Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Nové klesání Čech skrze půtky Přemyslovců

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Nové klesání Čech skrze půtky Přemyslovců
Podtitulek: (Rok 1173—1197)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 325–343.
Licence: PD old 70

Kníže Bedřich vypuzen skrze Soběslava II. Válka s Rakousy. Pád Soběslavův. Bedřich panuje opět. Povstání mezi Čechy. Politika císaře Fridricha I. Válka v Moravě. Spory s biskupem pražským. Nová výprava křižácká. Kunrat Ota; výprava jeho do Itálie. Václav II. První panování Přemysla Otakara I. Jindřich Břetislav, kníže a biskup pospolu, Vladislav III.

Řada událostí vede nás nyní k neutěšené době dějin, když desaterým změněním panovníka za čtyrmecítma let a vkládáním se cizinců do vnitřních záležitostí českých, trháním starých ouvazků právních, sobectvím, pychem, lstí a zradou na vše strany, konečně odbojem, válkami a bezvládím vlast naše octla se ve propasti bídy bezedné a snížena na takový stupeň politické nevážnosti, že stála ještě hůře nežli pod Boleslava II. syny neblahé paměti. Ale jakkoli hojné byly příčiny oupadku a záhuby, jež národ sám v lůně svém plodil a choval, není přece pochyby, že by stát český vždy ještě byl udržel se na nějaké výši, jak vlastním závažím, tak i zvyklostí, kdyby jen někdo jiný, a ne právě Fridrich Barbarossa byl seděl na sousedním trůnu německém.

Nový panovník český, vévoda, čili jak sám se nazývati počal, král Bedřich, nepotatil se ve mnohém ohledu. Dělal se hrdým a tvrdým, a moci v sobě nemaje; nevřel na duchovenstvo, a neuměje získati sobě lásky ani u šlechty, ani u obecného lidu. Mezitím kdyby jen opatrností, rázností a odvahou byl se rovnal aspoň vlastní manželce své Elišce, králevně uherské, bylo by se vždy ještě našlo proň více rady a pomoci.

Když kníže Oldřich, Soběslava I. syn, uslyšel o veliké proměně v Čechách, stoupil před císaře, v jehožto službě tolik let byl strávil, prose o slíbenou odplatu za věrnost, o usazení na uprázdněném stolci knížecím a o konečné vysvobození bratra Soběslava, strádavšího již na třináctý rok na hradě Přimdě. Císař těšil se z příležitosti vložiti se po panovnicku do záležitostí českých. Užíval k tomu cíli téhož prostředku jako někteří jeho předkové: pozvav starého krále i syna jeho a přední muže české k sobě na sjezd do Normberka, přikázal jim, aby Soběslava přivedli tam s sebou. Jestliže Čechové, poslušni takového rozkazu, přišli k němu, měl ve příchozích samé zástavy, s nimiž nakládati mohl, jak se mu líbilo; neposlušným hrozilo se již napřed válkou od říše. Hrozeb takových arci někdy odvážili se byli směle Boleslav I., Břetislav I. a Soběslav I.: ale moudrost, síla i odvaha nedědívaly se na knížecím stolci českém.

Vladislav šel v potaz se synem svým a s předními zemany, co v okolnostech takových činiti bylo. Uzavřeno vypraviti do Normberka biskupa pražského Bedřicha i nejvyššího češníka Vítka, muže bystrého i výmluvného, se znamenitou sumou peněz, aby svedli císaře z oumyslu. I šedše tam, vrátili se bez pořízení; podruhé byvše vysláni, nebyli o nic šťastnější. Císař vymáhal především propuštění jatého Soběslava, ku kterémuž i konečně Bedřich uvoliti se musel.

Knížete tak vysvobozeného vedli do Prahy v hojném a čestném průvodu, více pro své bezpečí nežli pro uctění jeho; v Praze zajisté zdálo se že nejméně bude moci škoden býti. Ale již na cestě proskakovalo smýšlení národu, nezvěstující domu Vladislavovu nic dobrého. Když přišel Soběslav ku Praze, ssedna s koně kráčel v nelíčené pokoře, bosonoh především do chrámu sv. Víta ke hrobům svatých dědiců země české, děkovat bohu za vysvobození ze mnoholetého žaláře. Potom šel pozdravit starého krále a jeho panujícího syna, a přívětivé od nich uvítání zdálo se že ho těšilo velice. Ale v noci došla ho výstraha bezpochyby ošemetná, že Bedřich zamýšlel oslepiti jej hned nazejtří. Polekán dal se co nejrychleji na outěk do Němec, ke dvoru císařovu, an byl knížatům říšským položen rok do Ermendorfu. Bedřich následoval jinou cestou, aby se nezdálo, že by jej stíhati a jeho zase zmocniti se chtěl.

Tak octly se v rukou císařových obě hlavy panujícího domu v Čechách a i několik pánů českých, nejvíce strany Soběslavovy, dalo se u něho najíti stejnou dobou. I kázaltě v Ermendorfě německým knížatům a pánům českým zespolka zasednouti k rozsouzení otázky, komu by po Vladislavově ustoupení právo panovati v Čechách náležeti mělo, věda ovšem napřed, že nález nebude se lišiti od žádosti jeho. Páni čeští žalovali, že Bedřich jen vůlí otce svého a nikoli svobodným hlasem národu dostal se na trůn; císař stěžoval sobě, že změna v panování českém stala se bez jeho svolení, a synové Soběslavovi rozpomenuli se také bezpochyby ještě na Břetislavův zákon o posloupnosti, an mluvil tenkráte k jejich prospěchu. Výnos soudní zněl v ten smysl, že titul královský v Čechách opět zrušen a Soběslav II. za jediného pravého panovníka země té vyhlášen jest; jemu zajisté jakožto staršímu bratru byl i Oldřich již napřed postoupil všech práv, která sobě osobovati mohl. Bedřich zůstal v moci císařově co rukojmě, aby strana jeho v Čechách proti Soběslavovi nebouřila se. Proti tomu zavázal se nový mocnář, že má chovati se šetrně ku králi odstoupilému a opatřiti jej potřebami života náležitě. Tento však zamítaje všecky milosti, které jemu takto činiti se měly, odebral se raději do Durynska na statky manželky své, jakož jsme již připomenuli. Konečně zavázali se Soběslav i Oldřich císaři přísahou, že vypraví z Čech vojsko pomocné do Lombardie.

