Ztracený svět/Průvod! Průvod!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Průvod! Průvod!
Autor: Arthur Conan Doyle
Původní titulek: A Procession! A Procession!
Zdroj: Soubor:CONAN DOYLE, Arthur - Ztracený svět.djvu, str. 301–328
Vydáno: Praha: J. Hokra, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Weinfurter
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Bylo by zde na místě, abych se zmínil o naší vděčnosti ke všem přátelům na Amazonu, za velikou laskavost a pohostinnost, jež nám byly prokazovány při našem návratu. Zvláště bych chtěl poděkovati signorovi Penalosovi a jiným úředníkům brazilské vlády za zvláštní přípravy, kterými nám byla usnadňována cesta a také signorovi Pereirovi z Pary, jehož předvídavostí vděčíme za svůj dokonalý výstroj, tak že jsme se mohli slušně objeviti v civilisovaném světě, který nás očekával v tomto městě. Zdá se to býti chudičkou odsluhou za veškerou zdvořilost, se kterou jsme se setkali, když jsme při všem svoje hostitele a dobrodince oklamali, avšak za daných okolností nám vskutku nic jiného nezbývalo, a tak jim při této příležitosti sděluji, že by jen mařili čas a mrhali penězi, když by se chtěli pokoušet vyhledávati naše stopy. I samotná jména byla v našich zprávách změněna a jsem jist, že nikdo, kdyby je třeba nejpečlivěji studoval, se nepřiblíží naší neznámé zemi ani na tisíc mil.

Rozčilení, které vzniklo v oněch částech Jižní Ameriky, jimiž jsme musili cestovati, se nám zdálo býti čistě lokální a ujišťuji svoje přátelé v Anglii, že jsme nepozorovali nic z onoho rozruchu, který způsobila v celé Evropě pouhá zpráva o našich zkušenostech. Teprve když naše loď »Ivernie« byla asi pět set mil od Southamptonu, ukázaly nám jiskrové telegramy jednoho časopisu po druhém a depeše agentury po agentuře, nabízející nám ohromné sumy za krátkou zprávu v odpověď, ohledně našich docílených výsledků a přesvědčily nás, jak napiatou byla pozornost nejen světa vědeckého, nýbrž i veškerého obecenstva. Avšak umluvili jsme se mezi sebou, že nepodáme novinám žádného určitého prohlášení, dokud se nesetkáme s členy zoologického ústavu, neboť jako jeho vyslancům bylo naší zřejmou povinností, podati prvou zprávu Společnosti, která nás vyslala na naši badatelskou cestu. A tak, ačkoliv jsme se setkali v Southamptonu se zástupem novinářů, odmítli jsme naprosto podati jakékoliv zprávy, což mělo přirozený výsledek, že pozornost obecenstva se soustředila ke schůzi, která byla oznámena na večer dne sedmého listopadu. K tomuto shromáždění byla dvorana zoologického ústavu, jež byla jevištěm zahájení naší úlohy příliš malá, a jedině v Královské Dvoraně v Regent Streetu bylo lze najíti dostatečného prostoru. Jest teď všeobecně známo, že naši příznivci by se byli pokusili o dvoranu Albertovu, ale že i tam bylo příliš málo místa.

Druhého večera po našem příjezdu bylo ustanoveno veliké shromáždění. Prvého dne nebylo zajisté pochyby, že každý z nás se musil věnovati naléhavým osobním záležitostem. O svých nemohu ještě mluviti. Možná, že až mne budou vzdálenější, budu moci o nich mysliti a také mluviti s menším pohnutím. Na počátku svého vypravování jsem prozradil čtenáři, kde byla pera mých činů. A jest tudíž snad správno, že ke konci své povídky mu také sdělím výsledky. A přece snad nastane den, kdy bych si nepřál, aby to bylo jinak. Alespoň mne to dohnalo k tomu, že jsem se súčastnil podivuhodného dobrodružství a nemohu jinak, než býti vděčným síle, která mne hnala.

A teď se vrátím k poslednímu, nejvyššímu a památnému okamžiku našeho dobrodružství. Když jsem si namáhal mozek, jak bych jej nejlépe popsal, padl můj zrak na číslo mého vlastního časopisu, které vyšlo ráno, dne osmého listopadu s dokonalým a výtečným popisem od mého přítele a soudruha ve zpravodajství, Macdona. Co bych mohl učiniti lepšího, než opsati jeho vypravování — i s titulem a se vším? Připouštím, že byl náš list v této věci velice obsažný, nehledě ani k pokloně, kterou složilo jeho podnikatelství tím, že vyslalo do schůze zvláštního zpravodaje, ale také ostatní veliké denníky přinesly zprávy sotva méně rozsáhlé. Přítel Mac popsal věc následovně:

Nový svět

Velká schůze v Královské Dvoraně
Bouřlivé scény
Neobyčejná událost
Co to bylo?
Noční rozruch v Regentstreetu.

(Od našeho zvláštního zpravodaje.)

