Ballada o duze

Zem celá, bařiny i květy kol a tráva
juž začly do sebe vše slzy deště pít,
hmyz opět vylézá a ptáče v let se dává
ku stromu, větru dech jejž pílí osušit
na dálném obzoru tón sazí hasne smyt.
Přes vršek rezavý, hle jak se duha klene,
lesk hází na rybník i skály zasmušené,
v střed v kruh se spojuje a jasně září v mhách,
jak velká podkova oblohy zatažené
modř, zeleň, indigo, žluť, oranž, šeřík, nach.

Hub čeled na mezi ten liják oplakává,
svůj rychle pospíchá parasol otevřít,
v „ce“ cvrček cvrliká a v „je“ ropucha lkavá.
Do jejich souzvuku svůj noře sen a cit,
zem deštěm zkypřelou nechává večer snít.
Pod mostem duhovým oblohy udivené
se mlhy plachy dav jak polekaný žene,
zem parou oblitá se zdá unikat v tmách,
a slunce v západu umírá přemožené
v modř, zeleň, indigo, žluť, oranž, šeřík, nach.

Ve vzduchu šedivém vlá vůně pronikavá,
jež stoupá z močálů, v nichž chví se modrý třpyt;
a hříbat ržání slyš, jež hostí louka smavá,
a světla mroucího ten slední, matný svit,
ves hlahol, všechen lesk jde v luno noci mřít.
Nad vodou, nad kterou sní vrby zamyšlené
ve tichu mystickém, a v snění na vlnách
zříš mizet pomalu ve kráse nezmenšené
modř, zeleň, indigo, žluť, oranž, šeřík, nach.

Ty srdce, o které mé srdce opuštěné
ve bouři osudu se vzpírá poděšené,
jak anděl zářivý když přišla’s ke mně v snách,
tu duha zaplála v mé oči zaslzené:
modř, zeleň, indigo, žluť, oranž, šeřík, nach.