Dobré duše/Zlatá Indie!

Dobré duše Alois Mrštík
U Jurásků	Zlatá Indie!	Cestou

Údaje o textu
Titulek:	Dobré duše
Podtitulek:	moravské obrázky
Autor:	Alois Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 34–44. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1893
Licence:	PD old 70

Voráček zas jednou po delším čase tančil czardáš. O hodech, v pondělí v devět hodin ráno.

Říjnové slunko — nesvítilo. Neukázalo se od soboty. Zavinuté do mraků prosvítalo jen bílými průřezy v balvanech se valících oblaků a mizelo opět za špinavými jejich vrstvami bahnité barvy.

„Mája“ před hospodou stála opuštěna, truchlivá, praporeček na vrcholku pěkného, pentlemi a jablky ozdobeného, smrkového vršku visel zmoklý, schlíplý — nevál tak vesele svou rudobílou barvou do modrého nebe jako jiná léta, ani děti neobskakovaly kolem hladkého s kůry odřeného jeho kmene, který smutně stál v rozšlapaném, bezedném latovisku přítulného bláta moravských vesnic a jen z hospody doléhaly k němu nepatrné útržky dohasínajícího veselí. Jinak okolí celé činilo smutný dojem osamělosti.

Na návsi nebylo viděti lidí. Leda že sem tam přeběhl klučík nebo děvče přes cestu, zvonek zazvonil a děvče zmizelo v rozevřených dveřích kupce. A ještě jedna stafaž tu zbyla od předešlého dne. Ohyzdná, scvrklá bába s cukrovím, schoulená seděla v koutě u hospody a poloslepýma očima hleděla vzhůru na okraj střechy, odkud po kapkách, v bílých a světlých krůpějích dolů se spouštěla voda. Když se nahnula jen o malý kousek zpod okapu ven, kapka skrápla ji přímo na špičatý nos.

Veseleji bylo u „řezníků“. Muzikanti s hlavou těžkou a žaludkem pivem zatopeným, očima naběhlýma a rtoma od troubení modrýma seděli kolem okrouhlého stolu a točili bezpěnné pivo z „kotěte“, v jehož útrobách šplochtaly už poslední zbytky nápoje. Chvílemi někdo zazpíval chraptivým hlasem — ale hlas podivně se vyjímal v bílé atmosféře rána ve vyprázdněné šenkovně, ve které se každý zvuk rozléhal jako ve sklepě. Chvílemi se i muzikanti vzchopili a sami pro sebe si zahráli šoupavou — mazurku, třasák, ale hráli už jako na pohřeb; každý ton šel napříč. Hudba tedy ne zrovna z těch nejlíbeznějších. Noty hojně padaly pod stůl, některý akkord zněl pouze jedním tonem, až tomu vyšel jaksi dech a z klarinetu a z křídlovky ječely často šenkovnou takové tony, že bylo až stydno je poslouchat. Po několik taktů hráli ze sedmi muzikantů pouze tři, poněvadž ostatní v lese not a pomlček zbloudili. Ale všechna čest těm ostříhaným, čapkami na ucho přikrytým hlavám s nafouknutými papulami a vytlačenýma očima, které obraceli do ohmataných partesů a taktu neztratili. Zásluhu o to měl vychrtlý Vondráček troubil na bombardón.

V šenkovně tančil přespolní flamující řezník s kovářkou, — pak děvečka Januša s Voráčkem. Chtěl-li vidět někdo veselého hodovníka v tanci s děvčetem v loktech, mohl dojít jenom sem, — Voráček by ho byl nesklamal. Voráček křepčil, Voráček zpíval, Voráčék hýřil, výskal a pil, Voráček byl „vtom“. V levém koutku úst až do polovice rozžvýkanou krátkou, na hranaté hlavě starou vojenskou čepici, postrčenou v týl, oči rozjitřené, tváře opuchlé, postava malá, hubená, kostnatá …

„Jujujujuch!“ zatočil vždy rukou nad hlavou, dupnul v letu a kroutil se zas dál, rejdil, šoupal, výskal a v tanci postřikuje skrze zuby, odplivoval sliny, zbarvené hnědým nikotinem rozžvýkaného doutníku.

Takovým lidem, jako byl Voráček, říká se v celém světě snad — veselý patron. Přišel z vojny, oženil se a dostal se ženou barák. Za čtrnáct dní po svatbě žene nabil, při tom nebo před tím (to se už neví) jí nadal a vyčetl jí, že má chlupatý jazyk. Zatím, co mu žena rodila děti, zaplítal Voráček nedovolený poměr — s „šedou“ a přilnul k ní tak velikou láskou, že mu nezbývalo nic, než vystěhovat se s chalupy a jít za svou milou do šírého světa. Žid celou chalupu a kousek pole měl složeny na malém kousku papíru - a v nejbližších dnech chystal se už zanésti to všechno k okresnímu soudu do Klobouk. Že se tak posud nestalo měl Voráček co děkovat jenom své ženě, která k židovi přišla se všemi čtyřmi dětmi, poslední držíc u prsou, Voráčkovi před židem nadala a žida uprosila, aby ještě počkal, čekala na smrť své báby — snad ta jí pomůže.

