Z pamětí krevních písařů/IX. Když císař Karel V. u Mühlberka zvítězil a král Ferdinand do Litoměřic volal

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: IX. Když císař Karel V. u Mühlberka zvítězil a král Ferdinand do Litoměřic volal
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 123–139.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Ah — tos ty, Tobiáši? Bezděky’s dobrý!“

Bezbarvé, šedým vousem lemované rty starce ležícího na bohatém lůžku, těžkou, zelenavou koltrou opatřeném stáhly se v přívětivý úsměv a kostnatá, vychudlá ruka, s žilami znatelně promodrávajícími, vynořila se z pod šatu pernatého,[1] aby jemně stiskla pravici příchozího muže prostřední postavy, vážné tváře s nosem orličím, vlasův i vousů také již prokvetlých.

„Nuže, zdali lépe, Milosti —?“ s okem starostlivým ptal se Tobiáš, od let na zdejším zboží počtový písař a pána svého sluha nejoddanější. Teď, kdy Jeho Milosť již od zimy k loži upoutána těžce chořila, každého dne v podvečer po denní námaze sem přicházel, aby starého pána potěšil i rozveselil.

„Po vůli boží — lépe. Ale kdes ty dnes tak dlouho meškal?! Což týdenní počty takou dobu tě dneškem zaneprázdnily?“ a velké sivé oko starého, nemocného muže pevně utkvělo v tazích Tobiáše písaře, jenž k pánovu pokynu do tmavého křesla poblíž lože stojícího byl se posadil.

„Ne počty týdenní, Milosti — s těmi pan Michal dnes tuze pospíchal. Snad proto, že hosty čekal. A to právě v nádvoří déle mne zdrželo —“

„Aj, hosté, právě když paní hospodyně není pod střechou! Také by už tu měla býti. Věru, stýská se mi skorem —“ nějak trpce prohodil starý pán.

Písař Tobiáš, cosi již maje na jazyku, náhle se zamlčel. Zarazil i zabolel jej trpký přízvuk posledních slov páně. Věděl, že nerad pouštěl starý pán dceru svou, paní Evu, když od starší její sestry, také provdané, posel list přinesl, s důtklivou prosbou, aby, jest-li pan otec nemůže, alespoň ona k slavnému křtu novorozeného synáčka na tvrz svakovu za Prahou ležící se dostavila. Bez ní prý pacholíčka ani neokřestí! Což činiti, než rodovému zvyku i dceřině snažné žádosti zadost učiniti — obzvláště teď, když jemu, panu Jiřímu, v těžké nemoci značně se ulevilo. Pravda, nikdo tak nedovedl pana Jiřího ošetřovati, jemu lehčiti a snažnou péčí jej laskati, jako milá, nejmladší dceř — ale paní Eva před svým odjezdem pilně se starala, aby tatíčkovi po ní se nezastesklo. Co se byla v taji věrného Tobiáše naprosila, aby nejen sám k panu otci jejímu docházel, ale i muži jejímu, panu Michalovi, opatrně i přiměřeně, jak věru umí, samotu tchánovu častěji připomenul! Ba, vyznala Tobiáši, že muž jí sám svatosvatě byl přislíbil, denně k panu otci zajíti a všemožně se přičiniti, aby na ten krátký čas dcerky tak tuze nepostrádal. Ale písař Tobiáš dobře věděl, že pan zeť slibu nedostál. Zašel do komnaty pana Jiřího jednou, dvakráte, do třetice — a Tobiáši neušlo, že odcházel zachmuřen, ne-li snad i hněviv, a že panu Jiřímu vždycky po také návštěvě se přitížilo. Jaké by hovory mezi sebou vedli, Tobiáš písař nevěděl, ač dobře tušil; ale tolik bylo mu jisto, že pan Michal pak již o práh tchánovy komnaty ani nezavadil. Za to snažil se Tobiáš nyní sám tím pilněji, aby starému pánovi po dceři se nezastesklo. Již sám v duchu se těšil, že se mu podařilo — a tu najednou pan Jiří takto zahovoří! Jak by se nestýskalo?! Ó, jistě jej hněte, že mladý zeť nevážně jeho se straní, že — — Však písař Tobiáš nedomyslil. Starý pán také z dumání se protrhnuv, z rychla promluvil: „Mluvil’s o hostech a jmen jsi neřekl —“