»Schůze zoologického ústavu, o níž se tolik mluvilo, svolaná, aby vyslechla zprávu badatelského výboru, jenž byl vyslán předešlého roku do Jižní Ameriky, aby potvrdil ujišťovaní profesora Challengera, týkající se trvání předhistorického života na oné pevnině, odbývala se předešlého večera ve větší Královské Dvoraně. Můžeme bezpečně tvrditi, ze toto datum bude zapsáno rudými písmeny v dějinách vědy, neboť jednání bylo povahy tak pozoruhodné a sensační, že nikdo z přítomných ho zajisté nikdy nezapomene.« (Ach, bratře písaři Macdone, jakou to nestvůrnou větou začínáte!) »Vstupenky se omezovaly teoreticky pouze na členy a jejich přátele, avšak poslednější slovo jest výraz velmi pružný, takže dlouho před osmou hodinou, jež byla ustanovena jako doba k zahájení jednání, byly veškeré prostory veliké síně jako nabity. Avšak obyčejné publikum, které se nejvýš nerozumně pohoršilo nad tím, že bylo z jednání vyloučeno, vyrazilo o čtvrt na osmou dveře po dlouhé bitvě, při níž někteří lidé byli poraněni čítajíc v to i dozorce Scoblea v oddělení H, jemuž byla na neštěstí zlomena noha. Po tomto neoprávněném vpádu, jímž byly nejen naplněny veškeré chodby, ale při kterém lidé vnikli i do prostory oddělené a vyhrazené novinářům, páčili jsme množství přítomných lidí, očekávajících příchod cestovatelů, na pět tisíc osob. Když se posléze objevili, usedli na svá místa v průčelí podia, kde byli shromážděni veškeří čelní učenci a to nejen zdejší, nýbrž i z Francie a Německa. Také Švédsko bylo zastoupeno a sice osobou profesora Sergia, slavného přírodopisce z upsalské university. Vstup čtyř hrdinů byl znamením ku pozoruhodné demonstraci uvítací, při čemž celé shromáždění vstalo a po několik minut volalo s bouřlivým jásotem. Přísný pozorovatel byl by však mohl znamenati při této pochvale jisté známky nesouhlasu. A byl by snad uhodl, že jednání bude poněkud živější, než aby zůstalo naprosto harmonickým. Avšak s bezpečností mohlo býti předpověděno, že nikdo by byl nepředvídal neobyčejný obrat, jaký se skutečně udál.

»Jenom málo jest třeba pověděti o zevnějšku čtyř cestovatelů, neboť jejich fotografie se po nějakou dobu objevovaly ve všech listech. Na jejich tvářích jest zjevno jenom málo stop námah, které podle jejich sdělení jim bylo podstoupiti. Možná, že jest brada profesora Challengera ještě o něco rozcuchanější, že jsou rysy profesora Summerleea ještě více asketické a snad jest postava lorda Johna Roxtona ještě hubenější a snad také všichni tři mají opálenější pleť, než když opustili naše břehy. Avšak všichni se zdají býti při nejvýtečnějším zdraví. Pokud se týče našeho zástupce, dobře známého siláka a mezinárodního hráče kopané v Rugby,[1]) E. D. Malonea, lze říci, že vypadá jako by byl vytrenován až k nehtům a když si prohlížel zástupy, objevil se na jeho poctivé, třeba že nehezké tváři, dobrosrdečný a spokojený úsměv.« (Dobře, Macu, počkejte jen, až budeme sami!)

»Když zase nastal klid a když obecenstvo se zase po ovaci, prokázané cestovatelům posadilo, oslovil předseda, vévoda z Durhamu, shromáždění. ‚Nechce ani na okamžik,’ pravil, ‚státi mezi velikým shromážděním a jednáním, jež je očekává. Není také na něm, aby předbíhal profesora Summerleea, jenž jest mluvčím výboru, pokud by chtěl shromáždění něco říci, avšak podle všeobecných zpráv byla jejich výprava korunována výsledky neobyčejnými.’ (Pochvala.) ‚Jak se zdá, nezahynul dosud věk romantičnosti a zároveň byla nalezena společná půda, na níž se mohly setkati nejblouznivější fantasie romanopiscovy se skutečným vědeckým badáním učence, hledajícího pravdu. Chtěl by jen připojiti, než zase usedne, že se raduje — a že se všichni radujeme — že tito pánové se vrátili zdrávi a živi od svého nebezpečného a obtížného úkolu, neboť nelze popírati, že každá nehoda, která by byla tuto výpravu postihla, mohla málem přivoditi nenahraditelnou ztrátu vědě přírodopisné. (Veliká pochvala, při níž se súčastnil, jak bylo pozorováno, také profesor Challenger.)

»Když se zvedl profesor Summerlee, bylo to znamením k novému neobyčejnému výbuchu nadšení, kteréž pak propukávalo chvílemi při veškeré jeho řeči. Tuto řeč nebudeme v těchto sloupcích uváděti ani ve výtahu, poněvadž úplný popis veškerých dobrodružství výpravy bude vydán jako dodatek z pera našeho zvláštního zpravodaje. Proto postačí, když uvedeme několik všeobecných poznámek. Když profesor Summerlee popsal, jakým způsobem jejich cesta vznikla, a když učinil pěknou poklonu svému příteli profesorovi Challengerovi, spojenou s omluvou, pro nedůvěřivost, se kterou se setkávala jeho tvrzení, teď úplně oprávněná, popsal pak skutečný směr cesty, vyhýbaje se opatrně takovým sdělením, jež by snad mohla veřejnost vésti k nějakému pokusu, určiti zeměpisnou polohu oné pozoruhodné vysočiny. Když dále popsal všeobecně jejich cestu od hlavní řeky až k době, kdy skutečně dospěli k úpatí skalin, připoutal posluchače svým vypravováním o obtížích, s nimiž se výprava setkala při svých opětovaných pokusech dostati se nahoru a konečně sdělil, jak se jim to se zoufalou námahou podařilo, a jak to stálo život dvou oddaných sluhů, míšenců. (Tento překvapující popis událostí byl výsledkem Summerleeovy námahy, aby zabránil při schůzi všem otázkám.)

