Údolí Muřice

V pozemském-lis nikdy ještě nebyl ráji,
do údolí rozkošného zablud' v máji.
V rozmilém ta údolina kraji leží
pod horami, jež se k nebí věží.
Lichotní tam větříčkové chvějí
střemchami, jež bělostí se skvějí.
V březovém pak mlází mezi lesy
tisíc slavíků zde vede plesy.
Přes palouky, které jaro světí,
jako střela kvítím řeka letí:
brzo v topolinách plyne,
brzo v kameništi vadí,
brzo olšemi se vine,
brzo hustou trávu chladí.
Tu je vrboví a onde bory,
sem tam duby a zas habřiny:
nad tím pnou svá čela k nebi hory,
na jichž vrcholích se chvějí jedliny.
V jíví větřík úlisný se rodí,
čisté vlny přes luka jej vodí;
koberců zde květných barvu slunce mění,
kde se pracovitá selka s kosou otáčí;
onde lány žitné leží v utěšení,
na nich sobě hrabic ostří sekáči.
Všude v dolině, kam poutník zajde,
sličnost kraje, pilnost lidu najde.