Centrum securitatis/Co Bůh a co svět a jak všudy v světě jeden tvor druhým stojí, všecko pak Bohem.

Centrum securitatis Jan Amos Komenský
Čtenáři křesťanský, zdráv buď!	Co Bůh a co svět a jak všudy v světě jeden tvor druhým stojí, všecko pak Bohem.	Že pravá bezpečnost, pokoj, trvánlivost a šťastný způsob jednoho každého tvoru v centrum záleží.

Údaje o textu
Titulek:	Kap. I. - Co Bůh a co svět a jak všudy v světě jeden tvor druhým stojí, všecko pak Bohem.
Autor:	Jan Amos Komenský
Zdroj:	Citanka Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Veleslavný Bůh, od něhož svět tento se vší svou plností vyplynul, tak v něm divně a moudře všecky všech věcí bytnosti spořádal a sprovíjel, že všecky sic od něho veřejně, obzvlášť pak jedna každá od druhé svou dependencí, to jest jako zavěšení nějaké má, na němž se drží, a neb jako základ, na němž stojí.

Základ světa Božská bytnost

Sám zajisté bytná bytnost jsa a podstatná podstata, Jehovah, sám od sebe, sebou a pro sebe, od věků na věky zůstávaje neobsáhlý, neskonalý, neproměnný, nepohnutedlný; nepostižitedlný, blahoslavený Bůh, když kromě sebe něco sohě podobného, viditedlného však, učiniti chtěl (což by obrazem jeho bylo a stvořením sloulo), sebe samého tomu postavil za základ; tak že vzdělaný tento od něho svět se vším, což obsahuje, na Bohu visí a leží všechen; jakž písmo dí, že z něho, skrze něho a v něm jsou všecky věci (Řím. 11, 36), a pro vůli jeho že trvají i stvořeny jsou (Zjev. 4, 11).

Podobenství toho čtvero.

Trvají pak Bohem všecky věci nápodobně tak, jako: (1.) obraz v zrcadle oblesknutý obrazem živým, od něhož se obleskl; nebo nech ať živý tento odstoupí pryč, onen v zrcadle hned zmizí. A neb (2.) jako stín tělem, od něhož se stíní; kteréhož těla odstavíš-li v stranu, stín hned ničímž jest. A neb (3.) jako kolo circínem se dělající svým centrem, z něhož se dělá. Nebo hne-li se centrum z místa svého, okolek se hned trhá a okolkem býti přestává. A neb (4.) jako strom kořenem svým; kterýž přestane-li stromu zdržovati a jemu vláhy dodávati, on se zvrátíc uvadne a na nic přijde. Tak zajisté svět tento není nic než víditedlný stín neviditedlného, v světle nepřistupitedlném bydlícího Boha, a viditedlný, v zrcadle očí našich oblesknutý obraz té neviditedlné, na věky samé sebou živé bytnosti a viditedlný okolek, od neviditedlného centrum se táhnoucí; a viditedlný strom, z neviditedlného kořene Božství vyrostlý. Kteráž podobenství patrně nám (váží-li je kdo pilně) rozdíl mezí Bohem a světem, to jest, mezi Stvořitelem a stvořením ukazují.

Rozdíl mezi stvořením a Stvořitelem.

Bůh jest sám od sebe a pro sebe bytná bytnost, kterýž, by pak žádného světa nebylo, vždycky jest a sám v sobě ten týž trvá od věků na věky. Svět pak toliko jest případně, pro vůli Boží a do vůle Boží, bytnosti sám z sebe žádné nemaje, než z Boha toliko, jehož stín a oblesknutý obraz, okolek a výrostek jest. Jediný učinil svět, proto že sám jediný jest, aniž kromě něho jaký Bůh; a však jediný ten svět rozličnými tvory naplnil, proto že nestihlá bytnosti Božské krása jedním něčím vyobražena býti nemohla.

Spojenost a svázanost tvorů

K ukázání však jednosti podstaty své tak předivně všecky tvory spojil a vespolek svázal, že se vždy jedno druhého drží a jedno druhým stojl; tak podobně jako v řetězu článek na článku visí, a neb na stromě ratolest z ratolesti vyrostá.