»Když pak dovedl obecenstvo v duchu na vrchol vysočiny, kde pak výprava zůstala uvězněna, poněvadž jí spadl most, pokračoval profesor v popisu hrůz i krás této pozoruhodné země. O osobních dobrodružstvích se zmiňoval jen málo, spíše kladl důraz na bohatou kořist vědeckou, týkající se pozorování podivuhodných zvířat, ptáků hmyzu a rostlin na vysočině. Neobyčejně bohatá byla kořist ohledně brouků a motýlů, neboť prvních bylo nasbíráno čtyřicet šest nových druhů, kdežto druhých devadesát čtyři, o to za několik málo týdnů. Zájem obecenstva se ovšem soustředil — a zcela přirozeně — k zvířatům větším a zvláště k těm velikým tvorům, o nichž jsme se domnívali, že dávno vyhynuli. Profesor jich uvedl obsažný seznam a při tom nepochyboval ani trochu, že tento seznam bude velice rozšířen, až bude ono místo podrobeno výzkumům širším. On sám, i jeho druzi, viděli alespoň tucet zvířat většinou z dálky, která se nesrovnávají s ničím, co jest až dosud vědě známo. Tato zvířata budou časem správně určena a prozkoumána. Jako příklad uvedl jednoho hada, jehož odhozená kůže barvy temně purpurové měřila padesát jednu stopu a zmínil se také o nějakém zvířeti, bezpochyby ssavci, který vydával v temnotě zcela dobře patrné fosforečné světélkování. Také učinil zmínku o velikém černém, nočním motýlovi, jehož bodnutí podle domněnek Indiánů bylo velice jedovaté. Nehledě k těmto naprosto novým životním formám, byla vysočina plna známých předhistorických tvarů, které žily v některých případech v časných periodách jurských.

»Mezi těmi se zmínil o obrovských a podivuhodných stegosaurech, které jednou viděl pan Malone na březích jezera u napajedla a z nichž byl jeden vykreslen v náčrtníku dobrodružného Američana který poprve pronikl do tohoto neznámého světa. Přednášející popsal také iguanodona a pterodactyla, kteří byli oba z prvních divů, s nimiž se výprava setkala. Potom rozechvěl shromáždění vyprávěním o strašlivých, masožravých dinosaurech, kteří více než jednou pronásledovali členy společnosti a již byli také nejděsnějšími všech tvorů, se kterými se výprava setkala. Potom přešel k obrovskému a zuřivému ptáku jenž sluje fororachus, a k velikému losu, jenž se až dosud potuluje na této vysočině. Avšak teprve, když narýsoval tajemství ústředního jezera, byly probuzeny zájem a nadšení obecenstva. Bylo třeba píchnouti se špendlíkem, abychom se ujistili, že bdíme, když jsme slyšeli tohoto střízlivého a praktického profesora chladným a odměřeným hlasem popisovalti nestvůrné, tříoké ryboještěry a ohromné vodní hady, obývající tyto zakleté vody. Dále se dotkl také Indiánů a zvláštní osady lidoopů, na něž lze pohlížeti jako na další vývojový článek Pithecanthropů z Jávy[2] a kteří se přibližují více než kterýkoliv tvar známý onomu domnělému tvoru, který nazýváme článkem chybícím. Konečně popsal, jsa doprovázen veselostí obecenstva, důmyslný, avšak nejvýš nebezpečný větroplavecký vynález profesora Challengera a po té rozvinul velice pozoruhodný popis, jakým způsobem se výboru konečně podařilo nastoupiti zpáteční cestu k civilisaci.

Každý doufal, že jednání bude teď skončeno a že díky a blahopřání, které pronesl profesor Sergius z upsalské university, se setkají se souhlasem. Avšak záhy bylo zřejmo, že běh událostí se neměl skončiti tak hladce. Jisté známky odporu se jevily každou chvíli po celý večer a teď se konečně zvedl uprostřed dvorany Dr. James Illingworth z Edinburku. Tento učenec se otázal, zdali před resolucí nebude připuštěn opravný dodatek.

»Předseda: ‚Ano, pane, jestliže jest opravný dodatek nutný.’

»Dr. Illingworth: ‚Excellence, opravný dodatek býti musí.’

»Předseda: ‚Budiž tedy proveden ihned.’

»Profesor Summerlee (vyskočiv s křesla): ‚Směl bych snad vysvětliti Vaší Excellenci že tento muž jest mým osobním nepřítelem již od našeho sporu ve »Vědeckém čtvrtletníku« ohledně pravé podstaty Bathybia?’[3]

»Předseda: ‚Obávám se, že k osobním věcem nemohu přistoupiti. Pokračujte.’

»V některých částech svých poznámek bylo doktora Illingwortha slyšeti jenom nedokonale, poněvadž mezi přáteli badatelů vznikl veliký odpor. Také bylo učiněno několik pokusů, aby byl se svého místa svržen. Poněvadž jest však mužem ohromné tělesné síly a kromě toho velmi mocného hlasu, překonal tento povyk a podařilo se mu svoji řeč dokončiti. Od tohoto okamžiku bylo jasno, že má veliký počet přátel a příznivců, přítomných ve dvoraně, ačkoliv tvořili v obecenstvu menšinu. Větší část obecenstva lze označiti jako pozorně neutrální.

