Ballada o uzeném slanečku

I byla velká zeď bílá — holá, holá, holá,
a o zeď byl opřen žebřík — vysoký, vysoký, vysoký,
a na zemi ležel slaneček — suchý, suchý, suchý.

I přišel drže v svých rukách — špinavých, špinavých, špinavých,
kladivo těžké a hřebík — špičatý, špičatý, špičatý,
a klubko motouzu — veliké, veliké, veliké.

A vystoupil na žebřík — vysoký, vysoký, vysoký,
a zarazil hřebík ostrý — cvak, cvak, cvak,
ve výši velké zdi bílé, tak holé, holé, holé.

A upustil kladivo, — které padá, padá, padá,
na hřebík navázal motouz — dlouhý, dlouhý, dlouhý,
naň pověsil slanečka — suchého, suchého, suchého.

Pak sestoupil s žebříku — níž, níž, níž,
a odnesl kladivo — mohutné, mohutné, mohutné,
a odešel potom — daleko, daleko, daleko.

Od chvíle té slaneček — suchý, suchý, suchý,
na konci motouzu — dlouhého, dlouhého, dlouhého,
se zvolna kolébá — sem, tam, sem tam, sem tam.

Já složil tuto pohádku — prostičkou, prostičkou, prostičkou,
bych hodně dopálil pedanty — veliké, veliké, veliké,
a pobavil dětičky — maličké, maličké, maličké.