přeborníka ozdobenu býti, vrcholem slasti otcovské, syny své spatřiti ozářeny vítězoslávou touto. V tom smyslu k Diagorovi Rhodskému, když dva synové jeho v Olympii ověnčeni byli, jeden ze Spartánů přistoupiv: „Umři, Diagore,“ pravil, „neboť do Olympu nepostoupíš,“ chtěje naznačiti tím, že kmet, bohem se státi nemoha, nejvyššího štěstí lidského byl dostoupil. A blahoslaven Diagoras, že v nejkrasším okamžiku tomto pohnutím mysli smrti v náruč klesl.

O původu her těchto šla báječná zvěst, že Idaiský Herakles je založil v zlatém věku onom, kde bůh Kronos zemí vládl. Tam, kde později zbudován posvátný okres Olympický, první on běh o závod uspořádal a vítěze ratolestí olivovou ověnčil. Zde, vypravuje se nám dále, Kronos a odbojný syn jeho Zeus o světovládu zápasili, zde schytralý Hermes v běhu, zde bojovný Ares v rohování Apollinem přemoženi byli.

Tak starobylou významnosti místa Olympie před jinými hodila se k založení společné svatyně půlostrova Peloponeského, co odznaku sourodnosti kmenů jej obývajících, k založení her gymnických, při nichž u smírném závodu sil poznávali by se co stejnoplemenní synové jednoho otce Hellena. A že za touto příčinou, sblíženi a sbratření se především kmenů peloponeských, hry tyto založeny byly, tomu nasvědčuje i podání, že právě v době, kde v Helladě nesvornost, vzpoura, válka a mor panovaly, tázav se Iphitos, král Elidy, boha delfického, jak vybaviti se z neštěstí těchto, obdržel odpověď, by s Eleiskými obnovil závody olympické. A takto Iphitos s čelnými v Peloponesu muži, s Lykurgem Spartanským a Kleosthenem Pisánským též učinil.[5] Obsah úmluvy této na touši Iphitově kolkolem napsané ještě na konci druhého století po Kristu řecký zeměpisec a bájepravec Pausanias v Olympii viděl. Čelilať ona hlavně k tomu, by po celý měsíc ten, v němž olympické hry se konaly, zachován byl po veškerém Peloponesu mír posvátný. A jelikož právě Pelopones, naskrze hellenským životem jsa proniknut, nejryzejší živel řecký v sobě choval, stalť se okres olympický záhy svatyní všehellenskou, a mír posvátný pro celou Helladu blahonosným přerušením lomozu válečného a různic domácích. Zajisté že pak i slavnost olympická, k níž všichni kmenové řečtí v klidu a míru se dostavili, nemálo přispívala k ukonejšení myslí pobouřených.

Elis sama, stát, v němž Olympie ležela, za kraj posvátný, neporušitelný a z nehod válečných vyňatý pokládána byla. Elidským uspořádání celé slavnosti svěřeno a za mír, jehož požívali, uložen jim náklad na hry olympické.

Tito pak ze svého středu, a to z každého pokolení, volili jednoho pořadatele a soudce závodů gymnických, kteří Hellanodikové slouli, a již deset měsíců před započetím her ve zvláštní budově elidské k úřadu svému připravování byli. Že nestrannost při rozsouzení vítězství zachovati chtí, slavnou přísahou před sochou Zeuse Horkia, v obou rukou blesky držícího, stvrditi musili. Co zástupcové nejvyššího u závodů soudce, Zeuse Olympického, největší vážnosti požívali. Jim vše, co se slavnosti týkala, poručeno bylo. U nich závodníci v čas se ohlásiti, prokázati a ověřiti musili. Neb toliko svobodný Hellén a muž cti neposkvrněné a neporušené směl zápoliti o palmu vítězství; a jak přísně přihlíženo k ustanovení tomu, o tom vydává svědectví, že Hieron, vládce Syrakuský, vyloučen by] ze závodění proto, že se v boji o svobodu Hellady proti Peršanům nebyl súčastnil. Musilť se pak dále u Hellanodiků každý ze závodníků vykázati tím, že se doma zákonnité k cvičení průpravě po deset měsíců byl podrobil, a kromě toho pod dozorstvím jejich osvědčiti se v třicítidenním cvičení v gymnasiu elidském. Dále pak, kdo v závodech hochů a kdo v závodech mužů vystoupiti smí, stanovili, a za příčinou předstihů koňských, jež rovněž k hrám olympickým náležely, hříbata od koní odrostlých oddělovali, jelikož i závodění těchto od závodění oněch zákonnitě odloučeno bylo. Podle počtu a druhu se přihlásivších Hellanodikové počet a pořad závodů oznamovali a v případě potřeby odchýlení od obyčejného jich postupu a pořadu uzavírali. Oni znamení k počátku jednotlivých závodů dávali a dále pak nad tím bděli, aby stávajících pravidel a zákonů úpolnických přísně šetřeno bylo. Oni konečně, většinou hlasů o vítězství rozhodnuvše, plény přeborníkům udělovali a tyto ve zvláštní, z veliké části až podnes zachovaný seznam zanášeli.

Však prohlédněme si již hlavní to působiště jejich, místnost slavnostní. Nebylať Olympie městem, než toliko okresem posvátným, ležícím v rovině, na severu a východě lesnatým pohořím, na jihu a západě řekami Alpheios a Kladeos omezené. V úhlu pak, jejž menší Kladeos, v půvabný Alpheios vtékaje, tvoří, rozkládala se Olympie. Skládalať se z dvou oddílů: ze západního, Altis jmenovaného a především bohům věnovaného, a z východního, určeného ke konání her tělocvičných. Východní část tato skládala se opět z dvou závodišť obdélných, na jedné z kratších stran polokruhem uzavřených: z menšího Stadia, v němž tělocvičně hry se konaly, a z většího Hippodromu, určeného pro předstihy koňské.

Smíme-li souditi dle Stadia v Ephesu, podle vzoru olympického vystaveného, měloť Stadion olympické 746' délky a 132' šířky, a bylo obezděno kolkolem 25 řadami sedadel stupňovitě nad sebe vystupujícími. Uprostřed polokruhu zasedali zde Hellanodikové, jimž předstihy rozsouditi bylo, a naproti nim u oltáře z bílého mramoru ustrojeného, kuěhyně Demetrina, jediná to ženská, jež závodům olympickým přítomna býti směla. Pod ní výběžiště se nacházelo, a tři sloupy na počátku, uprostřed a u konce dráhy určovaly čáru, kolem níž závodníkům běžeti bylo.

Týmž způsobem zbudovaný, ale větší ovšem a nákladnější, byl Hippodrom, jen že Aphesis, místo to, odkud koně vybíhali, měla podobu nosu lodního do závodiště vyčnívajícího. Nepustiliť se totiž, aby se srážkám vyhnulo, všechny koně a povozy, jimž rovněž zděnou osu objižděti bylo, najednou, než lana před koňmi natažená spouštěla se tím později, čím více tito napřed se nacházeli, čímž opět nestejná vzdálenost se vyrovnala.