Voráček pil dále. Láska jeho mohutněla, dluh rostl. Když už mu nechtěli dát na křídu, šel ze zoufalství do polí a chytal zajíce do ok. Hospodský naléval pak zas. Voráček chladil zas pálení v hrdle a otravoval červa v žaludku, jak říkával své tasemnici.

Jednou mu napadlo, že ten život v Těšanech nestojí za nic, žena že má vlastně překáží a žid že už prodává místo kořalky vodu. Z těch důvodů dal jednoho krásného nedělního odpůldne své rodné vesnici vale a šel do světa na zkušenou. Tak utekl ženě a nechal jí jen děti a dluh, o které prý se postarat musí „sám Bůh všemohoucí a náš Otec.“ I o to nebeské ptactvo se stará — nezamhouří oka ani nad jeho dětmi.

Prvotní úmysl Voráčkův byl, odstěhovat se do Ameriky — do „Zlaté Indie“, jak říkal; ale poněvadž nebylo zač, uvízl v Brně a potloukal se nějaký čas po brněnských továrnách. Dlouho nebylo nic o něm slyšet, až jednou černé na bílém bylo vytlačeno v novinách, že vyrazil oko jednomu ze svých kamarádů v pračce na Dornichu a za to se octl na dvě léta ve stánku životního pokoje a míru, v kriminále.

Po dvou letech přivedl jej četník šupem do Těšan.

Na otázku, kdo ho to přivedl, odpověděl zkrátka a kousavě:

„Můj Leibjäger“.

Od té doby, kdy přišel z chrámu kajicnosti, dělal Voráček dobrotu. Pracoval, byl mlatcem u pořádného sedláka a už se také o děti staral.

Když svého nejstaršího synka přivedl do školy k zápisu, vešel s obnaženou hlavou, s tváří jako klouzačku hladkou a v nové, barchetové blůze. V pose staré vojny prosil správu školy:

„Pane učitel, já chcu mít z dětí pořádný lidi a ne ledajakýho lumpa jako jsem já.“

Učitel se zatahal za kozí bradku a ptal se, jak se synek jeho jmenuje —

„Barnabáš, pane učitel, dycky se jmenuje Barnabáš.“

Pan učitel zapsal Barnabáše do katalogu a zapisoval dál. —

Voráček se posud nehýbal.

„A taky, pane učitel,“ pravil pojednou, „dají mýmu Barnabáškovi šesták, aby rád chodil do školy a mohl se jednó podívat do Zlatý Indie. — Když tam nemohl přijít táta, ať tam přinde kluk. No, je to pravda, pane učitel, nebo není?“

„Je — dál, nemeškejte nás, nemeškejte nás,“ odbýval ho učitel a odšplichuje z péra inkoust, postřiknul mu nevědomky botu.

„Tak je gut,“ pravil Voráček a šel domů. Šel těžkým, nejistým krokem.

„Já nechci z nich mít lumpy, Zlatá Indie!“ — bručel si ještě před školní zahrádkou.

U hospody se zastavil a změřil nedůvěřivým okem slušné její vzezření. — Nade dveřmi visel vích, mezi okny byla přibita pokřivená tabulka s císařským orlem „K. k. Tabak“. Vytáhl měchuřinu, zmáčknul ji v prstech, měl tam jen trošku. — Kdosi otevřel dvéře, Voráčka ovanula překrásná vůně bývalé jeho milé. Vzpomněl si na celou řadu milostných okamžiků, prožitých s ní — a nakouknul do síně.

„No, na oslavu Barnabáška móžu jednu vypít. Vem to nechť.“

A Voráček s usmívavou tváří a velikými plány v mozku ze široka překročil práh boudoiru své milé a sedl si k ní. Hezká byla, bílá, čistá a vůně plný nos. Jedno, jediné políbení — a Voráček začal se narovnávat, křivit na židli, jakoby rozháněl cosi v těle a nemohl to zahnat. Stará, po hříchu lačnící krev začala se mu prohánět po celém těle. Každým novým hltem podráždění rostlo a ke hříchu už byl jenom krok. Dlouho se pamatoval, dlouho se bránil, hladil svou milou, domlouval jí — „ne, nemůže to být až jindá — dnes už je na to pozdě —“ nic naplat. Vzpomněl si na ženu, ale tím hůř, jeho milá nahnala mu tolik studu do tváře, že se začervenal a sklopil bojácně oči. Tím posledním důvodem si vlastně dodal. Nebál se nikdy své ženy a teď se jí bojí. — Fi! odplivl si a novým políbením usmířil svou milou.