„Jednomu nevím sám. Nikdy jsem ho u nás nevídal. Druhý je starý, ale v paměti Milosti Tvé nehrubě dobře znamenaný známý ze sousedstva.“

„Zápotocký, viď“ — a v sivém oku páně zasvitalo — „ó, již pojednou zapomněl, že ten potok, který zboží naše dělí, já za propasť nepřeklenutelnou považuji. Ó, jak si troufá, že tuší mne za nemocna! Toť pan zeť pod vlastním krovem mým, pod kterýž on sám druhdy jako host přišel, panketovati bude s lidmi, s kterými jsem před soudci zemskými okem vůči stál — —“

„Ne, Milosti,“ vysvětloval písař, „od chasy, s kterou přijeli, vyzvěděl jsem, že odjedou ještě s dnešním večerem. Mají prý na pilno. Jedou prý někam daleko za Prahu — kam, páni jejich zatím prý před nimi utajili — — že na sněm do Prahy nejedou, jisto. Tenť položen až na příští středu, v den svatého Víta (15. června) a dnes teprve sobota. Ale jiná, divná myšlénka, Milosti, mi napadá. Král, jemuž, jak Milost Tvá ráčí věděti, vítězství nad našimi souvěrci i přátely u Mühlberku dopřáno, pomýšlí, aby nyní i nás Čechy, jedva o svá práva se pozdvihnuvší a v jednotu všech tří stavů proti rušitelům zemských svobod se spojivší, upokojil id est recte potřel, pokořil a všecky živly rozhodné mezi námi k pádu přivedl. A již jsem také Milosti Tvé zprávu dal, když jsem doslechl, že král z Drážďan osobám vyšších stavův, ale jen těm, do nichž povolnosti a obojetnosti se nadál, důvěrná psaní rozeslal, aby odporu a rebelie proti důstojnosti královské zanechali a v čas k němu se dostavili. Ale dnes městský mimochodec pode ctí i věrou mi dotvrdil, že po všech městech královských bouři způsobilo, když proneslo se, že král na počátku tohoto měsíce tuto žádosť svou k potření jednoty stavův směřující ve způsobu mandátu k pánům a rytířům vydal. A teď mi tak bezděky na mysl připadlo, nemají-li hosté pana Michala ku králi namířeno. Meškáť právě v Litoměřicích. — Však jeho přítomnosť v zemi již prý leckde cítiti. Slyšáno, že prý na Mělníce chtěj nechtěj musili konšelé uvězniti mládence jakéhos, jenž písně potupné proti králi v rhytmech umělých skládal. Páni stavové takových písní skládání na žádosť královu pod pokutou těla čtvrcení stavili — —“

„Nu, nepodobno to Zápotockému není,“ děl nyní starý pán z chvilkového zamyšlení se protrhnuv. „Ten rod od jakživa s myslí a přesvědčením svým nectně kupčil a lichvařil. Ale nač na mém zboží se stavuje? Blesky boží, aby snad také zetě mého přemluvil“ — a slabý, nemocí tísněný hlas pana Jiřího se rozechvěl a šerem pozdního soumraku, jenž prostrannou ložnicí byl se již rozhostil, zamihla se ruka jeho v prudkém, bezděčném rozmachu. Teprve po chvíli doložil: „Něco ještě o těch písních chtěl jsi povědíti, Tobiáši —“

„Když veřejné zpívání jich lidu zakázáno, alespoň po domích se čtou a kde která ruka perem vládne, je přepisuje. Nabyl jsem jich také několik a mohu pro ně doskočiti. Pěkně rhytmy, umělé i pravdivé. Již mnohé z nich v paměti mi na dobro utkvěly. Tak často nyní sám sobě notuji:

Kvílením vorlík lva zemdlil
v jeho hnízdě když se zhnízdil.
Lve, jak blikavé oči máš,
že mandáty šáliti se dáš!

