Z románu dítěte

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z románu dítěte
Autor: Václav Štech
Zdroj: O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. S. 16–29. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Dvacet minut od Slaného tiskne se ku trati duchcovské dráhy dvorec Lidice, jenž položen v tak rozmilý chaos zelených strání, bujného stromoví, tučných polí, vonných zahrad a šťavnatých břehů potoka i rybníku, že by každý novelista jásal, kdyby měl pro své líčení vždy tak spůsobilou dekoraci.

Mne však mnohem více ještě dráždilo k napsání nějaké idyly návrší, které je nad lidickým potokem korunováno strážným domkem, jenž červenou stříškou směje se z rámce šeříku, švestek, angreštu, vína a lískových keřů na lidický kostelík a přes ten na modravý pruh českého Středohoří se zamračenou Milešovkou a dumavým Hasenburkem.

Sem — sem byl bych tak rád býval položil uzel nějaké novely — zde v této besídce by mohl nějaký smyšlený můj rek tak spůsobně šveholiti o svých citech upejpavé dívence s červenýma tvářema, s podkasanou zástěrkou a s jasmínem ve vlasech — zde v tomto háječku by snili své pohádky budoucnosti a v lesíku by jim do polibků se mísila bzučivá melodie telegrafních sloupů a trilky ptačích stvořeníček.

Jen sebe menší zlomeček původního děje mít! Však nenapadlo mi nového nic.

Potřeboval jsem pouhý neupotřebený konflikt, který bych si byl již opředl sítí domyslů a jinde vyzkoušených efektů, že by věru nad romantikou strážného domku v Lidicích otevíral důvěřivější čtenář oči — však nový — nový nějaký ten motiv nepřicházel a já jej z ladného obrázku na trati nevykoukal. Škoda — věčná škoda!

Navštívil jsem veselou tu budovku a rozhovořil se s její obyvateli — stále se usmívajícím strážníkem a kyprou jeho ženou, které mnohem více záleželo na tom, po čem platilo se včera na trhu v Slaném máslo a vejce, než kde já upředu pro jejich obydlíčko románek. Ke všemu neměli dětí — muž neuměl vyprávěti o vojenských avanturách a neměl žádných životních plánů a tužbu pouze tu, aby tehdejšího pana štrekenšefa vzal si rarach sám. Vylíčil mi, že se mu v zahrádce nedaří okurky, co bylo příčinou, že minulého téhodne mu netloukl signál, a ubezpečil mne, že na státní dráze bývala služba ukrutně těžká, kdy se místo telegrafických znamení užívalo košů a v noci hlásné trouby.

Z toho ze všeho ovšem nekápla ani řádka originelní novely. Vzdal jsem se tedy naděje vůbec, že pro toto lidické zátiší shledám hrdiny, kteří by se nejprve mně a potom i čtenáři mohli líbiti, kteří by měli rys původnosti a jichž pouť novelou nebyla by šita po vzorech známých. Škoda — věčná škoda!

Tu o vánocích roku 1882 hodil mi osud do ruky hotovou událost, dějiště nejzajímavější kapitoly položil mi zrovna před strážný domek číslo 47. v Lidicích a rek byl tak originelní — byloť to pětileté dítě, které bez mála rok protloukalo si maličké své živobytíčko ve světě s energií, kterou by mu mnohý vousatý muž mohl záviděti.

A já tu historii nenapsal!

Ze zásadního odporu proti vánočním povídkám! Vrchol románku tohoto děcka odehrál se totiž o štědrém večeru — a já nemohl bych bez ublížení dojmu celkovému zamlčeti tuto charakteristickou podrobnost. — Na druhé straně však jsem až idio-synkraticky popuzen proti těm historkám, jež plny zlata, pohádkového štěstí, Ježíškových darů, štědrovečerní vůně a pozlátka lhou o lidském soucitu a spravedlivosti osudu.

Nenávidím k smrti vánoční povídky!