„Tak ano?“ slyšel v sobě svůdný hlas.

„Jo,“ přisvědčil Voráček, — a ten den přišel o půl noci domů, pomilovaný, rozdivočený s očividnými stopami v očích i ve tvářích po nedovolených požitcích staré své lásky.

To bylo dva měsíce před hody a od té doby nebylo záletnickým jeho spádům konce. Cítil sám, že je ztracen. — Namáhal se, namáhal, ale nemohl si pomoci. Kouzlo hříchu bylo větší, než dobrá jeho vůle ....

Zlatá Indie!

K tomu ke všemu stalo se ještě něco, co jej do hospody přímo hnalo. Bába, na jejíž smrt žena jeho čekala, natáhla pojednou suché svoje kostečky a ženě jeho zbylo po ní několik pod slamníkem uschovaných stovek; ty stačily na vykoupení chalupy z rukou židovských a několik desítek ještě uvízlo jí za nehty. Voráček to věděl; chtěl míti svůj podíl. Dokud byl střízlivý, ještě si dal říci; měl děti, chalupu čistou, škoda by toho bylo, ale druhá nevlastní jeho žena nadala mu proto a žádala, aby své ženě ty šupky za nehty vyškrábal. A chalupu — aby taky připsala jemu. —

Co z toho mohlo povstat — — —

Nic. — Na hody Voráček nepřišel vůbec ani domů. Muzikanti hráli, Voráček tančil. Napřed valčík, potom czardaš — sám. Skoky divokými, komediantskými, po jedné noze i po dvou lítal s místa na místo, podupoval, podpatkem o podpatek klepal a litoval, že nemal ostrah. Rozběhl se po šenkovně v podřepu, krokem tanečním, vztýčil se, postavil tělo na pravou nohu, točil se na ní jako ballerina, rozdávaje na všechny strany třepotavé hubičky.

Udýchán se zastavil. Napil se ze samečka a svěsil hlavu. Zvážněl ne tak na mysli jako unavením. Ostatně, netěšilo ho to už. Včera ještě si zabouřil s chutí; dnes už jen z jakési vnitřní potřeby, z žízně po něčem veselejším, než co zbylo jeho duši. Valčík — czardaš — byl posledním výbuchem veselého jeho rozmaru, poslední doušek zdravého vína, když přišel až na dno, na rtech ucítil zahořklý kal.

Brrr — — zatřásl se na lavici a srazil údy k sobě, jakoby mu byla zima. — Byl spocen — zády mu projížděl chlad přilíplé košile.

To bylo dnes poprvé, co uprostřed rozkoší přepadly jej vážnější chvíle.

Hudebníci se zatím posilovali a chasa hrála ospale v karty.

„A hrejte!“ zařval pojednou Voráček ze svého zamyšlení a koule očima udeřil pěstí na dubový stůl. Rozevřel ústa, skřivil je na stranu, tak že mu do nich padalo slunce a celý jako omytý světlem, přimhuřuje oči, začal:

A když jsme v patalii byli,
to bylo na hody v pondělí.
A měli jsme tam masa dosti
stáli jsme v krvi po kosti …

Zpíval hrubým, řvavým hlasem, pravou ruku pozdviženou za uchem, ústa provalena v černou díru, očka zavřena a prstem si při tom dával takt.

„Zpíváte! Set — sak — — No! — Aaa, když jsme v patalii byli.“

Hospodský postavil se za něho a zahučel mu do ucha:

„Ale, co bude žena říkat, že tu s ďáblem děláte kontrakty.“

Hospodský se rád velice točené vyjadřoval, Voráček ztrnul na chvíli v nehybné poze a hleděl kamsi stranou, jakoby přemýšlel a nerozuměl.

„Žena?“ obrátil se k němu. „Zlatá Indie! Žena?“ rozkřiknul se zas. — „Turka jsem se nebál — exekutora jsem se nebál, žida za fósy jsem vytáhl před chalupu — v kriminále jsem byl, že jsem se nebál — a ženy se budu bát?“

Voráček vstával a jakoby pronášel veliké nějaké proroctví, zdvihl vzhůru prst a vytáhl se v těle.

„Mordie!“

V tom Voráček svůj monolog jakoby přeťal.

Stála před ním jeho žena — ne už jako fantom ztřeštěného mozku, — ale živá, malá, silná, ne ještě stará, mladá a slušná s tvářemi posud jako dvě růžičky a vlasy, huňaté, černé, silné jako žíně. Stála s rukama podepřenýma v bok a zdánlivě klidně hleděla na Voráčka. Ale v hloubce, až docela, docela vzadu těch rozpjatých černých zřítelnic pod tenkým obočím — tam, tam by byl Voráček něco viděl, kdyby se byl vůbec odvážil, podívat se jí do těch „cikánských“ očí. Vřelo to v ní.