Duch Soběslava II. nebyl beze vloh, ježto při bedlivější péči a v okolnostech příznivějších byly by z něho učinily jednoho z nejlepších a nejslavnějších panovníků českých. Není pochyby, že mysl jeho byla opravdu zbožná; přirozená dobrosrdečnost jeho zřídka se zapírala, ba zabředla někdy až do slabosti, ačkoli byl osobně chrabr a uměl i skutkem dokazovati neohroženost svou v nebezpečí. Co nejhlavnější ctnost ale chválí se při něm neobyčejná a přísná spravedlivost, nedavší se oblomiti nižádnými ohledy, ba pokládavší sobě za zvláštní úlohu hájiti chudého a ubohého před bohatcem a násilníkem. Proto také spíláno mu často „kníže selský“ jako ku potupě. Dle všeho, co nás o něm došlo, nelze jinak souditi, nežli že hleděl s pobožnou svědomitostí provozovali moc vysokého povolání svého. Nezřídka však dal se na okamžení také zavoditi náruživostí a oumysly jeho nezakládaly se vždy na věhlasu státním ani na známosti lidí a světa. I arci, jakž by mohl byl nabýti umění takového a cvičiti se v něm, ztrativ větší částku dospělých let svých v ustavičném žaláři![1]

Počátkové panování jeho neměli do sebe nic slavného. Bratry své Oldřicha i Václava osadil v Moravě, onoho v Olomučtě, tohoto v Brněnsku; znojemská knížata Kunrata i Otu[2] nechal v pokojném držení oudělu jejich, jakož i Děpolta II., syna Děpoltova, jenž panoval tuším v jihovýchodní částce země české. Ale na Kunratovi Šturmovi, svém někdy strážném na hradě Přimdě, vymstil se ukrutně, ačkoli vycházeje z vězení byl mu slíbil odpuštění; dal jej usmrtiti a čtvrtiti. Teprv když děsný skutek dokonán, vzpamatoval se, želel ho a podrobil se čtyřicetidennímu obřadu velikého pokání. Válečná výprava do Itálie pod knížetem Oldřichem roku 1174 potkala se, za příčinou hrubé nekázanosti vojáků, s koncem, o kterémž stydko mluviti. Hned když tam táhli, přepadeni jsou blízko Ulmu od obyvatelstva loupežností jejich rozlíceného a pobito jich 250 mužů. Při dobývání Alessandrie rozkradl se jich veliký počet dne 24. prosince 1174, jež potom, když se chtěli vraceti domů, Milánčané větším dílem schytali. Ba i ti, kteří věrně setrvali v boji až do konce, vrátili se roku 1175 žebrákům podobni do vlasti.[3]

Za příčinou dlouhotrvalého rozdvojení v církvi zapleteny jsou konečně také Čechy ještě do těžkých půtek a válek. Císař Fridrich nepřestávaje pronásledovati salcburského arcibiskupa Vojtěcha pro jeho stálou příchylnost k Alexandrovi III., způsobil to na sněmu říšském v Řezně (26. máje 1174), že ho ssadili a volili na jeho místo probošta z Berchtesgaden. Mezi knížaty německými byl Jindřich Jasomirgott Rakouský jediný, co nálezům takovým odporovav, poskytoval ochrany Vojtěchovi odevšad pronásledovanému. Tím rozhořčen jsa císař, tehdáž v Itálii meškající, žádal na knížeti českém, aby zdvihl válku proti Jindřichovi.[4] Soběslav chopil se několika sporů o hranice s Rakousy, aby pod pokrytím jejich vyžádal sobě veřejnou hotovost od země. S tou počal již roku 1175 válčiti; když ale viděl, že kníže Ota Znojemský chystal se ku pomoci ne Čechům, nýbrž Rakušanům, zastavil se, chtěje urovnati dříve tuto nesnázi. I byloť by mezi oběma Přemyslovci bezpochyby přišlo k válce, kdyby Marie, matka Otova, jeho svak falckrabě Ota z Wittelsbachu a Dětleb, biskup olomucký, byli se nevložili za prostředek a nesmířili obou vespolek; znojemský pak kníže zavázal se pomáhati proti Rakousům.

Chtěje válku ohlášenou vésti s důrazem neodolatelným, potáhl Soběslav k sobě vojska ještě z Uher, z Polska, z Rus i ze Sas a v srpnu 1176 s celou mocí svou, počítaje až k 60 000 mužů branných, postavil se u Znojma na hranice rakouské.[5] Tak veliké síle odolati netroufal sobě vévoda Jindřich; pročež ustoupiv za Dunaj, dal celé pořičí v kořist nepřátelům, kteřížto vše, cokoli zasáhli, od Eggenburka až do oustí řeky Moravy, bez odporu poplenivše a zhubivše, vrátili se obtíženi pleny nesčislnými. Jakmile ale se rozešli, hned synové Jindřichovi Lipolt a Jindřich, pomstychtiví, pustili se za nimi v podobnou jízdu do Moravy, a outokem náhlým sevřevše Otu, knížete znojemského,[6] vysílali lehké oděnce hluboko do země ku plenění a pálení. Soběslav dověděv se o tom, sebral opět rychle vojsko své a pospíchal do Rakous, nepřátely před sebou poháněje; i pobyv tam, zvláště v okolí kláštera světelského, ode dne 10. do 19. prosince, dohubil vše, co předešlé zkázy bylo zniklo.

Barbarský tento způsob válčení pocházel bezpochyby více z obyčeje a mravu onoho věku nežli z osobní povahy a vůle Soběslavovy, an byť i sebevíce byl chtěl, nikdy byl by nemohl toho ubrániti svým vojákům. Ale bída i nářek Rakušanů dojímaly živě city lidské ve mnohých krajinách a dotkly se konečně samého také císaře Fridricha, zvláště když se dověděl, že strýc jeho, vévoda Jindřich Jasomirgott, an ve válce té s koně spadnuv nohu sobě byl zlámal, žalostí a hořem ve Vídni dne 13. ledna 1177 skonal. Papež Alexander III. vydal klatbu na Soběslava za příčinou zločinů spáchaných od vojska jeho v kostelích rakouských, a i sám císař počínal s ním býti nespokojen. A nechuti té přibylo, když se dověděli, že jakýsi pretendent uherský, jenž se ubíral do Němec, aby žádal ochrany u císaře proti Bélovi III., od Soběslava jat a králi uherskému vydán byl.

Kníže Bedřich, žijící u vyhnanství, neopominul užíti doby tak příznivé, aby svrhnul protivníka svého z trůnu opět. Byliť i on i bratr jeho, arcibiskup Vojtěch, spojili se s vévodami rakouskými, svými sestřenci, a drželi se s nimi zároveň papeže Alexandra III.: pročež i společné jejich záležitosti zahrnuty jsou ve velikém vyjednávání, které počalo se té doby v Itálii mezi císařem a papežem.

