Židovská encyklopedie/Golem

Údaje o textu
Titulek:	Golem
Autor:	Ludwig Blau, PhD. (1. část) & J. D. Eisenstein (2. část)
Původní titulek:	Golem
Zdroj:	Jewish Encyclopedia. Volume VI. New York : Ktav Publishing House, Inc. S. 36–37. Dostupné online na [1] na JewishEncyclopedia.com
Licence:	PD old 70
Překlad:	Miroslav Langer
Heslo ve Wikipedii: Golem

Embryo

Golem. Toto slovo se objevuje v Bibli jen jednou, v Žalmu 139: 16, kde znamená „embryo“. Tradičně cokoli, co se nachází v nedokončeném stavu, vše dosud ne plně vytvořené, jako třeba jehla bez ouška, se označuje jako „golem“ („Aruch Completum“, ed. Kohut, ii. 297). Žena je golem tak dlouho, dokud neotěhotní (Sanh. 22b; srov. Shab. 52b, 77b; Sanh. 95a; Hul. 25a; Abot v. 6; Sifre, Num. 158.) Bůh, otec a matka se účastní při stvoření dítěte: kostra a mozek jsou odvozeny od otce; kůže a svaly od matky; smysly od Boha. Bůh formuje dítě ze semene, vkládaje do něho duši. Pokud je vypuštěno nejprve mužské semeno, dítě je mužského pohlaví; jinak je ženského pohlaví (Nid. 31a). Ačkoli Bůh do každého člověka otiskuje Adamovu pečeť, není mezi žádnými dvěma z nich podobnosti (Sanh. 37a).

Věci ovlivňující embryo

V lůně se nejprve vytvoří pupek a z něho vyrůstají kořeny, dokud se dítě plně nevyvine. Podle jiného názoru se vytváří první hlava. Dvě oči a dvě nosní dírky embrya připomínají oči mouchy; ústní otvor je jako vlas (nebo ječné zrno). R. Jonathan praví: „Dvě ruce jsou jako dvě vlákna; další údy jsou spojené v jedné hmotě.“ (Yer. Nid. 50d; srov. Nid. 25a; Soṭah 45b). Ženy, které jedí mnoho hořčice, rodí nenasytné děti; ty, které jedí mnoho datlí, rodí děti se zastřeným zrakem; ty, které jedí mnoho malých ryb, rodí děti s nestálým pohledem; ty, co jedí hlínu, rodí zlobivé děti; ty, co pijí pivo, rodí děti s tmavou pletí; ty, co jedí mnoho masa a pijí mnoho vína, rodí zdravé děti; ty, co jedí mnoho vajec, rodí děti s velkýma očima; ty, co jedí mnoho velkých ryb, rodí krásné děti; ty, co jedí mnoho celeru nebo petržele, rodí děti s pěknou pletí; ty, co jedí oleandr, rodí dobře živené děti; ty, co jedí rajská jablíčka, rodí voňavé děti. (Ket. 61a). Stejný babylonský amora ze čtvrtého století také vysvětluje, proč se rodí děti s padoucnicí nebo jinými vadami (Brecher, „Das Transcendentale, Magie und Magische Heilarten im Talmud“, ss. 174 et. seq.). Pro to, jestli se narodí zdravé nebo nemocné děti, jsou rozhodující faktory morální, nikoli fyzické. Slušné chování způsobuje, že se rodí chlapci (Sheb. 18b; srov. Nid. 71a); ti se také obvykle rodí za určitých podmínek ('Er. 100b; B. B. 10b; Nid. 31a, b). Trpaslík by se neměl ženit s trpaslicí (Bek. 46a). Jiné odkazy na embryo nacházíme v Nid. 15a, 17a, 31b, 37b, 38a, 45a, 66a; Beẓah 7a; Bek. 44b-45a; Ḥul. 127a; Ned. 20a; Pes. 112a, a jinde. Neopodstatněná nenávist vede k potratu a smrti dítěte (Shab. 32b).

