Žal usnul

Žal z ticha usnul již ve mně,
jak děcko, znavené křikem.
Mé dyše v kalich jen temně
slz proudy splývají mžikem.

Vše hoře žití, muk, bolů
jsem zavřel v srdci jak v hrobě:
ať zdřimnou tajně v něm spolu,
ne pro svět, žijtež jen sobě!

Leč cizí ještě stesk v hrudi
v slz pučí zdroje a v stíny,
zas trpké myšlenky budí
přibitý zoufalstvím — jiný.

Vzlyk, jejž duch v temnotách slyší,
ten nářek mozolných rukou
mne ruší v zamlklé tiši
a zrývá moji hruď mukou.

Ne těch však je mi žel více,
kdož trpí bez viny vlastní:
jak rytíř hrdé vždy líce
snést tito mohou trud — šťastni.

Ač osud krutý je zhnětl,
ač pěsť je neštěstí kruší,
k nim soucit světa však slétl
a mír vždy pučí v jich duši.

Těch žel mi, bez slz a rosy
jež vina hlodá jen všudy,
kdož v srdci hadů roj nosí
a trpí pro vlastní bludy!

Ta chmurná bolesť svou věstí
mne nejvíc drtí vždy bědná —
když v mrak jich duše ni štěstí,
ni z útěch nevstoupí jedna!