Boží muka/Nápis

Boží muka Karel Čapek
Ztracená cesta	Nápis	Pokušení

Údaje o textu
Titulek:	Nápis
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1917
Licence:	PD old 70

Chvilku oddechuje stanul Kvíčala u dveří a těšil se: Matys stůně, bude mít radost, že jsem přišel; trochu mu zahlučím u postele, aby se rozptýlil.

Zvonek zazněl tak přervaně, že to Kvíčalu trapně sevřelo; zdálo se mu, že zvuk uvnitř si vyplašeně a slepě razí cestu příliš ustátým tichem, i naslouchal s rukou na zvonku. Přišla otevřít stará maminka v papučích a šeptem ho zvala dále. Kvíčala šel po špičkách, nevěda sám proč; otevřenými dveřmi zahlédl Matyse ležícího v posteli obličejem ke zdi, jako by spal.

“Kdo je to?” ptal se nemocný lhostejně.

“Pan Kvíčala,” šeptala stará paní a odešla.

Matys obrátil se k příteli zveselenýma očima. “To jste hodný. Och, nic to není; jen zánět pohrudnice, nějaký exsudát… Za čtrnáct dní budu chodit.”

Kvíčala se nuceně usmíval. Bylo mu těžko v horkém pokoji, kde slabě a fádně cítil pach obkladů, moče, čaje a vajec. Dojímala ho neholená brada Matysova i jeho zjasněné oči; litoval, že zapomněl přinésti studený pomeranč nebo vlhkou kytičku, aby ji nechal na nočním stolku mezi zmačkanými kapesníky, zbytky jídla a nečtenými knihami. Vcelku ho přemáhala mdlá ošklivost.

Pokusil se zahlučet; vypravoval nějaké novinky a mrzel se na svůj cizí, jakoby něčím povlečený hlas; cítil na sebe upřeny oči nemocného pozorně, a přece vzdáleně; i spolkl své novinky a toužil uniknout.

Matys vyptával se po známých; ale Kvíčala vycítil v tom zvláštní ohled chorého k zdravým a odpovídal vždy tíže. Posléze bylo vše vyčerpáno. Aspoň okno otevřít! poslouchat, co se děje venku! přenést se tam jen částí sebe! Zasmušile vyhýbal se Kvíčala upřeným a nepřítomným zrakům přítelovým; vyhýbal se očima palčivé a zmačkané posteli; vyhýbal se zaschlé ošklivosti nočního stolku; a utkvěl v okně, v bledém a poloneprůhledném okně, v okně, jež vede ven —

“Podívejte se sem,” řekl náhle nemocny ukazuje prstem na stěnu u hlav lože.

Kvíčala se naklonil; na zdi bylo zšedle a smazaně napsáno a dvakrát podtrženo tužkou slovo nazpět. “Nazpět,” četl Kvíčala.

“Co tomu říkáte?” ptal se Matys potichu.

“Někdo to tam napsal. Je to tam patrně už mnoho let.”

“Kolik let myslíte?”

“Nevím. Snad pět nebo deset — Kdy tu bylo naposledy malováno?”

“Ptal jsem se maminky,” řekl Matys dívaje se do kalného stropu. “Víc než před desíti lety. Nechtěl jsem nikdy, aby mi tu malovali.”

Kvíčala spěšně se vrátil očima do okna.

“Jen se sem podívejte,” naléhal nemocný, “nenapadne vás nic?”

Kvíčala znovu se naklonil přes postel. “Je to psáno mužskou rukou. Někdo to psal v rozčilení a netrpělivě, až se tadyhle ulomila tuha. Přímo ryl do stěny. A potmě. Ten háček je trochu divně… Ty dlouhé čáry na p a t vypadají nějak odhodlaně.”

“Nazpět,” opakoval si Matys. “Nevíte, co tím je asi míněno?”

“Bůhví, snad nějaké odhodlání. Třeba něco vrátit.”

“Nebo sám jít k něčemu nazpět?”

“Možná. Proč se ptáte?”

“Jen tak. Přemýšlím, proč to tu je napsáno.”

“Někdo měl asi nápad nebo vnuknutí — Zapsal si to jenom jako heslo, aby na to nezapomněl. Proč vás to tak zajímá?”

“Protože je to psáno mou rukou. Psal jsem to patrně já, ale teď už vůbec nevím a nemohu si vzpomenout kdy a proč. Pořád přemýšlím, co to mělo znamenat.”

