Dojmy z přírody a společnosti/Před jarmarkem

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Vosa	Před jarmarkem	Srna

Údaje o textu
Titulek:	Před jarmarkem
Podtitulek:	Noční obraz (1887.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 100-111. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Venkovské městečko, k jarmarku se připravující, nepovšimlo si dnes přepodivného západu slunce, jenž po celé obloze se rozšířil, i na zem vrhl svůj odlesk a sliboval jistý déšť. Táhne východní vichr a přece nad obzor na západě vynášejí se temnomodré hrady, jež právě pohltily kouli sluneční. Kraje mraků zlatem se rozohňují a žhoucí ta čára rozmanitě se zubatí, stáčí a ohýbá. Mraky samy napily se již rudou září a rázem celá obloha plní se žlutým světlem a světlo to spouští se na zemi. Vše nabývá rázu až příšerného. Páry, jež dnes po celé odpůldne trhaly se k zemi, rozlézají se svítivým večerem, seřaďují se v husté čmouhy a obalujíce se zvláštním modravým nádechem, zřetelně přerývají tu nekonečnou záplavu sálavého slunce. Mezi ně neznámá moc rozprašuje peřesté chuchvaly nových par, jež také pohlcují něco záře a podobá se, jakoby obloha posypána byla řeřavým popelem. —

Vichr sviští mezi uvadlými květy třešní a střemch. Ptáci jsou tiši, jen lejsek úzkostně piští. Na věžích bije zvon klekání. Tyto zvuky a velkolepý onen přísvit vznášejí se nad městečkem.

Četné postavy na náměstí se míhající všeho toho si nevšímají. Je zabavuje dnes jediná představa, že zítra jest jarmark. Znáte snad maloměstské jarmarky?

Čtyřikrát do roka proudí jejich vřava a tu máte dosti příležitosti je pozorovati. Po hrbaté a krkolomné dlažbě usadily se četné boudy, neobyčejně rychle zrobené z haldy prken, u kterých dnes od časného rána křičí a káže tržní dohlížitel, jenž vyniká tou znamenitou vlastností, že vystřízliví pouze na velký pátek, a ten jest pouze jednou v roce. Boudy jsou postaveny; ty nejlepší a na místech nejlepších patří domácím výrobcům, ostatní brak cizím kramářům. Ta nejbídnější chamraď kramářská uvelebí se jak může, na svá prkna vyloží své bohatství, z pod své plachty zahájí svůj výklad. — Z domácích již málo kdo u své boudy šuká. Poslední hřebík jest doražen, klín zatlučen, prkna sražena; netřeba zde prozatím déle prodlévati. Proto měšťáček jen ještě boudu si obejde a zamíří domů. Pří tom zapálí si doutník nebo dýmku, podle toho, jaký jest pán. Na konci náměstí se ještě obrátí, významně se usměje a jest spokojen sám s sebou, velmi spokojen…

Žlutý přísvit počíná již mizeti. Jen okna chrámu a domů jsou ještě polita ohnivou září. Stíny potahují zvolna náměstí a boudy již se temní.

Proud života a činnosti klidní se sice, ale neustává. Mezi boudami hemží se děti. Za ruce se vodí, pod boudy lezou, v prknech se schovávají. Pranic je nemýlí řvoucí na ně kramář s bičem v ruce. Bezstarostně povykují, hrají si a perou do sebe. Těší se ta drobotina ze života a že jest zítra jarmark.

Ze všech ulic sběhli se psi; štěkají neobyčejně živě a pronikavě. Rorýsové lítají nízko nad zemí a s nimi vrabci houfně přišli se sem podívat — snad také k vůli zítřejšímu jarmarku.

A rozliční pánové vážně procházejí se po náměstí; jsou od úřadův, velký počet škol mají za sebou, jsou jak náleží přiškrobeni a dobře krmení. S nimi jejich dámy rozšustíly zde svoji vznešenost a právě velice živě mluví o svých děvečkách. I toto panstvo maloměstské dnes déle zůstalo po západu slunce, poněvadž se také těší na zejtřejší jarmark.

