Z pamětí krevních písařů/III. Z pamětí o Mikulášencích či Bratřích Plačtivých

Z pamětí krevních písařů Josef Braun
II. O berni na korunovaci	III. Z pamětí o Mikulášencích či Bratřích Plačtivých	IV. O Katuši, ženě čarodějné

Údaje o textu
Titulek:	III. Z pamětí o Mikulášencích či Bratřích Plačtivých
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 29–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když za dnešní neděle milé jarní slunko po dlouhé době poprvé nad doškovými střechami zdejší vesnice, pod právo a v deskový majetek blízkého královského města patřící, zasvítilo, nezastalo, jako leckdy jindy, žádného z hospodářů, jenž by, zmladlými nivami se procházeje, z boží úrodičky již již mile vzcházející se radoval a v duchu díky Pánu činil.

Dnes sotva nad nedalekou lesnatou strání zlatá koule slunečná se vyhoupla, ztráceli se hospodářové jeden po druhém v začernalých dvířkách největšího a také nejvýnosnějšího dvorce kmetcího, kdež hospodářem Mikeš Klas, jehož páni městští i rychtářem zdejší dědiny ustanovili.

V prostranné, čistě vybílené světnici Klasova dvorce s dřevěným, začazeným stropem a s dvěma malými, na náves vedoucími okénky plno hlasného hovoru od valného počtu lidí tísnících se kolem stolu čistě prostřeného a mezi okenním průčelím postaveného. Jsou tu nejen všichni usedlíci zdejší do jednoho, na mnoze se ženami a dcerami, ale i hospodáři ze zboží vůkolních, ba i několik měšťanů, kteří sem byli včera s večerem potají zajeli. Druh hledá druha, známý známého, tisknou si ruce, na to a ono krátkými slovy se vyptávají vespolek nejináče než Bratry a Sestrami sebe jmenujíce.

Konečně od stolu, kdež sám lysohlavý hospodář mezi několika v stáří sobě rovnými muži seděl, zdvihl se jeden z těchto v pravici jakous knihu mající a vystoupil na lavici ke zdi přistavenou. Zběžným pohledem tíseň mužův i žen přehlédnuv, zahovořil vážně: „Ve jménu Páně, jehož duch svatý mysle všech nás Bratří a Sester osvítiti rač, počíná se čtení evangelia shromáždění tomuto.“

A všichni přítomní ztichli jako pěna a zraky jejich za jeden muž ulpěly na rtech předčítajícího a tkvěly na něm bez přetržky tak dlouho, dokud posledního verše nedočetl.

Když sestoupil, zaujal jeho místo muž prostřední postavy, v šerém, „vlčatém“ rouše, as tak padesátník, přibledlé, místy až zažloutlé tváře, jejímuž opravdovému výrazu dlouhá brada vážnosti dodávala. To sám hospodář Mikeš Klas.

„Moji milí bratří a sestry v Pánubohu nejmilejší!“^[1] započal zvučným, s počátku lehce chvějicím se hlasem. „Rád bych vám výklad na toto boží čtení učinil, ale jsem hrubě hloupý, neumím čísti ani psáti, tak že nevím co vám mám kázati. Pročež proste Pánaboha, aby mně seslal Ducha svatého, tak abych vás mohl vyučiti jeho svaté vůli a co by vám k dušem vašim za nejlepší býti mohlo.“

Sedlák Mikeš na chvíli se zamlčel. A slyš, v tu chvíli všichni přítomní, dlaněma oči a tvář si zakryvše hlasem zaplakali. Mezi kázáním, kdykoli hospodář ustál, učinili tak několikráte…

„Aj, slyšeli jste ten pláč? Toť Mikulášenské bejlí už i na našem zboží se rozmáhá! A sám ten, jehož rychtářem jsme ustanovili, káže tu těm Bratřím Plačtivým — —“

Slova ta pronesl jeden ze tří na návsi stanuvších jezdců, jenž byl ssedl a okénkem do vnitř byl nahlédl.

V malé chvíli byli všickni tři městští páni ve světnici.

„Takto-li, rychtáři, konáš svou povinnosť?“

Tázaný, sestoupiv s lavice a přítomným k rozchodu pokynuv, odvětil klidně: „Prv onu povinnosť konati sluší, kterou Bůh na mne vzložil — —“

„Ale nyní konati budeš tu, kterou na tebe vzložila rada městská — my!“ Pan konšel se již již rozkřikoval. „Sebral-lis svatojirský úrok, pro který jedeme?“

„Ba že, sebral — do grošíku. Jen se zatím, páni, račtež tuto ke stolu posaditi. Petruško,“ obracel se k statné dívce, jež tu ze všech prve shromážděných samojediná zůstala, „doskoč do komory. Však víš — tam v pravém rohu bábiny truhlice.“ — —

