Dekameron/Den třetí/Povídka devátá

Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio
Povídka osmá	Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka devátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Ottava
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 330–342. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Giletta z Narbonnu vyléčí krále francouzského z pištěle; žádá za manžela Bertrama z Roussilonu, jenž oženiv se s ní proti své vůli a rozmrzen tím, odebere se do Florencie, kdež se zamiluje do jakés mladice, na místě níž Giletta s ním obcuje a má s ním dvě dítky; načež on pak zamilovav si ji, podrží ji jako svoji manželku.

Zbývalo toliko vypravovati královně, neměla-li býti porušena výsada Dioneova, když Lauretta skončila svoji povídku. Pročež královna nečekajíc, až ji budou prosit, vesele takto počala vypravovat:

„Kdož by dovedl vypravovati povídku tak krásnou, jakou jsme slyšeli od Lauretty? Zajisté, že bylo výhodno, že nevypravovala první, neboť pak povídky ostatních nebyly by se líbily. A myslím, že tak bude s povídkami, jež dnes ještě budou vypravovány. Ale přece, nechať je jakkoli, budu vám vypravovati povídku podle daného úkolu.

Žil v království francouzském urozený muž, jehož jmeno bylo Isnard hrabě z Roussillonu, jenž jsa chatrného zdraví měl stále při sobě lékaře, jehož jmeno bylo mistr Gerard z Narbonnu. Tento hrabě měl jediného syna, nazvaného Bertram, jenž byl nad míru krásný a roztomilý. S ním vychovávány jiné dítky jeho věku, mezi nimiž byla též dceruška lékařova, zvaná Giletta. Dívka ta zamilovala se do Bertrama neskonalou láskou, mnohem větší, než ve věku tak útlém bývá. Když pak hrabě zemřel a doporučil hocha péči králově, musel se Betram odebrati do Paříže, což dívku nanejvýš zarmoutilo. Když pak otec její za nedlouho zemřel, mileráda by se byla odebrala do Paříže, aby se shledala s Bertramen, kdyby byla měla k tomu slušné příčiny, ale poněvadž byla přísně střežena jsouc bohata a samotna, neviděla slušné cesty k tomu. Když pak již byla ve věku, aby se provdala, nemohouc zapomenouti na Bertrama, odmítla mnohé, za něž ji příbuzní její chtěli provdati, neudávajíc toho příčiny.

Tu stalo se, že když více než kdykoli hořela láskou k Bertramovi, poněvadž o něm slyšela, že se stal překrásným mladíkem, zvěděla zprávu, že král francouzský po otoku, jejž měl na prsou a jenž byl špatně zahojen, sklíčen byl pištělem, jenž mu působil velké bolesti a velké starosti. Když pak proň nemohl nalézti lékaře, ačkoli mnozí se byli pokoušeli vyléčiti jej, ale všichni ještě stav jeho zhoršili, tu král pozbyv naděje, nechtěl již od nikoho rady ani pomoci. To bylo dívce nanejvýš vhod, domnívalať se, že nejen se jí tuto naskytla spravedlivá příčina, aby se odebrala do Paříže, ale také, je-li choroba králova takou, jak se domnívala, snadno bude moci dosíci toho, aby se Bertram stal jejím manželem.

Byvši již svým otcem poučena o mnohých věcech, připravila prášek z jakýchsi léčivých bylin, jež považovala za prospěšné v této chorobě, vsedla na kůň a odebrala se do Paříže. Zde především se snažila spatřiti Bertrama, pak davši se uvésti ke králi, vyžádala si milost, aby jí ukázal svoji chorobu.

Král vida ji krásnou, mladou a příjemnou, nedovedl odepřít a ukázal jí, co ho bolí.

Když ránu prohlédla, ihned byla přesvědčena, že ji dovede vyléčiti, a pravila:

„Pane můj, bude-li vám libo, doufám s pomocí boží, že za osm dní beze všech bolestí a obtíží vyléčím vás z této choroby.“

Král usmál se potají jejím slovům a pomyslel si:

„Co nejslavnější lékaři světa nedovedli a nevěděli, kterak by to mohla vědět mladá dívka?“ A poděkovav jí za dobrou její vůli, odpověděl, že si umínil, že neposlechne více žádné rady lékařské.