Po podsíních procházejí se nesčetné párky; tisknou se k sobě, hledí si do očí a mluví nesmysly podle toho, jak daleko jsou se svými záležitostmi. Jako bzučení včel na zlatém koberci pampelišek ozývá se ta směsice. Občas vytrhne se z ní některý párek, zahledí se na náměstí a má radost, opravdovou radost. Také proto, že jest zítra jarmark.

Jiní ještě lidé mají radost z jarmarku. Pojďte k božím mukám, zrovna uprostřed rozlehlého náměstí postaveným, kde ještě na hlavách svatých visí poslední zásvit večerní. Na kamenných schodech přerozmanitý život. Zde ponejvíce soustředila se kramářská chamraď. Ty nejbídnější vozíky, jež přitáhla koňská kůže, nebo psí kostra s troškou chlupů, či kramář sám s kroužkem v uchu, přistavěny jsou k božím mukám, z obavy snad, aby se nerozsypaly. Jednomu svatému čmýrá bidlo právě u nosu a jest div, že nechce se mu kýchnouti. Jiné svaté zastřela rozdrbaná plachta skoro docela. Pod plachtami tají se divy světa. Ryk a ruch neztlumila ani teskná nálada večerní. Muži kramáři jedí polévky, chroustají chléb a kouří z dýmek nať. Někdy kopne některá noha po psí kostře, tetelící se pod vozíkem, neb šustne to po šišaté hlavě nadějného potomka, jestli příliš horlivě honí se po soustech. Ženy kojí děti a chovají je na loktech jako jakési války v cárech zabalené. Neúnavně se vadí, vřískají a nadávají.

Tito lidé nejvíce mají příčin těšiti se na jarmark.

Maloměstský jarmarku! Co nadějí v tebe se skládá, jež z pravidla klamáváš… Mnohý kramář odjíždí neodprodav jediných varhánek, jediné trubky vesnickému klukovi a nenapáliv loktem krajek ani jedinou červenolící buclatou holčici — —

Kluci kostelníkovi na věži dozvonili. Jíž jen děvečky loudají se po náměstí s pivem svým pánům. Psi se vytratili. Kluci se rozpřáhli, aby nedostali doma výprasku. Párky se uchýlily v samotu a vážní páni do hospod. Vzduch tichne, náměstí pustne. Boží muka zahalila ze v obrovský, stín. —

Tu pojednou ticlio přerušeno. Z jedné ulice zaznívá sem hrkot malého vozíku, jejž táhne pes. Bídně táhne a vozík se neobyčejně viklá. Nelze jistě pozorovati, co v něm jest. Přijel se západem slunce a vleče se jen zvolna. Konečně dojíždí božích muk. Zastavil se na zbylém prázdném místě, a pes bez pobídky si ulehl. Z pod plachty vysoukalo se děvčátko tak jedenácti let, rozsvítilo obrovskou lucernu a zavěsilo ji na postranní hák vozíku. Lucerna vydává dosti světla, to však zbylým ještě šerem dne poněkud je stlumeno.

Podivné to děvčátko. Obličej má neobyčejně zádumčivý, plný bolestného výrazu. Trocha drsnosti a urputnosti ruší z části němý stesk přesmutných zelenohnědých očí, a nápadná rozvaha, ztrnulý klid činí tuto bytost mnohem starší. Pohyby její jsou nejisty a bázlivy. Pěkná houšť hnědožlutých vlásků jest hlavě jedinou pokrývkou. Za oblek slouží dívce červený cár, jehož polovice někdy asi vlála na žerdi za nějaké slavnosti a druhá je zhotovena ze směsi červeně zbarvených látek. Přes citelné chladno jest cár kolem krku až na prsa rozhalen. Vyzáblou nahotu zdobí dvojnásobná řada skleněných korálů. Nohy jsou bosy, ručky z polovice obnaženy.