Stalo se zajisté, že po veliké porážce u Legnano (26. máje 1176) císař Fridrich naklonil se více než dříve k odstranění veliké dvojice církevní a k uzavření míru s Alexandrem III. Počalo se o tom jednati opravdově a papež, aby uspíšil smíření, zabral se sám osobně nejprv do Ferrary, potom i do Benátek, kamž po srovnání předních výminek i císař dne 24. června 1177 přijel: tu pak dne 1. srpna i konečná smlouva přijata i stvrzena jest. Také knížata Lipolt Rakouský, Bedřich Český a Vojtěch arcibiskup byli přítomni při slavném tomto sjezdu a míření. Mezi překážkami pokoje nebyla nejmenší ta, že tehdáž počítáno dva mohucké arcibiskupy, Kunrata i Kristiána, z nichž první u papeže, druhý u císaře veliké měli zásluhy, a byvše od obou výhradně uznáváni, neměli snadno býti opuštěni. Sjednocení obou hlav křesťanstva v této věci stalo se na ujmu našeho arcibiskupa Vojtěcha, jenž k žádosti papežově, aby církvi pokoj zjednati se mohl, odřekl se cele práva svého k Salcburku, takže Kunrat mohl jmenován býti arcibiskupem salcburským. Oběť taková uvodila za sebou patrnou potřebu náhrady nějaké pro syny Vladislavovy. Papež již byl dal Soběslava II. do klatby; nelze pochybovati, ačkoli zřejmá o tom zmínka se neděje, že i sám přimlouval se u císaře, aby Bedřichovi panování v Čechách zase navráceno bylo. Císař neodpíral dlouho žádostem takovým, neb ještě v Benátkách, kdežto až ku konci měsíce září se zdržoval, propůjčil Čechy Bedřichovi v léno, bezpochyby že ne bez přiměřených slavností. Bedřichovi ale samému ponechána péče, jak by zemi dobýti a v ni se uvázati měl.

Oba noví vévodové, Lipolt Rakouský a Bedřich Český, spojili nyní síly své proti Soběslavovi. Potáhli také znojemského knížete Otu k sobě, ačkoli Soběslav byl jemu teprv nedávno propůjčil i Brněnsko, bratry své vlastní, Oldřicha (nevíme proč) uvězniv, Václava pak nad Olomucko postaviv. Co a jak se v této věci dálo, o tom nemáme zpráv dostatečných.[7] Zdá se však, že někteří páni čeští, kterých Soběslavova přísnost těžce se dotýkala, usilovali popuditi proti němu všecka okolní knížata.[8]

V zápasu s ouklady těmito ze všech stran strojenými Soběslav dokazoval více odvahy nežli rozmyslu a způsobilosti. Nejprv vypravil se do Moravy potrestat zrady na Otovi, při čemž bratr jeho Václav Olomucký byl jemu nápomocen. Ale Otovi ku pomoci přispěl Lipolt Rakouský, kterýžto vkročiv do Moravy 23. června, hned nazejtří obrátil Soběslava na outěk, zmocnil se ležení jeho a stíhal jej potud, až rozrazil vojsko české, takže Soběslav ustoupil do Čech, Václav pak do své Olomouce se zavřev, ji brániti se jal. Lipolt i Ota položili se 28. června před Olomouc a nazejtří (29. června) hnali outokem na město, ale bez prospěchu, načež bojíce se, aby od Uhrů Čechům ku pomoci táhnoucích utkání nebyli, hned 30. června pustili od dalšího dobývaní a vrátili se do zemí svých zase.[9] Ouplné poplenění země olomucké i brněnské bylo následkem první této porážky.

Brzy nato, v měsíci červenci neb srpnu 1173, postavil se Soběslav s vojskem velmi silným na pomezí, aby Bedřichovi bránil přístupu do země. Ale pro tehdejší nezpůsoby ve stravování lidí branných stávalo se, že vojsko, čím hojnější bylo na počet, tím kratší čas mohlo setrvávati v poli; pročež i Soběslav nezadlouho viděl se přinucena rozpustiti lid svůj, čekav darmo na nepřítele. Bedřich předvídav to, teprv po rozpuštění táboru nepřátelského vstoupil do země. Nato Soběslav sebral zase v rychlosti několik zástupů branných, s nimiž postavil se proti Bedřichovi: ale poražen byv podruhé a v outěk obrácen, za příčinou veliké přemoci u nepřátel a zrady u mnoha svých manů, musel utéci se na hrad svůj Skálu, tehdáž nedobytný.[10]

Bedřich vedl vojsko své přímo ku Praze, kterouž i oblehl. V městě zůstala byla Soběslavova manželka Eliška Polská s lidem však nedostatečným k obraně, a měšťané zdá se že nemnoho měli lásky a oddanosti k Soběslavovi. Proto Praha octla se brzy v rukou dobyvatelů a Eliška kněžna v zajetí; Bedřich ale propustil tuto ještě mladou paní velikomyslně na svobodu. I bylať jedna z prvních jeho péčí, aby vlastní manželku svou, ježto až posavad v Durynsku (nyní v Altenburku) žila, dal odtud přivésti ve slavném průvodu do Prahy.

Ze Skály Soběslav ještě dlouhý čas pokračoval v takřečené válce malé; když ale Bedřich, volán od císaře, odebral se na sjezd říšský do Šváb, odvážil se k většímu podniknutí. Maje mnoho přívrženců, zvláště v lidu obecném, sebral vkrátce vojsko znamenité, jímžto Prahu přikvačiti doufal; posádka však měvši výstrahu, bránila se udatně. Potom obrátil se proti Bedřichovi, kterýžto u slabém komonstvu vracel se od dotčeného sjezdu; ten však zpraven byv od manželky své rychlými posly, zastavil se na pomezí celých deset dní, volal Otu z Moravy k sobě, a sebrav ode všech přátel i z Němec i z Čech podpory hojné, teprv dal se v pochod do města hlavního, když se ucítil silna dosti, aby mohl čeliti Soběslavovi. Bez překážky dostal se ku potoku Loděnickému, ale v kruté zimě. ano bylo dne 23. ledna. Stráže jeho rozestavené, ohřívajíce se u ohňů, jsou od Soběslava nenadále překvapeny a zjímány; ihned nato hnal se selský kníže outokem na tábor Bedřichův, k boji nepřipravený, potřel větší jeho částku a rozplašil ostatek. Mezi padlými toho dne byl i Sezima, předek tuším pozdějších pánů z Gutštejna; mezi jatými pan Vítek, slavný předek rodu Vítkovců. Mnohým jatým Němcům od prostopášného lidu ku potupě nosy uřezovány.