Na to odpověděla dívka:

„Pane můj, pohrdáte mým uměním, poněvadž jsem mladá a k tomu dívka. Avšak připomínám vám, že neléčím svým uměním, nýbrž s pomocí boží a s uměním mistra Gerarda z Narbonnu, jenž byl mým otcem a za svého života slavným lékařem.“

Tu pravil král sám k sobě:

„Snad tato mi byla vyslána Bohem. Proč bych nezkusil, čeho dovede, když praví, že bez bolesti mne v krátké době uzdraví.“

Odhodlal se tedy zkusit to a pravil k ní:

„Panno, a což jestliže nás neuzdravíte, když jste nás přiměla, abychom zanechali svého úmyslu, co chcete, aby z toho pro vás pošlo?“

„Pane můj,“ pravila dívka, „dejte mne střežit, a jestliže v osmi dnech vás nevyléčím, dejte mne upálit. Ale vyléčím-li vás, jaké se mi dostane odměny?“

Na to odpověděl král:

„Zdá se mi, že dosud nemáte manžela, dokážete-li toho, provdám vás dobře a za muže vznešeného.“

Na to pravila dívka:

„Pane můj, v pravdě si přeju, abyste mne provdal. Avšak chci manžela, jehož bych si na vás vyžádala, nežádajíc žádného z vašich synů, aniž koho z královské rodiny.“

Král ihned slíbil, že tak učiní.

Dívka počala krále léčit a dříve než uplynula ustanovená lhůta, úplně jej uzdravila. Tu král, cítě, že se uzdravil, pravil k ní:

„Panno, řádně jste si zasloužila manžela.“

Ona odpověděla:

„Tedy, pane můj, zasloužila jsem si Bertrama z Roussillonu, jehož jsem již ve svém dětství počala milovat a jehož jsem pak povždy nade vše milovala.“

Králi zdálo se, že na něm žádá velkou věc, ale poněvadž byl slíbil, a nechtě jí zrušit svoje slovo, dal si Bertrama zavolat a pravil k němu:

„Bertrame, jste nyní vzrostlý a dospělý, přejeme si, abyste se vrátil domů a ujal se vlády ve vašem panství a vzal s sebou pannu, kterou jsme vám ustanovili za manželku.“

I pravil Bertram:

„Kdo jest ona panna, pane můj?“

Král mu odpověděl:

„Je to táž, jež nám svým lékem vrátila zdraví.“

Bertram, jenž ji znal a byl ji viděl, ačkoli se mu zdála velmi krásna, vida, že není z rodu, jenž slušel jeho urozenosti, všecek rozmrzen odpověděl:

„Pane můj, chtěl byste mi dáti za manželku tu mastičkářku? Nedejž Bůh, abych si kdy vzal takovou ženu.“

Na to pravil král:

„Chtěl byste tedy, abychom porušili svůj slib, který jsme, abychom nabyli opět zdraví, dali oné panně, jež vás v odměnu za to žádá za manžela?“

„Pane můj,“ pravil Bertram, „můžete mi vzíti vše, co mám, a dáti mne, jako svého poddaného, komukoli, ale tím buďte jist, že s tímto sňatkem nikdy nebudu spokojen.“

„Zajisté že budete,“ pravil král, „neboť tato panna je krásna a rozšafna a velice vás miluje. Proto víme, že s ní budete míti život mnohem veselejší, než kdybyste měl paní z rodu vznešeného.“

Bertram se zamlčel a král dal konati velké přípravy ke svatebnímu veselí. Když pak nastal den k tomu ustanovený, tu Bertram, třeba že neochotně, u přítomnosti králově dal se oddati s pannou, jež jej milovala více než sebe. Když se tak stalo, tu jsa již rozhodnut, co učiní, pravil, že se chce vrátit do svého hrabství a tam sňatek spečetit a požádal krále, aby jej propustil. A vsednuv na kůň neodebral se do svého hrabství, nýbrž do Toskány. A zvěděv, že Florenčané válčí se Sienskými, umínil si, že jim přispěje ku pomoci. Byl tu přijat s radostí a poctami a učiněn velitelem oddílu vojska, a poněvadž od nich byl dobře placen, zůstal v jejich službách po dlouhou dobu.