Rád protržen i staré právo,
v Čechách spravedlnosti málo.
Svaté dsky privilegií
nazpátek po vlasku znějí —[2]

Pan Jiří nyní v ložnici své osaměl. Trvalo chvíli tuze dlouhou, než písař se navrátil. Již na stolku v hlavách postele postaveném rozžatá svíce zaplála, jasným proudem žlutavých paprskův osvěcujíc přibledlou tvář starého pána, jenž nepokojně na lůžku sebou zmítal. Písař vešed, nezatajil ve tváři své divného rozechvění.

„Rač odpustiti, že tak dlouho jsem meškal. Hledal jsem v počtové světnici mezi poházenými registry svoje písně a tu divným během najdu tyto listy. Jsou psány na pana Michala. Jakož v poslední době z míry je roztržit, mezi ostatními papíry je pohodil a pak opomenul — — Rač čísti sám.“

A Tobiáš s vážnou tváří podával panu Jiřímu dvé listů, jichž stařec, znamenaje pečeť královskou, dychtivě se chopil. Za hodnou chvíli panovalo v komnatě trapné, hrobové ticho; bylo slyšeti až sem, jak venku v zámecké zahradě cvrčkové jednotvárnou píseň letního večera notují…

Tobiáš úzkostlivě stopoval tahy tváře páně, jenž svíci blíže si přistaviv, bedlivě četl. Kol bezbarvých rtů pana Jiřího divně to zahrálo a v sivém jeho oku pojevil se prudký blesk, když oboje listiny byl přečetl a hněvivě jimi na stůl pohodil. Za dlouhou chvíli ani slůvka nepromluvil, s čelem zachmuřeným pohlížeje vzhůru na lůžková nebesa.

„Aj,“ děl teprve po chvíli trpce, hlasem hluboce rozechvěným, „tedy král k dílu svému zrádců na vlastní krvi mezi námi vyhledává! Oh, a už ani neostýchá se psáti to veřejně všem čtoucím i slyšícím, že těm, kteří k němu do Litoměřic dobrovolně se dostaví a z jednoty stavovské vystoupí, všecky tresty promine a odpustí. Pane králi, jen pozor dej, abys těch zrádců nenašel méně, nežli jsi počítal. — — To ani můj zeť — —“

Pan Jiří ještě ani nedomluvil, když přede dveřmi ozvaly se kvapné kroky a do ložnice, jedva pozdraviv, vešel mladý muž, ještě ani ne třicátník, v oděvu ne po staru obdlouženém ale střihu cizinského, tváří hladkých a vousů pečlivě přistřižených.

Jedva pozdraviv rychle pokročil ku stolu, kdež listiny s královskou pečetí uznamenal. Písaři Tobiáši div dech se nezatajil. Znal starého pána, rozšafného i laskavého, ale přísného a bezohledného, neústupného i tvrdošíjného, kdy šlo o dobro obecné i o svobody zemské, které tento nynější král tak nevážně potlačiti se snaží; znal i jeho zetě, pana Michala, lehkovážného i pohodlného, prospěch vlastní osoby nad dobro vlasti vážícího. Tušil, že starý pán obyčejně točil hovor o věcech zemských, maje při tom vždycky zeti svému co vytýkati, k horlivosti pobádati, ba dokonce i kárati. A hle, teď přišel právě ve chvíli, kdy pan Jiří přečetl královy listy jemu, panu Michalovi, poslané. Znal oba a netušil nic dobrého.