Altis, Heraklem založená a kročejí jeho změřená, bylať dle podání jím samým obehnána vysokou zdí, od nezasvěcené půdy ji odlučující. Jedním toliko vchodem, z jihozápadu, průvody sem vstupovaly. Zde ihned v pravo u vstupu posvátný spatřila strom olivový, jíž Heraklem, jak podáno, zasazený, jehož ratolesti zdobívaly skráně vítězů olympických, zde zrakům obdivujícím zjevil se velebný, oproti vchodu ležící chrám nejvyššího boha hellenského, Zeuse Olympického, Olympeion zvaný, skvoucí se v lesku bílého mramoru, z něhož naskrze byl zbudován, a štítů zlatých, jež třpytily se nade sloupy jeho. Vedením Phidiase velmistra bylť i vystavěn i ozdoben sochami a malbami krásy nepřekonané. Zde, nad východním průčelím, z lesklého zlata vznášela se bohyně vítězství, a v štítu pod ní uzřels v překrásném skupení mramorovém, jak pod soudcovstvím boha olympického starobylý král Oinomaos a přibylý do země Pelops chystají se k předstihům čtyřspřežním, jimiž tento získal si kralevičnu Hippodameiu, dědičku země, později dle něho Peloponesem přezvané, kterouž otec Oinomaos nechtěl provdati než tomu, kdožby v závodech koňských jej předstihl. Pak prostranným sloupením do božnice vkročiv, spatřila nejvelebnější výtvor umění všech zemí a věků, arcidílo arcimistra Phidiase, velkolepou to sochu Zeuse Olympického. Ze bleskotné kosti slonové shotoven byl svršek obnažený, kdežto přes dolení část skvostný splýval plášť z ryzího zlata upravený. Na nádherném trůnu sedělť zde otec bohů a lidí, v levé ruce žezlo vlády drže a na pravé bohyni vítězství, jehož dárcem byl, nesa. A tak velebně dojemná byla vážná, blahosklonná tvář a celá ta mohutná postava jeho, že vypravovala pověst, kterak vládce nebes sám k zemi byl sestoupil, by objevil se nadšeným zrakům umělcovým, i že za nešťastna pokládán jest, kdo z Řeků v životě svém jí neuzřel.

Než putujmež dále. Tu vykročivším z chrámu četné svatyně se objevují, jihozápadní část obvodu altisského tvořící. Zde především zíráme památky na staré zeměvládce, zbytky paláce Oinomaova, a budovy Pelopovi a Hippodameie zasvěcené, dále pak chrám Hery, choti Zeusovy, skvostnými ozdobami sochařskými slynoucí, a mezi nimi veliké žertviště Zeusovo na mohutných základech do povětrné výše se vypínající a co rok rostoucí z popelu a z kostí oběti zde konaných.

V části severovýchodní spatřujeme tu budovy druhu jiného než božnice, jež na jihozápadu byli jsme uzřeli. Tu v polokruhu rozkládá se k posvátným hrám určené divadlo olympické a na pravo od něho pokladny států k přechovávání darů bohům zasvěcených. Na straně levé pak přidržuje se k němu budova, v níž Hellanodikové radili se o uspořádání slavnosti, v níž rozhodovali pře o vítězství vzniklé. Zde stála, socha Zeuse Horkia, v každé ruce blesky nesoucího, před níž i oni závodníci skládali přísahy svoje. Za radnici konečně sledovalo Prytaneion, v němž na konec slavnosti přeborníci vyčastováni jsou na útraty státu elidského. Za všemi pak těmito budovami uzavřen byl okres altisský chlumem Kroniovým, na němž uzřels starobylé žertviště boha, jemuž před Zeusem náležela država všehomíra.

Avšak ne dosti! Kamkoliv ses rozhlédl, a jak daleko zasáhnul okres posvátný, zde všechna prostranství rozkládající se mezi budovami jeho, zde všechny cesty od jedné k druhé vedoucí osazeny jsou hustými řadami nejvýtečnějších výplodů umění sochařského. Zde stály velkolepé pomníky na všechny důležitější události života hellenského, zde nesčíslné dary, bohům ku poctě postavené, zde nepřehledné množství soch vítězů olympických, vypodobněných dle závodu, v němž nad ostatní byli vynikli. Tu jedni s překotnou rychlostí mety se domáhali, tu druzí k smělému skoku sbírali sily své, tu jiný toušem, jiný oštěpem snažil se předstihnouti soupeře svoje, tu u náponu veškerých sil svých v postoji chvatu vítězného nalézal se zapasník, tu na bezpečném střehu stál rohovník, veškeré útoky s rozvahou od sebe odmítaje. Tu rovněž na koni nebo na vozích čtyřspřežných uháněli ti, již v koňských předstihách dobyli sobě palmy vítězství. Zde konečně na půdě celému Hellenstvu stejně drahé a posvátné postaveny byly sloupy, do nichž vryty jsou smlouvy jednotlivých států řeckých, způsobem tímto i Zeusa i veškerou Helladu za svědky úmluv beroucích.

A všecken tento oslňující lesk mramoru a kovu ostíněn štíhlými palmami a lindami bělostnými, uprostřed platán a oliv ve vlhké půdě altisské bujně vzrostlých a temným zelením svým nejkrasší krásy této pozadí a obrubu tvořících! A veškerý tento okres kolkolem ověnčen krajinou čarokrásnou, pod záštitou věčného míru v ráj proměněnou, v ráj, jenž Olympií co největší drahokam Hellady jímal v sebe! A nad ním pak ta jasná tmavomodrá obloha hellenská – bylť to obraz, jenž sobě rovného nenašel a nenajde po světě veškerém.

Nikdo kromě kněží a úřadníků olympických nebydlil v posvátném okresu tomto. Ničím nebýval zde přerušován úklid a velebné ticho kolkolem rozhostěné, leč že časem cizinec poutník přicházíval, by touhou puzen, navštívil místa zasvěcená a zbožnou oběť přinesl bohu, chraniteli jejich.

Avšak jak náhle změnil se tento obraz ticha a klidu, když čtvrtý rok, rok velkých Olympií nastával, když hlasatelé vytáhli z bran olympických, veškerému Řecku zvěstujíce, že blíží se slavnost Zeusova, že po zemi a po moři přítrž činiti jest veškerým svárům a výpravám válečným, že zváni jsou všickni, kdož proti vlasti a bohům nebyli se prohřešili. Tu uzavřen mír, tu odloženy zbraně vražedné, jimiž Řekové tak často hubívali samy sebe. Tu slavnostně oděn spěchal, kdokolivěk mohl, ku společné svatyni národa, i lid i nejslavnější básníci a řečníci, umělci a filosofové, státníci a vojevůdcové jeho. A ne z vlastní toliko Hellady putováno do Olympie, i z nejvzdálenějších osad řeckých, z Italie a Sicílie, z Gallie a Hispanie, z Afriky a z Asie sem pílili. Tu nejpestřejším množstvím lodi naplňovaly se i břeh mořský i široké ústí Alpheiovo, přinášejícími Helladě i nejvzdálenější syny její, skvoucí se v lesku bohatství za mořem dobytého a obdiv vzbuzující uprostřed doprovodu tmavopletých otroků svých. Byloť to největší shromáždění lidu hellenského, ano neznáme nižádné slavností národní, jež by s hodem olympickým co do významu i národního i politického se mohla porovnati. Zde rozrůzněné jinak kmeny hellenské co jeden, řečí a mravem, uměním a náboženstvím spojený národ se poznávaly a tím právě Olympií za duševní střediště svoje pokládati se naučily, zde zmizela namnoze záhubná zášť kmenová, kde dorský jak jonský vítěz stejné došel pocty, zde veškeré Hellenstvo v jednu velikou rodinu se slilo. Zde tudíž hlasateli vyvoláváno, co u všeobecnou známost uvedeno býti mělo, zde umění a vědění díla svoje na odiv stavívala, zde nadšeně naslouchajícímu národu četl druhdy Herodotos nesmrtelné dílo své, nehynoucí to pomník bojů vítězných, jež Hellenové pro svobodu a národnost proti nesčíslným vojům velekrálů perských byli podstoupili, nejkrásnější a nejvýmluvnější to oslavu záměrů a výsledků gymnastiky hellenské.

