A. R.

Já Kristus nejsem, bledá Majdaleno,
bys utřela mé nohy vlasem svým;
jak ty já bloudím, pochybnost mé věno,
jdu, cestou ztracenou se tratím v dým.

Slov nemám balsám, by v něm duch se koupal,
jímž hojil on kdys bolný srdcí vzdech,
když davem obklopen na hory vstoupal
neb mluvil s ním na tichých jezerech.

Tak čistý, jak on, nemám vínek jasu,
jenž plavý vlas by moh’ ti zlatem tkát,
ni klíče nemám já u svého pasu,
jímž mohl bych ti nebe zotvírat.

Jsem z posledních v té poušti plné stínu,
pod stan můj sedlo neštěstí — však spěš,
jak Ježíš též jsem odpustil ti vinu
a zítra srdce tvé ti dám, když chceš.