Z pražských zákoutí/Proč pan Tadeáš Bezinka chodí oholen a ostříhán.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Malíř a malíř !	Proč pan Tadeáš Bezinka chodí oholen a ostříhán.	Pan Alojs.

Údaje o textu
Titulek:	Proč pan Tadeáš Bezinka chodí oholen a ostříhán.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Proč pan Tadeáš Bezinka chodí oholen

a ostříhán

Podskalská historka.

I.

Klubu »Veselých pijavic«, scházejících se denně v pivnici »u Taránka«, připraveno bylo jednoho večera pondělního neočekávané překvapení. Toho dne právě o osmé hodině večerní vstoupil jednatel a domácí správce klubu, pan Tadeáš Bezinka, do místností klubových, a rázem umlkl hlasitý hovor a smích a oči všechněch upřely se na hosta a ústa — také skoro všechněch — otevřela se do kořán. Ale toto ticho a vyvalení očí shromážděných »Veselých pijavic« trvalo jen okamžik, načež zahřměl izbou hřmotný řehot a »pijavice« volaly jako jedněmi ústy:

»Tádo, Tadýsku, jsi to ty!?«

A pak hřměly ze shromáždění jednotlivé výkřiky:

»Tádo! Kam jsi dal vlasy?!«

»Tadýsku! Komu jsi prodal bradu?!«

»Bezinko! Kdo tě to skalpoval??« Pan Tadeáš Bezinka postál chvilenku nepohnutě na prahu v patrných rozpacích, mžouraje po shromáždění a upevňuje na nose skřipec se šedivým sklem, jenž mu stále sklouzal, jako by nebyl dosud uvyklý seděti na vyčnívající části hladkého obličeje jednatele a domácího správce klubovních místností. Pak chtěl pan Tadeáš postoupiti blíže, ale znova se ozval nevázaný řehot: »Koukejte, Tadýsek učí jezdit cvikr! Tadýsek si dal zasklít oči!«

Konečně se pan Bezinka vzpamatoval, odkašlal si, jakoby nabíral k delší řeči, a potom, tváře se nenuceně, pronesl hlasem, který se snažil býti zcela lhostejným:

»Vám se to směje, pijavice, ale to horko! Vždyť bylo dnes třicet šest stupňů, kdo pak to vydrží! Shodil jsem to všecko, abych si ulevil — a vy tropíte, jako bych byl stažen!«

A potom se obrátil ke sklepníku, jenž tu zevloval u kamen a také se zubil: »No, Vincíku, nestůj a dones pivo — leknu!«

A vytáhnuv z pravé kapsy sakka batistový šátek s pestrým okrajem, kousek to zcela moderní, jakých získal předevčírem šest v modním závodě Chválově, otřel rozpačitě čelo, na němž stály krůpěje potu, pověsil svůj »Helgoland« na hřeb, postavil hůlku do kouta a přisedl k »Veselým pijavicím«, kteréž dnes měly hojnosť velevítané látky ke špatným vtipům, vztahujícím se naskrze k holé hlavě a k oholené tváři Bezinkově. Věru bylo těch špatných vtipů také na litry, jako dobrého piva Taránkova, ale co by jich teprve bývalo, kdyby se »Veselé pijavice« byly dověděly pravé příčiny, proč je Tadeáš Bezinka oholen a ostříhán! Ano, ano…!

II.

Pan Tadeáš Bezinka byl muž osmadvacíti let, měl pěkné postavení v jisté proslulé bance, byl dosud svoboden, a takto náležel k onomu druhu nobl hejsků, hejsků se skvělým prádlem, se zlatými knoflíčky v náprsníku, v lesklých botkách, ve žlutých rukavicích, v bílém nákrčníku, v oděvu vždy moderním a z pravých anglických látek — mládencův, kteří po skončeném »těžkém« úřadování zalidňují Příkopy, kteří mají v paměti adresář všech pražských dcerek, kteří vtipkují jízlivě o celém světě, kteří jsou štědří ke sklepnicím, ale upjati k ústavům dobročinným, kteří vydávají ročně padesátky za doutníky, desítky za kytičky do knoflíkových direk, za voňavky a pomády, ale shazují se schodů knihkupecké sluhy, když jim přinášejí něco »na ukázku«. Ovšem, kdy pak má člověk týrat oči čtením, když přichází co den o druhé s půlnoci domů a je rád, že se dostane rovně do postele, aby si do devíti do rána odpočinul.