„Rač odpustiti, pane otče, jestli v pozdní době vyrušuji,“ mluvil kvapně pan Michal. „Odejdu ihned. Hledám listy, co tu na stole leží, a na div mi, kterak sem se dostaly, či lépe, kterak ty, Tobiáši, jsi se odvážil — — —“

Pan Michal netajil svého hněvu, prudce obrátiv se k písaři, jenž již k mírné odpovědi se hotovil, když pan Jiří jej předešel.

„Netřeba z míry vycházeti, pane zeti,“ promluvil na oko klidně, ale Tobiáš dobře cítil, kterak v hrudi starého pána vře a vybuchnouti hrozí. „Či již nemoc má tolik spůsobila, že věděti nesmím, co poslové Jeho Milosti královské na vlastní zboží mé donášejí? Smutno dost, že král, znaje mne, přece tobě, zeti mému, listy ku zrádě na svých i na vlasti své nabádající posílá — —“

„K zrádě, pane otče?!“ odvětil pan Michal netaje svého podráždění. „Ne zrádným, ale v čas moudrým a vlastního hrdla dbalým bude ten, jenž nyní hlasu králova uposlechne a z jednoty se vyváže. Rač povážiti, že kostky vzhůru se obrátily a že král s bratrem svým nad Hanušem Fridrichem u Mühlberka zvítězil a že by nyní na nás, jednotníky, těžkými tresty nastupovati mohl. Rač říci sám, co moudřejší: zdali se poddati a v čas menší zlo podstoupiti čili teprve teď dáti se s jednotou do boje a hrdla i statky v šanc vysazovati?“

Bledé, vrásčité tváře pana Jiřího náhle se zaruměnily. Vztýčiv se zpola na loži prudce promluvil:

„Hrdla, statky, život i jmění položiti, tak jak to předkové naši umívali! Protři si, pane zeti, ty, i tobě podobní, svůj mladý a již nevím, zda více veselým truňkem či mlhou nedbanlivosti zakalený zrak a, uvidíš, že jde o věci nejdražší, které jednou ztraceny, již nebude lze dobyti. Co na tomto králi prohrajete, s těží již, vy mladí páni a rytíři, na jiném pro svou vlasť kdy vyhrajete! Ještě je čas, ještě jste v plné jednotě, všickni stavové jako jeden a běda vám, jestli ji roztrhnete.“

„Těžko a pozdě již, pane otče, teď v boj se pouštěti a ještě tížeji vyhráti —“ A mladý muž s lehkovážným úsměvem pokrčil rameny.

„Ano, těžko a pozdě,“ horlil pan Jiří, „tak říkají všickni chabí, k činu neodhodlaní, bojácní a málomocní, kdy se jedná o nejdražší statky a svobody naše. Dávno-li tomu, co cizáčtí radové královi vychloubali se, že za nedlouho v krvi národu českého se broditi a v zemi této domy i statky zadarmo míti budou —? A jest-li i jiní z jednoty myslí tobě podobni jsou, již se k tomu nachyluje — —“

„A právě od tohoto trestání, pane otče, dobrovolným poddáním se a mírností krále chceme zdržeti — —“

„Co mluvíš o trestání?“ vyjel pan Jiří. „Trest jen tam nastoupiti můž, kde viny bylo. A kdo z vás se provinil proti odvěkým svobodám a zřízení zemskému, či král, jenž vůli svou bezohledně prováděl, či jednota, která dle povinnosti své o tyto svobody se zasadila —?“

„Možno, že to pravda, — ale již jsem řekl, že my sami, beze spojenců slabí jsme proti králi i bratru jeho při svou vésti a boj bojovati — —“

„Slabí, ale přece silni dost, abyste králi čeliti mohli. Považ, že jmen ne do set ale do tisíc v jednotě zapsáno. Považ, že král proto měst pominul a jen vás vyšší stavy před sebe do Litoměřic zve, aby jednotu tří stavů rozdělil a rozdvojil a pak snáze vás všecky udolal. Rozdělí a bude panovati! Víš, kterak stavu městskému záhubu strojí, a až ji ustrojí pak na vás dojde — —“

