Začíná se historií…

Údaje o textu
Titulek:	Začíná se historií…
Autor:	Karel Smrž (jako ksž.)
Zdroj:	Český svět, roč. 24, č. 39. s. 6–7
Vydáno:	21. červen 1928
Licence:	PD old 70

Za den, v němž se zrodil kinematograf, se pokládá obyčejně ono datum, kdy se v aktech francouzského patentového úřadu objevilo po prvé slovo cinématographe, napsané bratry L. a A. Lumièry.

Historie je však často nespravedlivá. Přejde mlčením práci prvých průkopníků, přehlédne květ a všimne si teprve plodu. Když se dne 28. prosince 1895 objevily před Grand Café na Boulevardu des Capucines plakáty, nesoucí prosté a podivné jméno „Cinématographe Lumière“ a třiatřicet prvých návštěvníků se šlo podívati na oživlou fotografii, nebylo to po prvé, kdy se objevil na bílé stěně v setmělé místnosti obraz, který se pohyboval.

Právě tak, jako 28. prosince 1895 na Boulevardu des Capucines se objevily na Boulevardu Montmartre před museem voskových figur – Musée Grévin – dne 28. října 1892 jiné plakáty, oznamující, že tu lze denně od tří do šesti a od osmi do jedenácti spatřiti světelné pantomimy, komponované a předváděné Émilem Reynaudem za doprovodu původní hudby Gastona Paulina. Tři roky před Lumièry promítal tu denně vynálezce Optického divadla svoje „filmy“, sestavované z kreslených obrázků, montovaných do pásů s kovovou obrubou, opatřených perforačními otvory. Neboť uspořádání, jehož Reynaud užíval a jež přihlásil již r. 1888 k patentování jakožto „projekční praxinoskop“, pracovalo s pásy perforovanými!

Perforace sedm let před Lumièry a tři léta před Edisonem! Historie jde však kolem a zaznamenává suše, že E. Reynaud vynalezl r. 1878 praxinoskop, Lumièrové pak r. 1895 kinematograf.

A přece v okamžiku, když vstupoval 28. prosince 1895 prvý návštěvník do sálu Grand Café, aby viděl Lumièrův kinematograf, mělo Reynaudovo optické divadlo absolvováno již 4000 představení, navštívených 170.000 diváky!

Reynaud vynalezl kinematograf – třebaže jej nazval jinak. Pochopil i poslání hudby při projekci oživlého obrázku a zavedl při své projekci řadu věcí, k nimž se film vracel mnohem později. Hovoří se dnes často o mluvícím filmu, jakožto o sloučení oživlého obrazu se zvukem. V Musée Grévin byl učiněn prvý, třebaže neuvědomělý krok na tomto poli, neboť tu byly elektricky vzbuzovány nejrůznější zvuky (výstřely, údery, hukot vody a pod.) prostřednictvím elektrických kontaktů a staniolových proužků, nalepených na různá místa „filmu“.

Reynaud však nepromyslil důsledky svého vynálezu do budoucnosti. Byl si příliš jist svojí věcí, protože jeho projekce byla dokonalejší, nežli první obrázky Lumièrovy. Byl jistě překvapen, když armáda návštěvníků Lumièrova kinematografu počala růst, zatím co diváci jeho Optického divadla řídli. Nepochopil v pravý okamžik, že to, co plní Grand Café a odvádí obecenstvo z Musée Grévin, je fotografická realita. Reynaud neměl na programu nějaký náhodný pohyblivý obrázek. Jeho kreslení aktéři přec sehrávali celé scény: Kolombina podváděla Pierota s Harlekýnem, clowni cvičili psy; ale byl to jenom obrázek, zajímavá hříčka, kterou člověk shlédne, zasměje se – a zapomene. Lumièrové nepromítali pranic zábavného: vlak vjížděl do nádraží, bárka plula po moři, dělníci vycházeli z továrny – ale to všechno nebyl kreslený obrázek, nýbrž odlesk skutečného života. Nejnapínavější scéna moderního filmu nevzruší dnešního diváka tak, jako vzrušila návštěvníka prvého kinematografu oblaka páry a kouře, jež vypouštěla zastavující se lokomotiva, nebo vlnění moře. To nebyl obraz, to byl život, promítnutý na bílou stěnu do temného sálu Grand Café. Lumièrové si toho byli plně vědomi, že živá fotografická realita prozatím stačí, aby plnila místnost na Boulevardu des Capucines. Vždyť až roku 1900 promítali svoji prvou patnáctimetrovou filmovou veselohru „Pokropený kropič“^{[red 1]}, když už Méliès a Reulos dávno uvedli na plátno svého podniku řadu krátkých filmů s osnovou vědomého, předem určeného děje. Reynaud poznal podstatu nebezpečí, jež hrozilo jeho Optickému divadlu. Zhotovil si photoscénograph na přijímání pohyblivých obrazů cestou fotografickou a po několika prvých pokusech angažoval slavné tenkráte clowny Nového cirku Footitta^{[red 2]} a Chocolata, kteří mu před černým pozadím v Menessierově atelieru ve Villette sehráli kraťoučkou parodii „Vilém Tell“, kterou promítal ve svém divadle od dubna 1896. Optické divadlo tím však nemohlo být zachráněno, neboť Reynaud, který byl současně výrobcem svých „filmů“, ředitelem a operatérem, nepochopil to, co bylo pro Lumièry, továrníky, samozřejmé: že nový vynález bude mít plný úspěch jenom tenkráte, bude-li lze vyráběti filmy co nejrychleji a nejautomatičtěji. Jejich filmy byly tak hotoveny – kdežto Reynaud potřeboval několik týdnů i měsíce na montáž svých pásů; vybíral pečlivě jednotlivé obrázky z negativního filmu photoscénographu, zvětšoval je, retušoval, koloroval, a teprve potom vlepoval do širokých pásů svého projekčního praxinoskopu. „Oživlé fotomalby“, jak nazval Reynaud své fotografické snímky, nezachránily již Optické divadlo před zánikem. Drtivá konkurence Lumièrova kinematografu přinutila Reynauda, aby svůj podnik r. 1900 zavřel. Roztrpčen neúspěchem i neuznáním svých zásluh, zničil téměř všechny své přístroje a „filmy“ naházel do Seiny. V bídě a v zapomenutí zemřel 9. června 1918.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ve skutečnosti je film již z roku 1895 a byl promítán v rámci prvních představení bratří Lumièrových
2. Opraveno z Footite na Footitta