Proto jsem tu historku nenapsal…

Mnoho a mnohokráte učinil jsem k tomu již náběh. Rozvrhnul jsem si práci — však vždy putovalo péro na své spočívadlo, když jsem si představil čtenáře, který se útrpně usmívá tomu mému štědrovečernímu efektu na trati jako se usmíval vždy já, dokud jsem čítával ještě vánoční povídky.

Však dnes zlákal mne k těmto řádkům hrdina sám. Sedí v mé třídě a upírá na mne zraky tak významně, jakoby věděl, jak jsem dnes dojat tím, co patří k jeho románku a co se odehrálo před chvílí u naší školy.

Proto přemáhám svoji nechuť k štědrovečerní poesii a prosím nebesa, aby tolik síly udělila i čtenáři, jenž mne doprovodil až sem.

Rek můj obdrží jméno Pospíšil. Jména jsou jedinou smýšlenkou v mé povídce. Upozorňuji, že jméno to měla jeho matka za svobodna a když on spatřil roku 1877 v okršku svatého Apolináře v Praze světlo tohoto světa, že byla jeho máteř zase vdovou.

U sv. Apolináře takové děti nezůstanou věčně. Pošlou je na vychování, při kterém má dojista největší úkol anděl strážný. Hlavním útulkem takových poupat bývají krajiny od Benešova k jihu. Maličký Pospíšil přišel někam k Táboru a byl tak šťasten, že se mohl cítiti v té rodince, kde jej za několik bídných zlatek měsíčního příspěvku přijali, jako doma.

Záhy na jaře roku 1882 byl Pospíšil poslán úřední cestou matce do Slaného. Jaké jsou s tím spojeny ceremonie, mohla-li zásilku takovou matka předvídati neb čekala-li ji později, to vše nevím. Vím jen tolik, že objevení se Pospíšila v domácnosti matky, která mezitím opět byla provdána, bylo provázeno asi takovým poplachem, jaký nastal, když Mojžíš měl to potěšení býti představenu slavnému zlatému teleti.

Pospíšilova matka měla z prvního manželství čtyři kluky jako turky, opatřené legálním jménem Svobodů, druhý sňatek vynesl jí dva členy nesoucí názviska po otci Kukelkovi a nyní k vůli pestrosti rodinné terminologie objevil se malý Pospíšil. Radosť z toho neočekávaného přírůstku nebyla ani na jediné ze súčastněných stran.

Nejhorší výsledek to mělo pro Pospíšila. Tomu vykvetlo v Slaném ze všeho pouze bití, hlad a ústrky, kterážto nadělení v dojemné svornosti uštědřovali mu mladí Svobodové, Kukelkové, oficielní matka i titulární otec.

Čtvrt roku to Pospíšil vydržel. Po jednom obzvláště vydatném hromobití však, jehož všecka smysly pochopitelná znamení svezla se na zuboženou jeho postavičku, vzepřel se ten malý mozek jeho a vyspěl v plán útěku.

Bylo mu něco málo přes čtyři roky v té době a plán, který si sestavil, působil ztýrané té jeho hlavě dojista česť. Umínil si, že se vrátí k dobrým těm pěstounům u Tábora. Cestu tam představoval si zcela lehce: Přijel odtamtud drahou — je tedy pouze třeba putovati po kolejích tak dlouho, až se dostane k Táboru.

Sebral tedy malý obrázek — jedině uchráněný zbytek majetku, kterým jej obdařili táborští jeho ošetřovatelé na rozloučenou, vyhledal si trať, po které ze dvorku vidíval fičeti vlaky, a pustil se mezi kolejnicemi na cestu za svým štěstím. — Výsledek pouti nedostihnul daleko jeho očekávání.

Půl hodiny za Slaným jej dopadl strážník dráhy, který vyslechnuv upřímné vylíčení plánu čtyřletého vystěhovalce, dodal jej zároveň se seznamem denních vlaků svému sousedovi, ten jej doručil dále, až se dostal na slanské nádraží, odkudž jej poslali na radnici k „dalšímu úřednímu řízení“.

