Za sběratelem písní národních

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Za sběratelem národních písní
Autor: Adolf Heyduk
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 89–91. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Sušil

Fr. Sušil * 10. června 1804 v Nov. Rousinově na Moravě; † 1. června 1868 v Bystřici pod Hostýnem; pochován v Brně.

Blížil se konec školního roku 1853; druh s druhem měli jsme se rozejíti z nízkých a temných místností české reálky u volný a jasný širý svět. As dva měsíce před ukončením mých studií na české reálce tázal se mne prof. Vojtěch Šafařík, tenkrát učitel lučby na ústavu, nechtěl-li bych podjati se jakés drobné práce pro jeho otce, slavného slavistu Pavla Josefa. S největší radostí a vlasteneckým nadšením byl jsem ochoten učiniti ihned všecko, třeba že konec roku s větší pílí pracovati kázal ve škole. V bibliothéce slavného učence slovanského bylo mi uloženo pracovati glagolitické snímky vzácných rukopisných památek; pausoval jsem je bedlivě na průsvitný papír, co zatím vedle mne básník Vácslav Čeněk Bendl zaměstnán byl opisováním rukopisu Josefa Jirečka, pozdějšího ministra, jenž té doby v Praze u svého tchána byl návštěvou. Šafařík bedlivě přihlížel a chodě po knihovně tu a tam oprašoval knihy velikou orlí kosinkou.

Těšil jsem se každého dne na chvíle ty, až spatřím vážnou tvář spisovatele „Slovanských starožitností“, jehož tenkrát jakoby rouškou smutku zastřená tvář divně mne dojímala. Pracoval jsem k úplné spokojenosti Šafaříkově, jenž chvále mě se tázal, budu-li na dále studovati v Praze. Bylo mi říci, že ne; neboť doma ustanovili se na tom, že mám jíti na nový technický ústav do Brna, abych zde studoval mathematiku a fysiku; byloť z Rychmburku přes Svitavu do Brna mnohem blíže, a obchod, který se tenkrát týmž směrem nesl, poskytoval mým rodičům častější příležitosť zásobiti mě snadněji potřebami životními.

Šafařík litoval, že nebudu v Praze; měl hojně práce, pro kterou jsem se, jak pravil, nad jiné hodil, já pak těšil se na Brno, vždyť doufal jsem poznati Sušila, jehož básním jsem se ve škole učil, leč nejvíce mne lákal svou již roku 1840 tištěnou sbírkou národních písní, které jsem už tenkrát rád srovnával s písněmi lidu polského a maloruského, jež sebral Žegota Pauli, se slovenskými zpěvánkami Kollárovými, s našimi od Erbena právě vydanými, jakož i s písničkami po různu na hrubém papíru tištěnými, které matička má, jež nad jiné ráda zpívala, hojně kupovala a do špalíčku silnou nití sešívala. Takových špalíčků, mimochodem řečeno, měl jsem několik a půjčil jsem je později příteli Jarošovi (Waldauovi), jenž jich užil k svým německým publikacím.

Znal jsem Erbena; čekával jsem často na rohu Panské ulice, abych ho spatřil, až půjde do Musea, jako jsem čekával na Čelakovského. Sušila jsem rovněž chtěl poznati; jeho sbírka působila na mne nejvíce, a také jsem toužil, abych mimo sběratele poznal i zpívající lid, vždyť jsem už sám tenkrát verše skládati počal, které jsem ukládal do psaného, ondy Jos. Svátkem redigovaného listu „Libuše“, kam též Vilímek, Schwarz, Goller a jiní verše své uveřejniti dávali.

Abych zjednal si, pokud lze bylo, nejrychlejšího a nejjistějšího přístupu k Sušilovi, abych osobně poznal co nejdříve muže, jehož jsem tak velice ctil, požádal jsem před odchodem z Prahy Šafaříka, aby dovršil laskavost a přízeň svou krátkým doporučením mě Sušilovi, což Šafařík ochotně učinil; darovalť mi svou navštívenku, na kterou několik slov připsal.