S malým zbytkem svých věrných pospíšil Bedřich knížeti Otovi vstříc, přicházejícímu z Moravy, a potkal jej v noci následující u Prčic. Tu odpočíváno jeden den a teprv 25. ledna přitáhnuto až k řece Sázavě. Knížata byli by opět odpočívali, kdyby kněžna Eliška byla jich skrze posly nenapomenula i nepoučila o přibližování se nepřítele. Protož táhnuvše dále, dorazili v sobotu 27. ledna zrána do Prahy. Soběslav stíhal je vzápětí; i ještě téhož dne strhla se bitva rozhodná na polích mezi Vyšehradem a Prahou, tam, kde nyní prostírá se Nové Město. Nastal boj dlouhý, zoufalý a nadmíru krvavý; kněžna Eliška, dívavši se naň z hradu, zavázala se slibem nábožným, dostane-li se vítězství manželu jejímu. I dostalo se mu; Soběslav konečně přemožený musel utíkati, a hnán až do Prosek, kdežto noc nastalá rozvedla bojovníky. Pro náramnou toho dne zimu téměř všichni ranění pomřeli v krátké chvíli. Eliška potom na témž místě, ježto dlouhý čas u lidu jen „Na bojišti“ slulo, postavila chrám ke cti sv. Jana, jehož postoupila křižovníkům řádu maltézského.

Ztráta bitvy u Prahy potáhla za sebou ztrátu celé země, a tudíž i konec všeho panování Soběslavova v Čechách. Ubohý kníže selský schoval se opět do hradu svého Skály, a odolávav tam ještě skrze jedenácte měsíců všem outokům hojných nepřátel, opustil jej, tuším jen hladem donucen, teprv na konci léta 1179. Hledaje však outočiště v cizině, umřel již dne 29. ledna 1180, i nepozůstavil po sobě, pokud nám vědomo, žádných dítek. Tělo jeho přivezeno na Vyšehrad a pochováno po boku otce jeho Soběslava I.

Pád Soběslava II. byl také příčinou, že bratr jeho Václav musel opustiti Olomucko a utéci se do Uher. Země jeho dostala se znojemskému Otovi, takže od té doby kníže ten stal se pánem celé Moravy.

Počet Přemyslovců byl se toho času v Čechách i v Moravě tak velice rozmnožil, že nám již nelze vytknouti najisto a nadrobno celé jejich rozrození. Mnozí z nich oddali se na duchovenství, a tudíž nalezáme ve knížecím rodu jednoho arcibiskupa (Vojtěcha) i tři biskupy, dva olomucké a jednoho pražského. V Olomouci po smrti Jana IV. dosedl byl Přemyslovec Dětleb na biskupskou stolici (1172—1182); a po Pelhřimovi, jenž jen krátce biskupoval (1182—1184), dostal se opět Přemyslovec Kajim na jeho místo (1184—1194). V Praze po smrti biskupa Bedřicha († 31. Jan. 1179) volen přízní kněžny Elišky a téměř proti vůli většiny v kapitule Valentin, a když ten 6. února 1182 již opět smrtí sešel, povýšen jest na jeho místo Jindřich Břetislav, syn knížete Jindřicha, vrátivší se nedávno předtím z university pařížské (volen 25. března v Mohuči, svěcen 23. máje 1182). Volení pražských biskupů nedálo se již nyní, jako ještě před padesáti lety, veřejně na sněmích, nýbrž jen od duchovenstva v kapitulu shromážděného; avšak potvrzováno jest od panujících knížat a národ svým přisvědčováním je schvalovával.[11] Biskupové olomučtí naproti tomu obyčejně od knížat pražských designováni a potom teprv voleni bývali.[12] O investituře císařské již nebývalo řeči.

Arcibiskup Vojtěch od té doby, co se důstojenství svého byl vzdal a co bratr jeho uvázal se v panování opět, trávil dni své co probošt mělnický obyčejně v tichém oustupu. O jeho vlídnosti, pokoře a trpělivosti šel mezi souvěkými lidmi hlas velmi chvalný. Ctnosti ty obměkčily konečně i císaře Fridricha, takže roku 1182 nakloniv se k němu zase, sliboval vrátiti mu arcibiskupství a o rok později (1183) splnil také slib ten skutečně.

Naproti tomu stav bratra jeho, panujícího knížete Bedřicha, proměnil se téhož času v horší. Byltě slíbil císaři za své usazení na trůnu českém velikou sumu peněz. Aby ji sehnati mohl, rozepsal již při obležení hradu Skály roku 1179 neobyčejnou těžkou berni a domáhal se jí s velikou přísností. Tím ale zmařil sobě lásku netoliko u lidu, ale i u šlechty. K tomu přispívalo také hrdé a pánovité počínání sobě kněžny, kterážto pletouc se do vlády zemské, urážela všelijak hlavy národu. Nevole o to vystoupila tak vysoko, že způsobila již letního času 1182 všeobecné povstání v Čechách. Bedřich haněn a proklínán jsa od národu, musel utíkati ze země a na jeho místo volán od jedné strany kníže Kunrat Ota z Moravy, od druhé Václav z Uher. Brzy ale stalo se sjednocení a Kunrat Ota uznán ode všech za velikého knížete a panovníka; tudíž obehnána Praha i dobyta po dlouhém odporu a nový mocnář nastolen slavně na starosvatém stolci knížecím.

Bedřichovi nezbývalo nic než utéci se s žalobou k císaři, kterýž větším dílem byl příčinou nehody jeho; věrný zajisté spojenec Lipolt Rakouský nacházel se tehdáž na pouti do Jeruzaléma. Císař měv útrpnost s vyhnancem, vypravil do Čech bavorského falckrabě Otu, vlastního svaka nového panovníka,[13] a volal ho i s předními muži v národu na sněm říšský do Řezna. Čechové dlouhý čas o takovém volání nic ovšem slyšeti nechtěli; konečně ale uposlechše, za příkladem nového mocnáře svého šli do Řezna.

Na sněmu tomto řezenském zjevila se ponejprve politika Fridricha Barbarossy ve pravé způsobě své, nahá, neukrytá i nestoudná. Po tu dobu knížata moravští přijímali byli ouděly své pokaždé z rukou velikého knížete českého, jenž je propůjčoval ne dědičně, ale jak se mu kdy hodilo; a ještě žádný císař římský byl se nevkládal do vnitřní správy knížecího domu přemyslovského. Fridrich ale propůjčil nyní Kunratovi Otovi ze vlastní moci Moravu co nové markrabství a co zvláštní léno říše římské, chtěje tím způsobiti, aby Morava, nezávisejíc od Čech, napotom oné říši bezpostředně podrobena byla.[14] Arciže přitom nesmělo se dopustiti, aby Bedřich vší moci cele zbaven byl, ježto by sice nepodlehlost Moravy byla neměla trvání, a císař sám byl by snad přišel o dluh onen, kterýž ještě za Bedřichem zůstával. Odpor pánů českých přemožen snadno; císař dal do síně, kdež se sněmovalo, nanositi seker, jakovýchž katové tehdáž užívávali. Tato demonstrace měla žádaný účinek; páni podrobili se Bedřichovi opět a propuštěni v pokoji (konec září 1182).[15]