Úřední to řízení mělo své světlo, že byl Kukelka pozván k purkmistrovi, kde dostal náležitý výtopek pro krví podlité pruhy na vychudlém těle Pospíšilově, a mělo svůj stín, že si doma Kukelka, jeho žena i její děti obou serií schladili tak vydatně žáhu za toto „potahování“, že milý Pospíšil ležel do druhého dne pod schody na půdu, nemoha zmučeným tělem ani pohnouti.

Z konečného výsledku své výpravy nabyl Pospíšil zkušenosti, že bylo chybou, že upřímně ku všem otázkám na trati, na nádraží a na radnici odpověděl. Vybral si z toho poučení a dal se, když mu záda otrnula, poznovu na cestu k Táboru. Že šel vlastně ze Slaného směrem, který by jej jen úplným obejitím zeměkoule dovedl k cíli hledanému, nevěděl, proto mu to nevadilo a naší historce to pointu nebéře.

Tentokráte se v čas vyhnul každé podezřelé čepici a bluze, která upomínala na spojení s drahou, a byl by snad při nenápadnosti svého zevnějšku prošel hezký kus duchcovské trati, kdyby nebyl v něm ozval se známý motiv mnohého dobra i mnohých zločinů — hlad!

Ten vehnal jej do náruči povedené tlupy tuláků, jichž úkolem životním bylo hledání práce, ku kteréž se však pro neustálé povalování na obecních ladách a v lesích, pro polní a jiné krádeže a velice dobře organisovanou žebrotu nedostali.

Pro tento poslední puntík životního programu byl Pospíšil romantické bandě seslán zrovna nebesy. Ti ho ze „svých“ zásob nasytili a pak jej vyzbrojili všemi vědomostmi, jež při apelu na lidskou štědrosť a milosrdí jsou nevyhnutelny. Pospíšil měl mysl vnímavou a putoval s novými svými poručníky tím raději, když jej ubezpečili, že směřují taktéž k Táboru, a žebral. Chování jich k němu nebylo nijak drsné, a poněvadž jim dostačilo tvrzení, že se ztratil rodičům cestou k Táboru z nějaké práce jdoucím, bylo postavení jeho v této společnosti proti situaci ve slanském domově učiněným rájem.

Jak dlouho s touto družinou a kudy bloudil, dá se nanejvýše hádati. Trvale v paměti se mu pouze uhostila vzpomínka na Louny, kde svatá Hermandas v době žní celou tuto společnost s neobmezeným ručením pro podezření krádeže vstrčila pod závoru.

Tomuto opatření následoval celý růženec výslechů, jež ukončilo odsouzením k nucenému postrku.

Stručný tento rozsudek mohl fakticky vstoupiti v moc práva u všech členů pestré společnosti chycené v lounském území — pouze u Pospíšila objevily se překážky, když kolegové jeho doznali, že jej nalezli kdesi na silnici a že právě tak málo vědí o jeho příslušnosti jako on sám. Pospíšil vše dotvrdil a nyní nastala lounskému úřadu velice interessantní práce, sháněti po českých nivách domovské právo klučiny, který veškeré finty otázek drtil prostým, stereotypním „já nevím!“

Rozumí se, že manželé Kukelkovi se mezitím po ztraceném synovi nesháněli ani úřední ani soukromou cestou — pochopitelno tedy, že výsledek písemného řízení na lounské radnici byl asi v takovém poměru k vynaložené práci, jako oněch pět rybiček Nového zákona ku hladu pětitisíc umdlených posluchačů.

Ke cti policejního aparátu lounskému sloužiti musí, že se Pospíšil — uměl-li to vůbec — modlil, aby to vyšetřování, během kteréhož byl dán do opatrování městského strážníka — trvalo hodně dlouho.

