Z pamětí poněkud opozděného městečka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z pamětí poněkud opozděného městečka
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: Národní listy roč. 41, č. 225, str. 1
Vydáno: 16.08.1901
Licence: PD old 70

V městečku hornouherském P., jehož obyvatelé jsou původu německého, koná se schůze moudré městské rady.

Schůze má průběh velmi živý, místy bouřlivý.

Projednává se totiž veledůležitá otázka, má-li se na obecní útraty zakoupiti stříkačka, či má-li býti postaven nový oltář v zdejším chrámu Páně na místě starého, pocházejícího z 16. století.

Doposud užívalo město košíků vysmolených k hašení ohně, ač jiná města a městečka v okolí dávno již si byla pořídila stříkačky.

Většího případu ohně se neudálo za doby nynější generace a konservativní měšťané si na starém rázu svého městečka velmi zakládali, ale jedině, pokud se týče opatření bezpečnostních.

Pokrokovější část městské rady žádalo starostu, aby zakoupil stříkačku, dokazujíce, že zajisté lepším jest těžiti z věci prospěšnější, novější, nežli používati věci špatné.

Proti tomu se však starosta opřel.

Choť jeho totiž posílala své děti do kláštera v Prividě a viděla tamější kostel, proti kterému se jí zdál zdejší býti příliš jednoduchým, obzvláště uvnitř, i zasazovala se o nový oltář.

Dnes právě se tato záležitost projednávala.

Po prudké řeči starosty proti stříkačkám a po neméně prudkém obhajování stříkaček bylo usneseno, aby se hlasovalo, kdo jest pro a kdo proti.

I zjištěno bylo, že polovic byla pro a polovic proti.

Opačná zkouška vynesla týž výsledek.

Konečně po dlouhé debaté povstal jeden z radních a pravil:

»Pánové, zajisté o této veledůležité otázce nesmí toliko malý počet nás rozhodovati.

Otázka tato jest otázkou všeobecnou, nuže, nechť se o ní všeobecně rozhodne.

Ať se zřidl dvě listiny ku sbírání podpisů, strážníci nechť a nimi chodí po celém městě od domu k domu.

Kdo jest pro stříkačku neb pro nový oltář, ať se podepíše na příslušnou listinu. Vy, pane starosto, učiníte počátek a zajisté budou všichni následovati vašeho příkladu!«

Burácející potlesk byl řečníku odměnou a návrh jeho byl jednohlasně přijat.

Starosta pak, oznámiv, že v příští schůzi započne se s podpisováním listiny, schůzi skončil.

Po schůzi odešel se svými věrnými do hostince.

Přívrženci stříkaček sešli se u jednoho ze svých stoupenců a jednali, jak by získali většinu a i starostu pro své záměry.

Dlouho rozmlouvali.

Konečně dva z jich středu odešli do předměstí, kde v roztrhaném baráku bydlel muž všeobecně nazvaný »Špacír«.

Čím byl, nikdo nevěděl. Chodil roztrhán a pohled na něho byl děsný.

Vystoupil-li v lese náhle, kde sbíral houby z houští, vypadal jako nebožtík Rinaldo, jak ho popisují kroniky. Ve skutečnosti však nikomu neublížil.

K tomu tedy oni delegáti šli a dlouho s ním rozmlouvali.

Bylo již pozdě večer, když starosta vracel se z hostince do svého domu na náměstí.

Upokojiv manželku zprávou, že nový oltář bude jistě postaven, odebral se s blahým pocitem vykonané povinnosti na lože, aby po dnešním tuhém boji si odpočinul.

Vesele ulehl, ale probuzení jeho ze sna bylo strašlivé.

O půlnoci rozléhal se po náměstí hrozný křik: »Pomóc, stodoly hoří!« provázený boucháním do vrat pádnou pěstí. Muž, který tak upozorňoval na nebezpečí, byl začerněn a s křikem zmizel v tmavých uličkách.

Se všech stran sbíhal se lid, částečně v nedbalkách a ti všichni, co přiběhli, křičeli: Stodoly hoří!«

Starosta probuzen, strašlivě se ulekl. Žena jeho padla leknutím do mdlob.

A jak by ne. Vždyť v stodolách byla veškera sklizeň roční.

Záhuba stodol znamenala ztrátu značné části jejich jmění.

Podobné leknutí panovalo i mezi lidem.

Konečně se vzpamatovali, sháněli košíky a plnily je vodou.

Shledávání košíků bylo velmi pomalé. Většina jich byla rozvěšena v soukromých domech.

Po dlouhé době se mohli teprve košíky plnili vodou.

U stodol, které ležely asi čtvrt hodiny od města za vrchem, nebylo na blízku vody.

Za dobu shledávání a plnění košíků vodou běhal starosta celý zoufalý, vždyť mohly zatím vyhořet všechny stodoly.

Mimoděk si vzpomněl na stříkačku. Kdyby jí bylo, nebyla by ta nejistota…

Rychle by se naplnila vodou a již by byli dávno u místa požáru.

Konečně po dlouhé době vyrazili.

Nespěchali příliš, poněvadž by byli vodu z košíků vylili.

Již jsou na návrši.

Po požáru však ani stopy.

Sešli dolů mezi stodoly, ale nic neobjevili, toliko za stodolami zbytky po malém ohništi.

Kámen všem spadl se srdce.

Avšak strach, jež způsobily jednak zpráva o požáru, jednak pomalé zásobování se vodou, měl ten výsledek, že starosta při nejbližší schůzi, když se začali podpisovati listiny, podepsal se na listinu pro koupi stříkačky. Ostatní, až na nepatrný počet následovali.

Po muži, který lživou zprávu o ohni roznesl, se pátralo, ale marně. Nikdo si ho nevšiml při zděšení, které panovalo.

Opposice zvítězila.