Dr. Illingworth počal svoje poznámky tím, že vysoce ocenil vědecké dílo profesora Challengera i profesora Summerleea. Litoval velice, že v jeho poznámkách někdo vyčetl osobní úmysl, neboť jeho zákrok byl mu diktován pouze a jedině touhou po vědecké pravdě. Jeho stanovisko bylo ve skutečnosti totéž, jako ono, které zaujal profesor Summerlee při schůzi poslední. Při této schůzi vyslovil profesor Challenger jistá tvrzení, o nichž někteří jeho kolegové pochybovali. A teď předstupuje tento jeho kolega sám s tvrzením podobným a doufá, že o nich pochybováno nebude. Zdaliž by to bylo rozumné? (Po té se ozvalo s mnoha stran mnohokráte ‚ano’ a zase ‚ne’, čímž nastalo dlouhé přerušení, ve kterém bylo slyšeti profesora Challengera, jak ze žurnalistické lože prosí předsedu, aby dal doktora Illingwortha vyvésti na ulici.) Před rokem vyslovil kdosi jisté věci. Teď vyslovují čtyři muži jiné věcí a to ještě více překvapující. Zdaliž to má býti základem konečného důkazu, když dotyčné záležitosti mají povahu tak převratnou a neuvěřitelnou? Měli jsme nedávno dosti příkladů cestovatelů, kteří přišli z neznámých končin s jistými pohádkami, které byly přijaty příliš ochotně. Chce se snad londýnský zoologický ústav přivésti do podobného postavení? Mluvčí připouštěl, že členové výboru, vyslání na výpravu, jsou muži charakterními. Ale lidská přirozenost jest velice složitá. I samotní profesoři se mohou dát svésti touhou po slávě. Tak jako můry létáme nejraději ke světlu. Lovci vysoké zvěře rádi přetrumfnou povídky svých soupeřů a novináři se často uchýlí k sensačním »kachnám« i tehdy, když jest při tom třeba dovolávati se služeb obrazotvornosti. Všichni členové výboru mají každý svojí vlastní pohnutku, aby co nejvíce z výsledků výpravy vytěžili. (‚Hanba! Hanba!’) ‚Přednášející nechce nikoho urážeti. (‚Chcete!’ A poté přerušení.) ‚Podepření těchto podivuhodných báchorek bylo opravdu nejvýš chabé. Čím byly podepřeny? Nějakými fotografickými snímky. Jest snad možno, v tomto století, kdy manipulace s fotografiemi je tak dovedná, aby byl takový důkaz přijat? A co více? Slyšeli jsme jakousi povídku o vzletu a potom cestu po provaze, čímž byla vyloučena ukázka větších zvířat. Bylo to sice důmyslné, ale nikoliv přesvědčující. Slyšeli jsme, že lord John Roxton prohlašoval, že má lebku fororacha. Mohl bych pouze říci, že bych si přál tuto lebku viděti!’

»Lord John Roxton: ‚Nazývá mne ten chlap snad lhářem?’ (Vzrušení.)

»Předseda: ‚Prosím, aby byl zachován klid! Doktore Illingworthe, musím vás napomenouti, abyste přednesl svoje poznámky a skončil je a abyste sdělil svůj opravný dodatek.’

»Dr. Illingwordh: ‚Vaše Excellence, mám ještě mnohé na mysli, co bych řekl, avšak skláním se před vaši vůlí. Navrhuji tedy, aby bylo profesorovi Summerleeovi poděkováno za jeho zajímavou přednášku a aby byla věc považována za »nedokázanou«, a aby byla odevzdána nanovo většímu a možno-li spolehlivějšímu výboru badatelskému.’

Jest nemožno popsati zmatek, který povstal po tomto dodatku. Veliká část obecenstva projevila svoje rozhorlení proti takovému hanobení cestovatelů hlasitými výkřiky a voláním nesouhlasu, jakož i pokřikem: ‚Nepřijímejte to!’ ‚Odvolejte!’ ‚A vyveďte ho!’ Na druhé straně jásali nespokojenci po tomto dodatku — a nelze popírati, že jich bylo velmi mnoho — a volali ‚Ticho!’ ‚Předsedo!’ a ‚Poctivou hru!’ V zadních lavicích vznikla šarvátka a mezi studujícími lékařství, kteří zaujali tuto část dvorany, byly rozdávány hojné rány. Jenom mírnící vliv mnohých dam, které byly přítomny u velikém počtu, zabránil naprostému odboji. Náhle však nastala přestávka, poté uklidnění a pak úplné ticho. Profesor Challenger se zvedal se svého křesla. Jeho vzezření a způsoby jsou neobyčejně poutavé, a jakmile zvedl ruku, aby bylo ticho, posadilo se veškeré obecenstvo, aby ho vyslechlo, jsouc naplněno očekáváním.

»Většina přítomných se dojista rozpomene,« řekl profesor Challenger, »že podobné pošetilé a nezřízené výjevy se odehrávaly také při poslední schůzi, ve které jsem pronesl svoji řeč. Při oné příležitosti byl předním útočníkem profesor Summerlee a ačkoliv se teď polepšil, a lituje toho, nelze přece celé věci zapomenouti. Dnešního večera jsem slyšel podobné, ale ještě urážlivější výroky od muže, který se právě posadil, a ačkoliv jest to vědomou námahou, jež jest spojena s vlastním snižováním, chceme-li sestoupiti k duševní úrovni onoho muže, vynasnažím se to učiniti, abych tím mohl ukonejšiti každou rozumnou pochybnost, jež by snad mohla u kohokoliv dosud stávati.« (Smích a přerušení.)