Nevěsta jeho, málo spokojena takovouto příhodou, doufajíc, že jej svým rozšafným chováním přiměje k návratu do jeho hrabství, odebrala se do Roussillonu, kdež všichni ji přijali jako svoji paní. Zde shledala, poněvadž po dlouhou dobu tu nebylo pána, vše v nepořádku a ve zmatku. Avšak jako rozšafná žena s velkou pílí a péčí uvedla vše do pořádku. Z toho se poddaní velice potěšili a velmi zazlívali hraběti, že s ní není spokojen. Když paní v kraji vše uspořádala, vyslala ke hraběti dva rytíře a prosila jej, jestliže k vůli ní se nechce vrátiti do svého hrabství, aby jí to oznámil, že k vůli němu odejde.

On jim odpověděl krutými slovy:

„Nechť v té věci činí, co jí libo. Co mne se týče, nevrátím se k ní dříve, dokud nepřijde ke mně s tímto prstenem na prstu a na ruce se synem, splozeným mnou.“

Prsten onen byl mu velmi drahý a nikdy se od něho neodlučoval, poněvadž mu přisuzoval jakousi tajemnou moc.

Rytíři porozuměli, jak kruté jsou podmínky tyto, žádající dvojí věc skorem nemožnou, a vidouce, že svými domluvami nemohou jej odvrátit od jeho úmyslu, vrátili se k paní a oznámili jí jeho odpověď. Byla tím nanejvýš zarmoucena, avšak po dlouhém přemýšlení si umínila, že se pokusí, zdali obě tyto věci lze provésti a kterak, aby následkem toho získala opět svého manžela.

Když se byla rozhodla, co třeba učinit, svolala některé z nejváženějších a nejlepších mužů svého hrabství, vypověděla jim velmi podrobně a žalostivými slovy vše, co již byla podnikla z lásky ke hraběti, a zjevila jim, co z toho pošlo. Na konec pak pravila, že nemá v úmyslu, aby pobyt její zde byl pro hraběte příčinou stálého vyhnanství, nýbrž že zamýšlí stráviti zbytek svého života na poutích a milosrdnými skutky pro spásu své duše. Prosila je pak, aby se ujali péče a vlády v hrabství a oznámili hraběti, že opustila jeho statky a odešla v úmyslu, že se nikdy více nevrátí do Roussillonu.

Zatím co mluvila, prolévali ctihodní mužové mnohé slzy a velmi ji prosili, aby ráčila změnit svůj úmysl a zůstala, ale ničeho nedokázali. Doporučivši je Bohu, vydala se na cestu s jedním svým bratrancem a svojí komornou v poutnickém šatě, dobře opatřena penězy a vzácnými šperky, nepověděvši nikomu, kam se ubírá, a nezastavila dříve až ve Florencii. Zde náhodou přišla do hostince, kde hospodařila jakás hodná vdova, a tu přebývala skrytě jako chudá poutnice, snažíc se zvěděti noviny o svém manželi.

Stalo se pak již druhého dne, že viděla jeti mimo hospodu Bertrama s jeho družinou, a ačkoliv jej velmi dobře znala, přece se tázala dobré hospodské, kdo to.

Na to odpověděla hospodská:

„Je to urozený cizinec, jehož jmeno jest hrabě Bertram, je velmi roztomilý a spůsobný a velmi oblíben v tomto městě a jest nade všecko pomyšlení zamilován do jedné z našich sousedek, jež je urozená, ale chudá. V pravdě jest to dívka nanejvýš počestná, ale pro chudobu dosud se nemohla provdat, avšak žije s matkou, nanejvýš rozšafnou a řádnou ženou, a snad, kdyby nebylo této její matky, snad by již byla povolila tomuto hraběti.“

Hraběnka slyšíc tato slova, zapamatovala si je dobře a bedlivě vše prozkoumavši, a všechny podrobnosti zrale uváživši, rozhodla se. Seznavši obydlí a jmeno paní a její dcery, kterou hrabě miloval, odebrala se jednoho dne k ní potají v rouše poutnice. Shledavši pak, že paní i její dcera žijí dosti nuzně, pozdravila je a pravila paní, že by s ní ráda promluvila. Urozená paní povstala a pravila, že jest ochotna, vyslechnout ji, a když vešla s ní do své komory samotna a usedla s ní, začala^{[red 1]} hraběnka:

„Paní, zdá se mi, že jste pastorkou Štěstěny, jako já, ale chcete-li, snad byste mohla zjednati útěchy sobě i mně.“

Paní odpověděla, že si ničeho nepřeje, než slušným spůsobem zjednat si úlevy.

