Zločin z lásky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zločin z lásky
Podtitulek: (Nedokonaná vražda.)
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy, roč. 26, č. 342. s. 2 (začátek) a č. 343. s. 3 (dokončení)
Vydáno: 11. a 12.12.1886
Licence: PD old 70

Před zemským porotním soudem započalo dnes o deváté hodině závěrečné přelíčení se 24letým Antonínem Čížkem, rolníkem z Chotče, jenž jest obviněn ze zločinu nedokonané prosté vraždy, již spáchal na své bývalé milé, Marii Vondrákově, kteráž mezitím stala se jeho ženou. Přinesli jsme v lokální části před nedávném zprávu o sňatku jeho, konaném v kapli trestnice v novoměstské radnici.

Z důvodu žaloby státního zastupítelslva vyjímáme následující líčení průběhu:

V době, kdy Marie Vondrákova sloužila na statku Jana Čížka v Chotči, seznámila se s bratrem hospodářovým, se 24letým Antonínem Čížkem, kterýž sliboval jí manželství. Avšak hospodář Jan Čížek a žena jeho nepřáli poměru mladých lidí a pokoušeli se, aby Antonína od služky odvrátili. I sprostředkovali mu známost se starší vdovou Šestákovou a došlo tak daleko, že dne 22. srpna 1886 odbývána byla první ohláška. Toho večera sešel se však Antonín Čížek s milenkou svou Marií v hostinci a řekl jí, že si Šestákovu nevezme, že si raději lehne na koleje a vyzýval Vondrákovou, aby zemřela s ním. Ona mu na to poradila, aby zvolil raději smrt zastřelením, ale nevěřila prý, že by Čížek společnou smrt do opravdy obmýšlel.

Dne 22. srpna vyzval Čížek Marii, aby ho doprovodila do Prahy, že tam koupí sestře na šaty. Marie vyhověla jeho žádosti a čekala na něj v jednom pražském pivovaře, když on do města nakupovat odešel. Dle soudu Vondrákovy musil pak si Čížek toho dne v Praze koupiti revolver, o čemž však ona nevěděla. Večer vrátili se do Chotče, navštívili hostinec v Chlomku, kde se zdrželi as půl hodiny, vypili tu 3 sklenice piva, Čížek mimo to 2 skleničky slivovice, nemluvili spolu ani slova a odešli. Chodili pak spolu až do svítání po polích a když přišli opět na blízko Chotče, vytáhl Čížek revolver, o němž Marie nevěděla, a zvolal: Nyní musíme zemříti.

Marie Vondrákova se zhrozila a prosila Čížka, „aby toho nechal“. On však stál na svém, že se oba musí zastřeliti, když jest k jinému sňatku donucován, a tu tedy Marie svolila, aby ji milenec její zastřelil. Usedla, Čížek rozhalil jí oděv a střelil ji do prsou. Poraněná omdlela, zpamatovala se však a když Čížek chtěl do ní po druhé střelit, probudila se v ní láska k životu, i vzchopila se a prchala do Chotče ke Groušlovům.

Bylo to ke 4. hodině ranní. Zaklepala na okno a vstoupila do světnice se slovy: „Groušlová, je zle.“ Potom rozsvítila a tu viděla Groušlová, že jest Marie všecka ustrašena, bledá, krví zbrocena. Poraněná vyprávěla Groušlové, že chodila s Tonou, „u kamene“ prý si lehla a usnula, a probudila prý se, když do ní Čížek střelil. Povstala prý a utíkala, Čížek za ní,ale nedohonil jí více.

Ona prý nechtěla — řekla dále Groušlové — aby ji Čížek zastřelil, ani nevěděla, že má zbraň při sobě. Kdyby prý byla chtěla zemřít, byla by prý si vyžádala ještě jednu ránu. Vondrová byla dopravena do nemocnice na Mělníce a tu ohledána dne 28. srpna. Dne 7. října ohledána znovu a tu ještě po 42 dnech nebyla úplně zdráva. Soudní lékaři vydali seznání, že poranění Marie Vondrákovy bylo těžké a spojeno s neschopností ku povolání přes 30 dní trvající. Že Vondrákova nezemřela, sluší děkovati náhodě, poněvadž kule poškodila plíce jenom povrchně.