Než obraťme se již k výpisu slavnosti samé, jež po patero dní napjaté myslí i závodníkův i diváků zaujímala. Již před východem slunce, ano už o půlnoci tito na místa svá zasedávali, na nichž přese všechno vedro polední setrvávali, až soumrakem závodům konec učiněn.

Nádherný průvod vyslanců všech téměř států hellenských zahájil slavnost, jež stala se všeobecným obětním hodem jejich. Byliť vysláni sem nejslovutnější mužové státu každého, staršinstvem anebo shromážděním lidu jsouce zvoleni, by jménem a vzkazem spoluobčanů svých olympickému bohu žertvy spálili.

Po této poctě Zeusovi vítězodárci pronešené zvěstovali hlasatelé počátek slavnosti závodnické. Tu především Hellanodikové, kdo komu sokem býti má, určovali, u běhu v čtyřice, u zápasu, rohování a obé spojujícím borcování či pankratiu v dvojice je sestavujíce. U pentathla či pětiboje, z patera závodů složeného, též smíšený obou těchto panoval pořad. Při předstihách koňských a vozových v Hippodromu všichni najednou podstoupili závod. Sestavování soků dálo se tím, že malá. hřebí, z velikosti bobu, po dvou nebo po čtyřech stejnými písmeny znamenaná dle počtu se přihlásivších do stříbrného osudí dána byla. Pak každý ze závodníkův, blahosklonnost boha vzývav, sáhl v nádobu a vytáhl z ní hřebí svoje. Ti, jimž stejných písmen se dostalo, v dvojici nebo čtyřici se sestavili. Podobným opět způsobem vítězové proti sobě postaveni byli, až v každém závodu jeden toliko co přeborník vynikl. U jízdy ovšem někdy až čtyři ceny udělovány byly. Při lichém počtu dle tvrzení jedněch lichník, efedros zvaný, na posledního vítěze čekal. Avšak ustanovení také zdá se právem býti příliš nespravedlivé a nelze přehlédnouti, že při lichém počtu dvojic, z vítězů po prvním potyku zbylých, nový opět efedros hřebím se vyloučil, což při větším množství závodníkův i vícekráte se opakovati mohlo. A tu nemohl přece každý lichník s posledním vítězem v dvojici sestaven býti. Nejjednodušší a nejspravedlivější rozuzlení zápletek těchto bylo by zajisté bývalo, po každém potyku i vítěze i lichníka znovu hřebím v dvojice rozřaditi.

Po ukončeném rozřadění děla se přísaha před sochou bleskonosného Zeusa Horkia. Zde přísahali především závodníci, že zákonnité průpravě se byli podrobili, zde i oni i otcové, bratří a učitelé jejich, že nedovolených a úskočných prostředků nepoužijí, zde konečně soudcové, že dle pravdy a spravedlnosti souditi budou. Pak závodníci shromážděnému lidu předvedeni a jména jejich hlasateli vyvolána byla. Každý, kdo někoho z nich pro původ nehellenský nebo nepočestnost mravů za nehodna měl, zápoliti o věnec boha olympického, mohl jako žalobník povstati a obžaloba taková musila od Hellanodiků ihned vyřízena býti.

Konečně hlahol polnic počátek závodů ohlašoval. Bylyť to především závody hochů, jež téhož a příštího dne v stadiu se konaly. Běh, zápas, rohování a pentathlon tvořily podstatné části jejich.

V třetí, hlavní to den, jinochové a mužové počali zápoliti o palmu vítězství. Bylť to oslňující pohled, když na závodiště vstoupil výkvět Hellady v bohorovné kráse, neporušenosti, kyprosti a křeposti nahého těla svého. Nahost tato nejen při denním cvičení, než i při závodech slavnostních zákonem určená a předepsaná, jak by nebyla každého pobízela k tomu, by v zachovalé kráse a síle předstoupil před tvář boha a národa, shromážděného ku poctě jeho.

Hluboké ticho nastalo a vážná napnutost rozhostila se po tvářích diváků všechněch.

Tu Hellanodiky dáno znamení a štíhlí běžcové zahájili hry olympické. Byltě běh o závod, dromos zvaný, nejstarší a v prvotní době jediný závod v Olympii, a za touto příčinou veškeré téměř hry gymnické jím bývaly započaty. Tu zprvu nastoupili ti, již v stadiu, jednoduchém to běhu, závodili, s rychlostí ohromnou délku závodiště od prvního k třetímu sloupu probíhajíce.[6] Pak dvojitý nastal běh, diaulos zvaný, v němž závodníci kolem hoření mety se zatáčejíce, dvakráte změřili dráhu. Konečně podstoupen též běh dlouhý, dolichos sloucí, až dvacet stadií v sobě obsahující, v němž vytrvalost rozhodovala vítězství.[7] Zde mírnější byl soupeřů pohyb, kdežto běh jednoduchý a dvojný kroky co možná největšími, za přiměřených, jakoby okřidlujících pohybů paží, dál se. Povždy však závodníci mocnými výkřiky sami se rozněcovali, a podobně popuzovali je i diváci zvláště před cíle dosažením. Než stůjtež, zde a příště slova Homerova, jimiž on hry gymnické, Achillem ku poctě padlého přítele Patrokla uspořádané, nám vypisuje. K vyzvání Achillovu, kdo by v běhu chtěl zkoušeti rychlost nohou svých z reků řeckých,