Adam jako Golem

Představivost starých Izraelitů se často obracela k narození prvního muže, který byl stvořen z prachu a nenarodil se ženě. Základní pasáž zní následovně: „Jak byl Adam stvořen? V první hodině byl sebrán prach; ve druhé byl vytvořena jeho forma; ve třetí se stal beztvarou hmotou [golem]; ve čtvrté byly připojeny jeho údy; v páté se otevřely jeho tělesné otvory; v šesté obdržel duši; v sedmé se postavil na nohy; v osmé se k němu připojila Eva; v deváté byl přenesen do ráje; v desáté slyšel Boží příkaz; v jedenácté zhřešil; ve dvanácté byl vyhnán z Edenu, aby byl naplněn Žalm 49:13.“ (Ab. R. N. ed. Schechter, Text A, i. 5; srov. Pesiḳ. R. ed. Friedmann, 187b, a pozn. 7; Kohut, in „Z. D. M. G.“ xxv. 13).

Bůh stvořil Adama jako golem; ležel na zádech, sahaje od jednoho konce světa k druhému, od země k nebi (Ḥag. 12a; srov. Gen. R. viii., xiv., and xxiv.; Jew. Encyc. i. 175). Gnostikové následujíce Irenæa učili, že Adam byl nesmírně dlouhý a široký a že se plazil po zemi (Hilgenfeld, „Die Jüdische Apokalyptik“, s. 244; srov. Kohut, l.c. xxv. 87, pozn. 1). Všechna stvoření byla stvořena ve své přirozené velikosti a s plnou měrou inteligence, stejně jako Adam (R. H. 11a). Podle jiné tradice byl Adam sto loktů vysoký (B. B. 75a); podle mohamedánské tradice jen 60 loktů (Kohut, l.c. xxv. 75, pozn. 5; číslo „šedesát“ ukazuje na babylonský vliv). Když se skryl před tváří Boha, byl připraven o šest věcí, jednou z nich byla jeho velikost, která mu ale bude vrácena v čase mesiášském (Gen. R. xii.; Num. R. xiii.; Kohut, l.c. xxv. 76, pozn. 1; 91, pozn. 3). Jiné koncepce, třeba že Adam byl stvořen jako hermafrodit (viz Androgynos), se dvěma tvářemi (דיפרוסופוס = Διπρόσωπος; Gen. R. viii. 7), patří k literatuře gnosticismu. Pro podobné názory po Platónovi a Filónovi viz Freudenthal, „Hellenistische Studien“, s. 69 (viz Adam).

Bibliografie

• G. Brecher, Das Transcendentale, Magic und Magische Heilarten im Talmud, Vídeň, 1850;
• A. Kohut, Die Talmudisch-Midraschische Adamssage in Ihrer Rückbeziehung auf die Persische Yima- und Meshiasage, in Z. D. M. G. xxv. 59-94;
• M. Grünbaum, Neue Beiträge zur Semitischen Sagenkunde, ss. 54 et seq., Leyden, 1893;
• Jew. Encyc. i. 174-175;
• A. Hilgenfeld, Die Jüdische Apokalyptik, Jena, 1857.

Ve středověku

Ve středověku se objevila víra, že je možné vdechnout život do hliněné nebo dřevěné postavy člověka. Tato postava byla spisovateli osmnáctého století nazvána „golem“. Golem rostl ve velikosti a mohl přenášet zprávy nebo mechanicky poslouchat jakékoli příkazy svého pána. Předpokládalo se, že je vytvářen s pomocí „Sefer Yeẓirah“, tj. kombinací písmen tvořících „Šém“ (jakékoli ze jmen Boha). Šém byl napsaný na kus papíru a vložen buď do úst nebo čela golema a tím ho přivedl k životu a činnosti. Solomon ibn Gabirol si prý takto vytvořil mužského sluhu. Když se to dověděl král, chtěl ho potrestat, ale Ibn Gabirol ukázal, že jeho stvoření nebylo skutečné, tím, že každou z jeho částí rozložil do původního tvaru.

