Hlas Boha

Ó duše lkající — děl božský hlas ten ke mně —
proč šílíš ztýraná pod tíží lásky muk?
Nech, ať žár ňader tvých v modlitbu změněn jemně
se v slzy roztaví a božský ve souzvuk!

Nechť jako kadidlo, jež na oltáři dýmá,
tvá duše zaletí ku nebes klenbě výš!
Ať země, oblohy se v bolu málo všímá
a stoupá v tajů zem k neznámým zdrojům blíž!

Co na tom, tvůj-li Bůh chaosu jesti synem,
zda k žití volána jím hmota netečná?
Čím zla a dobra směs a záře tkaná stínem,
v nichž zdá se blouditi má moudrost odvěčná?

Čím lidé tobě jsou, čím jejich mdloby malé?
Čím nebe nesměrnost, jež němá, bez hrází?
Čím tajů hlubiny tak chmurné neskonale,
když jiskra rozumu v nich matně zachází?

Čím tobě neznámé, čím nic ti zoufající?
když celé přírodě jest zákon láska jen,
když hárá v srdci tvém jak plamen sžírající?
Jeť pouze pro lásku tvor každý narozen!

Ó miluj, miluj zas! toť tajná ona slova.
Proud spěchá za proudem a hnízdo vlašťovic
zří v každém jaře zas, jak v chmýří vajec znova
má nová matka zas o jednu naděj víc!

Zde růže uvadne a tam zas poupě pučí,
když ztratil vůni svou umírá větru hlas,
kde jeden zhasíná tam nový zpěv zas zvučí,
vše velký zákon ctí: Je, miluje, mře zas!