Ač prázdniny byly veselé, přec nemohl jsem se dočkati dne, až do Brna odjedu, až spatřím Sušila a milý bratrský lid, až poslechnu jeho písně i jeho pohádky a pověsti, které jsem též z části už znal z vypravování Mikšíčkova, a pak, až shlédnu Rejhradský klášter, hrad Buchlov a lípy ve Bzenci, o nichž Sušil zpíval.

Přijel jsem do Brna, ubytovav se v tak zvané zahradě kassina (Kassinogarten) v malém přízemním pokojíku u dobrých, prostých lidí — sluhou v nádraží byl můj domácí pán — a vydal jsem se hned druhý den k Sušilovi. Už ani nevím, kde bydlel, zdá se mi však, že v klášteře františkánském nebo někde na blízku kláštera. Zaklepal jsem a po svolení bydlitele vstoupil jsem do pokoje.

Sušil stál u psacího pultu, oděn jsa dlouhým kabátem kněžským; na nohou měl vysoké a lesklé boty kněžské. Obrátil se na mne jaksi nevrle — zajisté nepřišel jsem v čas — a otázal se mrzutě: „Co chcete?“ Byl jsem v obcování s různými pány sice již z Prahy dosti vycvičen, ale tenkrát, k své hanbě musím to doznati, lekl jsem se přísného Sušilova pohledu a drsných jeho slov; leč přes to přese všecko vztáhl jsem ruku a podával jsem mu Šafaříkův lístek vyřizuje zároveň pozdrav, jak mi uloženo.

Sušil, domýšleje se nejspíše, že jsem nějaký žebravý student, jakých as navštěvovalo jej hojnost, neb že jsem snad, jak druhdy se stává, kartu jiným opatřil sobě způsobem, zamračil se ještě více a přeměřiv mě od hlavy k patě, pravil: „A co chcete ode mne? Ostatně neznám Šafaříka osobně; je protestant, viďte? Jste-li vy také?“

Ta slova zarazila mě velice, krev vstoupila mi do tváře, byl bych rád býval už ze dveří, ale něco musil jsem mu přece říci, proč jsem přišel. Řekl jsem tedy koktavě, že nejsem protestantem — ač po matce evangeličce posud ve mně koluje krev Českých bratří a já druhdy proti rozmanitým u veřejnosti a v společenském životě našem se vyskytujícím zjevům dosti často a zřejmě protestuju — a doložil jsem hned, že přišel jsem pouze proto, abych poznal slavného básníka.

„No, tak se na mne podívejte rychle, nemám času; musím zase do přednášky, hodina odbila.“ Pohleděl jsem na něho plaše, ostýchavě a žejbroval se ke dveřím, touže býti čím dříve tím lépe z pochmurné síně Sušilovy a dalek básníka, na jehož poznání jsem se tak těšil. Skákal jsem přes dva schody a běžel jsem domů, aniž jsem komu vypravoval, jak jsem pochodil.

Starý pán byl zajisté velmi nedůvěřivý, snad byl častěji oklamán a měl mne za rovna těm, kdo tak učinili. Dlouho jsem na to vzpomínal, dlouho jsem se styděl, ale úcty mé k spisovateli-vlastenci tím neubylo, leč, maje potkati Sušila, smekl jsem vždy z daleka, ať mě už viděl neb neviděl, a pak dal jsem se vždy některou ulicí neb cestou stranou.

Později přilnul jsem k prof. Matzenaurovi, jenž učil na stavovské Akademii češtině a přednášel o literatuře, k čemuž vodíval jsem své kollegy Moravany, kteří tenkrát jen zřídka česky mluvili a psali; po roce pak vrátil jsem se do Prahy k dalším studiím. Hnaly mě tam kruh přátel a čilý ruch literární a snad také neblahá návštěva u Sušila, toho nadšeného buditele Moravy, jehož přivítáním tak podivně byl jsem rozrušen, jež však úctu mou k němu neseslabilo a neseslabí už k vůli té nám zajisté oběma posvátné písni národní.