Enfant perdu

Ztracená varta v boji za svobodu,
po třicet roků věrně vytrvav,
své vítězství já nečekám, jen škodu,
vždyť věděl jsem, že nevyváznu zdráv.

Mí druzi spali ve stanech, já bděl jsem,
bděl nocí dnem, byť leckdy ospalý —
Leč chvílemi, když také zdřímnout chtěl jsem,
mi junáci mi příliš chrápali.

V těch nocích často nudou jsem si stýskal,
a že z ní strach byl (já se nestydím:
jen blázen nezná strachu), já si pískal
popěvků drzých vyzývavý rým.

Ba, ručnici jsem rukou třímal bdělou,
a chlap-li podezřelá se mi mih’,
já namířil a střelil mu tu vřelou,
vařící kulku v potutelný břich.

Však někdy se mi arci přiházelo,
že chlap to rovněž uměl s ručnicí.
Nač zapírat? Mám pohmožděné tělo —
z ran teče krev má, proudem crčící.

Je uprázdněno místo. Zeje rána —
Kdo padne na vartě, buď nahrazen!
Však já pad’ nezdolán. Nerozlámána
je moje zbroj — mé srdce puklo jen.