Rozumí se, že skutky takovými nemohla panovníkovi pojištěna býti oddanost ani úcta v národu. Všeobecná nevole číhala jen na příležitost, aby s větším důrazem vyjevila se opět. Roku 1184, když Bedřich s jinými drahně knížaty odjel na slavný sjezd do Mohuče, kdežto císařovici Jindřich a Fridrich oba na rytířství pasováni (20. máje), kníže Václav, Soběslava I. jediný ještě naživě byvší syn, pozdvihl v Čechách zbraně proti němu. Lid hrnul se ku praporům jeho a kněžna Eliška, vladařivší v nepřítomnosti manželově, musela brzy pustiti jemu celou zemi a obmeziti se na pouhé hájení města hlavního. Zde ale odpírajíc hrdinně, zmařila šťastně všecky outoky hojných nepřátel. Praha tenkráte, obležena byvši skrze deset neděl, nedobyta přece, a stolec knížecí zůstal tudíž v moci Bedřichově. Není pochyby, že nejmladší jeho dva bratří, Přemysl Otakar a Vladislav, přispěli znamenitě ke zdaření takovému. Když potom nejprv arcibiskup Vojtěch s many svými, pak Lipolt Rakouský s lidem rychle sebraným a i Bedřich sám se zástupem v říši najatým k osvobození Prahy čelili, vojsko povstalců rozptýlilo se. Co dále s knížetem Václavem se stalo, není známo. Bedřich získal sobě tenkráte aspoň tu zásluhu, že dověděv se o strhnutí z pole nepřátel, zastavil hned pochod spojenců svých, aniž dal jim táhnouti dále, aby země hubena nebyla. I snad to přispělo neméně nežli dvojí udušení bouře, že od té doby o třetí povstání již se nepokoušeno.

Kníže Bedřich nezapomenul se nade svou ctí a svým důstojenstvím v té míře, aby byl nevšimnul sobě proměny v Moravě. Jakmile ucítil se silna dosti ku provedení oumyslu svého, vypravil vojsko proti novému markrabi; nepřítomnost císaře, dlícího již zase v Itálii, hověla záměrům jeho. Za nejvyššího velitele výpravy té ustanovil chrabrého bratra svého Přemysla Otakara. Stejnou dobou jmenoval Vladimíra, syna Oty III., knížetem olomuckým[16] a Spytihněva, syna Vratislavova, tuším také knížetem brněnským. Přemysl vytáhl uprostřed léta 1185 do Moravy, poplenil Znojemsko a Bítovsko bez odporu a vrátil se do Čech zase, s nepřítelem nikde se nepotkav. Když ale Kunrat Ota k boji se připravil, získav sobě i z Němec, tuším že z Bavor, branných lidí ku pomoci, poslán jest Přemysl ku konci měsíce listopadu 1185 s vojskem ještě silnějším opět do Moravy. Tenkráte přišlo k domácí válce nadmíru krvavé a dne 10. prosince svedli Čechové i Moravané u Loděnic ve Znojemsku mezi sebou tu největší a nejkrutější bitvu, o které v letopisech jejich paměť se zachovala. Bojováno z obou stran rovnou silou a stejnou rozhořčeností; rachot bitvy, zvuk rohů a hlahol bubnů promíchaný křikem bojujících, dusot koňů a břinkání mečů bylo prý doslýchati až i v klášteře kúnickém, vzdáleném více než míli od bojiště. Vítězství konečně dostalo se Přemyslovi a Čechům: ale bylo tak krvavé a tak draze koupené, že pronásledování přemožených stalo se nemožným. Veliký počet udatných mužů, až prý ke 4000, padli tu v oběť politice cizí, potýkajíce se s vlastními krajany a rodáky svými; když je pochováváno, házeno prý po 10 až i 20 do jedné jámy. Zakladatel kláštera kúnického, kmet zemský Vilém, vzal byl do bitvy krzno liščí přes brnění; když domů se vrátil, nalezli krzno tisícerými ranami propíchané, pánovi pak nic se bylo nestalo.[17]

Kníže Kunrat Ota co pán neméně moudrý nežli udatný a ctižádostný předvídal dobře, že pokračování na cestě nastoupené uškodí Moravě tak zle jako Čechám, i umínil raději vyšinouti se z ní. Protož podávaje se k jednání pokoje, prostředkováním několika pánů českých i moravských, přišel sám k Bedřichovi do Knína, kdežto pak oba panovníci upřímně a navždy tuším se smířili. Markrabského titulu odřekl se a s ním všeho bažení po bezprostředně říšském knížectví; tudíž navrátily se všecky poměry v tentýž stav zase, ve kterémž před rokem 1182 se byly nacházely.

Po tomto urovnání záležitostí moravských nastal spor jiného způsobu, ale neméně nebezpečný pro zachování jednoty a moci říše české. Biskup pražský Jindřich Břetislav, strýc velikého knížete, patřil s nechutí na světskou podřízenost svou pod hlavu státní a neméně mrzely jej velikost i rozličnost daní, jež ouředníci panovníkovi vybírali na statcích církevních; neb jakkoli znamenité byly ducha jeho dary, neuměl však varovati se lakoty. Odváživ se k odboji prostředky duchovními i světskými, vydal nejprv klatbu na knížete Děpolta II., panovavšího ve Chrudimsku, Čáslavsku a Vratislavsku; potom když viděl zemi bouřiti se a Bedřicha chystati se k hájení Děpolta, hrozil i Bedřichovi stejnou přísností: ale tím zapletl se sám v taková osidla i protivenství, že na počátku roku 1187, když měl císař vrátiti se z Itálie, utekl se do Němec žalovat na velikého knížete. Císař měl se k němu přívětivě jako ke všem cizincům ochrany hledajícím, ale rozhodnutí poodložil až k říšskému sněmu, kterýžto rozepsán byl do města Řezna k měsíci březnu. Rozumí se, že tam i kníže Bedřich se předními kmety svými volán jest; on ale nešel sám, nýbrž poslal poručníky. Před soudem říšským řečnil za biskupa žalobce Dědo z Rochlic, bratr markrabě míšenského Oty Bohatého. Kníže český dal odpovědíti, že vědomo jest celému světu, kterak od věků biskupové pražští kaplaní jemu i předkům jeho: pročež že biskup Jindřich ani neměl práva poháněti pána svého k soudu, ani on že není povinen odpovídati jemu. Sněm říšský a zvláště přítomní v něm arcibiskupové němečtí vyhlásili řeči takové za urážku, za politické kacířství a dekretovali na místě, že biskup pražský jest prý knížetem říšským, nepodlehlým vévodovi českému, ale samému toliko císaři poddaným, od něhož regálie přijímati a k jehožto dvoru dostavovati se má. Na žádost biskupa Jindřicha zapsán dekret tento ve zlatý majestát říšský a odevzdán jemu. Poslové Bedřichovi nemohli více nežli zanésti skutek takový k vědomosti pána svého.[18]

Ba věru, až jen dvé knížat panovalo v Čechách, jeden druhému nepodléhajíce, a třetí nadto v Moravě: pak arci nebylo se obávati více, že by Čechové a Moravané mohli nebezpečnými se státi říši německé, jakkoli pověstné a děsné bylo jejich udatenství![19] Ale na štěstí politika tato nedařila se dlouho; neboť i dnů původa jejího, hrozného Fridricha Barbarossy, bylo již namále.