Trvalo to až do konce listopadu, kdy jednoho dne vysoukal z něj strážník, houpaje Pospíšila na kolenách, všechno, co týž o své existenci v tomto slzavém údolí věděl. Ku všemu se v blahé chvíli té přiznal •— ku svému táborskému ráji i k těm nespočetným ranám v Slaném, ku pokusům nalézti své vlastní štěstí i k tomu, že pro všecko na světě prosí, aby jej domů neposílali.

Tomu ovšem vyhověno býti nemohlo. Mezi Slaným a Louny prolétly některé úřední spisy a již unášel vlak duchcovské dráhy Pospíšila se strážníkem do Slaného. Tam se odbyla s Kukelkou scéna na radnici, podobná oné po první výpravě, a po srdcelomném rozloučení s lounským strážníkem přesvědčil se Pospíšil za krátko doma, že pěstě matčiny, otcovy i sourozenců neztratily na pružnosti a ohyzdná hůl v koutě na tvrdosti. — — — —

A zase se opakovalo každodenně to, co vyhnalo Pospíšila dvakráte z „domova“, a konec všech konců byl plán nové výpravy — tentokráte do Loun. — Vždyť se mu tam dařilo tak hezky v té přívětivé jizbě, ve které s dětmi strážníkovými žil v tak utěšené shodě.

Tou dobou chýlil se ku konci prosinec. Slaný i s dalekým okolím byl tenkráte potopen ve světové závěje, na silnicích zápasili kočové o kus místa pro svá vozidla, jakoby to bylo někde na Balkáně a ne ve středu českých rovin, a dráha bojovala parou i najatými lidmi s houževnatým živlem o tolik volnosti, kolik třeba, aby železniční řád alespoň ve hlavních rysech mohl býti dodržán.

Všechna ta práce však vyhlížela jako pohádka o červené karkulce. Co se za dne uklidilo, nahradily severní metelice s lichvářským úrokem v noci tak, že se muselo den na to počíti od A.

O štědrý den počalo nadílení u Kukelků časně z rána. Poděleným byl Pospíšil, jemuž ve svém zvláštním humoru uštědřil Kukelka za asistence bratří starší větve opět tolik a tak vydatných ran z příčiny, která mi vyklouzla z paměti. Musela to býti příčina asi závažná, neboť pětileté děti, jak známo, jsou výlupkem rafinované zlotřilosti. — — — — — — — — — — — — — —

K polednímu na to kráčel pak již Pospíšil k Lounům.

Průkop dráhy u Slaného obešel, probrodiv se nachumelenými kopci sněhu, a pak se stočil přímo polem ku trati, kde se černaly dvě koleje v dráze, kterou před chvílí zbavil sněhomet i lopaty nádenníků nočních závějí.

Sotva přešel asi padesát kroků, zaslechl hovor a při sledování východiště jeho objevila se mu četa lidí zápolících se sněhem na trati. Za tímto obrázkem přítomnosti vyskočila mu představa z minulosti: strážník dráhy, nucená pouť na slanské nádraží — odtuď na radnici a děsné bití u Kukelků.

Jako šípka sletěl z náspu a vrátil se několik kroků zpět, kde byl překročil nízký kanál na odtok vody, který ač byl zavalen sněhem, mohl přece stačiti za útulek na tak dlouho, než se dělníci vzdálí. Schoval se tam tedy, uvelebil se v sněhu a za nedlouho — usnul. —

Nyní bych potřeboval pouze vybrati osvědčený štědrovečerní inventář romantiky, pustiti uzdu vánoční fantasii a poslati duši ubohého Pospíšila za Ježíškem a jsem přesvědčen, že by mnohá hezká hlavinka kynula těmto řádkům v souhlas. Nebylo by to nejlepším osudem ubohého stvoření? Však líčím prostou skutečnost a musím nechati Pospíšila tedy v spánku až do samé tmy. Několik vlaků mu mezitím přejelo nad hlavou, však spánek jeho, který jako u všech dětí mohl se měřiti známou střelbou z kanónu, vyvzdoroval si až do večera nepřetržité trvání.

