?

Vid, starý Mefisto, že v smíchu jen a s hněvy
si lidstvo časuje své »Nevím, nevíš, neví«;
zem i když prohloubá až ku středu i jádru,
by prvky poznalo, jež chová ve svém ňadru,
když v prostor povzneslo se v azur čistý směle,
hlas větru slyšelo a čtlo na mraků čele,
když hvězdy zvolilo si terčem svého zření!
Vše marno, Oidipa pro tuto sfingu není.
Ta pouští na prahu bez hnutí hledí v stíny,
kde leží z Božství všech jen trosky, zříceniny.

Ký věru potom div, že nejvíc když to bolí,
kdos v noci plné hrůz rád samovraždu zvolí?