“Teď to už neznamená nic.”

“Teď ne, ale tehdy. Našel jsem to tu v nemoci. Nikdy dříve jsem si toho nevšiml, až teď. A tak z dlouhé chvíle přemýšlím —”

“O čem?” vytrhl se po chvíli Kvíčala.

“Nikdy jsem nemyslil na minulá léta,” mluvil Matys se zavřenýma očima. “Nač také? Všechno minulé je tak samozřejmé. Člověk si zvykne na minulé věci. Všechny mu připadají známé – Ale teď nevím, k čemu jsem se kdysi rozhodoval; nevím, k čemu jsem chtěl nazpět a proč mi bylo tak nesnesitelno; a nevím, kdy to vůbec bylo. Nikdy se nedomyslím… Nepřekvapí a neznepokojí vás někdy něco minulého?”

“Ne,” řekl Kvíčala upřímně.

Nemocný netrpělivě pohnul rameny a mlčel. “Nevím, kdy a proč jsem to napsal,” začal opět; “ale rozpomněl jsem se na mnohé okamžiky, ve kterých se mi to slovo mohlo zjevit jako spása. A pořád nalézám nové chvíle, kdy jsem je mohl napsat. Nebo raději splnit.”

“Jak splnit?”

“Nevím. Už dlouho o tom přemýšlím, jak by se to dalo splniti. Nazpět, ano nazpět, ale k čemu? Ležím tu a na ledacos se rozpomínám: k čemu z toho všeho se vrátit? Mohu si vzpomenout na mnoho krásného. Mnohého je mi líto. Leckteré lásky. Tu a tam zazáří stará myšlenka. A mnoho, nesčíslně mnoho jsem zapomněl, a na to myslím nejvíce. Je strašně mnoho minulých věcí. Minulost je závratná.”

Kvíčala vzdychl; bylo mu stále dusněji. Ach, ulice za oknem! Světlo, prostor! Rychlost a pohyb tam venku!

“Minulost není tak samozřejmá, jak jsem si myslil,” řekl Matys jakoby sám pro sebe. “Je nesmírně nejasná. Časem staly se podivné a nemožné věci. Připadá mně, jako bych stál na kraji poloneznámého světa; něco jsem už objevil, ale ostatek jde nekonečně dále a šíře, než jsem tušil. Neměl jsem ponětí… To je milosrdný omyl, že nám vlastní minulost připadá známá; známe jen něco, ale vše ostatní… Většinu měli bychom teprve prožít!”

Kvíčala naslouchal: venku zvoní tramvaj, kroky se množí, široce sype se rachot vozu; tence a jasně vzlétl křik dítěte. Ale sem přicházejí jen stíny zvuků nehmotně prošlé sklem; jsou obrány o vše blízké a skutečné; odcizeny zvukům, jež zvenčí se tlačí k oknu; smíšeny s tichem.

“Je tu tak ticho,” mluvil nemocný, “a čas je dlouhý. Myslím na minulé věci. Neměly ještě minout. A na cokoliv pomyslím, nic nemělo ještě minout. Měl bych to teprve prožít, pozorně prodlévaje — I ty nejhorší chvíle. Jako bych je byl všechny vypustil z prstů, nevěda ještě, co jsou; a převzácné mezi nimi —”

“Jste tu příliš osamělý,” řekl Kvíčala.

“Ano. A za čtrnáct dní zase vstanu a už si snad nevzpomenu, že jsem někdy napsal ‚nazpět‘. Ale teď je to tady jako nápis na nějaké zdi. Nazpět! Všechno minulé je jen nápověď; vše zůstalo nedokončeno, naznačeno jako počátek a tušení… Nazpět! Snad každý to někdy pocítí a chtěl by se vrátit, jako by to bylo domů – nazpět! Není, ach není to návrat k svým počátkům, — k prvním krokům; ale nazpět ke koncům, k dopovědění a dokončení sebe sama, k posledním krokům… Nemožný návrat! Nikdy nazpět!”

Kvíčala vstal. “Za čtrnáct dní,” usmíval se Matys. “Promiňte, už týden jsem s nikým nemluvil. Pozdravujte všechny.” Jeho ruka byla horká a suchá. Och, ven! Čirý chlad, ulice, lidé, lidé – A ‚vpřed‘ toho všeho!