Bach

Já věřím, duše tvoje v roztoužení
že stoupá k Soudci světa a jej zkojí;
on nenechá mřít srdce naše v boji,
jdeť za hříchem vždy božské odpuštění.

Krev, která tekla dvě stě tet, se pění
bez vyčerpání s kříže v stálém zdroji,
ty sebral’s ji, na hřeby nohou dvojí
ty’s odvážil se vtisknout políbení.

Ó mistře! Půjdu za tvou vírou prostou,
i pro mne z krve Krista růže rostou,
syn jeho smrti, doufám v jeho slávu.

Kéž hudba nese k nebi naše lkání,
vždyť v Krista slitovníka lidském hávu
Bůh v člověčenstvu trpí bez ustání.