Červen (Leconte de Lisle)

Louky mají vlhké, svěží trávy vůni,
v stíny lesů vniká slunce mladý jas;
všecko jen se jiskří, ve lupenů tůni,
co hnizd, vše se chvěje a se bouří v ráz.

Vlny čile spějí vršků volným svahem,
vesele se valí přes thymian v mech,
v středu hložin pějí v závod s větrů tahem,
s nimi dát se v zápol ranní pták má spěch.

Trávníky jsou plny harmonických zvuků,
jitro stkává stezkám z perel koberec,
s blízkých dubů slétá včela v sladkém bzuku,
zlaté křídlo kladouc šípků na věnec.

Pod vrb haluzemi pěkná kráva jará
ve trávě se pase, kde brod vlažných vod,
vzdorná její šíje nezná jha a pára
růžová jí tryská z nozder o závod.

A za řekou dále v obzor zamodralý,
nivami jež valí v květu zdobě tok,
nádherný král pastvin bučí býk a z dáli
opojný vzduch loká a se buší v bok.

Země rovna panně v zmatku usmívá se
pod polibkem prvním v sladký nyje vznět,
vlhké oko jejíž, líc v nach zažehá se,
jejíž duše cítí miláčkův již ret.

Rozkoši, ó nachu, jež zem spita cítí,
lesů tajné dechy, hlubá šumění!
Vůní zpijte srdce, jež chce chutnat žití,
v mír a svěžest stopte jeho zemdlení!

Záhy dost sny jeho jarním pláčem vlahé
odletí jak roje polekaných včel,
v žhoucím žáru léta spálí křídlo nahé,
v změti kalných vášní, stín zkad odletěl.

Ach’ tu podejte mu rosy plnou číši
květy jara jeho, zoře krásných dnů!
A ty, božské slunce, v duši, jež se tiší,
vlij mu z mladé lásky moře plamenů!