»Nemusím připomínati ctěnému shromáždění, že ačkoliv profesor Summerlee jako hlava badatelského výboru, byl dnes vyvolen, aby promluvil, jsem to já, jenž jest skutečným prvním činitelem v této zaležitosti, a že každý úspěšný výsledek musí býti připisován jedině mé osobě. Dovedl jsem bezpečně tyto tři pány na zmíněné místo, a jak jste slyšeli, přesvědčil jsem je o přesnosti svého předcházejícího tvrzení. Doufali jsme, že při svém návratu nenalezneme nikoho, kdo by byl tak tupý, aby odporoval naším společným závěrům. Poněvadž jsem však měl výstrahu ze svých předešlých zkušeností, nevrátil jsem se bez důkazů, které mohou přesvědčiti každého rozumného člověka. Jak profesor Summerlee již vysvětlil, byly naše fotografické přístroje porušeny lidoopy, když brakovaly v našem ležení a většina našich negativů byla zničena’. (Výkřiky, smích a ze zadu: ‚Řekněte nam ještě jinou lež!’) ‚Zmínil jsem se právě o lidoopech a nemohu jinak, než říci teď, že některé z oněch zvuků, jež mně teď dolehly k uším, připomínají mně velice živě moje zkušenosti s těmito zajímavými tvory’. (Smích.) ‚Ale přes zničení tolikerých neocenitelných negativů zůstává přece v naší sbírce jistý počet potvrzujících fotografií, na nichž jsou patrny životní okolnosti na vysočině. Žalují na nás, že jsme fotografie padělali?’ (Nějaký hlas: ‚Ano’. Po té následovalo veliké přerušení, které skončilo vyhozením několika mužů ze dvorany.) ‚Negativy jsou po ruce, aby si je prohlédli znalci. Ale mají-li mojí soudruzi ještě důkazy jiné? Za okolností, při nichž jim bylo uniknouti, bylo ovšem nemožno, vzíti s sebou zavazadla velikého objemu, ale zachránili jsme přece sbírku motýlů a brouků profesora Summerleea, která obsahuje mnoho nových druhů. Zdali to nebylo důkazem? (Několik hlasů: ‚Nikoliv’.) ‚Kdo řekl nikoliv?’

»Dr. Illingworth (vstávaje): ‚Náš názor jest ten, že taková sbírka mohla býti sestavena na jiných místech než na předhistorické vysočině.’ (Pochvala.)

»Profesor Challenger: ‚O tom není pochyby, pane, musíme se skloniti vaší vědecké autoritě, ačkoliv musím připustiti, že vaše jméno není dostatečně známo. Odkládaje teď fotografie i sbírku hmyzu, přicházím k různým a přesným zprávám, které přinášíme ohledně věcí, jež až dosud nebyly osvětleny, na příklad o životních zvycích pterodactyla —’ (Nějaký hlas: »‚Podvod!’ — a výkřiky.) — ‚pravím, že ohledně životních zvyků pterodactyla přinášíme celou záplavu světla. Mohu vám ukázati ve svém zápisníku obraz tohoto tvora, nakresleného podle skutečnosti, obraz, který vás přesvědčí — —’

»Doktor Illingworth: ‚Žádný obraz nás nepřesvědčí o ničem!‘

»Profesor Challenger: ‚Chtěl byste snad viděti tvora samotného?‘

»Doktor Illingworth: ‚Zajisté.‘

»Profesor Challenger: ‚A to byste přijal jako důkaz?‘

»Doktor Illingworth (se smíchem): ‚Beze vší pochyby.’

»V této chvíli to bylo, kdy vznikla sensace tohoto večera — sensace tak dramatická, že v celé historii vědy není jí rovno. Profesor Challenger zvedl ruku do vzduchu jako by dával znamení a ihned po té jsme zpozorovali svého soudruha, pana E. D. Malonea, který vstal a kráčel k pozadí podia.

Za okamžik později se objevil v průvodu obrovského černocha. Oba muži nesli velikou čtyřhrannou bednu. Bylo zřejmo, že jest velice těžká. Přinesli ji v popředí a postavili ji před profesorovo křeslo. Ticho bylo takové, že se neozvalo v celém obecenstvu ani hlásku a každý byl zaujat divadlem před sebou. Profesor Challenger odtáhl víko bedny, které se dalo zasunovati. Nahlédnuv dovnitř, luskl několikrát prsty a se sedadel novinářů bylo slyšeti, že řekl: ‚Pojď tedy, krásné zvířátko!’ A řekl to hlasem lichotivým. O chvíli později se ozval chřestivý a škrablavý zvuk a nejodpornější a nejděsnější zvíře se objevilo z vnitra bedny a posadilo se na jednu její stěnu. I nepředvídaný pád vévody z Durhamu do orchestru, který se udál v této chvíli, nedovedl odvrátiti pozornosti velikého obecenstva, jež bylo jako zkamenělé. Hlava onoho tvora se podobala nejdivějšímu chrliči u gotického okapu, jaký by mohla vymysleti obrazotvornost nějakého šíleného, středověkého stavitele. Tato hlava byla zlomyslná, děsná, byly v ní dvě malé, rudé oči, které hořely jako kousky žhavého uhlí. Jeho dlouhá zuřivá tlama, jež byla zpola otevřena, obsahovola dvě řady zubů, podobajících se chrupu žraločímu. Jeho ramena byla nahrblá a kolem nich bylo ovinuto něco, co se podobalo nějakému vybledlému, šedému shawlu. Byl to ďábel z našeho dětství ve vlastní osobě.

»V obecenstvu nastal hluk — někdo vykřikl — dvě dámy v přední řadě omdlely a spadly se svých židlí a na podiu vznikl všeobecný poplach, jako by všichni chtěli následovati předsedu do orchestru. Na okamžik bylo nebezpečí, že vznikne všeobecná panika. Profesor Challenger zvedl ruce, aby uklidnil rozčilení, ale tento pohyb poplašil tvora, který seděl na bedně. Jeho podivný shawl se najednou zatřepetal, rozestřel se a ihned na to zamával jako pár kožitých křídel. Majitel zvířete chňapl po jeho nohách, ale příliš pozdě, aby je mohl zadržeti. Zvíře vyskočilo z bedny a kroužilo pak pomalu kolem Královské Dvorany, mávajíc svými kožitými, deset stop dlouhými křídly, při čemž vznikal suchý zvuk a jakýsi pronikavý a zákeřný výpach se rozšířil místností.

Výkřiky lidi na galeriích, kteří se sděsili, když se jim ony žhavé oči přibližovali spolu s vražedným zobákem zvířete, rozčílily tvora až k šílenosti. Poletoval rychleji a rychleji, narážeje při tom do zdí a lustrů zběsile a ve slepém poplašení.