„– – – – – – vstalť hned rychlý syn Oilův,
důmyslný vstal Odyssens a k nim Nestora plémě
Antilochos, v běhu jenž býval vítěz mezi mládci.
Těm běh byl vyměřen ku pačidlu. Ihned na počátku
jím nadběhne Oilův syn a za tímto Odysseus
v zápětí letmo se bral; jak když s pěkným ženě pásem
před prsy bidlo leží, ana rukama k sobě je táhne,
prohazujíc skrz osnovu přízí, i na blízko drží je
k ňadrům: takto běží v zápěť Aiantu Odysseus,
a v stopy dřív dopadá jeho, nežli je prach zasypává.
Přes hlavu dech horký pouští bohatýr mu Odysseus,
křepko uháněje dál; jemu jásali všíckni Achaiští,
toužícímu po vítězství, a pobádali k píli.
Však, když běh dokonávali poslední, tu Odysseus
v svém srdci k světlooké se Atheně na rychlo pomodlil:
„Slyš, bohová, a nohám mým k posile přispěj!“
Tak pomodlil se a jej neoslyšela. Pallas Athene;
údům dá svižnost i nohám i rukám shora křepkým.
I skoro již ceny položené bohatýři dopadli,
v tom Aias v běhu brk’ – jej k pádu přivedla Athena,
tam kde po dráze volů roztroušeno lejno bučících,
rychlonohý jež Achill porazil Patroklu na poctu.
Tak se měsidla domoh strastí trpitel rek Odysseus
dříve došed, ale býka se jasný uchopil Aias.[8]

Značné výše již již dostoupilo slunce, než po slavnostních obřadech ukončen běh, než z každého druhu jeho jeden toliko co přeborník vyšel. Po rychlonohých předchůdcích svých stateční zápasníci v dvojicích předstoupili k tuhému dílu svému. Rovněž jak útočný běh tak i stojný zápas oceňován pro válečnou důležitost svou. Vypravujeť Plutarch, že Spartané hlavně proto u Leuktry od Thebanů poraženi byli, protože tito v zápase nad onyno vynikali. Stálť zápas, Řekům palé zvaný, v popředí cvičení gymnických, od něhož celému cvičišti též palaistra přezděno, a zajisté nevyžadoval žádný závod v té míře i hbitosti i síly i sebranosti, jako zápas. V stoji výkročném, při předklonu trupu s pažema ku předu k útoku a k úbraně nastavenýma nastoupeno na střeh; zda s dotykem, zda bez dotyku, na vůli dáno bylo. Postaveni-li byli dva stejně vycvičení agonisté[9] proti sobě, tož vzájemně se vyzkoumati hledíce, toliko s sebou pohrávali, než opravdové se chytili a obemknuli. Stalo-li se to konečně, tož dlouho jakoby v zemi zakořeněni stanuli, než jeden druhým hnul s místa. Časem bleskorychlý učiněn a odražen útok, při němž užito všech chvatů: záručního, krčního, břišního, křížního, bederního a podkolenního, podtrhu a podrazu, jak zachované nám obrazy zápasníků o tom vydávají svědectví. V hrách, Achillem uspořádaných, chytrý, „všech záludů znalý“ Odysseus, král lthaky, s ohromným Ajantem Telamonským k zápolu se chystají:

Ten i onou přiopásán[10] v střed kolbiště se béře.
Rukama hned pádnýma paží obapolně se chytnou,
jak kdy na přič krokvi svázal znalý krovu strůjce
nad vysokým to domem, aby větru síle zabránil.
Tak se popadnou. Násilných ode ruk hřbety praští
v pevném svírání, a po zádech pot se přelévá.
Po ramenech, po plecích jim naskakují pruhy tlusté,
od krve zčervenalé: než stále drží bohatýři
v touze po vítězství, za sličný snažliví trojnož.
Však zvrtnout a na zem povalit s to nebyl ni Odysseus
a s to nebyl Aias, neochabla Odyssova síla.
Když ale již zápas branné omrzíval Achaiské,
tedy k soupeři dí velký Ajas Telamonský:
„Bohorodý Laerta synu, zručný ty Odysse,
zdvihni mě sám nebo já tebe, Zeus pak o konci usoudí.“
Dí tak a pozdvihl, i znamenal hned úskok Odysseus;
od zadu v podkolení ho kopne a podraziv údy
na znak jej povalí, sám pak dopadá Odysseus
na prsa. Zástupové s podivem to vidí, žasnouce.

Než třikráte skoliti musil na záda protivníka, kdo za přemahatele uznán býti měl. Že pak vítězové opět hřebím v dvojice rozřaděni byli, a že poslední a zbylý toliko co přeborník byl ověnčen, již dříve podotknuto. Jaké znalosti a sebranosti, jaké síly a vytrvalosti musil si tudíž vědom býti ten, kdo o věnec zápasnický chtěl závoditi!

Avšak vše, co předcházelo, lehká toliko byla a radostná hra u porovnání s tím, co sledovala. Přistoupeno po polední k hroznému závodu rohovnickému, pygmé zvanému, a zvláště jonskěmu kmenu oblíbenému. Tu zprvu pěstí agonistů tvrdými a ostrými řemeny jsou ovinuty, jež kovovými puklemi opatřeny byly. Pak na dané znamení skočili na střeh, každý předkláněje se a ohnutě paže ku předu šina, každý získati si hledě postavení co nejvýhodnější. Tak proslulý rohovník, chytrý Polydeukes, ihned tak se postavil, by slunce za zády měl, kdežto protivníkovi do očí svítilo. Snahou touto již často započal boj. Než do tuha spouštěno se, zkoušena křepost a obratnost paží ruby a noty do povětří vedenými a zároveň tím zkoumán způsob protivníkův, krytů, odsotů a odrubů se týkající. Pak na sebe doráženo. Tu úkolem bylo největší i sílu i obratnost osvědčiti, pravidlem a uměním, lstí a šalbou vítězství se domáhati a při tom při všem přístojnost a šlechtilost pohybů zachovati. U Homera mohutný Epeios a královský Euryalos proti sobě vystupují, jemuž Diomedes i pás i řemeny podává.

Pak, když se opásali, v střed kolbiště povyšli;
Napřáhnouce, dobou jednou pádné ruce na se
Spustili, a těžné se obou paže míhaly srážkou;
Strašný skřek tu zubů nastal, potu proud se odevšad
Lil z údů, až pak rozhnal bohový se Epeios,
A v tvář jej udeřil mezi tím, co zevlil nepozorný.
Chvíli malou zůstal, neb pod ním kolena klesla;
Jak, kdy silou Borea puzená ryba ven se vyšlehne
Řasovitý na břeh a siná se vlna přes ni řítí:
Takže sebou, udeřen, šleh, však hned Epeios rekovný
Jej zachytiv vzpřímil. –

Zřídka však boj takovýmto omráčením protivníka se ukončil. Obyčejné vzal konec tím, že jeden ze závodníků buď pro unavení a rány obdržené, aneb o přesile protivníkově se přesvědčiv, vyzdvižením ruky za přemožena se prohlásil. Největší slávy došel, kdo neobdržev ni sot ni rub soka přemohl. Oslavován za touto příčinou Melonkamas, jenž neučiniv útoku a toliko úbranně se chovaje, pouhými odchyly a odvraty protivníka svého v té míře unaviti dovedl, že tento konečně všecek jsa vysílen za přemožena se prohlásiti musil.