„Ob, nebude nejhůře, jestli měšťákům uvolněnou uzdu poněkud přitáhne,“ zasmál se škodolibě pan Michal. „Ti krejčíři, ševci, pláteníci, suken kroječi a mydláříkové zezpupněli nemálo a již nám, stavům vyšším, jako by se rovnati chtěli a v jednotě hlavní slovo vedou k nemalému mnohým z nás pohoršení —“

„Oh, pane zeti,“ trpce i hněvně zároveň pan Jiří hlavou zakroutil, „tak předkové naši v těžkých potřebách zemských nemluvívali! A já pravím tobě, že lepší nejmenší měšťáček brady od řemesla umouněné, ale cti obce své i cti země naší dbalý, nežli pán a rytíř, jemuž jedno, když ruka královská trhá starodávné úpisy a nedotknutelná zřízení jako zvetšelý cár, jen když on můž břich svůj za větrem uchovati a osobičku svou pohodlím opatřiti! Čítal-lis kdy v kronikách, kterak jináče katolíci uměli o prospěch strany své bojovati, slyšel-lis, kterak proti králi Jiřímu slavné paměti dovedli nastupovati?“

„Oh, —“a pan Michal netrpělivě zamávnul rukou, „to všecko také pan Jan z Pernštejna a s ním mnozí jiní ondy na sněmu promlouvali. A zprávu nám jistojistou, že v posled i on teď do Litoměřic se ubírá — a jakož jsi mi pane otče jeho rázné řeči tehdy za příklad dávati ráčil, nezazlíš, jestli zejtřejším ránem na cestu do Litoměřic se vydám —“

„Pak — pak nejsou hodní ti a takoví, ani pana z Pernštejna nevyjímaje, památky předků svých, ni jména jejich, ni toho, aby je tato drahá země na povrchu svém nosila. A ty, pane zeti, rovněž — ostatně buď jist, že nepřipustím, aby můj zeť králi šel se pokořiti. Nepojedeš nikam, jako že se Jiří jmenuji!“

Pan Michal, vida zbrunatněné tváře svého tchána, jeho planoucí zrak a vida jak těžce a rychle oddychuje, usmál se na polo laskavě a na polo s vědomím své síly a páně Jiřího málomocnosti.

„Ale rač povážiti, pane otče, již slovo jsem dal a před chvílí přátelům svým jsem je opakoval. Odjeli s jistotou, že zejtra na říšské silnici za řekou se setkáme. Budou na mne čekati — —“

„Nepojedeš!“ pan Jiří se rozkřikl. „Chceš-li mým zetěm slouti! Jíti se pokořit? Toho dovedl německý císař, když k papeži do Canossy se ubíral, zeť můj králi českému tak učiniti nesmí. Ještě jsem tady pánem a dovedu zabrániti, abys zůstal, čekaje návratu Evina!“ Lehce zaťav rty a pokrčiv rameny sáhnul pan Michal po svých listinách na stole dosud ležících. — — — — —

Té noci pan Jiří jen na krátkou dobu oči zamhouřil. Byloť již k půlnoci, když Tobiáš písař ložnici jeho opustil. Prve byli o čemsi důležitém hlasem utlumeným důtklivě rozmlouvali, až na konec písař ze zdola pánu svému železné outko několika hrubých klíčů byl přinesl. Než odcházel, starému pánu ruku musil podati a cosi pode ctí a věrou zaslíbiti. Pan Jiří zdřímnul dnes maje pod poduškou své hlavy klíče od všech možných zdejších východův… Ale spánku jeho bylo na krátce. Vysokými k východu hledícími okny ložnice kradl se první zábřesk letního jitra a již zastal pana Jiřího, an, právě se probudiv, hlavu povztýčil, bedlivě naslouchaje, zdali z vedlejší chodby či snad z nádvoří něco se ozve. Ale hluboké, jako by mrtvé ticho jej upokojilo. Hmátnuv pod podušku, aby se přesvědčil, zdali klíče tam dosud jsou, vztýčil se na loži. Bylo panu Jiřímu samotnému ku podivu, kterak cítil se náhle silným. V nohou, k vůli nimž tak dlouhou dobu v teplém lůžku tráviti musil, necítil dnes ani sebe menšího loupání. Pan Jiří pokusil se i z lůžka povstati a postaviti. A i to se mu ovšem s některým přemáháním podařilo. Jak se zaradoval!