A Petruška, sedláka Klasa jediná dcerka a také jediná radosť, vyběhla ze světnice. Za chvíli byla tu s koženým měšcem, z něhož rychtář pěknou hromádku stříbrných peněz, grošů dobrého horského rázu vysypal. Bylo ku podivu, jak neučený sedlák dopodrobna si pamatoval, co od kterého z veských poddaných polouletního úroku vzal. Páni, vše dobře spočítavše a v „registra poddanská“ zapsavše, nemohli, když peníze do svých opasků vkládali, namítnouti ani křivého slůvka…

„Slepice a ostatní dávky povinné ať Popelák doveze do města ještě tohoto týdne. A nyní sebeř se. Kážeme ve jménu práva. Půjdeš s námi zodpovídat se, proč tu sekty mistrné a nebezpečné svozuješ —“

V téže chvíli rozlehl se světnicí ženský pláč.

„Půjdu s tebou, tatíčku —“

„Není potřebí, beruško. Kdo by dům opatroval? Vrátím se — nevíš-li, že mne Bůh za nástroj svůj vyvolil?“

Sedlák Klas stál již s pány na koně vsedajícími na návsi. Klidně rozhlížel se po davu robotníků, kteří ze světnice jeho vyšedše, dosud tu stáli.

„A nyní deset z vás, jako obyčejně, pro zjednání větší jistoty nás až na druhý konec lesa zprovodíte!“ nakazoval nejstarší pan konšel. „Že tuto rychtář v lese nám nepřehne, ručíte svými živnostmi i svými hlavami!“

Sedláci stáli tu bez pohnutí jako černé mračno před bouří. Ani jeden z nich nepohnul se k vykonání rozkazu.

„Jeďte si, páni, sami. Sedláka Klasa nám tu necháte. My vám ho nedáme!“

Dav zahučel, rozvířil se a v mžiku městští páni úprkem k lesu ujížděli bez obvyklé proti možnému loupežnému přepadení ochrany desíti selských mužův a také bez — rychtáře, jehož sedláci neproniknutelnou hradbou byli obtočili.

„Opravdu, člověku tu až úzko —“ prál pan konšel, ohlížeje se bázlivě po tmavých houštinách a neproniknutelném křoví úzkou lesní cestu vozovou vroubících. „Však počkej, ty zběři selská —“

Ale ani nedořekl, křoví kolkolem zapraskalo, a než měli koně času poskočiti, stáli pevně za uzdy přidrženi a páni městští obklopeni několika lotrasy v strakatém oděvu a v podivných kuklách. Městským pánům dělaly se již mžitky před očima — — —

„Zadržte! Chcete-liž, abych řekl jedno jediné slovo a ruce aby vám uschly do roka a dne!?“ Hromová tato slova muže, jenž sem byl právě nejkratší lesní pěšinou doběhnul, opakovali lesní kmenové stonásobnou ozvěnou.

„To prorok boží, Mikeš, co se mu Bůh zjevuje. Ustuptež!“ A zakuklený lotras, jenž toto ztlumeně promluvil, sám první zmizel střelou v houštině a za ním i ostatní v okamžiku.

„Přišel jsem v čas, není-liž pravda, páni? Však jsem musil vynaložiti všecku svou sílu Bohem mi propůjčenou, nežli mne druhové pustili. Toť přece mou povinností, abych teď, když jste vykonávání víry naší spatřili, před pány městskými svědomí své odestřel a na soud se postavil!“ — — —

A postavili jej na soud skutečně.

Dlouhou dobu přel se s panem děkanem, sem naschvál zavolaným, o písma a jich výklady, aniž by se dal v nejmenším z toho, co hájil, překonati. Páni podivili se paměti i bystrotě rozumu sedlákova zároveň bezděky žasnouce nad „přehroznými výroky“ jeho.

„Dosti již,“ děl konečně pan primas. „Zjevno již všem, že jsi kacíř nebezpečný, sektář z těch —“

„Poshov, prosím, jen maličko: ani z Adamníků, ani z Waldenských, ani z Amosencův, ale z Bratří pravých božích, z jednoty, kteráž má jméno Mikulášenská, od předka našeho Mikuláše ze vsi Vlásenice, a Vlásenská, ode vsi, v níž se původ její zrodil, aby svět poznal míru poblouznění svého. Nač, páni mojí, chcete mne trestati? Svědomí své žádáte-li míti svobodné? Ba právěť že ano. Však za tu svobodu zemřel již mistr Jan svaté paměti, na něhož v zemi této pro jakéhosi jeho učení opakovače i měnitele, německého kněze z Eislebenu, všickni hrubě zapomněli. Nuž, přejte i bližním svým, třeba poddaným, svobodu, kterou sami sobě v nitru svém žádáte a která nám všem Bohem dána byla — —“