»Okno! Pro Boha, zavřete okno!« zařval profesor s podia, tanče při tom, a spínaje ruce ve smrtelném strachu svých předtuch. Ale běda, jeho výstraha přišla pozdě! Za okamžik potom přiletělo zvíře, narážejíc a bouchajíc na zdi jako veliký motýl pod skleněným příklopem, k volnému otvoru, protáhlo jím svoje ohyzdné tělo a zmizelo. Profesor Challenger klesl zpět do svého křesla a zakryl si rukama tvář, kdežto obecenstvo si ulevilo dlouhým a hlubokým oddechem, jakmile poznalo, že tato událost se skončila.

»A pak — ach, jak máme popsati, co se událo potom — když celé množství většiny a když všechna přesvědčená menšina se spojily k veliké vlně nadšení, jež se vzdouvala od zadu dvorany, nabývajíc svým postupem velikosti, převalila se přes orchestr, zatopila podium a odnesla pak na svém hřebenu čtyry hrdiny?« (Dobře pro vás, Macu, že jste to tak řekl!) »Jestliže obecenstvo učinilo něco méně, než co bylo spravedlivé, dojista, že projevilo úplné zadostiučinění. Všechno povstalo. Každý činil posuňky, křičel a byl v pohybu. Kolem čtyř cestovatelů se utvořit hustý zástup výskajících lidí.

»Vzhůru s nimi! Vzhůru s nimi!« křičelo sta hlasů. V okamžiku se nad zástupem objevily čtyry postavy. Nadarmo se chtěly vyprostiti. Byly drženy na svých vysokých čestných místech. A také by bývalo věcí namáhavou, spustiti je dolů, kdyby si toho bylo obecenstvo přálo, neboť zástup kolem nich byl příliš hustý.

»Na Regent Street! Na Regent Street!« zněly hlasy. Pak nastal v tlačenici jakýsi vír a volný proud, nesoucí čtyry cestovatele na ramenou, se pohyboval ke dveřím. Venku na ulici nastal neobyčejný výjev. Shromáždění, čítající ne méně než stotisíc lidí, zde čekalo. Hustě nacpaný zástup se šířil od druhé strany Langhamova Hotelu až k Oxfordskému Cirku. Pochvalný řev pozdravil čtyry dobrodruhy, jakmile se objevili v prudkém světle elektrických lamp, před dvoranou, vysoko nad hlavami lidstva.

»Průvod! Průvod!« ozvalo se pokřikem. V hustém klínu, který zatarasoval ulice od jedné strany ke druhé, se dal zástup na pochod a sice směrem Regent-Streetu, Pall Mall, St. James’s Streetu do Piccadilly. Celý ústřední londýnský ruch byl zaražen a mnoho zpráv bylo podáno o srážkách mezi demonstrujícími s jedné strany a policií a drožkáři se strany druhé. Až teprve po půl noci byly čtyři cestovatelé propuštěni u vchodu do bytu lorda Johna Roxtona v Albany, kde se teprve rozjařený zástup rozešel po zapění ve sboru ‚Jsou to všichni švarní hoši’, s připojením národní hymny. A tak se skončil jeden z nejpozoruhodnějších večerů, jakého byl za dlouhou dobu Londýn svědkem.«

Potud můj přítel Macdona. Toto líčení lze považovati za přesný, třeba že trochu květnatý popis onoho jednání. Pokud se týče přední události, vzniklo tím v obecenstvu zmatené překvapení, avšak netřeba podotýkati, že tak nebylo u nás. Čtenář si vzpomene, jak jsem se setkal s lordem Johnem Roxtonem, právě při příležitosti, když si ve své ochranné krinolině vyšel, aby profesorovi Challengerovi přinesl nějaké »ďábelské kuře«, jak nazýval pterodactyly. Také jsem poukázal na obtíže, které nám vznikaly profesorovými zavazadly, když jsme opouštěli vysočinu. A kdybych byl popisoval naši cestu, byl bych mohl vyprávěti velmi mnoho o práci, kterou jsme měli, když jsme chtěli shnilými rybami ukonejšiti hlad svého ohyzdného společníka.

Nezmínil-li jsem se příliš mnoho o tom dříve, stalo se tak ovšem po profesorově vážné žádosti, aby se nerozšířila žádná pověst o tomto nezvratnému důkazu, který jsme přinášeli s sebou, až do okamžiku, kdy měli býti jeho nepřátelé usvědčeni.

Ještě slovo o osudu londýnského pterodactyla. O této věci nelze říci nic určitého. Máme sice zprávu o dvou postrašených ženách, že zvíře se posadilo na střechu Královské Dvorany, a že tam zůstalo seděti jako ďábelská socha po několik hodin. Následujícího dne se objevilo ve večernících, že svobodník Miles od gardového pluku, jenž byl ve službě před Marlborough House opustil svoje místo bez dovolení a byl proto postaven před vojenský soud. Vypravovaní svobodníka Milesa, že pustil svoji pušku, a dal se na útěk ulicí Mall, poněvadž pohlédnuv vzhůru, spatřil náhle mezi sebou a měsícem satana, nebylo vojenským soudem přijato, ačkoliv mohlo býti v souhlase s tím, co se událo. Jediný další důkaz, který mohu připojiti, pochází z kapitánova denníku lodi »Friesland«, holandsko-amerického poštovního parníku. V těchto poznámkách se ujišťuje, že o deváté hodině příštího dne, kdy byl Start Point vzdálen deset mil za pravobokem lodi, přeletělo kolem nich něco, podobající se zpola letícímu kozlu a zpola ohyzdnému netopýru. Onen tvor směřoval značnou rychlostí k jihozápadu. Jestliže byl veden správným směrem a svým pudem, aby se vrátil do vlasti, tu nelze pochybovati, že poslední evropský pterodactyl skončil kdesi v pustinách Atlantického Oceánu.

