Přeskočit na obsah

Bodláčí z Parnassu/Děti jedou z výstavy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Děti jedou z výstavy
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Bodláčí z Parnassu. Praha: J. Otto, 1900. s. 87–89.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vlahý večer k zemi pad’,
v červenci jak bývá,
lehká pára stoupá z lad,
pod strání se stmívá;
večerní zvon mezi lesy
sledním echem dozněl kdesi
a v šum stromů splývá.

Divný hlahol z daleka
stlumen sem se nese,
slouchá stráň i paseka
i strom každý v lese,
ruch kol hlučí po silnici,
slyš, v to hlasy zpívající
v jásotu a v plese!

Naslouchám a v dálku zřím.
To jsou hlasy dětí!
Strom, jenž rád by si již zdřím’,
opět kývnul snětí.
Blíž a blíž ten ruch se valí,
zřím již první vozy v dáli
v prachu husté změti.

Již jsou tady! Kolem kol
ověnčené chvojí,
vesele zní rachot kol,
s kterým zpěv se pojí.
Děti pějí, šátky vlají,
koňům v hřívách stužky hrají
přes uši až k voji.

Sedí učitel a kněz
vzadu v košatině,
matky, šátků pestrá směs,
drží děti v klíně
a vše svorně zpívá, jásá.
Tak se vrací dětská chasa
rodné ku dědině.

Dojat krok se zastaví,
zrak za nimi letí…
Bože, domů z výstavy
jedou naše děti!
Znikly bleskem — prach se valí,
ale dlouho slyším z dáli
výskat je a pěti!

V duších jejich čet’ bych rád,
jak tu kolem jely.
Z prostých domků, samot, chat
poprv dnes v svět zřely.
Hrdě mohou hlavu vznésti;
může vítat naše štěstí
srdcí jich tluk vřelý.

Velkou zřely minulost
bohatýrských dědů,
otců práci, zlatý most,
po němž půjdou k předu;
všecko, co dnes zpola tuší,
bude zráti v jejich duši,
než nám půjdou v sledu.

Dávno budem v hrobě prach
s rodnou spjati hrudou
a ty děti — nechť jen v snách —
vzpomínat přec budou;
pevnou rukou ony jednou
starý prapor po nás zvednou
s barvou bílou, rudou.

Ponesou jej v dešti střel
ve blesku a hromu,
budou muži volných čel,
z výstavy jež domů
nyní jedou slavnou poutí,
jichž zpěv nechce utichnouti
ve korunách stromů!