Antonín Čížek doznává čin svůj. Dlouho prý kolísal mezi láskou a výhodným zaopatřením, sňatkem s vdovou Šestákovou, že se konečně s Marií Vondrákovou dohodl, že společně zemrou, že jel do Prahy, tu koupil revolver a 25 patron a že si pak vyhlídli místo „u kamene“, aby jejich mrtvoly brzy byly nalezeny. Vondrákova sama prý mu řekla, když to má býti, aby ji střelil do srdce, a kdyby neměla jedné rány dost, aby ji střelil ještě jednou. Potom prý rozepjala kazajku, on jí přiložil revolver na místo, kde že srdce leží, se domníval, a střelil. Marie vykřikla, že druhou ránu nechce, že půjde domů, že to vydrží. Obviněný prý jí nechtěl druhou ránu dát, šel prý na pole svého bratra a střelil se do prsou, načež ztratil paměť. Střelil se nad levou prsní bradavici a utrpěl těžké poranění.

Co se týče onoho poměru se vdovou Šestákovou, nezdá se, že by nucení Čížka někým do tohoto sňatku mohlo býti tak přílišným a úspěšným, a že by se mu byl musil podvoliti. Neboť nebylo mu třeba, aby si bral vdovu jen pro dobré zaopatření, poněvadž vládne sám podílem v obnose 6000 zl. Krom toho stal se dne 24. dubna tohoto roku plnoletým a svéprávným, i nemohl mu nikdo klásti tak nepřemožitelné překážky, aby si nevzal za ženu Marii Vondrákovou.

Ostatně tvrdí svědek Jan Vacek, že i on měl s Marií Vondrákovou známost současně s obviněným, že o tom Čížek věděl a přece mu nepřekážel, z čehož soudí, že to Čížek s Marií ani upřímně nemyslil.

Tento svědek šel také s Groušlovou kamaráda Čížka do polí hledat a našel ho zraněného a vedle něho revolver, z něhož pět ran vystřeleno bylo. Čížek tvrdí, že vystřelil jen čtyry, dvě na zkoušku do vzduchu, jednu do Marie, jednu do sebe.

Také starosta Václav Šesták líčí poměry obviněného jako dobré a tvrdí, že mu Jan Šesták vypravoval, že mu Čížek Antonín sám říkal o ruku Šestákové, což odporuje tomu, že by byl býval donucen, aby s ní vstoupil v manželství.

Ať však věc se má jakkoli, a byť i Marie z nerozumu byla svolila, aby ji Čížek usmrtil, neměl přece práva tak učiniti. I jest vinen, že se dopustil vraždy nedokonané, jak na něj žalováno.

* * *

O půl desáté vstupují do soudní síně porotci a za nimi soud, jemuž předsedá rada z. s. p. Svoboda. Žalobu vede subst. st. z. p. Paukner. Obhájcem obžalovaného jest p. dr. Jan Podlipný.

Započíná výslech generalií; obžalovaný vypovídá krom jiného, že má otcovského podílu ke 4000 zl., z pojišťovny pak obdržel při dokonání dvacátého prvního roku 2000 zl., na něž ho byl nebožtík otec pojistil. Po přísaze porotců a po napomenutí porotcům počíná čtení obžaloby.

Po její přečtení předseda:

Slyšel jste žalobu. Cítíte se vinným?

Obžal.: Prosím, cítím se nevinným.

Předs.: Nuže, povězte nám, jak se vše událo? Kde jste se seznámil s Marií Vondrákovou?

