Ze říší přírody/Smrtihlav

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Smrtihlav
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 26–28.
Licence: PD old 70

Byla temná noc. Bouřlivý vichr rval nelítostně ratolesti stromů a odnášel je v dál. Teď zase zahučel lesem a položil skupinu stromů skoro až k zemi. Objevila se chaloupka, vetchá a stará tak jako mnohý ten velikán, jenž blíže ní podnikal zápas s rozbouřeným živlem.

V malé, bídné světničce hořel slabý kahanec. Ve kmitavém jeho světle bylo zříti nuzné lože, na němž spočíval hošík. Pleť jeho byla skoro průhledná, údy vyhublé, oči zářily děsným leskem. Anděl smrti dotýkal se ho již svými perutěmi.

U drahého miláčka svého seděla matka, starostlivým zrakem ho pozorujíc. Vždyť byl to jediný její poklad, byla to jediná její radosť, již měla v této pustině! Rty její šeptaly vroucí prosbu za uzdravení jedináčka.

Vichr zalomcoval mocně dveřmi.

„Matinko, matinko!“ volal hošík uděšeně a upřel zrak na dvéře. „Neotvírej, už sem chce vletěti!“

„Neboj se, drahoušku,“ chlácholila matka dítko, líbajíc je na bělostné čílko. „Matinka je u tebe. Toť jenom vítr, který se zlobí na zlé lidi. Tobě ničeho neudělá. Vždyť ty jsi hodný, a matinka té má ráda. Udělej křížek a hezky spi. Já budu u tebe bdíti.“

Hošík tak učinil a zavřel oči. Dech jeho zněl chraptivě a přerývavě; brzy se mu prsa rychle zdvihala, a hned zase zdálo se, jako by ani nedýchal. Na bledých tvářičkách bylo znáti modravé žilky; hubené ručky byly složeny křížem na prsou. Z očí matčiných kanuly horké slzy.

Venku zuřila vichřice s neumenšenou prudkostí. Kvílivý její hlas zněl jako volání zoufalce a hned zase jako pláč dítěte. V matčině duši bylo teskno; bylo jí, jakoby jí srdce mělo puknouti žalem.

Ve starých hodinách počalo to hrčeti, a udeřilo dvanáct. Půlnoc! — Truchlý to čas v lidnatém městě, tím truchlejší však v pustém lese.

Poslední rána dozněla. Venku nastalo ticho. Zdálo se, jakoby bouře odpočívala. Pojednou zavířilo to lesem. Zdálo se, jakoby všichni běsové proháněli se mezi stromy. Mocněji opřel se vichr o chaloupku, jež zasténala pod tím krutým tyranem. Řink — okno vylítlo, a průvan shasl kahanec. V jizbě nastala čirá tma. Rozbitým oknem řítil se drzý vichr do světnice; v citelným chladnem probudil se hošík a zděšeně pohlížel na okno. Matka přiskočila k posteli a ukryla hocha pod peřinou. Tu to zašumělo vzduchem. Zdálo se, jakoby velký pták oblétal chaloupku.

„Maminko, maminko, už je tu zase! Nedej mne, braň mne!“ křičelo dítě.

„Synáčku, co je ti? Vždyť tu nikoho není.“

„Podívej se k oknu, jak tam lítá ten veliký motýl.“

Matka obrátila se k naznačenému místu a s hrůzou poznala, že hoch se nemýlil.

Ač všude panovala čirá tma, okénko přec bylo jasně osvětleno. Kolem lítal veliký motýl, maje na zádech umrlčí lebku; z těla jeho vycházela silná záře. Tu zavanul vichr, a ohyzdný motýl vletěl do světnice. Poletoval chvíli, až stanul nad ložem hochovým.

„Maminko, pomoz!“ sténal nemocný.

Však marně namáhala se matka, chtíc přispěti svému miláčkovi; byla jako přikována.

Zvolna snášel se motýl k hošíkovi. Čím více se blížil k jeho tělu, tím slabší byl hlas chorého. Matka cítila jakýsi hrobový chlad, jenž vanul z křídel motýlových; viděla, jak děsněji září umrlčí lebka na jeho zádech; viděla, jak hošík bledne víc a více, jak údy jeho křečovitě se natahují; viděla, jak oko jeho obrací se k ní prosebně, však pomoci nemohla; byla jako přimrazena.

Z úst hošíkových vydral se děsný výkřik. Motýl snesl se až na jeho čelo a mávaje mocně křídloma, vyssál mladý ten život…

Vichr zahučel. Motýl povznesl se a oknem unikl ven. Tu sebrala matka veškery své síly a přiskočila k lůžku. Její miláček však již nedýchal. Vyhaslé oko pohlíželo prázdně a strnule; tělo bylo chladné, chladnější než ten vichr. —

Motýl onen byl poslem smrti a dostal pak od lidu jméno smrtihlav.