Od té doby, co druhá křižácká výprava do východu byla roku 1147 tak nezdárný konec vzala, horlivost v Evropě pro Království jeruzalémské ochladla velice, obmezujíc se napotom jen na jednotlivých křesťanů ochotnost a obětavost pobožnou. Tamějším mocnářům, králi, templářům a hospitalářům bylo již jen samým hájiti se proti mocnému a spaniloduchému sultánu Saladinovi. Když ale křesťané 5. července 1187 ouplně poraženi jsou a 30. října potom Jeruzalém sám v moci Saladinově se octnul, probudila se mezi křesťany opět žádost vysvoboditi hrob Páně z rukou nevěřících. Na velikém sněmu říšském v Mohuči, v měsíci únoru roku 1188, vzal na se starý císař sám znamení kříže a vedle něho i český Bedřich i mnozí knížata říšští. Ustanoveno, že výprava měla se dáti v pochod o velikonoci roku následujícího (1189).

Také v Čechách činily se veliké přípravy k jízdě této; Bedřich zajisté co horlivý ctitel hrobu Kristova byl spolu mezi předními dobrodějci rytířského řádu křižovníků hospitalářských čili nynějších maltézáků. Nedočkal se však skutečné výpravy, umřev již 25. března 1189 bez dědiců mužského pohlaví.

Smrt jeho mimo naději nedala příčiny k žádným půtkám o posloupnost. Moravský kníže Kunrat Ota, již často jmenovaný, uvázal se brzy ve stolec knížecí v Praze ke všeobecné spokojenosti; a vskutku zdá se, že byl mezi tehdejšími Přemyslovci ten nejzpůsobnější a že by při něco delším panování byl mohl nejlépe povznésti opět moc a vážnost říše české tak hluboce kleslou. Vládychtivá kněžna Eliška, ježto po smrti manžela svého uhájila se v držení hradu pražského, vzdala mu jej za slib, že jí zaň Olomucko postoupeno bude. Ale slib takový nesplněn, protože stavové, u nichž Eliška nepožívala přízně, varovali se, aby pro ni a skrze ni nebyl svolen první příklad panování ženského. Naproti tomu povoláni nazpět od nového panovníka knížata Václav a Děpolt, žijící ve vyhnanství, a uvedeni do svých oudělů zase. Děpolt zajisté byl přede dvěma léty z neznámých příčin v takovou kyselost vešel s Bedřichem, že jen náhlým outěkem uchránil se vězení. K ouplnému bezpečí nescházelo již Otovi nežli císařovo stvrzení; a i toho dosáhl na sjezdu v Řezně ke konci měsíce dubna, když křižáci právě dávali se v pochod.

Kunrat Ota odepřel vytáhnouti osobně proti sultánu Saladinovi; ale vypraviv za sebe znamenitý počet lidí branných, poslal je císaři pod velením knížete Děpolta II. Zástup tento český vynikal opět mezi křižáky jarou smělostí, cvičeností v boji, nedbáním nebezpečí, ale spolu také loupežností; jim ponecháváno provoditi kusy nejodvážnější. Známotě vsak, s jak žalostným koncem i tato výprava potkala se; ani císař Fridrich, ani náš Děpolt, ani jiných knížat množství nespatřili vlasti své více.

Nový panovník český zdá se že nad obyčej předků svých častěji svolával stavy zemské, aby požil rady a pomoci jejich. Aspoň jisté jest, že v létě 1189 až i dva sněmy rozepsal, jeden do Sadské, druhý (den 15. června) do Prahy, ačkoli z jednání těchto sněmovních nedošlo nás více nežli pouhá jména předních sněmovníků, kteří v Sadské se byli sešli. Byliť to nejprv z duchovenstva biskup Jindřich, kancléř Florián, vyšehradský probošt, proboštové Heřman pražský, Přibyslav boleslavský a Radosta litoměřický, opatové Albrecht strahovský, Jindřich břevnovský, Heřman sedlecký, Dětřich hradištský, Albrecht kladrubský, Ota želivský, a jiných více; pak ze šlechty nejvyšší komorník Heřman a bratr jeho Záviše z rodu Markvarticů, nejvyšší sudí Předota, nejvyšší truksas Matouš, starý Vítek a synovec jeho Sezema, Oldřich Drslavic (z Žinkova), Juřik Juřikovic, Bohuše, kastelán kladský, a bratří jeho Ratiboř, Heřman i Lutobor, Hroznata i Arnošt, synové pana Sezimy, padlého v bitvě u Loděnic roku 1179, Soběhrd Přibyslavic a jiných pánů i rytířů (milites) netoliko českých, ale i moravských více.[20] Rozumí se ostatně samo sebou, že o markrabství v Moravě již ani řeči nebylo.

Císař Fridrich Barbarossa, bera na sebe kříž, ustanovil byl nejstaršího syna svého Jindřicha, voleného již za mládi na království v Němcích, za vladaře ve své nepřítomnosti. Po smrti otcově († 10. června 1190) kraloval tedy Jindřich VI. v říší bez odporu. Již roku 1189 uložil byl našemu Kunratovi Otovi, aby v Míšensku vkročil mezi markrabě Otu Bohatého a staršího syna jeho Albrechta, ježto válkou hubili se obapolně. Vkročení to české nebylo sice pro zemi méně záhubné, protože i Čechové plenili a pálili ji: ale mělo aspoň ten účinek, že knížata oba podrobivše se královu nálezu, učinili mezi sebou pokoj.

O velikonoci léta následujícího (25. března 1190) zajel sobě Kunrat Ota sám ku králi do Frankfurta, i slíbil pomáhati osobně v nastávající válce v Itálii. Po nenadálé zajisté smrti sicilského krále Viléma II. († 1. listopadu 1189) král Jindřich VI. skrze manželku svou Konstancii stal se byl dědicem těchto krásných krajin: ale jedna z tamějších stran politických, volivši sobě hraběte Tankreda z Lecce za krále (v lednu 1190), přinutila jej pospíšiti sobě do Itálie. Málo knížat provodilo jej v tomto tažení, ana většina jich vypravila se byla s křižáky; mezi těmi, kteří s vojskem připojili se k němu, jmenují se téměř jen Filip, arcibiskup kolínský, a náš Kunrat Ota.