Sebe zajisté, jakž řečeno, za základ všemu položil, postavil nejblíž sebe angely, duchovní též bytnosti, a dal jim zprávu oblohy (jakž se namítá 4. Ezdr. 8, 22. a Platonici smýšleli, i sám Aristoteles); obloze pak poručil zprávu živlů; živlům zprávu těch věcí; kteréž se z nich rodí; což se již dlouhým páteřem táhne. Rozkázal zajisté Stvořitel, aby každý živel z sebe plod dával, a to buď samotně, do klína jiného živla, jako oheň z sebe aby dával světlo, teplo, blýskání, hřímání etc. do povětří. Voda, též do povětří; páry, mlhy, oblaky, deště, sněhy etc. Do země pak zlato, stříbro a jiné kovy, kteříž že z vody jsou, tekutost jejich svědkem jest. Země také aby dávala kamení, a neb společné scházejíce se spolu aby vyvodily jiné a jiné tvory; jako byliny a stromoví. Ovšem pak životčichové z rozdílných živlů povstávají a podlé toho v rozdílných žívlech byt mají. Ryby jsou z vody a v vodě. Ptactvo z větru a v větru. Zeměplazové z země a v zemi. Ohnižil (pyrausta) z ohně a v ohni etc. Všecko to však s přimíšením jiných živlů, jakž čí přirození.

Vidíme tedy, že všecky věci z Boha plynou, a však jedny skrze druhé, tak jako se z jedné studnice na mnoho stran voda po trubách rozchází.

Přirovnání k stromu.

Čemuž k plnějšímu ještě pochopení vidí mi se napřed dotknuté o stromu a kořenu jeho podobenství do šíře porozvrci; a nebude bez užitku. [viz obrázek]

1. Viditedlné stojí na neviditedlném.

Předně zajisté, co na stromu povrchně hledíc vidíme, kmen jest a neb peň, ratolesti, list, ovotce; ,což pak nevidíme, ale rozumíme, jest pod zemí ukrytý kořen, z něhož strom vyrostl a na němž stojí.

Tak v světě, co vidíme, jest nebe, země, moře a rozliční v nich tvorové; což pak nevidíme, ale tomu všemu za základ státi rozumíme, Bůh jest, tajná, ukrytá, smyslům nepochopitedlná bytnost, a však bez níž svět státi nemůže, ba ani se státi nemohl.

2. Všecko z neviditedlného jde.

Za tím, cokoli jest na stromě, až do toho nejmenšího pupence, všecko z kořene, ne odjinud, pochází. Z kořene zajisté nejblíž vystupuje kmen, z kmene vyrostá haluzí; haluzi se zase na ratolesti rozrostají, větší a menší; z ratolestí rostou větve; z větvoví list, květ a ovotce.

Tak z Boha, věčného toho kořene, vyplývá bytnost; ta se dělí na duchovní a télesnou, a tak vždy dále až do té poslední osobné bytnosti jedné každé věci.

K tomu, jakož strom od kořene tři věci má:

3. Bytnost, živost, vlastnost.

1. Sílu a moc; kořenem zajisté stojí, aby se nezvrátil. 2. Vláhu a živost; z kořene zajisté mízu pije a po ratolestech rozsílá, jíž se ony obživují, zelenají, kvetou, rostou. 3. Přirození a vlastnost; z kořene zajisté rozchází se neviditedlná moc, listí a ovotce jednomu každému stromu formující, jak přirození jeho s sebou nese; tak že hruška vrbového, lípa fíkového, trn vinného etc. květu, listu, ovotce roditi nemůž, než své vlastní.

Tak kořenové světa a tvorů tři jsou: Moc, moudrost a dobrota Boží. Mocí zajisté jeho stojí všecko, kterouž kdyby odjal Bůh, v nic by se obrátil svět, tak jako prvé ničímž byl. Protož každá bylinka, každý kamének, každý prášek, před očima našima stojící, jest viditedlným znamením neviditedlné přítomné Boží moci, kteráž jej sebou v bytu drží. Ovšem pak živých tvorů se hmyzení, jako i vlastní naše (ne naší než Boží mocí se dějící) dýchání, přítomnou neviditedlnou moc Boží nám k spatření představuje (Řím. 1, 20). Dobrota pak Boží tvory sebou zavlažuje, jednomu každému toho, což k jeho zachování a zrůstu přináleží, dodávaje. Naposledy všudy rozlitá Boží moudrost působí, aby jeden každý tvor tím byl, čímž býti má, i zase sobě podobný plodil, bez matení a míšení přirození.

Odpor s odpovědí.

Aniž mi tu kdo na odpor nastupuj, že mnohé v světě věci jinák jsou, než býti mají, a přirození jejich vyhledávalo; ku příkladu, že ďábel a člověk zlí jsou a zlé ovotce (hříchů a ohavností) přínášejí; ješto kořen života jejich, Bůh, dobrý jest. Nebť i při stromu podobnou věc vidíme, a však tím kořen nebývá vinen; jmenevitě, že když se cizí roub do stromu štípí a ujme se a vyroste, nese ovotce, ne jaké by kořen chtěl, než jakého přirození sám jest. Tak když angelé a lidé cizí símě v srdce pustili, zlost, a ta se ujala, již podlé ní ovotce nesou, ačkoli na dobrém kořenu stojí a jeho vláhou se zapájejí. Co tím kořen vinen?

