Bez nápisu

To dítě nadzemské svým veršem slavit chtěje
já děl: »Vše špatné jest, co pro ni se tu děje,«
a hledal hodinu nadšení svému vhodnou.
To jitro nemůž’ být s tou září svojí plodnou,
s tím jasem, svěžestí, jež denně zemi nosí,
pod světlem růžovým, jež plno zlaté rosy.
V té chvíli, vesnice kdy vzbudí se a lesy
vrou zvuky podivné kol v neurčité směsi
a její jmeno mi svým hlukem na rtech halí.
A pozděj’ na polích, jež vedrem Červen pálí,
když zaplá poledne jak žhoucí monstranc zlatá,
má hymna lekne se a ztajiti se chvátá,
neb slunce stejně plá na všecko strání, polem.
Těm vděkům třeba jest jiného rámce kolem,
a světlo, denní ruch a jitro v zářné kráse,
to vše s ní srovnáno mně banalní být zdá se,
má úcta, láska k ní, jí důstojně pět, chvíli
chce tiché půlnoci, jíž andělové pílí.