Po rohování nastalo borcování, pankration či všeboj zvané, a ze zápasu a rohování složené. Bylť to ze všech závodů nejúchvatnější, na nějž se odvážiti mohl, kdo neobyčejnou silou a vycvičeností vynikal. Tu všech téměř těla částí, rukou a chodidel, paží a nohou, loktů a kolenou, ano i prsou a ramenou k nejrozmanitějším i útočným i úbranným pohybům použito. Chvaty a obmyky, předskoky a odskoky, soty, ruby a kopy všeho druhu bleskem se střidaly. U žádného závodu i síla i obratnost i sebranost i lest v také míře o přednost neřevnily. Chtěliť takto Řekové, jak Solon u Lukiana dí, zvykati junstvo své tomu, by poblíž na nepřítele doráželo, nebojíc se úderů a ran, jimž vydáno jest. Předpokládaliť, že kdož nahý směle na protivníka doráží, obrněn jsa, tím neohroženěji půjde do boje.[11]

Již již se šeřilo, když konečně přikročeno k běhu ve zbrani, jímž končíval se třetí den hodu olympického. Bylť tento způsob běhů pro válečnou výhodu svou zvláště vážený. Znaliť Řekové předobře důležitost rychlých pohybů vojenských a nezřídka, by moc útoku zvýšili, poklusem nepřátelské voje utýkali, poprvé jak známo v slavné oné bitvě marathonskě, v níž hlavně odhodlanou rychlostí a neodolatelnou mohutností útoku svého šiky perské zarazili a prorazili.

Nyní teprve opustili diváci místa svá, jež po celý den byli zaujímali, by jak vítězství se rozhodne, zde spatřili. Neb ačkoliv hry olympické v nejparnějším čase se konaly, tož přece dle předpisu zákona všichni s obnaženou hlavou na místech svých setrvali, všecku nepohodu, prach a slunce, hlad a žízeň za nic pokládajíce. S dychtivou napnutostí stopovali zde občané jednotlivých států měnivé osudy závodníků svých, tu nejvyšší slastí, tu nejhlubším bolem jsouce unešeni. V nesmírně rozčilenosti slovy, tváří ano celým těla pohnutím účastenství svoje na jevo dávali, účastenstvím tímto opět nadšené vytrvalosti závodníkům dodávajíce. Takto stalo se, že mnohý z těchto na zdání již již přemožený, poslední síly své sebrav, vydobyl sobě ratolesti olivové, a nejeden ze závodníků po vítězství svém sklesl, unavením a nevýslovnou slastí jsa přemožen, dosáhnuv největší slávy svobodnému Hellenovi dostižitelné. –

Čtvrtý den zahájilo pentathlon či pětiboj, nejkrásnější to a nejvšestrannější ze všech závodů gymnických. Jsouc ze skoku, z běhu, z vrhání toušem i oštěpem a konečně ze zápasu složeno, stejného vycvičení i hořeního i doleního těla vyžadovalo, a byliť tudíž pentathlové oslavováni co nejkrasší agonisté, vyrovnanou silou údů, všestrannou obratností a souladným těla útvarem vynikající. Skok, jímž pentathlon se započalo povždy, zdá se, s doprovodem hudby do dálky konán býval. Jestiť skok do dálky zajisté skok nejdůležitější a ke skutečné, zvlášť válečné potřebě nad jiné se hodící. Skok tento, aspoň o hrách olympických, vždycky dál se s haltery, činkám podobnými a zvýšením setrvačnosti skok okřidlujícími. Všem závodníkům z téhož místa odskočiti bylo. Až kam každý doskočil, soudce čarou zaznamenal. Jak skoky padesáti ano pět a padesáti stop sobě vykládati máme, o nichž určité zprávy nám se zachovaly, na ten čas udati nemožno. Zůstanouť nám nepochopitelné, i když na větší vycvičenost ve skoku a poněkud menší délku řecké stopy ohled béřeme, a třebas i poslední dva kroky rozběhu do toho počítáme, což ovšem v Helladě též obyčejem bylo a tuším i u Novo-Řeků se zachovalo.

Po skoku následoval běh, jednoduchý nebo dvojný, způsobem již dříve vylíčeným.

Zkoušena-li takto pružnost a rychlost nohou, tož v následujících částech pentathlu udatnost a křepost paží rozhodovala.

Vrháno z předu toušem kovovým, diskos zvaným, v podobě čočky zhotoveným, a pokud dle výkresů souditi lze, osm až deset palců v průměru majícím. Tu závodníci jeden po druhém na malou vyvýšeninu vystoupili. Pak vržce, zemí ruce odrsnatěv, uchopil touš, z dola prsty jej obmykaje a k dlani přikládaje. Potom předkloniv se, kolena poohnuv, levou nohu do zadu postaviv a zároveň levou ruku o pravé koleno opřev, trupem na pravo se otočil, jakoby touš po celý čas pohybu vržného ustavičně na zřeteli míti chtěl. Nyní nataženou pravicí jej rozhoupav a posléze nazad až do vahorovné vyšvihnuv, z hloubky do výšky a dálky jej vrhnul, při čemž trup se zpřímil, noha předkročila a oko sledovalo touš se zučením povětří protínající, až tento s ostrým obvodem na zem dopadl.

U Homera čtvero reků předstupuje k závodu tomuto. Achill sám přináší mohutný touš kovový, jejž potřenému druhdy Eetionovi odňal. Touš sám je dle zvyku heroické doby cenou pro vítěze určenou. Achill pak

„… vstana k Argeiským promluvil slovy takto:
„Vzhůru, milí, kdož o výsluhu tu pokusit se hodláte.
Byť kdo oral sebe rozsáhlejší úhory žírné,
on jej míti bude třeba pět na roků v kole jdoucích
s potřebu; věř, mezi tím že nepůjde oráč ani pastýř
z města donést železa, však touš jím na vše poslouží.“
Tak vece. Povstalť v půtce neústupný Polypoites,
povstal též bohový rek, mužné mysli, Leonteus;
vstalť Aias Telamonův, k nim bohatýr vstal Epeios.
Jednou stáli řadou. Nejprv touš vezme Epeios,
rozhoupá a hodí, do smíchu dají se Achajští.
Pak co druhý hází jím snétve Aréa Leonteus,
pak zase jím mrští veliký Aias Telamonský.
Když ale touš vzal v půtce neústupný Polypoites,
rovněž kus na jaký dohodí pastýř skotu berlou,
ježto letí přes stádo volů a letem se otáčí,
kus na taký přehodil všech cíl; i vzkřikli Achajští.
Ihned povstali jsou silného druzí Polypoíta,
a vydutým ke korábům výsluhu krále donesli.“

Vrhání toušem zvlášť v době heroické válečnou důležitost mělo, vyvinuvši se z vrhání kamenem, jímž i rekové často v poli se potýkali, pročež Platon na místo touše opět vrhání kamenem v státě svém ustanovuje.

Toušem-li pouze do dálky vrháno a zkoušena síla, tož házeno oštěpem vždy do terče, a běželo tudíž o jistotu v dostižení cíle.

Tvořilť oštěp, akon anebo dory zvaný, hlavní zbraň oděnců řeckých i k bodu i k vrhu jsa užíván. Závodník oštěp v těžníku uchopiv, pravou nohu nazad postavenou z lehka ohnul, pak pravou pěstí, v níž oštěp držel, při ohnuté paži zvýší hlavy pozvedl a hrotem na terč namířil. Vrh konečně buď ihned z tohoto postavení, buď po náponu paže do zadu dál se.