Golem velkého rabína Löwa

Prvním člověkem, který měl stvořit golema Šémem, byl Elijah z Chelmu v polovině šetnáctého století, proto byl znám jako „Ba'al Šém“. Říká se, že přerostl v netvora (podobného Frankensteinovi), který v rabínovi vyvolal strach, že může zničit svět. Nakonec odebral Šém z golemova čela, a ten se rozpadl zpět v prach (Azulai, „Shem ha-Gedolim“, i., č. 163). Elijahův vnuk, známý jako „ḥakam Ẓebi“, byl natolik přesvědčen o pravdivosti tohoto příběhu, že vznesl otázku, zda by se golem mohl započítávat jako jeden z „minjanu“ (kvóra; Responsa, č. 93, Amsterdam, 1712; Baer Heṭeb to Shulḥan 'Aruk, Oraḥ Ḥayyim, 55, 1). Nejznámějším golemem byl ten Judy Löwa b. Becalela neboli „velkého rabína Löwa“ z Prahy (konec 16. století), který svého nechal svého golem sloužit o všedních dnech, ale každý pátek odpoledne vyjmul Šém z golemových úst, aby na šabat odpočíval. Jednou rabín zapomněl Šém vyjmout a obával se, že golem může šabat znesvětit. Pronásledoval ho a chytil ho před synagogou, právě, když šabat začínal, a rychle vyjmul Šém, pročež se golem rozpadl na kusy. Říká se, že jeho ostatky jsou stále mezi sutinami na půdě synagogy. Rabínu Löwovi se přičítají i podobné divy před Rudolfem II. („Sippurim“, s. 52; srov. Gans, „Ẓemaḥ Dawid“, p. 46a, Frankfurt nad Mohanem, 1692). Legenda spojená s golemem je podána v německé verzi Gustavem Philippsonem v „Allg. Zeit. des Jud.“ 1841, č. 44 (zkráceno v „Sulamith“, viii. 254; přel. do hebrejštiny v „Kokebe Yiẓḥaḳ“ č. 28, s. 75, Vídeň, 1862).

Někdy se uvádí, že i Elijah z Vilna stvořil golema a že chasidi tvrdí to samé o Israeli Ba'alu Šem-Tovovi, ale zjevně jsou tato tvrzení založená na podobnosti, v jednom případě ke jménu Elijah a ve druhém k označení „Ba'al Šém“, tedy ke jménu a přezdívce rabína z Chelmu. Poslední golem se přisuzuje R. Davidlu Jaffemu, rabínu v Dorhiczynu v panství grodenském v Rusku (kolem roku 1800). Tento golem, na rozdíl od golema R. Löwa, neměl na šabat odpočívat. Naopak, zdá se, že byl vytvořen pouze k tomu, aby nahradil šabatské góje při rozpalování pecí Židů o zimních šabatech. V pátek vždy dostal rozkazy vytvořit ohně, což rychle, ale mechanicky splnil následující den. Jednou drobná chyba v příkazu vedla k tomu, že golem způsobil požár, který zničil celé město.

Z tohoto příběhu se zdá pravděpodobné, že celá legenda o golemovi určitým způsobem odráží středověké legendy o Virgilovi, který byl nadán mocí rozhýbat a rozmluvit sochy a nechat je plnit jeho vůli. Jeho žák jednou dal příkazy, které, když byly přesně vykonány, vedly k jeho zničení. Socha Vergila zachránila cizoložnici, stejně jako to udělal golem R. Löwa ve Philippsonem výše zmíněné básni (J. A. Tunison, „Master Virgil“, s. 145, Cincinnati, 1888).

Bibliografie

• Ha-Maggid, 1867, Supplement No. 42;
• Pascheles, Sippurim, ss. 51-52, Praha, 1870;
• Rubin, Ma'ase Ta'atuim, s. 117, Vídeň, 1887;
• Tendlau, Sagen und Legenden der Jüdischen Vorzeit.