Takovým užitečným tvorem byl náš pan Tadeáš Bezinka, mládenec, kterýž obskakoval mlsotně květ měšťanských dcerek, ale střežil se pečlivě, aby nepadl do tenat matek a tetek, úzkostliv, aby se z obskakování jeho nevyvinul »poměr«, jenž by ho snad konečně dovedl k oltáři. K čemu by se ženil? Co potřebuje, koupí si prozatím sám a zaplatí, a ta domácnosť tak neláká. Jaká by ho byla škoda, aby se už teď uvázal! Na to je času dost, až se nabaží hospod, až ho omrzí kruh »Pijavic« po nichž snad přijdou »Salamandři« a po těch »Krokodilové«, až ho začne pobolívat ve kříži, až zaťukají ve svalech a kloubech první revmatické bolesti, až se počnou tratit vlasy…

Ah, vlasy! Ty byly chloubou páně Bezinkovou, ty kaštanové, kučeravé vlasy, pokrývající duchaplnou hlavu Tadeášovu samými prsténky, a ten jemný, vláčný plnovous, kterýž do včerejška nepoznal břitvy, kterýž obléval tvář Bezinkovu v plné panenskosti, do něhož někdy tak rády zabořily se něžné prsty ženské, když se pan Bezinka důvěrně bavil…

A ten skvost je dnes pryč, ten tam, odhozen, zničen, že po něm není památky, a pan Tadeáš vypadá jako ostříhaný pudlík. Proč to učinil?

Prosím, bylo mu skutečně velice horko, jak sám doznal a jak uvidíme.

III.

Pan Tadeáš Bezinka se nudil, znamenitě nudil. Nahlížel časem, že je někdy převelice obtížno býti člověkem řádného, slušného postavení společenského, poněvadž to ukládá mnohé ohledy a meze. Nevolnosť takovou pociťoval pan Tadeáš právě ve příčině styků svých s dívkami ze slušných rodin. Můj bože, každé slůvko tu padá tak na váhu, člověk musí mít jazyk na uzdě, nemůže být ani na chvíli rozpustilým, nesmí si nic dovolit. Jaký to život! Každé přiblížení je hned závazkem — a to je protivné. A časem shlížel pan Tadeáš tak závistivě k těm nižším kruhům, k oněm mladíkům, s nimiž byl sice co do hodnoty duševní spřízněn, ale nad něž byl přece tak »povznešen« ve všech ostatních ohledech. Jak jsou šťastni ti flámové hrubého zrna, beze zlatky v kapse, ale s volností ptáka, kteří vydávají se nedělního odpůldne do boží přírody se svými družkami bez gardedam, bez matek a bez otců, kteří užijí nejnevázanější zábavy do sytosti a doprovázejí pak společnice své za noci do úzkých postranních uliček a postojí tu přede vraty domovními třeba ještě hodinu, miliskujíce se, a konečně po několika mlaskavých polibcích se rozcházejí. Co má on ze všeho? Doprovází-li dívku, musí pečovat, aby se jí loktem nedotekl, matka její stále je v patách a to loučení pak je tak chladné, strojené, nudné!

A v takových okamžicích vznikala v panu Tadeáši myšlénka: Takhle nějaké děvče z lidu, takovou kyprou žabku bez dohledu, bez úzdy — to by ho bavilo! A myšlénka ta opanovávala ho vždy víc a více a pan Tadeáš dopadl se pojednou při tom, kterak zachází v podvečer do ústranních ulic a uliček, méně schůdných než Příkopy, také méně osvětlených, ale za to tím romantičtějších, poněvadž oživených tím zajímavým, volným nárůdkem ženské chasy, jež po návratu z dílen a z továren prochází se po hrbolatých chodnících křivolakých částí města, směje se nejnovějším vtipům, přineseným od stolku šicího neb od tiskařského lisu a ochotně naslouchá hovorům svých galánů.

»Jaký by to byl půvab, objeviti v těchto kruzích nějaký »nepovšimnutý květ«, blouzníval pan Bezinka.

IV.