Zápasem pentathlon ukončeno, z něhož co přeborník vyšel, kdo v největším počtu závodů byl zvítězil. Při stejném jinak počtě přemahatel v zápase byl přeborníkem.

Tím skončila se slavnost, pokud se v stadiu konala, a diváci davem v hippodrom se hnuli, by spatřili zde jízdu o závod a předstihy koňské.

Jízda o závod, hippodromiai přezvaná, tvořila zajisté nejskvělejší část her olympických. Dělať se na skvostných vozích dvoukolových, před nimiž pravidelně čtyři koně vedle sebe bývalí zapřaženi.[12] Ovšem, že tedy jen velmožové hellenští mohli se v ní súčastniti. Bylať pak upomínkou na dřevnější dobu heroickou, kde rekové a náčelníci kmenů nebojovávali leč z vozů válečných.

Převeliký býval počet nádherných povozů v Olympii závodících. Hřebím stanoveno každému místo v Aphesi, z niž se vyjíždělo. Jak podotknuto při výpisu jejím, tvořilať trojhran, a v úhlu, v nějž vybíhala, stálť oltář, z něhož znamení k výjezdu se dávalo. Jak různodobým vyjížděním z Aphesi této měly se srážky předejíti, tak za týmž účelem vyvýšená osa hippodromu poněkud k levé straně se odchylovala, by volnější byl prostor, jejž povozy na počátku závodu projížděly.

Již již netrpělivě ořové, ve výklencích Aphesi ukrytí, půdu tepali za lany je zadržujícími, až konečně znamení dáno, že závod započíná.

Tu z oltáře umělým přístrojím vznesl se průvodce a odznak boha olympického, orel kovový, a zároveň s výše spadl delfin, zasvěcený Poseidonovi mořevládnému, jenž první zem ořem byl obdařil. Tu lano za lanem padalo a zápřež po zápřeží vystupovala, nejkratší dráhu si hledajíc, až konečně celé hrdé jich pořadí ku předu postupujíc, objevilo se zrakům obdivujícím. Tu vozotajem[13] z předu mírně, pak vždy víc a více i hlasem i ostnem[14] pobádáni koně, a pot z nich k zemi se řinul, pěna huby pokrývala a prach kolem nich v temných vznášel se oblacích.

„Teď jedním všeci rázem nad koně zdvihli nahájky
a řemením je pošlehli, slovem velikým je pobídli.
Ve chvatu úsilném rovinou oni hnedle ženou se
pryč ode loďstva na rychlo, a prach, pod prsoma víře,
rozmetený vznáší se, co mrak hustý nebo bouře.
Hřívy plápolají v povětří, jak duje vichr,
a vozové chvíli k zemi hned přilnou mnohoživné,
hned zas poskakují do povětří. Však ve košinkách
jezdci stojí, každému tluká ve prsou srdce mužné
v touze po vítězství, každý se koní dovolává.
svých; již letem se berou rovinou prach pozdvihujíce.“

Zvláště tam, kde zděná osa se končila, často hrozným praskotem vozy se srážely a v trosky rozdrtily, nepřihlížel-li chladně a bedlivě vozotaj ku kamenné metě, kterouž mu dvanáctkráte objížděti bylo. Objíždění toto vyžadovalo největší chladnokrevnost a umělost a bylo rozhodným okamžikem při jízdě o závod. Pročež praví u Homera věhlasný král Pylský, kmetný Nestor, k synu svému Antilochu, jenž se zápřeží méně rychlonohou spouští se v závod:

„Vždyť domyslem vrátný rychlou loď přes moře řídí
černotoké, když síla větru po vlnách ji přemítá;
tak domyslem jezdec vozotaj předstihne druhého;
však leckdos spřežením a vozem svým jist jsa se spouští
v běh nepovážně, a přespříliš sem tam se kolísá,
i nevládne koním, po dráze maní těkajícím.
Než, kdo vědom všelikých rejdů, byť měl koně slabší,
ten hledě povždy ku cíli, zatáčí z blízka, a víť on,
jak brzo nastává mu pravý čas udidla napínat;
tak nezvratně drží se, a předhončího dohání.
– – – – – – – – – – – – – – –
Ty však, o něj jen jen zavadit, koně žeň a koléska,
v pěkně upletené ve košince se sám pouchýliž
na stranu málo levou, ale náručního pobádej
ostnem, pokřikuje, ze rukou otěží mu popustě
Však mezi tím se levý tvůj kůň ke pačidlu dotírej,
až se ti zdáti bude, že by písta se pokraje dotkla
u sličného kola; zavadiť však střez se o kámen,
bys neublížil nikde koním ani vůz nepolámal,
ostatním na radost, než k hanbě sobě samému.
Tak tedy, můj přemilý, buď bedliv a úrazu chraň se!
Neb co jenom vytočíš se, uháněje tam za pačidlo,
na světě nikdo tě více nestihne, nepředjede nikdo,
byť za tebou na krásně Ariona hnal bohového,
hřebce Adrastova, někdy rodem božským slaveného,
neb chované v kraji tom švarné koně Laomedonta. –

A podobným způsobem dály se konečně předstihy koňské, kelés zvané, a později zavedené, v té době totiž, když jízdectvo vzniklo, a na místo vozů užíváno ořů válečných. V Olympii ovšem bez sedla a bez třemenů jezděno. Bylť pak u rovněž vysoké vážnosti závod tento, i Platonem oslavován co svobodného muže nanejvýš hodný, a víme, že i Hieron i Philipp král makedonský v něm se byli súčastnili, a věnců vítězných si vydobyli.

Předstihami ukončen čtvrtý den slavnostní, ukončen jimi vůbec pořad závodů olympických. Přehlížejíce zde celý postup a rozvoj jejich, vyznati se musíme, že obsahem a zvláště pak způsobem svým podstatně lišily se od podobných pokusů novověkých. Nevyžadovalať cvičení onano namáhání pouze okamžitého, jakýmiž v průběhu života ničeho téměř se nedosáhne; nebylať ona pouhou zábavou, každému úderu úzkostlivě se vyhýbající, nebo hrou jakousi k nepotřebným umělůstkám čelící a na vývoj povahy u skrovné toliko míře působící; nebylať konečně věcí jednotlivcům přenechanou, bez porozumění jí ze strany obecenstva, a bez významu státního: než veškeré závody tyto vytrvalé a téměř nevyčerpatelné síly vyžadovaly a vychovávaly pěstovatele své ke skutečné utuženosti a neohroženosti, sebranosti a smělosti. Dále pak opravdivostí a praktičným směrem svým bylyť ustavičnou přípravou válečnou a skutečnou školou povahy nepodajné a bojovné, bez níž by Řekové nikdy nebyli obhájili svobodu a osvětu svou, na níž později celá téměř vzdělanost evropská se založila. A co především přispívalo k všeobecnému napjatému a neunavnému účastenství přítomných: bylyť co do účelu každému srozumitelné, co do výsledku snadno a neomylně měřitelné. Kdo nejdříve doběhl, kdo nejdále doskočil, kdo soky své v zápase porazil, očividně a bez odporu ostatní předčil. Soudcové a diváci, znalci a neznalci nutně zde souhlasiti musili v úsudku svém. Bylyť konečně divadlem i nejzajímavějším i nejnárodnějším, založeny jsouce i jménem i skutkem na závodivosti řevnících proti sobě sil živých a samy jsouce základem bezpečnosti obce, slávy a moci státu, jenž nedada vzniknouti pohodlnosti a nestatečnosti jednotlivců sám povolával a odchovával k nim veškeré občany svoje.