Děvčátko stojí u vozíku a přehlíží to známé místo kolem sebe, kde tolikráte za podobných příležitostí meškávalo, totéž činilo a stejně trpělo. Pak obešlo vůz a zadívalo se na oblohu. Jest temná; dřívější žlutavý svit vytratil se s ní úplně.

»Ach, bude pršet. Ubozí naši panáčkové, ubohé harmoniky,« vzdychla dívka tiše a dodala v myšlénkách: »Co řekne hrozný strýc, jak bude se zas na mně mstíti!« —

Kolem vozíku přešel nějaký kramář. »A, Kozděra! Přijel jsi také na jarmark, mrzáku? houkl drsně do vozu. Těš se jen, těš! Nebe je jako pytlem. přikryté.«

A zašed k rohu božích muk, převalil se na slámu.

Pod plachtou vozíku ozvalo se zaklení. Mrzák uvnitř, skřípaje zuby, cloumal vozíkem.

Tu se svezla plachta dolů a v úplné záři lucerny tetelila se bytost příšerná. Vy, kdož chcete, aby vám spisovatel podával jen rysy ladné a barvy smavé — pro vás není ta podoba, kterouž péro jen s odporem zachycuje. Hlava veliká, kostrbatá, jednooká. Pokryta jest prořídlým vlasem, jenž spíše peří se podobá… Tělo jest hrbaté, ztečené a znetvořené, oddechuje s velikým namáháním, sípe a vydává zvuky lidským zvukům nepodobné. Z ramen vyniká jen jedna ruka, tenká jako hůlka, na konci opatřená obrovskou dlaní, v níž snad soustředěna jest síla celého těla. Druhá ruka pahejlem ztrácí se v převázaném rukávě. To jediné oko hýbe se rychle, ostře mrká a žírí jak oheň. Ta jediná ruka jen dvojí zná pohyb: nahoru a dolů; vše ostatní jest ochromeno. Zkrátka, jest to hrozný mrzák, jeden z nejbídnějších.

Teď vynutilo stvoření zvuk, jenž spodobil se v nesouvislá, přerývaná slova…

»Kde jsi zas! Chci jíst, nezevluj, pojď sem, sic tě zzz…«

»Již jdu, strýčku, nehněvej se!« bázlivě odtušila dívka. Vyňala z truhlíku krajíc chleba a po soustech vkládala do žvýkajících čelistí mrzáka, v nichž viklalo se něco velkých, žlutých zubů. —

Hrozné stolování pro člověka ve voze a daleko mučivější pro dívku. Každým soustem stupňuje se utajený, zžírající, z nitra proudící vztek mrzákův. Ruka jeho škube hadrem dívčiným, sápe se jí po vlasech a smýká jejím tělem, jež jako třtina chvěje se v mohutné dlani. Dívka nezapláče, nezaškytá, neopře se, neuteče. Oko její nezavlhne, ret se nezachvěje. Jakoby strašný úděl osudu byl proměnil v kámen její trpělivost a její obětování sebe. Již po čtyři roky vozí strýce po jarmarcích, krmí jej a obsluhuje a nikdy nevyhoví. Čtyřikráte do roka bývá místo toto u božích muk svědkem výjevů nikde nevídaných. Sousedé kramáři pozdě do noci slýchávají vádu, již táž strana zahajuje i zakončuje. Děsívali se druhdy, z lůžka vybíhali, však pozvolna zvykli na mrzáka Kozděru a tu červeně oděnou dívčici, o které si šeptají, že trpí nejhroznější peklo za svého tátu, jejž na dvoře krajského soudu oběsili, a za svou mámu, již vojáci za poslední války stihli, ana mrtvé svléká, a utloukli ji pažbami. —