„Nebudeš více pod hrdla ztracením schůze svozovati a jestli bludů svých mezi lidem znova rozšiřovati budeš a neodřekneš-li se jich, spálen budeš, jako kterýkoli jiný kacíř, pořadem práva.“ A obrátiv se k písaři, hovořil pan primas dále: „Piš dictum: S rychtářství vesského sesazen, ale poněvadž pány městské před lotrasy uchránil jest k tomu přihlédnuto a on tentokrát bez újmy propuštěn s napomenutím náležitým a pokut příslušných vyložením! Slyšel jsi, Klase?“

„Slyšel. Ale příliš na mně, páni, žádáte. Jsem nádoba boží a Bůh-li nakáže — —“

Ale hbitá ruka biřice nedala Klasovi domluviti. V okamžiku byl venku, na boží svobodě — — — — — — — — — — — — — — —

Ve vsi se příchodem Klasovým mnoho nezměnilo. Sedláci se zaradovali a v „ssazeném“ rychtáři viděli nyní ještě mnohem více než kdy prve…

Klas nyní míval v noci „vidění divná“ častěji a častěji a proto také schůzky v jeho dvorci dály se hustěji. Ale páni ve městě věděli vše.

Jednou, bylo o sobotě z večera, seděl sedlák Klas se svou Petruší na zápraží svého dvorce. Zahrady kolem dýchaly milou vůní, na pošeřelém nebi zatřpytěly se první hvězdy a po celičké vsi ukládal se tichý mír a klid. Z nenadání ozval se na návsi dusot četných koňských podkov, postavy více než desíti jezdců vynořily se večerním šerem před užaslý Klasův zrak a za některou chvíli zřel se starý sedlák obklopena několika muži, z nichž jeden, po hlase známý konšel, polohlasem promluvil: „Jedeme, sedláče, pro tebe. Propadl jsi právu, pod jehož moc tebe beřeme. — Biřici, konejte svou povinnosť!“

„Však ji vykonáme na tom zapeklitém kacíři hned!“ zasmál se drsně jeden z biřiců, nějak obzvláště horlivý, a ruče kročil ku starci.

Však v témž mžiku děsně vykřiknuv zapotácel se. Kámen rukou mladé dívky vržený zkrvácel mu čelo…

„Ani kroku blíže! Ctěte jeho šediny!“

Mladá dívka, všecka pobledlá, v horečném záchvatu postavila se neohroženě před svého otce, v obou rukou držíc zbraň své zoufalosti — kameny.

Leč, běda její statečnosti — po krátkém boji seděla rovněž jako otec připoutána k sedlu jednoho z konšelů, kteří se svou zbrojnou družinou, dříve než ve vsi poplach způsoben, kolem ujížděli.

„Víš-li, děvko, jaký trest tebe čeká, že’s právu mocí se protivila?“ ptal se jí konšel, když městská brána před nimi se otevřela. „Povím ti to: hrdla ztracení!“

Na zejtří páni hned po službách božích na pilno sešli se do rady. Předveden Klas.

„Špatně jsi byl bedliv našich výstrah, sedláče,“ hovořil pan primas. „Odpřisáhneš-li bludův svých?“

„Neodpřisáhnu, poněvadž v bludy nevěřím aniž jim učím —“

„Víš-li, že jako všicci jiní kacíři nebezpeční podle vyměření práv našich domácích sejdeš ohněm?“

„Vím a jsem připraven třeba v tuto hodinu. Skonalo jiných tak tisíce a ti všickni za mučenníky jsou počteni —“

„Ale máš dcerku ve věku, kdy se člověku otvírá svět. Ona k vůli tobě, či k vůli tvým bludům mocí právu se protivila. Víš-li, že to znamená hrdla ztracení?“

Stařík svěsil hlavu. Neodpověděl. Jen svaly kolem rtů křečovitě sebou seškubaly.

„Nuže, znej Klase, na čem jsme se byli již prve usnesli: Chcemeť vzíti ohledu na tvůj věk a poctivosť upřímnou a zachovati tobě i dítě tvé, slyš, právu propadlou dceru tvou při životě a svobodě. Do čtyř neděl napořád zběhlých prázden budeš zboží našich a my kmetcí dvůr až dosud tobě svěřený jiným člověkem poddaným osadíme ale pod jedinou výhradou: ty přisáhneš nám pode ctí a věrou, že na svobodě jsa, nebudeš lidem více kázati, je k bludům svozovati a —“

„Dosti, pane primase,“ vyrušil Klas, „poznávám již cele, že chcete, abych za bídné lidské dva životy, které Pán věčnými nahraditi může, zradil svobodu svědomí svého. Bůh sám mluví ke mně svědomím mým, abych Bratry své poučoval — —“

Mezi pány konšely povstal již nepokoj.