Na to odpověděla hraběnka:

„Jest mi třeba vaší důvěry, ve kterou spoléhám, a kdybyste mne oklamala, pokazila byste záležitosti svoje i moje.“

„Zajisté,“ pravila urozená paní, „svěřte mi, cokoli chcete, nikdy nebudete mnou oklamána.“

Tu hraběnka počavši od vzniku své lásky, vypověděla, kdo jest a co se jí až do toho dne přihodilo, takovým spůsobem, že urozená paní, jež byla cosi o tom slyšela již od jiných, byla jata útrpností k ní. Hraběnka pak, když vypověděla svoje příhody, pokračovala: „Slyšela jste tedy, jaké jsou v mém zármutku obě ony věci, jichž mi třeba dosíci, mám-li si získat opět svého manžela. A neznám nikoho, jenž by mi jich mohl opatřiti, mimo vás, je-li pravda, co jsem slyšela, že hrabě, můj manžel, jest nanejvýš zamilován do vaší dcery.“

Na to odpověděla urozená paní:

„Paní má, miluje-li hrabě moji dceru, nevím, ale velmi se tomu podobá. Avšak co mohu v této věci podniknout, abych vyhověla vašemu přání?“

„Paní má,“ na to hraběnka, „povím vám to. Avšak dříve bych vám chtěla povědět, co vás čeká, posloužíte-li mi. Vidím, že vaše dcera je krásná a dospělá na vdávání a jakož jsem slyšela a jak se mně samé zdá, toliko proto, že nemá jmění, neprovdala se dosud a zůstává vám v domě. Mám v úmyslu v odměnu za službu, kterou mi prokážete, dáti jí hned z mých peněz takové věno, jaké sama uznáte za slušné a dostatečné, aby se mohla provdat.“

Paní, jež toho měla zapotřebí, se nabídka líbila, ale přece jsouc šlechetné mysle, se tázala:

„Paní má, povězte, co mohu pro vás učinit, a bude-li to slušné pro mne, mileráda tak učiním, vy pak učiňte, co vám bude libo.“

Na to pravila hraběnka:

„Jest mi třeba, abyste po nějaké osobě, které důvěřujete, vzkázala hraběti, mému manželi, že dcera vaše jest ochotna býti mu po vůli, může-li býti bezpečna, že ji miluje tak, jak praví. Tomu však neuvěří dříve, dokud jí nepošle prsten, který nosí na ruce a o němž slyšela, že si ho velmi váží. Jestliže vám jej pošle, dáte mi jej a pak mu vzkážete, že vaše dcera jest ochotna býti mu po vůli, načež mne potaji na místě své dcery pustíte k němu. Snad mi Bůh dopřeje milosti, že obtěžkám a že s prstenem na prstu a v náručí se synem od něho splozeným si jej získám a zůstanu u něho, jako manželka má zůstati u manžela. A vy toho budete příčinou.“

Urozené paní zdálo se to věcí velikou, obávalať se, aby z toho nevzešla hanba její dceři. Avšak pováživši, že to věc počestná, poskytnouti dobré té paní příležitosti, aby opět získala svého manžela, že tak činí za spravedlivým účelem, poslechla své upřímné a počestné náklonnosti, nejen slíbila hraběnce, že tak učiní, ale po několika dnech uživši veškeré opatrnosti, dle příkazu, jenž jí byl dán, opatřila jí prsten, jakkoli hrabě těžko se s ním loučil, a velmi obratně nastrojila, aby na místě její dcery mohla obcovat s hrabětem.

Když s hrabětem v lásce pobyla, zalíbilo se Bohu, že paní splodila s ním dva hošíky, jak se později ukázalo, když se naplnila doba. Ne jednou dopřála urozená paní hraběnce objetí manželova, nýbrž často, jednajíc tak opatrně, že nikdo ničeho nespozoroval, a hrabě stále se domníval, že obcoval nikoliv se svojí manželkou, nýbrž s tou, kterou miloval. Když pak ráno odcházel, daroval jí mnohé vzácné šperky, jež hraběnka všechny pečlivě uschovala.