Obžal.: U svého bratra, kde jsem pracoval, a kde ona sloužila. Sliboval jsem jí, že si ji vezmu a chtěl jsem to učinit. Ale moje matka byla proti tomu.

Předseda: Ale vždyť jste byl již plnoletým. To jste si dal bránit? Potřeboval jste nějakého svolení?

Obžalovaný: Nutili mě, abych si vzal vdovu Šestákovou, která má jmění. Má dvě děti. Ke sňatku tomu nutila mne matka moje a Jan Šesták, poručník.

Předseda: Ale vždyť starosta Václav Šesták tvrdí, že mu Jan Šesták vyprávěl, že jste sám žádal o ruku té vdovy.

Obžalovaný: Prosím, to není pravda. Já už byl ze všeho celý spletený, tak jsem pak řekl, že ano. U Šestákové byl jsem všeho všudy snad jednou.

Předseda: Vždyť jste měli již první ohlášku. Kdo pak šel na faru?

Obžalovaný: Prosím, to šel Jan Šesták!

Předseda: A kdo šel na katechismus s tou vdovou? To jste přece musil udělat sám!

Obžalovaný: My ještě nebyli spolu na katechismu.

Předseda: Co pak říkala Vondrákova, když viděla, že se chcete ženiti? Dělala vám výčitky?

Obžalovaný: To nedělala, byla jen mrzutá.

Předseda: Vypravujte, jak to bylo, když jste jeli spolu do Prahy?

Obžalovaný: Už to všecko nepamatuji. V Praze jsem koupil revolver, když ona si to přála.

Předseda: Věděla o tom, že jste ho koupil? Ukázal jste jí ho?

Obžalovaný: Ano, okázal. Ona o revolveru věděla.

Obžalovaný popisuje dále, jak se věc sběhla, avšak vypovídá velmi nejasně. Jest rozčilen, zmaten a odvolává se, že i tehdáž byl ve velikém rozčilení a že neví již dopodrobna, jak se vše událo. Také se nepamatuje, co vše povídal při svém výslechu, an prý bolestí nevěděl, co mluví.

Vlastně prý se podrobnosti činu dověděl od Marie Vondráčkovy,[red 1] což mu vyprávěla v nemocnici mělnické, když se již pozdravovali. Ba dnes neví se ani pamatovat, zdali střelil Marii nebo ne. Mohla prý si to buď udělat sama, aneb mohla i rána vyjít, když se snad chopila revolveru, aby mu jej vzala.

* * * Dokončení * * *

Uveřejnili jsme již ve včerejším odpoledním listě referát o přelíčeni s Ant. Čížkem, jenž obžalován z nedokonané prosté vraždy, spáchané na milence Marii Vondráčkově a přinesli jsme i část výslechu obviněného, pokud jsme do uzávěrky listu dodati mohli. Byly to hlavní věci, později nebylo mnoho zajímavého a vůbec nic nového, co by nebylo pověděno v obžalobě státního zastupitelstva.

Ant. Čížek tvrdí stále, že neví vlastně, co se s ním dálo, kudy všudy chodili, nepamatuje se na okamžik, kdy vyšly střelné rány, ba neumí se upamatovati ani na první seznání své vyšetřujícími soudci, jež učinil hned po činu a později v nemocnici mělnické. Jest na něm pozorovati rozčilení, ovšem přirozené. Jak dopadne dnešní líčení? Jak promluví těchto dvanácte soudců z lidu, kteří upjatě naslouchali žalobě, kteří sledují pozorně jeho zmatené výpovědi a upírají naň zkoumavé zraky? Jak budou posuzovati jeho čin? Vrátí ho oné, jež mezi tím stala se jeho ženou a s níž dosud ani na okamžik nepobyl pod společnou střechou, poněvadž přímo od oltáře odveden byl opět do vězení?