Bylo mu, jako by náhle byl odzdravěl — a opravdu, silná vůle a pevnosť úmyslu, jejž dnešního dne chtěl, musil provésti, ho uzdravily. Aspoň na tyto okamžiky. Dole, pod okny ložnice páně Jiřího chvěly se již na rozložitých korunách zámecké zahrady první, zlatě růžové paprsky vycházejícího slunce, když jemu podařilo se lehce se obléknouti. V ložnici bylo již světla na bílý den, když starý pán, sňav se stěny lůžku protější meč, kdež jemu na očích stále byl visel, jím se pásal. Však bylo již na čase. Venku, na chodbě zavrzly dvéře. Pan Jiří trhnuv sebou, pokud možno rychle ven pospíchal. V okamžiku zadržel svého zetě, jenž úkradkem a po špičkách namířeno měl dlouhou chodbou ku příkrým schodům, dolů do prvního nádvoří vedoucím. Patrně nechtěl pana Jiřího vzbuditi. A hle, jak se podivil, jak byl překvapen, když tento vstříc jemu vyšel v plundrách i kabátci, opásán mečem, jako by do boje se hotovil!

„Kam, pane zeti!?“ hlasem tlumeným, ale vážně přísným zeptal se pan Jiří, zastoupiv mladému muži cestu. Ale pan Michal nechtěl již ani na tolik se krotiti a v hněvu mírniti a zdržovati jako včera. Všecek pobouřen, vzdorně odvětil:

„Tam, kam včera jsem zamýšlel —“

„Zpátky, pane zeti!“

„Nemožno — ostatně prosím, abys po svých se ubíral. Starému věku ranní prospání dobře prý svědčí. Nech mne s pokojem. Jsem-liž pachole holobradé —?“

„Ale ani za tolik rozumu ni odvahy nemáš. Brána i branky uzavřeny. Klíče u mne; spaly, milý pane zeti, se mnou —“

„Dám je rozsekati“ — zlobně odtušil pan Michal.

„Hoho, ještě nejsou tvoje, pane zeti — a když se z ptáka, který kdysi přede mnou sokolem se stavěl, vrána vypelichala, také hned tak nebudou — rozumíš-li? Ale poslyš, pane zeti — říkají o tobě licoměrní a zlí jazykové, že prý nebylo by ti nevhod, kdybych bez závěti umřel. Řku ti pode ctí i věrou svou, že jsem dosud na ni ani nepomyslil; řku ti také, že z této chodby a k těmto schodům jinak nevykročíš, než přes mrtvolu moji. Nuž, bij se se mnou; mne, starého neduživce snadno zmůžeš a jestli tobě prvnímu bude ustupovati, nezaplatíš to ničím jiným, nežli svobodou do příštího čtvrtka a slibem, že v den ten pojedeš na sněm do Prahy, kdež páni jednotníci rokovati budou —“

Panu Michalovi zdálo se v prvním okamžiku, jako by slova starochova zněla polo žertovně; ale bledá, vážná tvář, vysoké, zachmuřené čelo svědčily o opaku a nepřipouštěly pochybnosti. V tmavém oku mladého muže objevil se zlověstný blesk a na hladkém čele žíla naběhla.

„Pane tcháne, pusť —“ rozkřikl se hrozivě, „anebo —“

Ale pan Jiří již tasil, couvaje před zetěm prudko v před postupujícím, zády ke schodům jsa obrácen. Ustupoval proto, poněvadž čekal okamžik, až také zeť tasiti bude.