Má-li člověk pevnou vůli, provede vše, a v dotčené věci měl pan Tadeáš vůli mnohem pevnější, nežli druhdy ve škole a později ještě ve mnohé jiné, malicherné příčině. A jednoho dne objevil skutečně, po čem tak dlouho toužil. Bloudě za ždaným dobrodružstvím setkal se ve příkré, ba strmé ulici Kočičí s dívkou, kteráž se džbánem v ruce kráčela k lázním Svatováclavským, jež slynou ve čtvrti podskalské nejlepší vodou studničnou. Cvičený zrak páně Tadeášův poznal ihned, že to není ani pouhá služka ani nobl dáma, ale že by to mohla být prostá dívčina, po případě dosti samostatná, aby nemusil zábavě své přinášeti velikých obětí. Bylo to milé, svěží, kypré stvoření červených tváří, veselého oka, malého nosíku, kulatých ramen, pevných boků, zkrátka, tak mladistvých, plných a pružných zároveň tvarů, že pan Tadeáš vyňav doutník z úst, zahleděl se na okamžik překvapeně na děcko z lidu, čítající asi sedmnáct, osmnáct let. Ale výbojný, jak byl, nerozmýšlel se dlouho, přikročil k dívce a nabídl se, že ji ponese džbán. Mohl se toho odvážiti bez nebezpečí, že bude někým poznán a prozrazen; bylť již hezky šerý večer srpnový. Mimo to podnikal pan Tadeáš tyto trubadurské vycházky do Podskalí v řasnatém haveloku a v nejošumělejším svém klobouku, aby vypadal co nejnenápadněji a nevzbuzoval pozornost obvyklým elegantním zevnějškem.

Děvče zahledělo se na pana Tadeáše polo překvapeně, polo čtveračivě, a podávajíc mu džbán odpovídalo mu s tajeným smíchem: »I neste, ale ponesete ho také, až bude plný, co? Mám daleko domů!«

»I ponesu, ponesu, kočičko, přisvědčoval radostně pan Tadeáš, »a kdyby to bylo až na, Císařskou louku!«

Děvče se smálo a jednatel »Veselých pijavic« těšil se v duchu, že učinil tak lehký začátek. Kráčel podle dívčiny co nejloudavěji a nejneohrabaněji, aby se neprozradil a aby se přispůsobil úloze, jakou hodlal hráti. Došli k lázním, pan Tadeáš podal děvčeti džbán, počkal opodál, a když děvče nabralo vody, sestupovali zvolna dolů, nyní směrem k ulici Dřevné, a ztratili se kdesi v temnotě ulice Soudní.

Chcete vědět, jak pan Tadeáš dívku bavil? Ovšem ne duchaplněji a vtipněji, než druhdy jiná děvčata. Ba snažil se mluviti poněkud nejapně, aby získal u děvčete více důvěry, a nestálo ho to mnoho přemáhání. Náleželť pan Bezinka k lidem, kteří dovedou vždycky hloupě mluvit. Ale nová známosť měla velikou radosť ze svého průvodce. Hovořila tak nenuceně — a Tadeáši zdálo se, že i půvabně — jako by ho znala rok.

»Ano«, myslil pan Tadeáš, »to je rozdíl! Taková holka se neptá hned, čím jsme a užívíme-li ženu, ale má radosť, že má po boku mužského a žije bezstarostně ode dneška do zejtřka. Nu, letos užiju podzimku!«

A nejvíce těšilo pana Bezinku, že dobrodružství jeho je tak tajné, že o něm nikdo nemá tušení a smál se pod kůží při pomyšlení, až jednou — kdysi později — bude vyprávěti přátelům »Pijavicím«, jakou idyllu si v Podskalí stvořil.

V.

Míjel den po dni a pan Tadeáš Bezinka docházel pilně do Podskalí, čekal na svou známosť a nosil jí džbán s vodou. A kdežto se mu poprvé zdálo, že si ho lidé trochu pozorněji prohlížejí, připadalo mu později, že si ho už nikdo nevšímá, a to jej uspokojovalo.

O děvčeti věděl jen, že se jmenuje Baruška, ale kde bydlí a jaké jsou její poměry rodinné, nemohl tak lehce vyzvěděti a přímo ptáti se nechtěl. Dívka loučila se s ním vždy na konci ulice Oserovské blíže kostela svaté Trojice a žádala ho, aby dále za ní nechodil, aby neměla mrzutosť.