Či vyřknou osudné elovo „vinen“ a on znova vrátí se do žaláře, snad na léta, a žena jeho bude doma strádat a žíti trudný život v očekávání jeho příchodu? Snad nebyla druhdy hlava obžalovaného uvyklá mnoho přemýšleti, avšak než dospěl k činu svému, musil býti zmatek v jeho mozku, a po ten čas, jejž trávil ve vazbě, stíhaly se zajisté pod jeho čelem myšlénky nejtrudnější, tak rychle, že jedva postačoval je mysliti, tak trýznivé, že neusínal ve hlubokém tichu noci, a takovou nejistotu přinášející, že nebyl dalek zoufání. A ten shluk myšlenek navracel se asi včera, když přiblížil se okamžik rozhodnutí. Ah — jak dlouhý je takový den pro obžalovaného na palčivém tom místě, jak neskonale dloubo trvá, než se vše vyřídí, jak strašlivě dlouho trvá ta porada porotců, jaké neproniknutelné tajemství skrývá se pod sevřenými jejich rty, když mlčky se navracejí ze své síně, aby oznámili, jak rozhodli. A jaká dlouhá to chvíle, než on je zavolán do síně soudní, aby odpověď jejich vyslechl. V takových okamžicích cítí člověk tu hroznou, mučivou délku času, jenž jindy plyne jako voda. Jindy bychom rádi zadrželi milou, radostnou chvíli, ale tuto bychom napjali všechny síly své, abychom dobu popohnali — marně! Zdá se nám, žu se čas zastavil, že trvá jediná minuta věk — ale jen zde, na tomto místě…

* * *

Předseda pokračoval u výslechů:

Poslyšte, řekněte nám přece, proč jste to udělal, proč jste chtěl sebe i ji zastřelit?

Obžalovaný: Poněvadž jsme se měli tuze rádi a poněvadž nám zbraňovali.

Předseda: Ale poslyšte, vy nejste dobře zapsán, pokud se týče vaší morálnosti. Vy prý jste měl vůbec rád děvečky, tak že bratr váš, jak povídá, musil dvě vyhnat, že jste za nimi chodil.

Obžalovaný: Prosím, to není pravda. Hezká děvčata jsem viděl vždycky rád, to musím říci, ale známosti jsem s nimi neměl.

Poněvadž některé výpovědi obžalovaného nynější liší se aneb jsou na odpor prvotnímu jeho seznání, předčítají se mu místa z jeho protokolu.

Po výslechu obžalovaného zavolána do síně Marie rodem Vondráčkova, nyní manželka Čížkova. Není nesličná a vstupuje s okem sklopeným do sálu. Jest vidět, jak ji stísňuje toto množství posluchačů, kteří jsou dychtiví na každé slovo její.

Marie Čížková jest osmnáct let stará, dcera bývalého kováře, nyní skotáka na statku. Předseda udílí jí poučení, že svědčiti nemusí. Manželka obžalovaného vzdává se svědectví…

Z výslechu dvou předvolaných svědků nevycházelo nic nového a po jejich výslechu a po dobrozdání znalců, jakož i po přečtení některých listin ukončil předseda průvodní řízení a udělil slovo veřejnému žalobníku, kterýž v delší řeči žádal, aby porotci k dané otázce přisvědčili. Po něm uchopil se slova obhájce Čížkův, dr. Podlipný, a v delší, výborné a zvláštní tklivostí prodchnuté řeči žádal, aby porotci odpověděli záporně.

Porotci odešli ku poradě a výrok jejich zněl: dvěma hlasy ano, desíti hlasy ne. Po výroku tomto sproštěn Čížek obžaloby a propuštěn ihned na svobodu. Odcházel po boku ženy a nastoupili pak oba cestu k domovu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Rodné příjmení oběti se v textu uvádí nejednotně — zpočátku jako Vondrákova, v druhé části jako Vondráčkova. (Krátká forma (tj. „Vondrákova“) je v textech z 19. století vyhrazena pro svobodné ženy, kdežto vdané byly již tehdy uváděny s dlouhou formou jako dnes („Čížková“).