Aga Veli

Zlatem svítí palác celý
a sta oken hoří v něm,
tam svým druhům, manům všem
hojnou lovu kořist dělí.
Celí kanci v hromadách,
jelenové, paroháči,
stohem květů ven se tlačí
rudé srny, krev a prach.

Lunuchové mlčenliví
roznášejí likéry
v číších bájné nádhery,
v rohu, jenž se zlatý křiví.
V plesu tom a ve vřavě
Bassorských roj tanečníků
při tamburin tančí ryku
s nahým mečem na hlavě.

Růžový pták, nachem skvělý,
mluvící sem slétl pták,
nikdo neví odkud, jak
vlétl a děl: Ago Veli,
s Milenkou tvou, nad karmín
jejíž ústa nachem svítí,
zítra bude svatbu míti
z Trebizondy krále syn.

Šel své rudé hledat koně,
již co panter skvrnitý,
hrahají zem kopity
plamen v zraku v prudkém honě.
»Nad jeleny čí z vás let,
nežli křídlo vichrů větší,
samo slunce v běhu předčí
v trysk až kde má konce svět?«

Starý kůň s raněným bokem
v mnohém boji napjal sluch,
zařehtal a lapal vzduch
a pak zahovořil skokem:
»Nad jeleny je můj let,
nežli křídlo vichrů větší,
samo slunce v běhu předčí
v trysk až kde má konce svět!«

Za sebou juž hory mají,
za sebou juž mají stráň,
lesy, srázy, lomy, pláň,
jako běsi utíkají,
sedlo mnohá snět mu rve,
kůň krvácí v křemeništi,
ledným vzduchem sovy sviští
nad hlavou jim v honbě své.

Za sebou juž hory mají
i pláň velkou mlčící,
při měsíci, vichřici
jako běsi utíkají,
hora puká jako mrak,
Lamie kde děsná dřímá,
a jak let jich kolem hřímá,
???

Jako běsi ubíhají
skrze brod a přes řeku,
nechť hřmí, prší, ve vzteku
za sebou pláň, hory mají.
Kudy cesta k paláci?
v krvi jedou, do močálu,
až tu posled v jejich cvalu
chvěje se most zvedací.

Loutna nezní na nádvoří,
ve vížce a na prahu,
pouze větru v průtahu
rudé pochodně kol hoří.
Dlouhý průvod táhne blíž,
černá rakev, příkrov bílý,
Veli s bázní hlavu chýlí
jako třtina níž a níž:

Rcete hrobníci a kněží,
kdo ta dívka plna krás,
v hedbávný svůj skryta vlas,
která na těch marách leží? —
— To je dívka, nad karmín,
jejíž ústa nachem svítí,
zítra s ní měl svatbu míti
z Trebizondy krále syn.