»Ah, mrzutosť!« myslíval pan Tadeáš. »Dělá trochu drahotu, to je to!« Než nepátral zatím dále, poněvadž přece ho ovládal tajný strach, aby nepadl do rukou nějakého bodrého, statečného jinocha podskalského, jenž snad také za Baruškou brousí.

»Bodejť«, přemítal pak vždy samolibě, »takový Podskalák! Kam by se pachtil proti mně — vypadám já trochu onačeji!«

A po takovéto procházce zapadal vždy o chvíli později mezi »Veselé pijavice« a probíraje se skvostným plnovousem usmíval se a myslil: »Ano, kdybyste věděli, co já vím!«

Tyto zálety trvaly již asi čtrnácte dnů, když pan Tadeáš chtěl přikročit ke druhému odstavci svého programu. Chtěl totiž podniknouti s Baruškou nějaký výlet nedělní, tak někam stranou, kam nikdo nechodí, aby se s nikým nesetkal. Zmínil se o tom Barušce zcela bez obalu. Děvče chvíli se rozmýšlelo a pojednou se zeptalo:

»A hned ráno nemáte čas?«

»Ne«, odpovídal pan Tadeáš, »to musím ještě dodělávat.«

Sluší podotknouti, že se představil Barušce hned při druhé schůzce jako krejčovský pomocník; vždyť nemohl a nesměl říci, že je bankovním úřadníkem!

»Nuže dobře«, rozhodla se dívka; »myslíte-li to se mnou upřímně, půjdu s vámi. Čekejte na mne v neděli v Emauzském dvoře, ve tři hodiny, tam se sejdeme.«

VI.

V neděli byl pan Tadeáš od rána jako na trní. Nemohl se dočkati poledne a když konečně poobědval, trvalo mu věčnosť, než bylo půl třetí. V tu chvíli vyšel ze svého bytu na Perštýně, oděn co nejjednodušeji, s havelokem přes ruku a s velkým slunečníkem nad hlavou. Scházelo deset minut do tří hodin, když se octl ve dvoře Emauzském, liduprázdném, vyhřívaném úpalem slunečním, až se mu v očích jiskřilo. Baruška tu ještě nebyla.

Chvílemi mihla se přes nádvoří osamělá nějaká postava a ztrácela se ve schodišti k Podskalí, a zas nebylo kolkolem živé duše.

Odbíjela třetí hodina, ale Baruška dosud nepřicházela. Pan Tadeáš přiblížil se vždy ke schodům a hleděl toužebně dolů, ale dívčina se nezjevovala. Konečně kmitla se tam dole nějaká ženská postava — v panu Tadeáši hrklo — ale nikoli, to není ona, to jest nějaká stará žena, veliká, široká, pracně vystupující. Pan Tadeáš zašel kousek od schodů a zahleděl se na věže kostela. Byl rád, že vzal slunečník, kterýž jej teď velmi příjemně chránil před žhavými paprsky. Postál tak chvilku a měřil zase nádvoří dlouhým, pravidelným krokem.

Stará žena zatím byla vystoupila a žejbrovala se nyní pomalu ku předu. Podívala se na pana Tadeáše a šla dále, jako by chtěla na Slovanský vršek. Ale u vrat se obrátila, vracela se pomalu ke schodům a podívala se opět na Tadeáše.

»Co si mne ta baba prohlíží!« durdil se pan Bezinka a zakryl tvář slunečníkem, aby se vyhnul zpytavému pohledu neznámé ženy. Ale pojednou se ulekl.

Spozorovalť, že neznámá blíží se trochu rozpačitě k němu a než mu napadlo, aby popošel, zaslechl poněkud chraplavé, ale tlumené a přátelské oslovení:

»Prosím, jsou oni to, co tu čekají na Barušku?«

Pan Tadeáš Bezinka zkoprněl. Co to znamená? Kdo ho prozradil? Jaká to nástraha, jaký úskok?