Buď tas, anebo vrať se dobrovolně!“ s ledovou klidností volal pan Jiří, stále ještě couvaje před rozvášněným zetěm. „Či zbabělí jste již všickni, pánové mladí?“

„Nevrátím!“ zasípěl pan Michal všecek rudý jsa v tváři a sahaje po svém jilci. Stařík, hotuje se k boji, pozdvihl rámě, v němž meč svůj pevně třímal. A na tento okamžik, jako by byl zeť čekal — mrštně se sehnuv vrazil do starce lsti netušícího takou silou, že pan Jiří, zavrávorav střemhlav dolů se schodou zpátkem se řítil. — Ranním tichem ozval se tlumený a přec dosti hlasitý výkřik z hrdla starcova — — —

Ale až na první nádvoří nezalehl. Tam již tři čeledíni na cestu opatření stáli u čtvera osedlaných koní netrpělivě přešlapujíce a pána čekajíce. Tu konečně přiběhl, všecek zarudlý a zpocen jako by byl s dobrou míli českou před tím sem chvátal. Čeledínové podivili se, že také fortnýřovy klíče s sebou s hora přináší.

„Otevřete!“ zlostně zavelel, mrštiv klíči před jednoho z čeledínů. „Přijedeme pozdě!“

A již vsedal na kůň, již první ku otevřené bráně dojížděl.

A hle, kde se vzal, tu se vzal, a panu Michalovi zdálo se, že ze země vyrostl, stanul v samotné bráně písař Tobiáš.

„Pane, vrať se, život-li ti milý,“ hovořil ledovým hlasem. „Ručím za to pode ctí i věrou svou, že z brány dnes nevykročíš, abys ty, zeť pana Jiřího, mezi královy nohsledy a země této škůdce se postavil. — Pravím, vrať se.“

Okem zlobou zkaleným ohlédl se pan Michal místo odpovědi po svém meči, divoce pohodnuv svého vraníka. Kůň se vzepjal v závratném oblouku — ale v týž mžik zahřměla rána z krátké panditky a pan Michal se kácel s lbí prostřelenou se svého koně, jenž poplašen z brány vybíhal — —

* * *

Dodatek krevního písaře takto zní: „Dodán ku právu našeho města Tobiáš Šíba, písař počtový, jenž tu nedaleko v panské službě trávě, vlastního pána svého zjevně byl zastřelil. Byl člověk učený a obce naší rodič. V pátek po svátku Mra. Jana Husi l. P. 1547 sťat. Před smrtí svou vyřekl jest, kterak rád umírá, že alespoň zemi tuto o jednoho syna nehodného a krále o jednoho podpažníka byl připravil. Nota. Těchto králových podpažníkuov a synuov vlasti své nehodných nyní skorem již tolik, kolik oba vyšší stavové hlav čítají. Jednotu jsou spuosobili s městy všemi proti králově zlovůli a již se podobalo, že časové staří se vracejí a že zem tato brzo bude očištěna, povznesena a syny svými jako matka pravá od nástrah zlých vysvobozena. Ale oba vyšší stavové ulekše se vítězství králova, poddavše se jeho slibuom, podlehnuvše jeho hrozbám i uposlechše jeho lstných nástrah, hanebně stav městský nyní opouštějí. Tak jednota stavuov roztržena zbaběle a věrolomně a rámě k činu napřažené kleslo a — podťato bude. Tak království samo v sobě rozdělené pustne a ďáblu v plen připadá — a rci, Bože náš, proč to vidí mnozí z nás teprve teď, kdy hrdla naše stažena okovy železnými a ruce upoutány, aby zmdlely a zchaběly do věkuov věkoucích — —?


  1. T. j. ložního.
  2. Z rukopisu Sixta z Ottersdorfu. Tištěna nyní již několikráte.