Než přihlídněmež k závěrka slavnosti celé. Blížilť se konečně pátý den, den to nejslavnostnější, den vítězům zasvěcený. Nemělyť hmotnou cenu odměny jim určené, nebo nikoliv pro zisk, o čest a slávu toliko zápoliti měli junové a mužové hellenští. V posvátném hájí Altisském, u vchodu jeho, stálť strom olivový, jehož ratolesti poskytovaly věnců vítězoslavných. Věnec takový, svrchovaná to odměna síly vytrvalé, skvělý odlesk to slávy nehynoucí, nemělť však ledabylou rukou sňat a znesvěcen býti. Hoch, jemuž oba rodiče ještě na živě byli, slavnostně oděn a zlatým nožem dle počtu závodů, sedmnácte ratolestí sežínav, položil je na skvostný stůl, z kosti slonové zhotovený a zlatem vykládaný. Pak jeden z Hellanodikův, vlněnou páskou čelo přeborníkovo obvázav, ověnčil odnoží olivovou skráně jeho. Tu jméno vítěze hlasatelem vyvoláno, a s nesmírným jásotem vítal ho lid, s nadšeným plesáním spoluobčané jeho, lupením, kvítím a věnci jej zasypajíce. Ale nejeden byl mezi ověnčenými, u něhož k opletu přeborníkovu družila se sláva básníka a filosofa, vojevůdce a státníka velkého.[15]

U velkolepém průvodu hnuli se dne toho vyslancové států a s nimi přeborníkové, v pravici ratolest palmovou nesouce, k velkému žertvišti Zeusovu, tito konajíce oběti, již před počátkem her bohu vítězodárci zaslíbené. Pak v Prytaneiu velký kvas na útraty státu elejského jim vystrojen. Tak den ku konci se chýlil a mezi tím co Olympionikové hodovali v hájí Altisském, lid na rovině mezi ním a řekou Alpheios se rozložil, buď pod širým nebem, buď pod stany, jak zámožnost anebo náhoda tomu přála. Zde pokrmů a vína hojnost, zde po vedro denním zotavoval každý síly svoje. Tu při rozmluvě obnovil se v mysli účastníků postup slavnosti, tu s jinými porovnána, tu co nového a neobyčejného při závodech se vyskytlo, na přetřes vzato, tu každý nadšeně rozhlašoval slávu přeborníkovu, jenž byl spoluobčanem jeho. Zde nová přátelství uzavřena, stará obnovena a utvrzena byla. Zde spojení i duševní i obchodní umluveno, zde líčeny činy válečné, výtvary vědy a uměny, jež ozdobou byly a chloubou obcí jednotlivých, zde z dáli přibylí vypravovali o divech zámořského obydlí svého. Zde všecka nářečí hellenská v pestré směsici zaznívala a ve všechněch jak bodrý tak vážný zpěv rozléhal se po čarokrásných dědinách, jež z oblohy hvězdoskvoucí ozařovala luna bělostným proudem světla svého.

Tak končil se velký hod olympický. Avšak nebyla to okamžitá toliko sláva, jíž vydobyl sobě nad Alpheiem přeborník s vadnoucím ovšem věncem olivovým. Nejenom že v seznam Olympioniků bedlivě zaneseno a v poctný sloup vryto i jméno i způsob a počet vítězství jeho, než i od básníka rozhlášeno jest v nadšených chvalozpěvích po veškeré zemi řecké, a slavný Pindaros pokládal za úlohu nejdůstojnější, skládati ony nesmrtelné zpěvy vítězné, jimiž zvěčnil sebe i oslavence svoje. Ano i postavy přeborníků potomstvu jsou zachovány kovovými sochami, shotovenými od umělců nejvýtečnějších, a každý v onom závodu a v onom postavení, v němž co vítěz byl vyniknul. Tak na závodivosti síly a zdatnosti nový opět závod básníků a umělců se roznítil, nesmrtelnými díly obdařuje velkolepý chrám slávy hellenské.

A ještě větší pocta po návratu vítěze doma očekávala. Zde vše se vynasnažovalo zvelebiti slavnost, již stát rovněž oslavoval sebe. Slavnostním průvodem přeborník do města vtáhl. Tu v čele neseny věnce, jichž on byl sobě vydobyl; tu na oštěpích tabule, zvěstující jméno závodu, v němž byl zvítězil. Pak vítěz se objevil v doprovodu i slavnostně oděných přátel a příbuzných svých i prvních a nejvznešenějších mužů státu svého, uvítán nadšeně jásajícím lidem jemu v ústrety jdoucím. A nikoliv branou vtáhl přeborník do rodiště svého, než část hradeb sbourána na náznak, že obec, jež takové syny odchovává v lůně svém již těly jejich krytu a uchráněna jest od útoků nepřátelských. Ano co živoucí příklad a vzor mělť vítěz olympický po celý život svůj vyznamenáván a jiní k podobné snaze tím pobádáni býti. Jemu tudíž zvláštní slavnostní roucho povoleno, jež o veřejných průvodech nositi mu bylo, jemu sochy postaveny, dle něho i tělocvičny začasté pojmenovány byly. On všech břemen obecných sprostěn, jemu doživotní čestný důchod přikázán byl, a v bojovné Spartě Olympionikové družinu vladařovu tvořili, jež vedle svého krále bojovala, a jíž svěřen byl život jeho.

Nepochopitelná téměř a z míry vykračující zdáti by se mohla oslava tato tomu, kdo by ji pokládal za počest jednotlivci prokázanou, vynášející toliko sílu, obratnost a utuženost tělesní, vyššímu záměru nezasvěcenou. Ovšem, že pocta tato vzbuditi měla, také vzbudila nesměrnou závodivost junů a mužů hellenských. A zajisté že již snaha ta, nesčíslnými domácími a menšími závody stále udržovaná a v nehynoucí touze po věnci olympickém toliko dovrcholená, vyžadujíc dlouholetý neunavný cvik u stálé suzdění chtíčů tělesných, mocně přispívala k vychování povah vytrvalých a neoblomných, zdrženlivých a neporušených.