Bleskem projela mu hlavou jediná myšlénka: aby uprchl — ale byl všecek zmaten a nemohl se hnouti s místa. A stará žena pokračovala:

»Inu bodejť, že jsou to oni, jak jich Barča, vypsala — nelekaj' se, nic se jí nestalo, ale ona teď nemůže přijít — já jsem její matka! Jdou se mnou k nám, švec nepřinesl Barušce botky a ve starých by se k nim neslušela!«

Pan Tadeáš stál jako zkamenělý. To je pěkná historie: na místě dcery přichází matka a jaká matka! Jako hrom, jako skála, veliká, hřmotná — pro pána boha, idylla se nějak divně zatáčí! A stál dosud, nevěda, kde stojí, koktal něco, aniž věděl, co chce říci. Jenom cítil pojednou, že jej pravice bodré ženy chopila za rameno a co nejjemněji postrkovala ke schodům, a při tom přimlouvala ústa její co nejpřívětivěji:

»Na jdou, neoslejchaj' se — to bude mít Baruška radosť, až jich přivedu!«

Pan Tadeáš tedy šel — ne, klopýtal a nevěděl ani, kudy jde. Stará paní v nedělním kroji Podskalačky svedla ho se schodů jako dítě a pak strkala jej nějakými ulicemi, v nichž jak živ nebyl, kam nikdy nezabloudil. Konečně přiblížili se k nějakému nízkému domku, matka postrčila pana Tadeáše napřed do vrátek a zabouchnuvši za sebou pronesla přívětivě:

»To bude mít tatík radosť, že jich vedu.«

V panu Tadeáši stydla krev při slově »tatík«, ale na útěk bylo pozdě. Již otevřely se v chodbě ke dvorku dvéře do nějaké světnice, tajemná žena vsouvla do nich pana Bezinku a vešla za ním.

VII.

Bylo-li již dříve panu Tadeáši Bezinkovi horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni. V nízké světnici, do níž vstoupil — ne, do níž byl vecpán, stál uprostřed vysoký, ramenatý, hřmotný muž v nažloutlých spodkách a v čisté, plátěné košili. Na nohách měl staré, vyšívané, vybledlé trepky, spodky obejímal v pasu řemen. Byl hladce oholen, ve tváři opálen jako višně, hlavu kryl hustý, ale stříbrný vlas, a levice jeho třímala mohutnou dýmku, z niž vycházely mraky kouře. Když se objevila manželská jeho polovice s panem Tadeášem, napřáhl obrovský muž pravici, podávaje ji nedobrovolnému hostu, a vyňav z úst špičku dýmky pronesl hřmotným hlasem:

»Pěkně vítáme, pěkně vítáme, mladíče — to je hezké, že jste přišel a to je ta pravá cesta — vždycky rovnou k tátovi a k mámě! Sedněte si na kus prkna!«

Pan Tadeáš potřeboval věru, aby sedl. Nohy se pod ním třásly a když pohleděl na ohromnou tlapu bodrého Podskaláka, v níž vězela před okamžikem jeho malá ruka, točila se s ním celá světnice.

»Tak to jste vy, co s naší Barčou chodíte,« spustil muž znova a skládal ohromné tělo na židli, až pod ním zapraskala; »to je hezké, jen když nejste žádný fláma. Jste prý krejčí — no, není to zlé řemeslo! Jak vám říkají?«

Pan Tadeáš nabyl zatím trochu rozvahy a zakoktal teď:

»Jmenuji se Novotný — Jan Novotný, pane…«

»Kopřiva, Kopřiva, mně říkají Kopřiva. Ptejte se od Budějovic až k Litoměřicům po řece na Kopřivu, a každý vás dovede ke mně.«

Potom se obrátil bodrý Kopřiva k ženě, jež stála teď zcela skromně u kamen, a zahlaholil:

»Tak stará — to kafe!«

VIII.

S panem Tadeášem točil se celý svět. Seděl tu v nízké světnici jak na žhavém uhlí. Do oken opíralo se slunce, stará Kopřivová vytápěla kamna na kávu a Kopřiva mluvil do nebohého Bezinky jako hlasem hromu. Ptal se, mnoholi »pan Novotný« vydělá a slyše, že patnáct zlatých týdně, kýval spokojeně hlavou.