Na cestě skrze Itálii dověděv se Jindřich VI. v měsíci listopadu (1190) o smrti otcově, umínil požíti té příležitosti hned také k nabytí toho, co všem králům německým bývalo víceméně příčinou tažení do Říma, korunování totiž císařského. Papež Celestin udělil mu je dne 15. dubna 1191; a Kunrat Ota byl bezpochyby první panovník český, co na slavnost takovou osobně se díval. Z Říma táhlo vojsko dále do Apulie, a zdobývalo tam krátce měst Atina, Capua, Salerno i jiných více napořád. Když ale obehnali Neapoli, vypuknul hrozný mor ve vojsku, jímž i přední knížata jako arcibiskup Filip a náš Kunrat Ota (tento dne 9. září 1191) zahynuli; císaře odnesli odtud polouživého a obležení Neapole mělo tudíž konec.

Tímto způsobem osiřel stolec český opět, a sice k nemalé národu českého žalosti, ježto tuším do Kunrata Oty neobyčejné zakládal sobě naděje. Panovník ten umřel bezdětek; aspoň neví se o jeho potomstvu. Již na počátku měsíce října 1191 pověst žalostná o jeho smrti stihla byla z ležení neapolského až do Prahy.

Co nato dále v Čechách se dálo, není nám dostatečně známo. Jen to víme, že většina národu povýšila již v běhu téhož měsíce října 1191 na stolec knížecí Václava II., nejmladšího někdy syna Soběslavova. I poněvadž on byl nyní mezi Přemyslovci věkem nejstarší, možné jest, že v něm ještě jednou šetřeno Břetislavova zákona o posloupnosti. Ale v Přemyslu Otakarovi, synu Vladislavovu, nastal mu brzy soupeř tím nebezpečnější, že i biskup Jindřich Břetislav prohlásil se pro Přemysla, jehožto strana tak se množila, že nezadlouho mohla veřejně bráti pole. Václav II. musel obmeziti se na hájení hlavního města; v tom ale počínal sobě skrze tři měsíce s takovou srdnatostí a tak zdárně, že nepřátelé pouštěli všecku naději. Rozjitření mezi stranami bylo přílišné a biskup, maje z povolání svého nejvíce hleděti ku pokoji, sám byl zabředl v záští hlouběji, nežli aby o smíření bylo jednati se mohlo; Čechové utekli se raději do ciziny o rozhodnutí. Biskup Jindřich poslán na počátku léta 1192 do Řezna k císaři Jindřichovi, aby od něho Přemyslovi Otakarovi vyprosil a koupil panování v Čechách. Za 6000 hřiven stříbra svolil císař k trhu, i propůjčil skrze biskupa Přemyslovi Otakarovi korouhev českou, moravskou pak jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi. Za řádné splnění sumy trhové v určitý čas zaručil se biskup osobně.[21]

Nedokládá se, co dále učinil císař, aby těm, kterýmž propůjčil léna, dopomohl také k osáhnutí jeho; tuším, že vypravil jen poselství k Čechům s tím rozkazem, aby poslušni byli nového panovníka. Václava II. samého zdá se že omrzela posléze válka,[22] i že postoupiv Prahy do rukou biskupových, uchýlil se s mladým knížetem Spytihněvem do ciziny opět. Tam ale markrabě míšenský strahovav po něm, dal jej chytiti a sklíčiti krutým vězením; po čemž všecka další zmínka o něm se tratí. I poněvadž Přemysl Otakar měl v manželství markrabovu sestru Adlétu, snadno jest domysliti se příčiny tak nemilostivého skutku.

Jak hojný poklad síly a věhlasu spočíval v duchu Přemysla Otakara I., jenž měl se státi obnovitelem moci a slávy české, dokázalo se v pozdější částce panování: nyní ale vláda jeho co do chudosti a nechvalnosti podobala se prostředkům, kterýmiž byl ji sobě získal; zdá se, jako by, mravně ochromen, nemohl byl ani pohybovati se sám o sobě. Jen bojovnost, nemírně a nevhod v něm překypujíc, projevovala cosi ze vlastní povahy ducha jeho. Již v létě téhož roku 1192 zaplétal se v záští, ježto hrabě Albrecht od Luku[23] měl s hrabaty ortenburskými, čímž i mladého vévody bavorského, pomocníka ortenburských, válečně se dotknul. Otakar vítězil v poli a voják český poplenil dle obyčeje svého velikou částku země bavorské. Tím ale upadl kníže český v nenávist u knížat německých, i u samého císaře také, ačkoli sněm v Řezně držaný dal proto ne jeho, ale jen hraběte od Luku do klatby říšské.

Avšak ještě nepříznivěji váženo to Přemyslovi od císaře Jindřicha, že odkládal plniti umluvenou sumu 6000 hřiven stříbra. Biskup Jindřich, byv za ně rukojmím, chtěl putováním k sv. Jakubu do Kompostelly uhnouti se mrzutostem, jež předvídal: ale císař zastaviv ho, donutil vrátiti se do Čech opět. I poněvadž teprv částka té sumy byla splacena, lhůta pak ku plnění již byla prošla, musel biskup na podzim roku 1192 sám osobně zabrati se ke dvoru císařovu a konati tam slíbené vležení dle obyčeje onoho věku. Stráviltě bezmála deset měsíců tu v komonstvu císařově, tu na císařově hradu chebském, a Přemysl nečinil nic, aby jej vyručil; povstali zajisté mezitím v Čechách sokové a žalobníci, kteří z neznámých nám příčin rozsévali krutou mezi knížetem a biskupem nenávist.

Když císař i biskup uzřeli, kterak Přemysl Otakar váhal dosti učiniti jim jednomu jako druhému, spolčili se oba proti němu. Císaři bylo i to nemalou příčinou k nespokojenosti, že Otakar dal se byl do tajného vyjednávání s Jindřichem Lvem, jeho nepřítelem, volavším tehdáž celý svět sobě ku pomoci, a že se zdálo, jako by se klonil k jeho žádostem. Aby tedy ovšem učinil jej neškodným, propůjčil se konečně císař knížecími korouhvemi českými samému biskupu Jindřichovi Břetislavovi, daroval jemu ostatek dluhu a vypravil jej v měsíci srpnu 1193 co nového vévodu se slavným komonstvem do Čech.

