Žalozpěv minstrelův

Ó v nářky moje vpadněte,
ať tekou horkých slzí zdroje,
v rej nohou v svátek nehněte,
vše noc ať shltí v stíny svoje!
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Jak zimní noc byl jeho vlas,
sníh na jaře tvář jeho svěží,
a růžná jako zory jas,
ten půvab nyní v hrobě leží.
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Hlas jeho sladce jak drozd pěl
a tanec, myšlenka tak hřímá,
bubínek jeho zvučně zněl...
ach, pod vrbou teď tiše dřímá.
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Slyš, šumí křídlo havranní,
tam údolí kde skála svírá,
tmou bloudí můra po pláni
a skřekem zaznívá hlas výra.
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Viz, bledý luny lesk se kmit,
však bělejší jest rubáš bílý,
a bělejší než jitra svit
než zář, kdy večer se již chýlí.
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Na hrobu věrné lásky mé
se nemá jediný květ vznésti,
co těcha mi té duše ctné,
má chladná smrť víc nezná štěstí.
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Kde svaté jeho tělo tlí,
chci plané růže nasázeti,
zde celá moje bytost dlí,
sem, víly, pojďte v tanec spěti!
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Zraněna ostrým trnem jich
hrob krví srdce zrosím vřelou,
co života mi ples a smích?
žert dne a tanec v chvíli ztmělou?
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou.

Vln víly, rákos na stráni,
mne vemte v hloubku svou,
jdu k tobě, drahý, v zoufání...
A byla pod vodou...
        Můj milý již
        šel v hrobu tiš
    spí dole pod vrbou...