Avšak netoliko pro sebe snažil se Řek, netoliko pro sebe dopínal se lesklého slavověnce. Nikdy nedovedl občan hellenský ni v myšlénkách svých odloučiti se od obce své a státu svého. Pro vlast svou tužil on síly své, jí rovněž dobýval věnce olympickébo. Ne jemu toliko platila pocta v Olympii, sdíleliť ji s ním i všichni spoluobčané jeho. Jak směr všech cvičení tělesných byl naskrze bojovný, tak obrana a bezpečnost vlasti konečným bylať záměrem a úkolem tělocviku řeckého. „Neb netoliko,“ jak Solon u Lukiana praví, „o veřejné závody běží a ceny, jichž u nich lze dostihnouti. Než větší prospěch i závodníkům i celé vlasti z nich dobýváme. Společný totiž boj jiný vše statečně občany čeká a věnec zde není ani smrkový ani břečťanový ani olivový, jest to věnec jiný, uzavírající v sobě vše, co člověka blaží – svobodu totiž každého jednotlivce zvlášť a společné otčiny vůbec, blahobyt a slávu její, zachování rodin a rozkoše slavností vlasteneckých, slovem vše to nejlepší, čehož by někdo od bohů přál sobě dosáhnouti.“

Toť Řekům byl účel závodů gymnických – toť důvody pocty vítězům prokazované, toť význam her v Olympii konaných. Tisíc a sto jedenasedmdesát roků nepřetrženě trvaly hry tyto, až císařem Theodosiem násilně byly zrušeny. Než tak srostlé byly s národním životem hellenským, že ačkoliv s úpadkem jeho tratíce znenáhla původní význam svůj, po zákazu Theodosiově opět vznikly a Justinianem znova potlačeny býti musily. Němečtí barbarové spustošili posvátný okres Altisský a Alpheios nespoután hrázemi se stanišť svrhl sochy, a podtrhal sloupy chrámu olympických. Avšak jak pokryla řeka a uschovala drahocenné památky tyto pod náplavem svým, tak dějiny četné ač různé zprávy zachovaly nám o účelu a významu jejích. Nová doba vykopávatí počala památky tyto, nová doba obnovovati počala obraz závodů hellenských.

Než nestačí obdivovati se památkám a kochati se v čarovném obraze tomto. Poznavše životní zdroje, z nichž prýštila se ladnost a jarost, zdatnost a sláva hellenská, budiž to podnětem a ostnem, získati vlastnímu národu podobných pramenů okřání, ojaření a oslavení jeho. Plný, volný a rovný vývoj veškerých sil lidských staniž se rovněž heslem a záměrem našim, rovněž i nám budiž oslavení vlasti a národa na veškerém poli činnosti lidské vznešeným účelem vývoje toho. A s čistou hrdou rukou přikročme k dílu tomu. Jak onen vládce syrakuský z Olympie, tak vyloučen budiž z pocty naší každý, jemuž mrzká sobětnost od národa odvracuje velmožné třebas kroky jeho; však mužem, soudruhem, bratrem každý nám slujž, kdo s nadšeným srdcem dary a snahy svoje vlasti zasvěcuje, a třeba-li hotov jest v oběť dáti statky ano i krev a život svůj za neporušenost, za svobodu a slávu společné otčiny, drahého dědictví po rekovných otcích svých.


  1. Na jednu stranu napadati, tudíž: jednostranným býti.
  2. Gymnastika či tělocvik u Řeků jméno své z toho měla, že cvičení nazí (gymnoi) konali. Odtud gymnasion = tělocvična, gymnast = cvičitel, gymnasiarch = náčelník.
  3. Tak totiž Řekové sami sobě říkávali. Jméno Řeků (Graeci) teprve později odjinud jim uděleno.
  4. Jak dlouho každý cvičení v gymnasiu navštěvovati musí, nebylo ve všech státech stejně ustanoveno. Průměrně povinnost tato od útlého mládí až do 30. roku trvala.
  5. Dle podání léta 885 př. Kr. Dějepisně ověřený počátek spadá s onou dobou, kde nabyly důležitosti takové, že tvořily základ i letopočtu řeckého. Hry tyto totiž každým čtvrtým rokem se konaly, a dle čtyřletí těchto, Olympiadami nazvaných, Řekové v počítání roků se spravovali. Tak dělo se od léta 777 př. Kr., v němž i zaznamenávání přeborníků vznik svůj vzalo.
  6. Délka tato, též stadion zvaná, činila 600' řeckých = 584' našich.
  7. Dráha při dolichu změřená, tudíž téměř půl míle (11680') činila.
  8. V starobylé době heroické udělovány vítězům ceny někdy i skvostné a rovněž i přemoženému menšího daru se dostalo. Později přeborník toliko ověnčován byl.
  9. Agonista = závodník, agon = závod.
  10. V době heroické užívali závodníci, ač jinak nazí, přece pasu širokého, perisoma zvaného a kolem beder převázaného. Později pás tento odstraně.
  11. Šermování s oštěpem a mečem (hoplomachia), ačkoliv od zvláštních šermmistrů, hoplomachů zvaných, mu pilně cvičeno bylo, přece aspoň v olympických hrách nikdy se neprovozovalo. Neboť boj pouze žertovný snad s tupými zbraněmi a v chranidlech pro ně neproniknutelných nebyl by se ovšem nikterak srovnával s opravdivostí závodů ostatních a s důstojnosti slavnosti olympické, nejvyššímu bohu hellenskému zasvěcené. Šermování však opravdové se zbraní ostrou v obyčejných tělo neúplné kryjících chranidlech hellenských byloť s patrným života nebezpečím spojeno, jemuž ovšem vydati nehodlali Řekové výkvět mládeže svojí. V dřevnější době heroické arciť i hoplomachie k slavnostním závodům počítána. Tak vyzývá u Homera Achill dva nejudatnější reky z vojů hellenských, by obrněni s bodavou ocelí se potýkali.

    „Tak vece. Povstalť hned velký Aias Telamonský,
    vstříc povstal jemu Tydeovec silný Diomedes.
    I z obojích pak stran, mezi zástupy v zbroj se oděvše,
    naproti vystoupí v prostřed, žádostivi kolby.
    Hrozně hledí druh na druha; žasnou všichni Achajští.
    Když však postupujíce, se již přiblížili k sobě,
    třikrát na se ženou, třikráte z blízka se utknou.
    Tehdy štít prorazil Aias Diomedu okrouhlý,
    než netknul se těla, brnění mu bránilo uvnitř.
    Tydeovec však, vezdy přes štít míře mohutný,
    hrot lesklý na ratišti do hrdla mu vraziti hodlal.
    Než tu o Aiantův se život strachujíce Achajští
    kolby nechat kážou, vezmoucím vysluhy rovné.“

    I zde tedy Řekové bojíce se o život reka po Achillu nejstatečnějšího, nedopouštějí, aby závod krvavého rozhodnutí došel.

  12. Po čtyřspřežích též dvouspřeží závodívala. Závod odrostlých koní onen hříbat předcházel. V heroické době toliko dvouspřežně jezdíváno a jízdou touto pravidelně závody bývaly zahájeny.
  13. U jízdy o závod a rovněž u předstih koňských mohl majetník též přítelem, vždy však svobodným toliko Řekem, zastoupen býti.
  14. V heroické době bičem
  15. Ze zachovaných nám zpráv uvádíme zde co Olympioniky (vítěze v Olympii) toliko: Kimona, otce Miltiadova, Peisistrata, Hierona Syrakuského, Myrona vládce Sikyonského, Alkibiada a Philippa krále makedonského. Pythagorovi olympické vítězství v rohování se připisuje. Platon v pythických a isthmických závodech v zápase byl přeborníkem.