Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Rozvodnice

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rozvodnice
Autor: trad.
Původní titulek: Бог ником дужан не остаје
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf, s. 91–97
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Související: Slowanské národnj pjsně/Djl třetj/Zpěw Srbský/Záwistnice
Index stran
Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf

Dva jsou rostly podlé sebe chvoje,
mezi nimi s tenkým vrškem jedle:
nebyly to zelené dva chvoje,
aniž byla s tenkým vrškem jedle;
dvé to bylo vlastních bratří rodných,
jeden Pavel a pak druhý Radul:
mezi nimi Jelice, jich sestra.

Velmi bratři sestru milovali,
veškeru jí lásku prokázali,
posléze jí pozlacené nože,
okované stříbrem darovali.

Ty když shlédla Radulova mladá,
švakrové je tuze záviděla,
Pavlovy se ihned choti ptala:
„Švakrová má, řádem božím sestra
O nějakém zda víš o koření,
jež by hněvem roznícelo duši?
Ráda rozvedla bych sestru s bratrem!“

K čemuž ale Pavlova jí mladá:
„Chraniž pán bůh, švakrová má milá!
Neznámť, sestro, koření já žádné,
jež by hněvem roznícelo duši!
Bych i znala, neřekla bych přece,
neboť já též milého mám bratra,
jenž mi lásku proukázal mnohou!“

I jde na to Radulova mladá,
na louku jde, kde se pasou koně,
usmrtila vraného tam oře.

Vrátivši pak k manželi se svému:
„Ejhle,“ praví, „Radule! Jen na zlo,
na neštěstí’s miloval svou sestru,
aby milost splácela ti zlobou!
Na louce ti usmrtila vrance!“

Táže Radul, sestry své se táže:
„Což, má sestro? Mně to? Bůh tě neznej!“

Ale bratru zaklíná se sestra:
„Při sám bůh, že neusmrtila jsem,
jak tu živi od boha jsme oba!“

I rád bratr, rád to sestře věří.
Co když shledla Radulova mladá,
vyšla v noci, do zahrady vešla,
zařízla tam sokola sivého.

Vrátivši pak k manžela se svému:
„Ejhle,“ praví „Radule, jen na zlo,
na neštěstí’s miloval svou sestru,
aby milost splácela ti zlobou!
Zařízla teď sokola ti v sadě!“

Táže Radul, sestry své se táže:
„Což, má sestro? Mně to? Bůh tě zatrať!“

Ale bratru zaklíná se sestra:
„Při sám bůh, že já jsem nezařízla,
jak tu živi od boha jsme oba!“

I rád bratr, rád i to jí věří.

Což když shledla Radulova mladá,
za večera vyšla, po večeři,
z nožů zlatých kradmo vzala jeden,
zařízla jím pachole v kolébce.

Z rána pak, jen co se rozednilo,
jde a vstoupí k hospodáři svému:
„Ejhle,“ praví, „Radule! jen na zlo,
na neštěstí’s miloval svou sestru!
Pachole nám zařízla v kolébce!
Pak-li ale, muži, nevěříš mně,
přesvědčiž se, zlatému věř noži!“

Vzskočil Radul, všecek poděšený,
na hořejší na pavlán hned letěl, —
hle, tu sestra, hle, na lůžku dřímá,
pod hlavou má pozlacené nože!

Vytrhne jí pod poduškou nože,
vytrhnuv je, tasí jeden z pochvy, —
nůž tu všecek sbrocen rudou krví!

To když uzřel Radul, domu vladař,
popad’ sestru za ruku za bílou:
„Sestro!“ vykřik, „by tě bůh sám ubil!
Na louce’s mi oře usmrtila,
sokola jsi zařízla mi v sadě,
k tomu ještě — v kolébce mé robě!“

Ale bratru zaklíná se setra:
„Při sám bůh, že jsem já nezabila,
jak tu živi od boha jsme oba!
Pak-li věřit přísaze mé nechceš,
ven mne vyveď do širého pole,
přivaž, bratře, ořům na ohony,
na čtyry ať roztrhnou mne strany!“

Tenkrát bratr neuvěřil sestře.
Popadl ji, za ruku ji popad’,
vyvedl ji, do pole ji vyved’,
přivázal ji ořům na ohony,
pustil oře do širého pole.

Tu, kam krůpěj krve její padla,
s basaličkou líbeček hned vyrost’,
a kde ona mrtva padla sama
na témž místě církev vznikla krásná.

Krátká na to uplynula doba,
tu se mladá rozstonala žínka.

Devět celých roků chorá leží,
až ji kostmi vyrůstala tráva,

v trávu bílí hadi poléhali,
pod travou se pod zelenou kryli,
z důlků černé oči její ssáli:
krutá zkusí Radulova muka.

A tu ona k hospodáři svému:
„Vyslyš mne, ó Rádo, hospodáři,
doprovoď mne k Jeličině církvi,
zda by u ní odpuštění hříchů,
zda by u ní pomoci mně bylo.“

Uslyšev to, vyhověl jí Radul,
dovedl ji k Jeličině církvi.

Než jak jsou na blízko církve došli,
divný z ní tu ozývá se hlas jim:
„Dále odtud, Radulova! Dále!
Církev tobě neodpustí nikdy!“

Nešťastnice to když uslyšela,
hospodáře s pláčem poprosila:
„Pro bůh, Rádo, pro bůh, hospodáři,
neveď zpátky do dvorů mne bílých!
Ale přivaž ořům na ohony,
pusť je se mnou do širého pole,
na čtyry ať roztrhnou mne strany!“

A jak si to přála, tak se stalo;
přivázal ji ořům na ohony,
pustil oře do širého pole.

Tu kam krůpěj krve její padla,
s bodláčím hned vyrůstalo trní,
a kde ona mrtva padla sama,
jezero se rozlévalo proudem.
Po jezeře vraný pluje komoň,
za komoněm ze zlata kolébka,
na kolébce sokol sivý sedí,
ve kolébce pacholátko dřímá;
na hrdle mu mateřina ruka,
v mateřině ruce nůž je tetin.