„Nuže, zkusíme ještě jedním způsobem, osedl-li tě ďábel docela —“ a pan primas pokynul rukou biřicům, kteří vzdálivše se za některou chvíli do jizby přivedli mladou dívku na rukou spoutanou. Zraky její setkaly se se zraky starcovými, a co v obojích svitlo, nebyla slza ale byl blesk.

„Děvečko,“ promluvil pan primas, „nebyla jsi souzena a již jsi odsouzena. Tyť vztáhla jsi ruku svou proti právu a to bez soudu znamená hrdla ztracení. Otec tvůj také již smrti jest propadl. Ale odpřisáhne-li bludův svých, zachrání při životě tebe i sebe. Nuže, pros jej, aby alespoň pro tebe to učinil. Tobě se to podaří — —“

Přihlédla, úměrné líce Petrušiny prudce se zaruměnily.

„Ó jak nehodna bych byla jména otcova!“ zvolala vášnivě, „bych jemu raditi měla, aby k vůli věcem pozemským, jako jsou životy naše, Boha a svědomí své zapřev, vás, lidí nevidomých a křehkých, poslouchal!“

Zvučný hlas spoutané dívky chvěl se jako když ve průzračnou hladinu vodní zabouří nejprudší vichr.

Mezi pány konšely po těchto slovech dívčiných ticho jako by hrobové. Ale již v okamžiku po té bouře tím prudší…

Pan primas všecek zarudlý obracel se po písaři, aby mu dictum psáti nakázal, když prudce rozletěly se dvéře a jimi všecek ustrašen veběhl radní servus.

„Pozdvižení!“ volal sotva dechu popadaje. „Milosti Vaše, pozdvižení! Zavřel jsem před nimi vrata!“

Pan primas pokynul biřicům, aby zatím sedláka i dcerku odvedli do vězení, a sám se dvěma konšely ubíral se ven.

Vyšli před rathouz, kdež k největšímu překvapení svému uzřeli dav robotníků ze své vlastní vesnice.

„Čeho si žádáte, poddaní?“

„Jdeme na soud se stavěti!“ znělo kolkolem. „Vinni jsme natolik, jako Klas!“ „Chceme s ním mluviti!“ dodávali druzí. „Vydejte nám jej, sice šturmem poženeme!“ volali jiní, prudší a několik holí opravdu pozvedlo se nad hlavy.

Panu primasovi svitla v této tísni šťastná myšlénka: „Slyším, že chcete mluviti s Klasem.“

„Ba žeť!“

„Všichni-li?“

„Do jednoho!“

„Tož otážu se pánů v radě právě shromážděných. Sečkejte maličko.“

Pan primas se odstranil a za některou chvíli byl tu zase.

„Páni žádosti všech vás jednosvorně laskavě povolili. Ale pod jednou podmínkou: abyste vešli sem ne v tumultu a tlačenici, ale jeden po druhém. Svolujete-liž?“

„Jakž by ne? Vždyť to pro našeho Klasa!“

A pan primas, slyše toto volání, pod kůží těm „hřbetům selským“ se smál. Však již všecko připraveno: biřici čekají v zákoutí za dveřmi, aby svými provazy učinili aspoň ty nejhorlivější neškodnými…

* * *

A k příběhu tomuto připsána krevním písařem slova jak následují: „Vzat jest Mikeš Klas, sedlák z naší vsi, na trápení a jest se ho dotazováno, jestli byl lidi selské k pozdvižení kdy navozoval. Neboť vědíno o něm, že by lid ten bluduom mistrným byl vyučoval. Vyvolence Božího jsú v něm viděli. Ale vyznání žádného nečinil a na tom jest při trápení umřel pravě, že umírá pro svědomí své svobodné. Item dcera jeho sťata při právu města tohoto, v pátek před svatým Řehořem Anno Dom. 1528. Neb páni radu v té věci z Prahy jsú si vyžádali a tak jim nařízeno jest.

Item Vojta Popelák, jenž to pozdvižení sedláků spuntoval, zbaven dvorce a lánuov svých a do dvou neděl vypovědín ze zboží městského. Ostatní pak v rathouze vypostěni a přituženo jim na robotách. Nota. Bývala v zemi této svoboda kdysi znamenitá — po čase, kdy Mr. Jan pro ni byl dokonal. A dokud byla, žádný národ jiný nám se vyrovnati nemohl. A hle, teď jen lidé sprostí a neučení na ni pamatují, o ni se hádají a pro ni života se odvažují a velcí světa tohoto jim ji těžce zabraňují. Snad proto, že sami svědomí již potratili.

---

1. Formule, dle svědectví současníkův, u dotyčné sekty při započetí kázání a výkladů běžná.