Když pak hraběnka cítila, že jest útěžkem, nechtěla více obtěžovati urozenou paní takovouto službou a pravila k ní:

„Paní má, díky Bohu a vám dostalo se mi, čeho jsem si přála, a protož jest na čase, abych se vám odsloužila, neboť hodlám odejít.“

Urozená paní pravila, že se těší, dopomohla-li jí k tomu, po čem toužila, že však to učinila nikoliv proto, že čekala nějaké odměny, nýbrž proto, že se jí zdálo, že je povinna tak učinit a že chtěla vykonati dobrý skutek. Hraběnka na to odpověděla:

„Paní má, jsem tím velice spokojena, však také já nemíním obdarovati vás tím, co na mně budete žádat, jako nějakou odměnou, nýbrž abych vykonala dobrý skutek; neboť se mi zdá, že dlužno tak učinit.“

Urozená paní tedy puzena potřebou, s velkým studem žádala na ní sto liber, aby mohla svoji dceru provdat. Hraběnka vidouc její ostýchavost a slyšíc její skromnou žádost, dala jí pět set a tolik drahých a krásných šperků, že snad měly rovněž takovou cenu. Nad tím urozená paní více než spokojena, co nejvroucněji mohla, poděkovala hraběnce, jež se s ní rozloučila a odebrala se opět na hospodu.

Urozená paní, aby odejmula hraběti Bertramovi příčinu nadále posílati a docházeti do jejího domu, odebrala se se svou dcerou na venek ke svým příbuzným. Hrabě Bertram pak po krátké době svými poddanými byl vyzván, aby se vrátil domů, a zvěděv, že hraběnka odešla, vrátil se.

Hraběnka zvěděvši, že opustil Florencii a vrátil se do svého hrabství, byla velmi potěšena. Zůstala ve Florencii tak dlouho, až nastala doba porodu, a porodivši dva chlapečky, dvojčátka, kteří byli úplně podobni svému otci, dala je pečlivě odkojit. Když pak se jí zdála příhodná doba, vydala se na cestu a aniž ji kdo poznal, přibyla do Montpellieru, kdež několik dnů odpočívala.

Pak vyzvěděla, co hrabě činí a kde se nachází, a uslyševši, že v den Všech Svatých v Roussillonu uspořádá velkou slavnost pro paní a rytíře, odebrala se tam v témž poutnickém rouchu, v němž byla přestrojena. Zvěděvši pak, že paní a rytíři shromáždění v paláci hraběte ubírají se k hostině, nepřevleknuvši se, se svými synáčky v náručí vešla do síně a prošla shromážděnými až ke hraběti a vrhnuvši se mu k nohám, pravila s pláčem:

„Pane můj, jsem tvoje nešťastná manželka, jež, abys se mohl vrátiti do svého domova, dlouho jsem bloudila ve vyhnanství. Zapřísahám tě Bohem, abys mi dostál v slovu, jak jsi mi vzkázal po oněch dvou rytířích, jež jsem k tobě vyslala. Neboť zde viz v mém náručí netoliko jeden syn tvůj, ale dva, a zde tvůj prsten. Jest tudiž na čase, abys mne přijal jako svoji manželku podle svého slibu.“

Hrabě slyše to všecek ustrnul poznav prsten, rovněž jako oba hošíky, kteří mu byli nad míru podobni, ale přece se tázal:

„Kterak to bylo lze provést?“

Tu hraběnka k nemalému úžasu hraběte a všech, kdož tu byli přítomni, řádně vše mu vypověděla, co se stalo a kterak. Hrabě pak poznav, že mluví pravdu, a poznav její vytrvalost i její rozšafnost a mimo to vida dva tak krásné hošíky, aby splnil, co byl slíbil, a aby vyhověl prosbám všech paní i mužů, kteří vesměs jej prosili, aby ji uznal a měl v úctě jako svoji řádnou manželku, odložil svoji umíněnost, pozvedl hraběnku k sobě, objal ji a políbil a uznal za svoji řádnou manželku a dítky její za svoje děti. Pak jí dal obléci šaty, jež náležely jejímu stavu, a na velikou radost všech přítomných i všech ostatních svých vasalů, kteří se o tom dozvěděli, nejen tento den ale i po mnohé jiné vystrojil velké radovánky. Od toho dne pak maje ji povždy v úctě jako svoji choť a manželku, miloval ji a nanejvýše si jí vážil.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravujeme pravděpodobně tiskovou chybu: pra-čala (rozděleno na konci řádku) podle kontextu a s využitím italského originálu i anglického překladu na začala.