»Já merčil dávno, že se mi holka s někým slízá,« mluvil soused Kopřiva, »ale víte, já se na ni mohu spolehnout, proto jsem nic neříkal. Ale jde o lidské huby a tak jsem vás chtěl vidět, nejste-li nějaké fučidlo, nějaká »škodná« na děvčata. Ale vypadáte mi dobře a nemám nic proti tomu, abyste k nám chodil. Ona nebude bez krejcaru, Barča, a nebyl bych radil nikomu, aby ji tahal za nos. Koukejte — udeřil Kopřiva na stůl — touhle rukou roztrhám pramen na kusy, to si nemyslete! Ale kde pak ta žába chodí…!«

Žába, totiž Baruška, šla si po obědě k obuvníku pro botky a čekala na ně nejspíše. Ale než přinesla Kopřivová kávu na stůl, byla tu již Baruška. Přinášela smutnou zprávu, že botky nejsou ani do té chvíle hotovy. Ale když spatřila pana Tadeáše Bezinku, zazářilo oko její a radostně usedala ke stolu, aby pila také kávu, jež stála tu v ohromných malovaných hrnkách. S mísy uprostřed stolu usmívala se vypečená buchta s mákem a Kopřiva, pobízeje hosta, bral sám kusy jako cihly a polykal jeden po druhém.

Po kávě prohlásil Kopřiva, že z procházky nebude nic, když nemá Barča botky, ale to že nic nedělá; že zůstanou doma a že se také dobře pobaví.

A Kopřiva uměl bavit dobře, je pravda. Nejdříve vypověděl panu Tadeášovi celý svůj životopis a pak žádal, aby pan Tadeáš vypravoval o sobě.

Pan Beznka sice nalhal toho za celý život dosti a lhal vždy lehce, jakoby tiskl; ale tentokráte připadala mu lež jako mistrovské dílo. Oči starého Kopřivy upíraly se na něj tak pevně, tak zpytavě — pan Tadeáš si oddechl, když byl hotov. Co dnes vyprávěl, nebyl by dovedl do smrti opakovat, nepamatoval si ze všeho ani slova.

Konečně navrhl osmahlý plavec, aby si ukrátili chvíli hrou v karty. Bylo již po šesté hodině, když se k této kratochvíli dostali, a když Kopřiva vytáhl ze šuplátka pod zrcadélkem ušpiněné karty, zmizela Baruška ze světnice. Objevila se však za krátko a postavila na stůl — povědomý panu Tadeáši džbán, tentokráte plný piva.

Bylo k osmé hodině, když se matka Kopřivová a dcera vytratily z pokojíku a za okamžik ozýval se z kuchynky chřestot vidliček a nožů a cinkání talířů. Na panu Tadeáši Bezinkovi vyvstával nový pot: stará připravovala večeři a on ji musí sníst — on, Tadeáš Bezinka, který až dosud uměl se vyhnouti každému pozvání do rodiny, který jako úhoř unikal dosud každé večeři, strojené v domácnosti, kde měli dceru, on bude poprvé večeřeti jako milovník — ba skoro jako ženich! A kde! U plavce Kopřivy, jehož jakživ neviděl, u voráka Kopřivy, s nímž by za jiných okolností sotva promluvil!

Pan Bezinka učinil zoufalý pokus, aby uprchl dříve, než se Kopřivová s osudnou večeří vytasí. Zvedl se a koktaje nějakou omluvu sahal po klobouku a po slunečníku. Ale mohutná ruka Kopřivova stáhla jej opět na židli a starý plavec zahlaholil:

»Bodejť, abyste neutek! Teď, když jsme v nejlepším! A hlad máte beztoho! Žádné ostejchání! Vy jste přišel jako poctivý člověk, já vás poctivě přijímám a holce to schvaluju! Řemeslo je pěkná věc a moje dcera není žádná špatná. Jinak bych ji roztrh vejpůlky! Co máme, to vám dáme. Teď už patříte jako do rodiny. A proto budete sedět a jíst!«