„Pfi!“ bylo první její slovo a napsala mu ho přímo pod nohy. „Co’s mě slíbil, když’s přišel z kriminálu? Děti tělem blýskají, kusa hadru na sebe nemají.— Pfi, pfi, pfi!“

„Mlč, ženo, mlč! Zlatá Indie!“ hájil se Voráček prorockým tónem — a jediným pohybem ruky všechny rozesmál. Seběhla se celá hospoda.

„Dům pojď! Lehni si a vyspi se!“ pravila jeho žena už mírněji.

Voráček zakroutil hlavou:

„Nepůjdu, ženo, nepůjdu — to máš marný“ — dodal lítostivým hlasem. „Já tě mám rád, pusinku bych ti dal, ale dům ti nepůjdu. — — Poď sem — dé mně hubičku, já ti dám dvě a budeme kvit.“

Voráček se vrávoral k ženě s nastavenou hubičkou. Cosi plesklo. Muzikanti se smáli, žena nadávala. Voráček zdvihal pěstě jako kladiva. Chtěl ženu bít, ale než ruce spustil a tělo bezpečně postavil na obě nohy, ležel už na zemi, cítil, jak mu pěstě bijou do hlavy, nehty škrábou pod oči a s čela do očí mu lezou vlasy. Voráček jen malomocně nastavoval lokte a stále cosi vrčel, drže se za pravé ucho: „Ty po — — — ty jedna po — — —“ nedořekl. Z úst se mu začervenala krev.

Zvonili právě poledne.

Lidé vstávali u svých stolů, poznamenali se znamením svatého kříže a modlili se. V té chvíli ztrnulo všechno v posvátném, poetickém tichu. Lidé modlitbu jen šeptali a zbožně hleděli oknem ven. Pršet přestalo, na nebi začalo se vyjasnívat. Zvon těžkými, hučivými ranami otřásal vyčištěným vzduchem — po návsi s obnaženými hlavami překračovali dva sedláci rozlezlé bláto. — — — — — — — — — —

Poledne doznělo.

Všichni si přáli dobré chutnání a rozcházeli se. Voráčka za hubování odvedli domů a uložili jej pod kůlnou na turkynisko. Naříkal si na hlavu: — že mu žena ublížila.

Spal celé odpůldne. Probudil se, omyl ssedlou na bradě krev a šel — k židovi.

Sedél tu večer za stolem, samečka před sebou a pokuřoval z krátké své dýmky.

Už nebyl vesel. Těžká zádumčivost zela mu z neklidných těkavých oči. Ohlížel se smutně kolem sebe, jakoby někoho hledal a nenacházel. „To je život? Zlata Indie! — — — Pěkný má člověk radosti na světě! — To aby pes — trpěl a ne — —“

Nedořekl, — ale dopil.

Tváře měl od políčků napuchlé, oči blbě pohlížely do prázdna a dlaň pravé ruky křečovitě svírala samečka — — — —

Asi k jedenácté hodině šel domů krokem vrávoravým. — Tatáž nálada, která jej přepadla ráno, tížila jej nyní sílou dvojnásobnou — — Potřepával rukou a ve své omrzelosti jaksi všechno házel na zem — —

Nešel do světnice. Usadil se pod kůlnou a chvíli seděl. Rozvažoval a mručel. Chvílemi vzdychl a zabořil obličej do uschlých listů turkyňových.

„Ne, ne, to není život.“

Po chvíli se vzchopil, odepjal řemen, který měl kolem pasu, udělal neohrabanou smyčku a jakoby si hrál, po tmě ji zavěsil a pevně uvázal na kolík nad ním zaražený ve zdi a zas chvíli seděl a přemýšlel.

„Co tady? Lepší nebude a hůř“ — —

Odhodlaně se zvedl a opíraje se o zeď, vložil smyčku na krk.

„To je život? — — — — Ale ne! —“

Ještě se rozmýšlel. —

„Neoběsím se! Ty jedna potvoro, aby’s věděla — — —“ Táhal hlavu ze smyčky a chtěl se postavit přímo. Ale v tom noha se mu smekla po hladkém listu turčiska a Voráček sklesl. Smyčka zadrhla, Voráček zašermoval rukama, chytil se skuliny ve zdi z vepřovic^[1] a chvilku se tak držel. Než vepřovice se udrobila a Voráček klesl po druhé.

Už se nepozvedl. Nedostávalo se mu sil. Voráček ztrácel paměť. Chroptěl.

Zlatá Indie!

---

1. Vepřovice = nepálené cihly.