Ztracená stráž

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ztracená stráž
Autor: Bohuslav Čermák
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 24–26. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Pěknou nocí clona mlhovitá
lunním stříbrem zlatý zážeh kmitá,
blyští se sněhem bílé hvězdičky
tajemným šerem slepé uličky.

Krok za krokem staré tam kol boudy
skřehlé vláčí mladý voják oudy;
přes uši čapku, pušku pod paží —
krásno dnes, hochu, krušno na stráži.

Krok za krokem piští skřeple sama
mrtvým tichem píseň pod nohama,
líce jen hoří, mráz to květe v nich,
což líně táhne čas se po věžích.

Krok za krokem světla v noc se ztrácí,
smutno, pusto, v dál se zrak potácí,
stlumený hluk — hle stínů míhaní — —
čas tě už věru k stráží střídaní.

Jak se těší, což tu v duchu vidí
krbu žáry, šat kde suší, cidí
zahalen v kouři dýmky družinky —
kdož sečte blaho také hodinky?

Kleté klamy — noční tuláci to,
protřel oko slzama zalito — —
chodí zas krok za krokem uličkou,
skřivánčí starou skřípe písničkou.

Mráz jen praží, zima pořád tužší,
oči klíží k snům se divným v duši,
hodiny bily — práší se, sněží,
škoda tě, hochu, dočkáš se stěží.

Mráz jen praží, zima pořád tužší,
oči klíží k snům se divným v duši,
vzpomíná — o ty zlaté vzpomněnky,
k rodným kdy prahům letí myšlenky:

V dáli odtud dalmatské jsou břehy,
pěkná kolébka, tak plna něhy,
tam ho pod žárem jihu sluníčka
hýčkala v lůně mrtvá matička.

Mrtva že už? Nu jen neplač hochu,
zbyloť lásky tatíku též trochu,
stěžeň ho zdrtil — smutná pohádka,
plaveckáť služba těžka — ba vratka.

V horách kvítí, divé šumy moře
zdusily pláč v něm, ztlumily hoře;
bez otce, matky, jako jiní as,
na ňádrech rodné žil své vlasti zas.

Smutný hoch byl krásný jako panna —
truchlá mladosť v bídě zakopaná;
jednou leč — to byl, byl bohatý pán,
zlatem a stříbrem celý obsypán.

Láska mladá všecko jemu dala,
září svatou duši obetkala,
zašla zas, choré zbylo srdce jen,
ba lépe mu by mrtvých snilo sen — —

Krok — poslední, za ním se kloní k zemi,
used’, uleh’ s lednými slzemi,
na šišák čapka srostla, s tělem zbraň,
krunýřem bílým s prsy spjata skráň.

Střídaly se stráže, zapomněly,
do rána naň napad’ příkrov bělý,
našli ho potom, cárský pohřeb měl,
bubny a střelbu podle pravidel.