České lesy

Och, vy hory, hory,
naše české hory!
Proč se zelenáte,
naše milé bory?
Vždy se zelenáte,
ale nikdy květem
se neosypáte;
Och, vy nase hory,
vy zelené bory!

V jarmu nase dědina —
přece si nezoufá,
k Bohu prosby posílá,
úpí jen a doufá;
ve tajemném žalování
volá z nebe smilování,
ach, a vždy jen doufá:
doufá a ve bídě své
přece si nezoufá.

Jen se, milé lesiny,
jen se zelenejte,
a to naše údolí
věncem ovíjejte!
Hle, vítr od východu
mračno k nám dohání
a nese nám, nese juž
z nebe smilování.
Nechvějte se, milé stromy!
Ve mračnu tom nejsou hromy,
ale požehnání;
v rosných kapkách ze mraků
deštík dolů splyne,
a vše život dostane,
со teď schne a hyne.

I protož, vy lesiny,
jen se zelenejte,
a vy, mili bratrové,
jenom nezoufejte!
Vždyť pak nám i zázrakem
Bůh pomoci může,
a na jedlích porostou
lilie a růže.

(V Čechoslavu 1831.)