Bukolická

Jak zralé obilí
kol smavé hvězdy plavé
když večer pokryly
hlubiny nebes tmavé,

Do práce vychází
noc, tato žnečka hnědá,
jde temnem bez hrází,
srp luny v ruce zvedá.

Jde; nebem hvězdnou pýř
žne rychle, bez ustání
až na pláň v dál i šíř
se klasy — světlo sklání.

Ač rychlá v díle svém,
přec dlouhá jsou ta lada;
na dřímající zem
pot její rosou padá.

V tmy pytel sesbírá
pak všecky hvězdné snopy,
jež kraje vesmíra
svou hvězdnou září stopí.

A modrý den když jest,
jde, seč jí stačí noha,
vysypat spoustu hvězd
do věčné sýpky Boha.