Aria

Co zrak jak přelud stihne,
co kradmo jen se mihne,

Na reflexu stín v reji,
to já mám nejraději.

Kde důkaz možný není,
na vodě zrcadlení.

Tvar listů, které v kolu
sednou jak v parasolu.

Mizící silhouetty,
obláčků mlžných lety,

Jež do polí a trávy
ton šedě vrhnou tmavý,

Odlesky mihotavé
a kresby, krajky hravé,

Haluzí vzorky v blízku
na pozlaceném písku,

Na břehu opozdilý
svit modré luny milý,

Ve vzduchu hudby vlání,
jez zní jak vzpomínání,

Bez váhy vše a tíže,
jen co lne sladce blíže

A sprchne v okamžiku
jak pel lne ku pěstíku.

Vše průhledné a ryzí
co delikátní — mizí.

Stín stanu ve vln splavě,
střízlíčka kostru v trávě,

Houšť listí v snivé tiši,
kouř na vesnické chýši.

Míň rozkvět, zaplanutí,
spíš odkvět, odvadnutí.

Co nejtenší hrá vlnou,
ni jednu notu plnou.

Spíš třtiny ševel tichý
než ptáků hlučné smíchy.

A nad vše s jilmu v žáru
reflexy — echa tvarů.

Neb v lese v noci času
echa — reflexy hlasu.