Život (Hugo)

Tak žijem, mluvíme, nad hlavou mraky zříme,
ve knihách klassiků teď horujem’ a sníme,
čtem Danta, Virgila, pak jedem’ do vůkolí
v povoze veřejném, kde pěkný jest kraj v poli,
hospodě venkovské pak hlasitě se smějem’.
Pak ženy neznámé pod pohledem se chvějem’,
a potom milujem’, král chuďas je v těch plesích,
ó ptáků prozpěvu jak nasloucháme v lesích!
Ráno se vzbudíme, ó sladká chvíle šerá,
nás vlídně objímá tu matka, sestra, dcera,
čtem’ svoje noviny a snídáme, den celý
jsme v svojí myšlénce nadějí, láskou vřelí.
Pak život přichází, my padnem’ v jeho vřavu,
své slovo házíme v plen pochmurného davu,
před cílem, který chcem, před losem, jenž nás chvátí,
hned slabí, silní hned my cítíme se, jati,
jsme proudem v zástupu a duší v bouře zmatky.
Vše mine, přejde zas, jsme v smutku, máme svátky,
u cíle couváme, zas nový boj nás drtí. —
A pak to hluboké a valné ticho smrti!