Aby finále mého líčení mělo alespoň nádech poetiky, vyšel si toho večera i měsíc na oblohu v úplňku, kterémuž spolupracovníku děkuji za Pospíšilovo zachránění života.

Hrdina můj totiž dal se po vyspání, jež vzdor osvědčeným vzorům neskončilo zmrznutím — přímo po trati na cestu k toužebně hledaným Lounům. Minul lidický lesík, za nímž trať má značný spád, a bral se chutě dále.

Tou dobou opustil již večerní vlak slanské nádraží a spěl za Pospíšilem. Lidický strážník byl již prošel svěřený kus trati a stál nyní se svítilnou u svého domku.

Strojvůdce minul lidický lesík a vjel do záhybu, když tu na konci svého obzoru spatřil mezi kolejnicemi kráčejícího chlapce. Zaraziti vlak na tomto místě bylo holou nemožností — počal tedy píšťalou upozorňovati na záhubu, kterou hrne svým vlakem, do piskotu mísil se sykot vypouštěné páry a marné skřípění brzd. Pospíšil se ohlédnul a když spatřil hrůzné dva ohně v předu železné té spousty, dal se na útěk — zůstávaje však stále mezi kolejemi — — — —!

Nový piskot a celý ten pekelný hřmot na trati upozornil o tom strážníka. Vyhlédnul na koleje a spatřil tu prchajícího chlapce sotva několik kroků od svého stanoviště. Skočil naň jako dravec a strhnul jej do závěje vedle trati. V tom mžiku však již rachotil tendr kolem nich. — —

Druhého dne mi v lidickém domě vyprávěli zajímavou novinku, jak nadělil včera vechtrovi Ježíšek chlapce. Přinesl si jej omdlelého zrovna k vánočnímu stromku. Klouček prý vypadá velice čiperně a vypravuje, že ztratil rodiče, kteří šli po silnici tudy kdesi do svého domova někam k Táboru. Více prý neví. —

Více také nepověděl.

Strážník a jeho žena byli vánočním nadělením uvedeni v hotový ráj — nalezli, po čem tak dlouho toužili: doplněk rodiny. Čím dále tím více zamilovali si kloučka, který tu pobíhal kol nich jako by se tu byl býval narodil. Posléze prohlásil jednou z jara strážník, že hocha nedá, i kdyby se nalezli jeho skuteční rodiči.

A tu vyputoval Pospíšil se svým životopisem. Nezamlčel ani jediné nitky v dosavadním pásmu svého života a když jsem udiveným strážníkem byl přivolán ku kommissi, opakoval mi všecko jako by četl z kalendáře.

Krátkou obavu, že u Kukelků budou nyní vytloukati z náklonnosti obou manželů k Pospíšilovi kapitál, zahnali mu na purkmistrovském úřadě ve Slaném, kde vzali záležitosť ku prospěchu chlapcovu tak opatrně do ruky, že konec pro sympatické nám strany vypadl zcela dobře.

Hoch byl úředně adoptován.

Na podzim přivál mi ho počátek školního roku do mé třídy a rok na to nalezli jsme ve druhé bratra Pospíšilova, který do této závratné výše lidského vědění vyšplhal se v 11. roce věku svého. Ve třetí jsme se s ním zase rozloučili. —

A dnes vnutil mi péro k této črtě obrázek, kterého jsem byl svědkem já i Pospíšil na cestě do školy. Bratr jeho — týž, o kterém píši ve větách předcházejících — veden byl dnes četníkem za ohromného sběhu lidí po náměstí k soudu, aby se tam zodpovídal z krádeže, při níž jej byli postihli — — — — — — — — — — — —

Před jakou to propastí zachránil Pospíšila strážný domek č. 47. v oné noci štědrovečerní!