Prodávají trety jarmareční, hlavní však výživou Kozděrovou jsou dary, podávané lidským milosrdenstvím se zamhouřenýma očima. Mrzák neděkuje; z pravidla, než rozmluví se jeho hrdlo, dárce dávno uběhl…

Dnes je zvláště podrážděn a počíná si jako posedlý. Teprv když se nasytil, poněkud se ztišil. Dívka posadila se na stupeň, vzala pracnu psa do svých prstíků a dala mu zbytek chleba. Sama nepojedla ničeho, ačkoli jest nesmírně znavena dlouhou cestou za parného dne a týráním strýcovým. Pes rázem pozřel chléb a vrtě ohonem, důvěrně tulí se k dívce, jež sklonila hlavu a zadumala se. —

Vichr neustává. Po nebi mraky zhoustly a hrozivě povalují se jeho váním. Z okolních močálů zalehá sem monotónní a truchlivý žabí skřehot. Jinak vládne všude pustá tišina. Krok osamělého pozdního chodce zaslechneš, nějaký hlas, pádný ráz, řinknutí skla, zasténání… Počíná krápati. Přejemné šelestění kapek dešťových nevyrušuje hloubavou noc, spíše uspává. I mrzák usnul a skřípavě oddychuje.

Touto chvílí vstala dívka, pohladila nejvěrnějšího druha a vybavila ho z podivně zrobeného náčiní. Pes se otřásl a skokem zmizel ve tmě; proběhl náměstím a již je tu zpět a zalézá pod vozík, kam dívka prostřela kus plachty. Prší… Vlahý déšť působí příjemně na dívku. Teprv teď si po celodenní námaze oddechla a jest jí volněji. Pátrá ve tmě a nepociťuje žádné bázně. Zvykla bezprostřednímu sousedství přírody a její rozmary ji netísní. Však uvolnění mysli u ní nezáleží v záchvěvu radosti, v překypění naděje, nikoliv; ustálilo se jen v hluboké zádumčivosti, jež necítí neštěstí.

Znenáhla ku městečku blíží se z dálky bouře. Přišourala se tiše, tajuplně, ohlašuje se temným duněním, vichrem, deštěm. Před večerem ten žířící popel vodních par byl neklamnou její předzvěstí.

Dívčina si toho nevšímá. Sedí a sedí. Ozve-li se vedle sten, noční skřek, zašustění; zavíří-li prudčeji déšť neb zaduní-li bouře mohutněji; zavyje-li pod vozíkem pes a na druhé straně božích muk jíte zakvílí: to vše nevyrušuje ji. Jen když mrzák pod plachtou začíná sebou hýbati, zachroptí-li a nepokoj zacloumá jeho tělem, tu zbledne vždy dívčina a zatají dech.

Světlo lucerny u vozíku kmitá plaše. Dívka ji zhasila. Tma zastřela vše, co na světle ukazovalo příšerné obrysy. Konečně i jí počínalo býti chladno. Dohrabala se s velikou obezřelostí, aby strýce nevzbudila, jakési plachty a ovinula se jí jako duch. Vlezla si na plachtu pod vozík a přichoulila se k psovi, jenž radostně zachroptěl a lízal jí ruce, nohy i tvář. Dvé těchto bytostí těší se vespolek a chystá se k zapomnění. —

Po chvilce však dívka znovu vyskočila z bídného lůžka. Ještě jedna povinnost přišla jí na mysl. Klekla na kamenný schod božích muk a poznamenala se křížem. A pod nekonečnou klenbou nebes a tmy, za rozruchu sil přírodních, stesk v srdci, bídu v těle a v duši sílu, na mysli pak majíc nejasnou představu Boha všeslitovníka, jenž všemu živému dává hynouti, ale neopouští je, začala se modliti. Z jejích rtů šeptajících nevycházelo slovo otčenáše, vzlet modlitby, ale proudil z nich přímo žhoucí cit dítěte, jež žádá za útěchu a jež trpký život naučil modliti se. A ten věčný, jenž rozumí všem jazykům a ocení každý záchvěv mysli, porozuměl. Dal zaduněti bouři, blýsklo se a třeskutě hýklo vzduchem. Dívka se domodlila a nemotorným křížem, jemuž přiučila se, když někdy pokradmu zadívala se na třpytný noční nebes chrám, zakončila den svého života. Teď teprv ulehla nadobro vedle psa a usnula za nedlouho…

Tma zatím stala se neproniknutelnou. Městská světla stlačila se jí na nepatrné tečky, jež třepetaly se jako bludičky.