Panu Bezinkovi sklesly ruce. Nebylo vyváznutí — musil vytrvati do konce. Již se hrnula stará Kopřivová do dveří se studenou vepřovinou od oběda, za ní dcera s talíři a příbory. A pan Tadeáš tedy jedl. Jedl! Cpal do sebe sousto za soustem a každé mu rostlo v ústech. Aby ho tak viděli kolegové z banky, aby ho viděly »Veselé pijavice«! Děvče rozplývalo se radostí, něhou, staří se zalíbením a uspokojením na něj pohlíželi. Dnes poprvé se pan Bezinka dokonale styděl. Uvítali ho s takovou důvěrou, domnívají se, že tu sedí budoucí jejich zeť — a již zítra budou trpce zklamáni. Vědělť pan Tadeáš, jakmile odtud jednou unikne, že se nikdy nenavrátí, že se vystřehne, aby se nesetkal s někým z rodiny Kopřivovic — a do smrti bude žíti v paměti Kopřivových jako podvodník, jako sprostý dobrodruh. Toto vědomí ho zahanbovalo. Cítil, oč větší je tento bodrý plavec se svýma ohromnýma, báječnýma rukama, kterýž ho na první setkání tak přátelsky přijal.

Do desíti hodin přinesla Beruška ještě třikráte plný džbán piva a vracela se vždy jako vítr a usedala znova vedle pana Tadeáše blažena, že se k němu může přituliti již před zrakoma rodičů, že se již nemusí se svou známostí tajiti. Jaký to byl šťastný den, kdy ho v Kočičí ulici potkala!

Poslední džbán již pomalu se prázdnil a pan Bezinka seděl jako na jehlách. Tráví u Kopřivů ode čtyř hodin, nyní táhne na jedenáctou. Jaká to věčnosť! Konečně odbíjela kdesi jedenáctá. Pan Tadeáš zvedl se a zoufale se bránil starému Kopřivovi, který ho zdržoval.

»Nesmím zítra zaspati do díla!«

»No, to je slovo,« povolil starý plavec, »to vás nedržím.«

A pak mrskl okem po dceři, která zaníceně hleděla na Bezinku a opět upírala zraky na otce, a zavrčel:

»Tak si ho vyprovoď — ale žádné tatrmany!«

A obrátil se zároveň k ženě:

»Ostatně můžeš jít s nimi. Je tu o lidské huby!«

Všecka blažena hodila přes sebe Baruška šátek a vyprovázela pana Tadeáše. Matka Kopřivová kráčela co nejšetrněji povzdálí za »milenci«, aby jim příliš nevadila.

Došli tak až k Václavské ulici, ale tu pan Bezinka nepřivolil více, aby ho ženské dále doprovodily. Byl už všecek roztržit, pomaten, a louče se s Baruškou přisliboval na žadonivé otázky její nejistým hlasem, že zejtra zase přijde, a ve své zmatenosti, nevěda již co dělá, přitočil se ke staré Kopřivové a – políbil jí ruku.

Tato jeho neočekávaná zdvořilosť a uctivosť k matce překvapila Barušku tou měrou, ano uvedla ji v nadšení, že chopila Tadeáše Bezinku oběma rukama za hlavu a vtiskla mu na rty vroucí, upřímné, dlouhé políbení. Co by za ně Tadeáš byl jindy dal — teď ho pálilo jak oheň…

Dvojí ženské kroky vracely se dolů k Podskalí, pan Tadeáš stupal vzhůru ku Praze. Ubíhal skoro, jako by ho někdo stíhal. A skutečně mu připadalo, že je mu v patách někdo neviditelný, který jej krok za krokem pohlavkuje a  nejvybranějšími nadávkami častuje. Svědomí páně Bezinkovo vykonávalo tento zasloužený trest. Nedovedl by říci, kudy toho večera šel, ale oddechl si, když se octl na Perštýně, a když se ukládal na lože, přisahal si, že nebude více hledati idylly — ale dokonce již ne v Podskalí.

»I taková žába má nejen gardedámu, ale také otce — a s jakýma strašlivýma rukama …!«

Jiného mravného naučení si pan Bezinka ze všeho nevybral.

A druhého dne z rána plížil se Perštýnem jako zloděj a vrazil k nejbližšímu holiči, kterýžto zbavil jej vlasů a vousů, aby nebyl poznán, kdyby náhodou setkal se někdy s někým z rodiny Kopřivovic. A v poledne smlouval u optika Hellera skřipec se šedým sklem, aby tvářnosť svou změnil co nejdokonaleji.

Proto chodí pan Tadeáš Bezinka nyní oholen a ostříhán — a se skřipcem na nose.