A Claudie — ach, moje Claudie! — Claudie od mystického jezera, které bude teď zase překřtěno na jezero Ústřední, poněvadž nikdy nepřipustím, aby se jí dostalo k vůli mně nesmrtelnosti!

Zdaliž jsem nepozoroval vždycky v její povaze jakýsi tvrdý rys? Zdaliž jsem i v době, kdy jsem byl pyšný, že mohu uposlechnouti jejího pokynu, nepociťoval, že jest to dojista ubohá láska, která může hnáti milence k smrti anebo alespoň k jejímu nebezpečí? Zdaliž jsem ve svých nejpravdivějších myšlenkách, když jsem se stále vracel a stále jsem byl odmítán, neviděl za krásou jejího obličeje a nahlížeje do její duše, dvojitý stín sobeckosti a nestálosti, který se vzadu temnil? Zdaliž milovala hrdinské činy a podnikavost jen pro jejich ušlechtilé vlastnosti, anebo jednala jenom pro slávu, která by se mohla bez námahy a oběti odrážeti na ní? Či jsou snad tyto myšlenky marnou moudrostí, která přichází až po událostech? Můj život tím byl otřesen. Na okamžik jsem se stal cynickým nevěrcem. Ale zatím, kdy píši, přešel již týden a již jsme měli závažný rozhovor s lordem Johnem Roxtonem a — nu, mohlo se státi něco horšího.

Nechť mi čtenář dovolí, abych to několika slovy pověděl. V Southamptonu jsem neobdržel ani dopisu ani depeše, a oné noci jsem přišel do malé vily ve Streathamu kolem desáté hodiny, jsa horečně poplašen. Byla mrtva nebo živa? Kde byly veškeré moje noční sny o otevřené náruči, o usměvavé tváři, o pochvalných slovech, věnovaných muži, který se odvážil života, aby ukonejšil její vrtoch? Ba, již jsem se vrátil se svých výšin a stál jsem na tvrdé zemi. Avšak některé dobré důvody by mne byly dovedly nanovo vynésti do oblak. Spěchal jsem zahradní stezkou, zaklepal jsem na dvéře a zaslechl jsem uvnitř Claudiin hlas. Poté jsem odstrčil vyjevenou služku a vstoupil jsem do přijímacího pokoje. Seděla tam v nízké lenošce pod zastíněnou velikou lampou u klavíru. Třemi kroky jsem přešel pokoj a uchopil jsem ji za obě ruce.

»Claudie!« zvolal jsem. »Claudie!«

Zvedla hlavu a v jejím obličeji bylo překvapení. Trochu se jaksi změnila. Výraz jejích očí a její tvrdý pohled a sevřené rty mně byly novými. Vyprostila svoje ruce.

»Čeho si přejete?« pravila.

»Claudie!« vykřikl jsem. »Co se stalo? Vždyť jste přece moje Claudie, — či nikoliv? Nejste malou Claudií Hungertonovou?«

»Ne,« odpověděla, »jsem Claudií Pottsovou. Dovolte, abych vám představila svého manžela.«

Jak jest lidský život směšný! Zpozoroval jsem, že se mechanicky ukláním a že podávám ruku nějakému malému muži s nazrzlými vlasy, jenž se krčil hluboko ve křesle, kteréž bývalo kdysi zasvěceno jenom mně. Ukláněli jsme se a šklebili jsme se pak na sebe.

»Otec nás nechává bydliti zde. Náš dům se zatím připravuje,« řekla Claudie.

»Ach, tak,« řekl jsem.

»Neobdržel jste tedy mého dopisu který jsem poslala do Pary?«

»Nikoliv, neobdržel jsem žádného psaní.«

»Ach, jaká škoda! Bylo by to vše vysvětlilo.«

»Vždyť jest již vše vysvětleno,« řekl jsem.

»Williamovi jsem pověděla o vás vše,« pravila. »Nemáme mezi sebou tajemství. Tolik toho lituji. Avšak, nemohlo to býti přece tak hluboké, že ne, když jste mohl odejíti na druhý konec světa a zanechati mne zde v opuštěnosti? Nehněváte se přece, že ne?«

»Ne, ne, vůbec ne, Myslím však, že již půjdu.«

»Přijměte trochu občerstvení,« řekl malý mužík a dodával potom jaksi důvěrně: »Je to vždycky takhle, že ano? A musí to tak býti, když není dovoleno mnohomužství — jest to jediným východiskem — to přece chápete.« Pak se zasmál jako idiot, zatím, kdy já jsem kráčel ke dveřím.

Sotva jsem jimi prošel, již mne napadlo náhle něco fantastického a já jsem se vrátil ke svému soupeřovi jenž měl více úspěchů a díval se teď nervosně na elektrické tlačítko.

»Chtěl byste mi zodpověděti jednu otázku?« tázal jsem se.

»Ano, pokud bude rozumná,« pravil.

»Jak jste to provedl? Hledal jste nějaké tajné poklady, či objevil jste točnu, nebo jste potřel nějakého piráta či jste přeletěl Kanál, či co? Kde jest kouzlo romantičnosti? Jak jste k tomu dospěl?«

Zíral na mne upřeně s beznadějným výrazem na své dobrosrdečně, prázdné a ošumělé, drobné tváři.

»Nemyslíte, že vše to jest trochu příliš osobní?« pravil pak.