Znovu zasršel blesk. Jím otevřela se propast, na jejíž dně sálá věčný oheň a jejíž stěny zbudovány jsou z černých par. Rázem se zavřela a tmy se slily. Po tomto blesku nezahřmělo. Nebesa ztichla; jen hustý, drobný déšť šelestil stále.

Tu plachta na vozíku sebou trhla; zkřivené tělo mrzákovo se týčí a jediné oko divoce proniká tmou.

Klikatý blesk šlehl k zemi. Jest daleko intensivnějsí a mrak, který jej vychrlil, svítí oslnivě. S ním otevřelo se celé nebe a ze všech končin všehomíru snesl se k zemi zvuk, jejž nelze vylíčiti. Bouře zatím rozbouřila se plnou silou…

A s tím jekem zápasí hlas Kozděry, který se probudil a vztekle volá dívku:

»Hej, zloto, pojď sem! Neslyšíš? Pojd sem, ty, ty —ty—!«

Blesky ozařují strašný jeho obličej, ještě více znetvořený zlobou, která vře jako žhoucí láva v těle zmrzačeném.

Dále volá, laje a proklíná, ale dívka neslyší v opojení hlubokého spánku. Jen pes jest nepokojným a bije ocasem do země. Již se lije, jako když mraky k zemi padají. Potoky vody slévají se po náměstí. Pes již vyskočil z vodního lůžka; jen dívka ještě spí. Mrzák jest již promočen na tělo. Ale to ho neochlazuje, nýbrž jen ještě výše rozpaluje bezmocnou šílenou zlobu, která sžírá jeho nitro. O kdyby jen mohl vymrštiti s vozíku své nehybné, bídné tělo!

Konečně se dívka probudila a kvapně vyskočila z vodního proudu. Pochopila rázem, co se děje. Bouře, vzkřeky, lomcování vozíkem… ach ví, že bude s ní zle. Napadlo jí, aby utekla. Ano, prchnouti, a to hned! — Však nevyzpytný hlas duše vzepřel se. Pojem povinnosti, zvyku, jenž připoutal ji k tomuto malému světu, a záchvěv lítosti s mrzákem rozhodly. Zůstala. Přiskočila, přichýlila se k obrovské hlavě Kozderově, chce ji políbiti, chce nejněžněji promluviti:

»Odpusť, strýčku! zaspala jsem, neslyšela jsem…«

Ale zlobou šílený mrzák chopil ji za hrdlo zdravou mohutnou dlaní; tato hýbe se nahoru a dolů, nahoru a dolů… Vztek jeho dosáhl ukojení. Plamen nalezl svůj troud, vyšlehl, zaplápolal… Konečně kleslo tělo zmrzačené do vozíku a jiné tělo bezduché řítí se na kamennou dlažbu… Bouře dostoupila vrcholu. Jediná smršť hrůzy pojí nebe a zemi, berouc s sebou vichr, déšť, tmu, blesky a hromy — —

Když po noci bouřlivé zasvitlo krásné jitro, spatřili kramáři na kamenných schodech božích muk zsinalou mrtvolu dívky v rudých cárech a na vozíku polovztyčeného mrzáka, jehož nepohnutý, jakoby hrůzou zkamenělý zrak upřen byl na sklené, vypoulené oči dívčiny, zvoucí ho v neznámou končinu, z níž není návratu…