A to vše jedno skrze druhé jde mediate

Naposledy rozumíme také, že ačkoli Bůh všecko ve všech dělá, nedělá však immediate a zázračně nějak, než prostředkováním samých tvorů. Odkudž sic hloupým se zdá, že, což se děje, samo se děje, aneb jedni jen tvorové při druhých dělají; však i tu jest dokonalá opět k stromu tělesnému podobnost. Nebo ačkoli na stromě visící ovotce ne samého kořene se drží, a neb z něho immediate vláhu pije, než drží se větve a od ní po stopce vláhu přijímá, hloupě by se však kořene odčítalo, poněvadž z něho původně všecko plyne celému stromu. Béře zajisté jablko vláhu z nejbližší ratoléstky, ale ta odkud? Opět z jiné, již se drží; a ta opět z té, z níž vyrostá, až se přijde do kmene a naposledy do kořene, z něhož všecky ratolesti, a co na nich jest, jedno skrze druhé vláhy dostávají. Tak jest s námi tvory. Ku příkladu: Mám já a cítím v sobě život. Odkud jest ten? Z Boha mi, ne odjinud plyne; tak tím jsem jist, jako že polední světlo z slunce (a ne z hvězd neb odjinud) pochází. Ale jak ve mně ten život působí Bůh? Zdali bez prostředků, zázračným nějakým (jako na počátku v Adama) vdechováním? Nic; ale skrze prostředky. Život zajisté ve mně drží se horkostí ohně, kterýž ve mně jest. Oheň ten drži se ve mně proto, že z mastnosti krve, kteráž ve mně jest, potravu má. Krve mi se zažíváním pokrmů a nápojů dodává. Pokrmové a nápojové vyrostají mi z živlů, z živlů pak aby ty věci vyrostaly, obloha k tomu světla, tepla, vláhy a tajné své moci dodává. Obloha pak aby to působila, poručil Bůh a ji k tomu nastrojuje (Job. 38, 33. 37). A tak tedy Bůh skrze ty věci dělá; proto že i původně všecko od něho plyne, ačkoli jedno skrze druhé, jako po trubách; i on sám všeho toho ve všech stupních tajným ředitelem zůstává (viz Job. kap. 36, 37, 38, 39 etc.). To jest, což Bůh sám dí: Já vyslyším nebesa, a ona vyslyší zemi, země pak vyslyší obilé, mest a olej, a ty věci vyslyší vás (Oze. 2, 12). Podobně cítím v sobě rozum, znám, vím a umím něco (nebo v nás, ne v hovadech složil rozumnost). Odkud to? Obloha mi dala komplexi, to jest vtip a pamět, jemnější neb mdlejší. Ale odkud to vzala obloha? Bůh prvé rozdělil planétám moci k vlévání jich v tvory nižší, a aby v den početí a narození mého tak neb tak paprskovaly, on je rozsázel (Job. 38, 33. Sirach. 43, 11). A tak tedy od něho, i že vtip mám, i že tak mnoho neb málo mám, jest; a však skrze oblohu. Rozněcuji-li v sobě rozumnost čtením knih, neb posloucháním lidí moudrých, neb přemyšlováním vlastním, i to vše od Boha. Nebo kdo k tomu chut dává? Kdo occasí a příčin naskýtá? Kdo těm, kteříž i pro mne užítečné knihy psali; vnukal? Kdo tomu, kterýž mi někdy moudře mluvil, v ústa vkládal? Kdo, pravím, než Bůh? Nebo byť pak i oni jedni od druhých brali, od koho pak nejprvnější? K studniciť se vždy přijíti musí. Kde béře rozum a řeč (ještě pravím), kdo něco užitečného mluví? Kde sluch a pozornost, kdo užitečně poslouchá? Odkud ovšem přemýšlejícimu užitečného nětco na mysl vpadá? Bůh, Bůh jest, blahoslavená a nepřevážená ta studnice, z níž bytnost, živost, rozumnost, prospěšnost naše, a cokoli který tvor má, všecko plyne. A tak summou všecky věci od Boha, jedny skrz druhé vyrostají, až do toho nejtenšího vlásku, nejdrobnějšího prášku; všecky se jeho mocí a vůlí dějí, až i do toho nejmenšího červíčka hnutí; proto že ani ten nejmenší lísteček na stromě, ani nejmenší jeho žilka od jinud než z kořene vláhy a živnosti míti nemůže.