»Nuže, jenom jedinou otázku,« zvolal jsem. »Čím jste?! Jaké jest vaše zaměstnání?«

»Jsem úředníkem u advokáta,« pravil, »Jsem druhým úředníkem u pánů Jonsona a Merivalea, číslo 41, Chancery Lane.«

»Dobrou noc!« odpověděl jsem a zmizel jsem jako všichni zklamání hrdinové se zlomeným srdcem do tmy a lítost a hněv a smích vřely ve mně jako v hrnci na vaření.

Ještě jeden drobný výjev a budu u konce. Včera večer jsme byli pozváni do bytu lorda Johna Roxtona a když jsme po jídle seděli pospolu a kouřili v dobré shodě, rozmlouvali jsme o svých dobrodružstvích. Jak to bylo podivné, viděti v těchto změněných okolnostech tyto staré, tak dobře známé tváře a postavy!

Byl zde Challenger se svým blahosklonným úsměvem, svými přivírajícími se očními klapkami, a s nesnášenlivým pohledem, se svými výbojnými vousy, ohromnou hrudí, jež se mu nadýmala a odfukovala, jak vykládal Summerleeovi některé přírodní zákony. A zrovna tak Summerlee zde seděl se svou krátkou; dřevěnou dýmkou, trčící mezi jeho řídkým knírem a šedou kozí bradkou, a jeho unavený obličej se vypínal v živé debatě, při které pochyboval o veškerých Challengerových větách. A konečně byl zde náš hostitel se svým zarudlým, orlím obličejem a chladnýma, modrýma očima barvy ledovce, v nichž byl neustále jakýsi ďábelský záblesk, ačkoliv v jejich hlubinách bylo vždy něco humoristického. A právě takový jest poslední jejich obraz, který jsem si v paměti odnesl.

Bylo to po večeři, ve vlastní svatyni lorda Johna — v pokoji růžově osvětleném, kde má uloženy nesčetné lovecké trofeje — a tam nám chtěl lord John Roxton něco říci. Přinesl starou skřínku na doutníky, kterou vyňal z kredence a postavil ji před sebe na stůl.

»Jest jedna věc,« pravil, »o které jsem snad měl mluviti dříve, ale chtěl jsem dříve zvěděti trochu lépe, na čem vlastně jsem. Není to k ničemu, když vzbudíme nějaké naděje a pak je zase necháme padnouti. Teď však máme skutečnosti a nikoliv jenom naděje. Pamatujete se na onen den, kdy jsme nalezli hnízdiště pterodactylů v bahništi, — že ano? Nuže, něco ve formaci onoho kusu země vzbudilo moji pozornost. Možná, že vám to ušlo a proto vám to povím. Byl to sopečný průduch, plný modré hlíny.«

Profesoři přisvědčovali.

»Nuže, tedy — na celém světě jsem viděl jenom jediné místo, se sopečným průduchem, plným modré hlíny. Byly to veliké diamantové doly De Beersovy v Kimberleyi — pochopujete? Z toho můžete viděti; že jsem si vzpomněl na diamanty. Sestrojil jsem si potom prostředek, jímž jsem mohl zadržeti ta páchnoucí zvířata a ztrávil jsem tam šťastný den se zahradnickým nožem v ruce. A tohle jsem získal.«

Poté otevřel skřínku na doutníky a obrátiv ji dnem vzhůru, vysypal z ní na stůl asi dvacet nebo třicet hrubých kamínků různících se velikostí od obyčejného bobu až ke kaštanu.

»Možná, že si budete mysliti, že jsem vám to měl říci již tehdy. Ano, měl jsem, avšak vím, že pro člověka nezkušeného jest zde mnoho záludů a že kameny mohou míti každou velikost a přece jenom mají malou cenu, když chybí barva a tvrdost. Proto jsem je přinesl až sem, a prvého dne ve vlasti jsem donesl jeden z nich ke Spinkovi a požádal ho, aby jej dal zhruba obrousiti a oceniti.«

Pak vyňal z kapsy krabičku po pilulkách a vyňal z ní krásný blýštící se diamant, jeden z nejkrásnějších kamenů, jaký jsem kdy viděl.

»A zde máte výsledek,« pravil, »Oceňuje veškeré kameny při nejmenším na dvě stě tisíc liber. Rozdělíme se ovšem spravedlivě. O něčem jiném nechci ani slyšeti. Nuže, Challengere, co učiníte se svými padesáti tisíci?«

Jestliže opravdu trváte na svém velikomyslném názoru,« řekl profesor, »založím soukromé museum, jež bylo již dávno jedním z mých snů.«

»A vy, Summerlee?«

»Vzdám se vyučování a tak budu míti kdy ke konečnému roztřídění svých vápencových zkamenělin.«

»A já použiji svých padesáti tisíc,« pravil lord John Roxton, »k uspořádání dobře zřízené výpravy a k novému výletu na naši drahou, starou vysočinu. A vy, mladý příteli, vy použijete svých peněz ovšem k tomu, abyste se oženil.«

»Teď právě nikoli,« řekl jsem s lítostným úsměvem. »Myslím, že vzal-li byste mne s sebou, šel bych raději s vámi.«

Lord Roxton neřekl nic, ale přes stůl se ke mně napřáhla jeho snědá ruka.


  1. Město v Anglii s proslavenou, veřejnou školou. Poznámka překladatele.
  2. Zvláštní lidoop, jehož fossilní zbytky byly na Jávě nalezeny. Pozn. překl.
  3. Bathybius byla domnělá, prvotní a beztvárná živá hmota, praprůvod veškerého tvorstva, jež byla nalezena as před padesáti lety na mořském dně, a způsobila mezi tehdejším učeným světem ohromný rozruch. Později se však ukázalo, že je to pouhý neživý hlen, čímž se někteří učenci, zejména německý profesor Häckel, nesmírně blamovali. Pozn. překl.