Již tedy tak daleko bylo přišlo, dlouhým nešetřením základního zákona státního a nedostatkem věrného vlastenectví u Čechů, že země jejich, nebyvši ani přemožena ani dobyta, stala se provincií říše cizí, její pak knížata počítali se mezi služebníky onoho pána, kteréhož byli až potud považovali za svého nejnebezpečnějšího nepřítele. Již pán onen jal se byl usazovati a ssazovati knížata dle své libosti, na vůli národu českého ani se neptaje; tento pak neměl ani toho srdce, aby protestoval ostřím meče proti tak hanebnému s sebou nakládaní, proti zpupnému převracování starosvatého práva!

Ale hanba tato musela výjevem ještě nešlechetnějším převýšena a zakryta býti. Když pověst o Jindřichově povýšení stihla do Čech, páni čeští opětovali sliby věrnosti knížeti svému a mnozí dávali mu až i dítky své do zástavy: ale když kníže biskup přišel s komonstvem hojným do země a Přemysl s pány postavil se proti němu za Berounem u Zdic, páni nejprv jeden po druhém, potom i hromadně jali se přebíhati k němu,[24] takže ubohý kníže, neměv již než malý hlouček věrných okolo sebe, musel pamatovati na osobní své bezpečí.

V národu samém však našlo se více i věrnosti i odvahy. Ačkoli nově jmenovaný panovník přistoupil ke branám hlavního města se všemi znaky moci a slávy panovničí a nadto s vojskem vzácnými přeběhlíky znamenitě rozmnoženým, ony přece zůstaly před ním zavřeny. Všecka provolávání, slibování, prosby, hrozby, ba i samy zbraně klateb církevních zmařeny jsou udatností posádky a oddaností měšťanů. Praha podvolila se všem nesnázem obležení téměř pětiměsíčného, prve nežli před samými vánocemi 1193 poddala se Jindřichovi Břetislavovi, an Přemysl sám již nechtěl odporovati déle.

Léta následujícího táhl Jindřich Břetislav do Moravy, aby ji také podrobil moci své. Vladislav musel odjeti s ním do Prahy a tráviti dni své na jeho dvoře jako pod dohlídkou. Potom dostal kníže biskup od císaře rozkaz, aby vytáhna proti míšenskému markrabi Albrechtovi, potrestal jej za rušení míru zemského. Jindřich sebrav silné vojsko z Čech i z Moravy, dal zemi míšenské až příliš těžce pocítiti hněvu císařova. Obyčejně býval to kníže Spytihněv, co velíval vojsku na místě biskupově: byl-li ale i v této výpravě, není nám známo. Později činil biskup veřejné pokání za výtržnosti, kterých se dopustilo loupežné vojsko jeho v zemi nepřátelské.

Když po Saladinově smrti, pokud trval rozbroj krvavý mezi syny jeho, nabádáním papeže Celestina III. chystána nová výprava křižáků k osvobození Jeruzaléma, vzal na sněmu ve Wurmusu dne 6. prosince 1195 vedle císaře a jiných knížat mnohých také Jindřich Břetislav na sebe znamení kříže. Výprava stala se i skutečně roku následujícího a císař, jenž roku 1194 i v Sicílii byl se uvázal, mínil přidati se k ní skrze Apulii nejvíce po moři: ale tamější nepokoje a vzmáhající se nevole mezi Neapolitány zadržovaly jej, takže konečně vzdal se kříže. A podobně i Jindřich Břetislav odložil znamení kříže, netroufav sobě opustiti Čech; neb i jeho dvojité moci nastávalo nebezpečí, a mimoto počínal cítiti, že mu čím dále tím více ubývalo síly a zdraví.

Ku konci roku 1196, když kníže biskup ležel nemocen, Přemysl Otakar, učiniv s pomocí hrabat od Luku vpád do země, pokoušel se o ztracenou vládu opět, ale ve vojsku biskupově, jež Spytihněv, brněnský kníže, vedl, vrazil na odpor nenadálý, takže poražen byv, musel hledati spásy v rychlém outěku.

Ku prospěchu křižáckého tažení vypravil byl papež Celestin III. do Bavor, Čech a Polska zvláštního legáta, kardinála Petra, kterýžto dne 13. března 1197 slavně vjel do Prahy. Náš kronikář opat Gerlach Milevský a Jiří, kmet milevský, doprovázeli jeho; kníže biskup, ačkoli nemocen, vyje] mu z města vstříc i s duchovenstvem svým a uvedl jej s oslavou do sídla svého. Legát zůstal v Praze asi osm neděl. Věc nejdůležitější, kterou zde, ač s nebezpečím prý života svého, provedl, byl slib bezženství, ku kterémuž napotom každý žák před svým vysvěcením zavázati se musel, takže od té doby zákon celibátu v Čechách nerušený zachováván byl.[25]

Nedlouho potom, když naděje o uzdravení knížete biskupa mizela, nastalo v Čechách opět kvašení duchů co den větší a větší. Aby aspoň v pokoji umříti mohl, dal se Jindřich Břetislav zanésti do Chebu, kdežto i dne 15. června 1179 duši vypustil.[26]

Když Přemysl Otakar byl posléze mocí brannou vpadl do Čech, kníže biskup poručil vsaditi do vězení bratra jeho Vladislava, nejmladšího syna někdy krále Vladislavova; páni ale vybavivše jej odtud ještě před biskupovou smrtí, nezadlouho potom, dne 22. června, nastolili ho až i na uprázdněném stolci knížecím. Netroufali zajisté sobě povolati naň staršího bratra Přemysla Otakara, tehdáž nepřítomného, ježto byli zradili jej a bojovali proti němu teprv nedávno; tento nicméně brzy nato, dne 6. prosince 1197, dosednuv se všeobecným přivolením na místo nejvyšší, jal se zakládati novou epochu dějin českých. Čechy, kleslé nedostatkem ctností občanských až na nejnižší stupeň politické moci a vážnosti, počaly se zdvihati opět ušlechtilým snažením dvou knížecích bratří k nové a co den větší znamenitosti.

Musímeť k závěrku ještě zmíniti se o klášteřích, kteří v této době, po smrti krále Vladislava, v Čechách nově založeni jsou. Byliť to cisterciáci ve Hradišti nad Jizerou od roku 1177 a v Oseku od 1196; premonstráti v Milevsku od roku 1184 a v Teplé od 1197; konečně křižovníci sv. hrobu na Zderaze roku 1190. V Moravě povstali téhož času panenský klášter kúnický řeholy premonstrátské roku 1181 a mužský též řeholy v Louce u Znojma roku 1190.


  1. 56
  2. 57
  3. 58
  4. 59
  5. 60
  6. 61
  7. 62
  8. 63
  9. 64
  10. 65
  11. 66
  12. 67
  13. 68
  14. 69
  15. 70
  16. 71
  17. 72
  18. 73
  19. 74
  20. 75
  21. 76
  22. 77
  23. 78
  24. 79
  25. 80
  26. 81