Beethovenovi

Buonarroti zvuku, titane harmonie,
já genia ctím tvého jak povahu tvoji!
Co všecko dal ti osud! Žel, děsná ironie
hned jako na odvetu se s dary jeho pojí:
on dal ti lásku v srdce, však falešnou jak zmije,
on uzavřel tvé ucho tvých vlastních tónů roji!

A když jsi vršku dostoup’ své nesmrtelné dráhy,
na závist rychle kývnul, odvěkého hada,
jenž, úděl veleduchů, tě bodnul v patu záhy.
A brzy objala tě samoty děsná vláda;
nechť sebe víc jsi trpěl, lék tvojí hudby blahý
tvá ušlechtilá duše vždy lidem přála ráda.

Ó jaký příklad zářný tvůj život před zrak staví,
jak velkost lidské snahy v něm je skryta celá!
Jak z dětí Apolina z nás ku každému praví:
»Byť třeba duše tvoje co oběť losů mřela,
dál umírajíc zpívej žár svaté vášně žhavý,
vždy dobrá zůstaň, čistá co labuť stříbroskvělá!«